Česká energetická chudoba. Jak budeme vyrábět elektřinu

Rusko, USA, Francie, Čína nebo Korea? O tom, z které země bude pocházet dodavatel dlouho slibovaných budoucích jaderných bloků pro Česko, se mluví roky. Tak dlouho, až čas na podobné debaty v podstatě vypršel.

Česko se dnes totiž ocitlo v nezáviděníhodné situaci: politiky i některé výrobce překvapila změna, o které se mluvilo dlouhé roky. Naše země je do značné míry stále závislá na zdrojích, které se přestávají vyplácet a jejich náhrada není připravena. V situaci, kdy se počítá s rozvojem elektromobility a dalším zvyšováním spotřeby elektřiny, všechny reálné odhady počítají v příštím desetiletí spíše se snižováním tuzemské výroby.

Konec veterána

Začněme u největšího nevyřešeného problému: Česko se těžko může obejít bez uhlí. Uhelné elektrárny u nás v posledních letech vyrábějí přes 40 procent celkově vyrobené elektřiny. Část elektřiny přitom jde na vývoz, takže ve výsledku více než polovina u nás spotřebované elektřiny pochází právě z uhlí. V českých podmínkách samozřejmě výlučně hnědého.

Ovšem uhlí se v posledním roce dostalo pod enormní cenový tlak kvůli zdražování emisních povolenek. To není nijak nový nástroj, fungovat začal už v roce 2005. Až v posledním roce začala cena povolenek stoupat způsobem, který citelně zasahuje do cen elektřiny. Před čtyřmi lety 2017 stála povolenka na vypuštění tuny oxidu uhličitého cca šest eur. V srpnu 2021 je to cca 60 eur. Zdražení přitom přišlo v posledních měsících, na jaře loňského roku byly ceny zhruba třetinové.

Při spálení jedné tuny uhlí se uvolní zhruba tuna CO2. To tedy znamená, že cena elektřiny prodané z těchto zdrojů přestává být konkurenceschopná. Vždyť v posledních letech se elektřina prodávala běžně za ceny pod 30 eur za MWh. Byťuž cena začíná stoupat, i tak je uhlí v současné době v Evropě v opravdu těžké situaci. Což ostatně byl cíl celého obchodu s povolenkami.

V současné podobě tento zdroj nemá velkou budoucnost. Odchod od uhlí bude téměř jistě postupný. Nejspíše se udrží déle v teplárenství než v energetice, ale přijde. Otázkou je, kdy to bude, a za jakých podmínek. Jde přitom o obří úkol. Instalovaný výkon, který bude zapotřebí nahradit, převyšuje 10 000 megawattů, což je zhruba pětinásobek dnešní kapacity dvou reaktorů v jaderné elektrárně Temelín.

Jednou skončí i jádro…

Česká vláda zatím v této věci nic jasného neřekla, což je bohužel v oblasti energetické politiky opakující se motiv. Vedení země zatím vzalo na vědomí doporučení tzv. uhelné komise, podle kterého by mělo Česko skončit s uhelnou energetikou v roce 2038. Tedy pokud v té době bude za uhlí dostatečná náhrada v podobě nové jaderné elektrárny v Dukovanech.

Což samozřejmě při stávajícím tempu přípravy také není nic jistého. To je spíše mnohem pravděpodobnější, že v té době budou ještě stále fungovat dnešní jaderné zdroje. S dukovanskými reaktory dnes většina energetických scénářů počítá i po roce 2040, s některými dokonce i v roce 2050. Ale to je nejspíše přehnaně optimistický odhad. Současné reaktory by se mohlo reálně podařit udržet v provozu do roku 2045, tedy zhruba 60 let od jejich spuštění, déle už to bude obtížné.

Technicky by to mělo být možné. Příkladem mohou být dva floridské reaktory v elektrárně Turkey Point, kterým americký regulační úřad NRC (Nuclear Regulatory Commission) udělil povolení k prodloužení jejich životnosti na 80 let. O této hranici se v ČR zatím nemluví, ale to je dáno i tím, že Evropa má jiný systém posuzování stavu reaktoru než USA. Reaktory musí procházet hodnocením každých deset let, nemohou tedy dostat jednorázovou licenci na provozování na 20 let jako za oceánem.

To jsme ovšem poměrně daleko v budoucnosti. Ne, že by se na Česko nemělo připravovat již nyní, nás ovšem v důsledku zdražování uhlí začnou pálit i bližší roky.

Z vývozce dovozcem

Stávající výrobu z uhlí bude muset nahradit nejspíše dříve. Nebo ji samozřejmě nějak dotovat, což je v případě uhlí řešení politicky nejspíše jen těžko průchozí. Největší výhodou uhlí je nízká cena, bez ní žádnou velkou přitažlivost nemá.

Dnes jsou k dispozici různé scénáře a představy, z nichž několik představujeme v grafice pod tímto odstavcem.

Srovnání několika scénářů transformace elektroenergetiky ČR (grafika faktaoklimatu.cz)
Srovnání několika scénářů transformace elektroenergetiky ČR (grafika: faktaoklimatu.cz)

Některé jsou nepochybně méně reálné než jiné. Například scénáře agentury BloombergNEF a think-tanku Ember počítají s masivním rozvojem větrné energetiky v ČR. I skromnější plán Emberu předpokládá, že v Česku bude v roce 2030 více než tisíc turbín.

Mělo bych ji být snad i více než v Bavorsku po 20 letech Energiewende. Zatím přitom nejsou vybrána místa pro stavbu „větrníků“, tím méně získána stavební povolení. A chybí hlavně souhlas obyvatel v okolí možných lokalit, kteří obecně v Česku (a dnes už velmi často ani v Německu) nejsou jejich stavbě v sousedství svých sídel nakloněni.

Plán Bloombergu je v oblasti větrné energetiky ještě ambicióznější. A jeho realizace je tedy ještě méně pravděpodobná.

Scénář transformace elektroenergetiky ČR podle BloombergNEF (grafika faktaoklimatu.cz)
Scénář transformace elektroenergetiky ČR podle BloombergNEF (grafika: faktaoklimatu.cz)

Z trochu jiného důvodu stojí za pozornost i vládní Vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a klimatu (označený jako NECP) z roku 2019. Ten se v podstatě odpovědi na všechny důležité otázky vyhýbá. V podstatě počítá se zachováním statu quo s malým rozvojem obnovitelných zdrojů. Ale i to je v dnešní situaci předpoklad spíše nereálný.

Transformace české elektroenergetiky podle Vnitrostátního plánuČeské republiky v oblasti energetiky a klimatu (NECP) (grafika faktaoklimatu.cz)
Transformace české elektroenergetiky podle Vnitrostátního plánuČeské republiky v oblasti energetiky a klimatu (NECP) (grafika: faktaoklimatu.cz)

Všechny tyto scénáře mají navíc ještě jedno společné: nepočítají s nárůstem výroby. A to i přesto, že v současné situaci, třeba kvůli již zmiňovanému rozvoji elektromobility, by to bylo nepochybně záhodno.

To snad poměrně dobře dokládá, jak moc Česku chybí jasná představa dlouhodobého rozvoje energetiky. V takové situaci se tedy budeme muset uchylovat hlavně k řešením snadno a rychle dostupným. Nebo alespoň jednodušším a rychlejším, než je dostavba jaderné elektrárny v současných českých podmínkách.

„Přechodové palivo“

Část chybějící výroby bude možné nahradit z obnovitelných zdrojů, to je nepochybné. Jak už jsme na stránkách SPE psali, v našich podmínkách nejsou pro žádný z nich skvělé podmínky. Ale nejlépe ze všech nakonec vycházejí dnes fotovoltaické elektrárny.

Jejich stavba je technicky i „papírově“ nejjednodušší. Navíc bude mít řada subjektů možnost dosáhnout v příštích letech na dotace na jejich stavbu (platby za vyrobenou elektřinu již k dispozici nebudou).

Obnovitelné zdroje ovšem bude nutné doplňovat. Jednou možností by byla z čistě technického hlediska instalace velkých baterií (kapacity pro přečerpávací elektrárny jsou reálně řečeno malé). Díky kombinaci stále poměrně vysokých cen a zatím také stále velmi pramálo přívětivé české legislativy jsou v tuto chvíli ovšem prakticky mimo hru.

Může se to poměrně rychle změnit, ale baterie stejně neřeší vše. Obecně se totiž předpokládá, že elektřina bude ve stále větší míře sezónní zboží. Během některých částí roku bude díky většímu zastoupení obnovitelných zdrojů poptávka větší a baterie v dohledné době těžko bude možné používat k vyrovnávání sezónních výkyvů.

Jedinou skutečně reálnou a také reálně budovanou náhradu za uhlí a zálohu pro obnovitelné zdroje představují plynové elektrárny. Může jít o velké paroplynové celky, jako je ten, který byl před několika lety dokončen v Počeradech, nebo o menší jednotky určené primárně pro stabilizaci sítí.

Plynové elektrárny jsou poměrně flexibilní. Od prvního pokynu dispečera mohou dodávat elektřinu do sítě do jedné hodiny, ty nejmodernější to zvládnou dokonce za poloviční čas. Díky tomu se hodí jako záložní zdroj právě pro podporu nedostatečných dodávek z obnovitelných zdrojů nebo pro vykrývání nepravidelné spotřeby.

Oproti jádru mají totiž plynové elektrárny velkou výhodu – jejich výstavba je rychlá a levná. Zatímco výstavba nového jaderného bloku trvá i více než 20 let, nová plynová elektrárna může být postavena za méně než 5 let, a to včetně schvalovacího procesu. Samotná výstavba trvá asi 3 roky. Cena je také řádově nižší, a tak návratnost je kratší.

Emise oxidu uhličitého ze zemního plynu jsou výrazně, cca o 60–70 procent, nižší než uhlí, a tak tyto zdroje snesou vyšší cenu povolenek. Palivo navíc nemusí být příliš drahé.

V Evropě je hlavním dodavatelem Rusko, ceny se ovšem dnes tvoří již na otevřeném trhu. Moskva tak nemá nad svými zákazníky tak velikou moc jako ještě na začátku 21. století. Rostou také možnosti dopravy plynu po moři, byť si těžko představit, že by mohly být za cenu nižší než potrubím přiváděný plyn z východu.

Nepředvídatelnost

I plynové zdroje se ovšem musí potýkat s jistou nepředvídatelností dalšího vývoje. Jak upozornila Zuzana Kubátová ve svém nedávném komentáři, emisní povolenky obecně trpí jistou nestabilitou. Povolenky se staly součástí obchodů finančních investorů, takže jejich cena se neodvíjí od skutečného stavu na energetickém trhu.

Vývoj jejich cen je tedy do budoucnosti nejasný. Takže je těžké určit, jaký přesně bude mít vliv na energetiku, ale i na peněženky spotřebitelů a preference politiků. Otázkou je, zda i v Evropě nepřišel čas zavést daň z uhlíku, která má tu výhodu, že je pevně nastavená, a je tedy jasné, koho na kolik přijde.

Jak by mohla vypadat, můžeme se podívat například v Izraeli, kde uhlíková daň byla zavedena nedávno. V podstatě jde o obdobu daní z tabáku či alkoholu, které jsou stanoveny právě i proto, aby se spotřeba těchto produktů snížila. Tento mechanismus zdanění doporučily Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Izraelská národní banka.

Daň bude zastropována, především pokud jde o zemní plyn, a to tak, aby nárůst cen elektřiny během tohoto období činil maximálně pět procent. Na naftu používanou v dopravě nebude uvalena žádná dodatečná uhlíková daň, protože stávající daně na tato paliva již patří k nejvyšším v OECD, uvádí se ve vládním prohlášení. Ovšem část dnešní spotřební daně bude oficiálně převedena na uhlíkovou.

Předvídatelnost je výhoda i z jiného hlediska. Vládám umožní vypracovat mechanismus, který zmírní dopad zdanění uhlíku na sociálně slabší vrstvy. Ostatně všichni politici mají v paměti protesty „žlutých vest“ ve Francii, jejichž rozbuškou bylo v podstatě jen malé zvýšení nominálních cen paliv. Izraelská vláda také tvrdí, že podnikne kroky ke zmírnění zátěže domácností, podniků a průmyslu, například prostřednictvím podpory zavádění úspor či přechodu na jiné zdroje energie.

Analýza ministerstva životního prostředí vytvořená ve spolupráci s Izraelským demokratickým institutem uvádí, že samotné stanovení cen uhlíku sníží do roku 2050 emise skleníkových plynů o 67 % oproti roku 2015. Zavedení uhlíkové daně by také podle stejné práce mělo mít zanedbatelný vliv na hospodářský růst. Údajně by snížení znečištění ovzduší mohlo do roku 2050 ušetřit přibližně 20 miliard šekelů (cca 130 mld. korun podle současného kurzu).

Něco podobného by jistě stálo za zvážení i v Česku. Vždyť plyn tu s velkou pravděpodobnosti bude plnit v příštích letech roli „přechodového paliva“. Tím se obvykle míní, že plyn poslouží jako palivo pro postupnou transformaci směrem k energetice bez emisí uhlíku. Protože v České republice evidentně není jasné, kam vlastně směřujeme, jak a proč, bude asi lepší přesněji nekvalifikovat. Vždyť kdo ví, jak dlouhou dobu v „přechodu“ vlastně strávíme.

Související články

Vložit komentář...