Varovat je nebo ne? Jak schovat jaderný odpad před potomky

“Toto není místo cti a slávy”, má stát vytesáno v kameni. A nápis pak pokračuje v tomto patetickém duchu dále: “Nepřipomíná se tu žádná slavná osobnost, neleží tu nic cenného. To, co tu leží, by bylo pro nás nebezpečné a odpudivé. Toto poselství je varováním před nebezpečím.”

To není kletba u vchodu do starobylé mohyly. Vzkaz se má nacházet u vchodu do dlouhodobého úložiště jaderného odpadu, které bylo vybudováno v hloubce přes 600 metrů ve stabilních horninách pod pouští v Novém Mexiku. Obrovský komplex tunelů a jeskyní označovaný jako WIPP ( Waste Isolation Pilot Project) je určen k ukládání nejnebezpečnějšího jaderného odpadu americké armády.

Tento odpad zůstane smrtelně nebezpečný déle než 300 tisíc let. Tedy zhruba stejnou, možná o něco delší dobu, než po kterou Homo sapiens chodí po povrchu planety. WIPP je dnes jedním ze dvou funkčních hlubinných úložišť na světě. Druhé zařízení tohoto typu bylo v roce 2020 otevřeno ve Finsku. 

Až se zařízení někdy v příštích 10 až 20 letech naplní, budou jeskyně zavaleny a uzavřeny betonem a zeminou. Rozsáhlý komplex budov, které v současnosti na místě stojí, bude kompletně zdemolován. Na jeho místě vznikne “největší vědomý pokus naší společnosti o komunikaci přes propast času”.

Plánovat na další desítky či stovky tisíc let totiž samozřejmě nedokážeme. Nikdo si netroufne říci, co bude v příštích desetiletích, natož delší časových horizontech. A pokud lidstvo upadne nebo zcela vymře, a přijdou jiné inteligentní bytosti, jejich setkání s jaderným by rozhodně nemuselo být příjemné.  

Varovat budoucnost

Plán pro WIPP počítá s obrovskými zhruba sedm metrů vysokými žulovými sloupy, které budou označovat vnější hranici celého areálu, jehož rozloha je 10 kilometrů čtverečních. Ve středu tohoto území, přímo nad samotným úložištěm,  pak má být val zeminy 10 metrů vysoký a 30 metrů široký. Uvnitř tohoto valu pak budou další čtyři žulové sloupy. 

Uprostřed této monumentální obdoby nápisu “Zákaz vstupu” bude místnost s informacemi o úložišti. Pro případ, že by se informace staly nečitelnými, bude na stejném místě pohřbena identická zpráva. A další kopie bude v samotné valu. Podrobné informace o WIPP budou uloženy v mnoha archivech po celém světě na speciálním papíře opatřeném razítkem s pokynem, že musí být uchovávány po dobu 10 tisíc let. To je doba, po kterou má zatím úložiště licenci. 

Vítejte ve světě jaderné sémiotiky. Rozsáhlé krajinné úpravy navržené pro potřeby WIPP jsou v nemalé míře ovlivněny science fiction. Jaderní fyzici, inženýři, antropologové, spisovatelé sci-fi, umělci a další dohromady vytvořili esoterický obor, který chce budoucí lidské generace – a vůbec všechny, kdo přijdou po nás – varovat před smrtonostným dědictvím našeho jaderného průmyslu.

Stavba trvalého úložiště jaderného odpadu WIPP pro potřeby ozbrojených sil USA (foto US DoD)
Stavba trvalého úložiště jaderného odpadu WIPP pro potřeby ozbrojených sil USA (foto US DoD)

Mohlo to být horší

Pokud se vám zdá zvolené řešení pro WIPP poněkud přehnané, vězte, že není zdaleka tak “originální” jako některé jiné navržené nápady. Neprošel například návrh pokrýt lokalitu lesem masivních betonových trnů. Nebo nápad vytvořit atomový kultu, jehož kněžstvo by s pomocí legend a rituálů vštěpovalo budoucím generacím nábožný strach z místa, kde odpad leží. (Výraz “atomoví kněží” v této souvislosti poprvé použil zřejmě lingvista Lingvist Thomas Sebok v roce 1981.)

Neprosadil se ani myšlenka vytvořit speciální živý Geigerův počítač, tedy detektor radiace. Měly jím být kočky, které by při ozáření měnily barvu. Předpoklad byl, že by se lidé naučili těchto změn bát a vyhýbali by se místům a situacím, ve kterých jejich domácí mazlíčci náhle změní barvu. (“Radiokočky” se staly relativně populárním memem a přežívají například na tématickém zboží, třeba tričkách, takže tak špatný nápad to zřejmě nebyl.)

Tento a další nápady se zrodily v rámci zcela vážně míněné iniciativy “Pracovní skupiny pro lidské zásahy” (míněno zásahy do úložiště). Vznikla v roce 1981 v souvislosti s projektem dodnes nedokončeného úložiště pod Yucca Mountain ve státě Nevada. Tato pracovní skupina je všeobecně považována za zakladatele oboru jaderné sémiotiky. 

Budou na to dbát

Na její práci navázala Agentura pro jadernou energii (NEA) se sídlem v Paříži prostřednictvím “Iniciativy pro zachování záznamů, znalostí a paměti napříč generacemi” (RK&M Initiative), která začala pracovat v roce 2011 a jejíž závěrečná zpráva byla zveřejněna v roce 2019. nEA je mezivládní agentura, která podporuje spolupráci mezi 33 zeměmi s vyspělou infrastrukturou jaderných technologií. U mezinárodní organizace nepřekvapí, že její návrhy nemají už originální půvab původní americké komise. Doporučuje například děla fyzické připomínky ve větším počtu, třeba i o velikosti mincí, aby je nešlo snadno vymazat z historického záznamu. Třeba aby je nebylo možné jednoduše strhnout. Svítící kočky či založení nového náboženství to není, ale zato se řada podobných doporučení dá opravdu v praxi provést.  

Ale i přes řadu existujících doporučení neexistuje jasná shoda, jak problém řešit. Není to nic překvapivého – nejlepší metoda se nedá nijak experimentálné ověřit. A dosavadní historické příklady komunikace vzdálených generací s jejich následníky nevyznívají jednoznačně. 

Jednoduché značení rozhodně nemůže stačit. Studie Mezinárodní agentury pro atomovou energii zjistila, že i dnes může jen 6 % světové populace rozpoznat symbolem radiace (tedy známý černý “trojlístek” s kroužkem uprostřed na žlutém pozadí). 

Najdou se univerzálnější symboly, které jsou srozumitelné déle. Po zemětřesení a následné tsunami v roce 2011 se například ukázalo, že lidé celkem dobře chápu význam 1000 let starých kamenů, které varují právě výskytem těchto vln a vyznačují v krajině místo, kam v minulosti tyto katastrofy zasáhly. Ale také se ukázalo, že řada obyvatel varování ignoruje a staví v oblastech ohrožených tsunami. I když lidé o riziku ví, vyhodnocují ho jinak, než by si autoři varování přáli. Bezprostřední existenční tlaky či prostě jejich potřeby a záliby pro ně mají mnohem větší váhu, než by si plánovači přáli. I když zprávě porozumí, není jisté, zda na ni budou vůbec dbát. 

Podzemní prostory úložiště Onkalo ve Finsku (foto Posiva)
Podzemní prostory úložiště Onkalo ve Finsku (foto Posiva)

Finové na to jdou jednoduše

Zmíněná RK&M Initiative nakonec dospěla zjednodušeně řečeno k závěru, že úložiště by měla být vyznačena vícero způsoby. Nemělo by se spoléhat na jeden jediný, protože žádný se nezdál dostatečně spolehlivý a přesvědčivý. Je to pochopitelné a opatrné řešení. Ale ne každému se zdá. 

Například první civilní dlouhodobé úložiště jaderného odpadu, finské Onkalo, je založen na úplně jiném konceptu. V Onkalo bude po tisíce let izolováno použité palivo ze všech finských jaderných reaktorů v hloubce přibližně 450 metrů pod povrchem země. Použité palivo se bude balit do ocelovoměděných kanystrů v nadzemním zapouzdřovacím zařízení, odkud budou převezeny do podzemních tunelů úložiště, a dále do místa finálního uložení – hnízd těsněných bentonitovým pufrem.

Až se úložiště naplní, jeho stavitelé zahladí všechny stopy jeho existence. Úložiště leží v plochém, pevném a stabilním skalním masivu na ostrově Olkiluoto v Baltu, byl původně pokryt převážně borovým lesem. A tak by měl vypadat i po dokončení všech prací a úprav. 

Finové se rozhodli jednoduše budoucí generace nevarovat a zároveň ani nepokoušet. Oblast je natolik geologicky stabilní, že by měla řádově stovky tisíc let přežít bez otřesů. A technologie ukládání odpadů podle nich bude tak spolehlivá, že by se měla obejít bez zásahu člověka. 

Nabízí se tak myšlenka, že o tom, jak kdo uloží svůj nejtrvanlivější odhad, nerozhodují nakonec něco komise. Možná hraje větší roli povaha organizací, zemí a národů, které problém řeší. Finsko zvolilo krajně nenápadné řešení. Americké ozbrojené síly po sobě nechají třikrát zálohovanou monumentální památku. Může to být náhoda? 

Související články

Vložit komentář...