Stejně jako ve většině vyspělých zemí i ve Švýcarsku rychle roste počet vozidel, která zcela, nebo alespoň z části pohání elektřina. Stejně tak se zvyšuje i podíl elektřiny, který se v této alpské zemi získává z obnovitelných zdrojů. Mladá švýcarská start-upová firma sun2wheel se rozhodla spojit oba tyto vývojové trendy a vyvinula nabíjecí stanici, která umožňuje použít baterie elektrických vozidel i jako úložiště energie.

Je dobře známou skutečností, že vozidla po většinu času nikam nejedou, nehýbají se, ale jsou někde zaparkovaná – doma v garáži, na parkovišti v místě zaměstnání, u supermarketu či leckde jinde. To samozřejmě neplatí jen pro auta na fosilní paliva, ale i pro elektromobily. Jejich baterie mají přitom mnohem větší úložnou kapacitu, než jaká je potřeba pro každodenní ježdění. Zakladatelé společnosti sun2wheel si tento fakt uvědomili a vytkli si za cíl využít potenciál této velké kapacity k domácímu nebo i firemnímu skladování energie.

Tento švýcarský start-up vyvinul nabíjecí stanici, pomocí které lze elektromobily nejen nabíjet, ale také z nich uloženou energii jednoduše získávat zpět. Elektřina vyrobená například s pomocí fotovoltaických panelů umístěných na střeše domu tak může být po určitou dobu uložena v elektromobilu parkujícím v garáži a následně znovu použita přímo v tomto domě. Takto uloženou solární energii lze použít například v noci, kdy fotovoltaické panely nepracují, k provozu důležitých elektrických spotřebičů, které musejí být neustále v činnosti, nebo třeba i k vytápění budovy tepelným čerpadlem.

Přednosti nabíjecího systému sun2wheel zde ale nekončí. Jeho dalším zajímavým rysem je jeho modularita. Lze jej totiž rozšířit o další baterie, které již třeba svou službu elektromobilitě splnily a nyní čekají na likvidaci. Systém lze v podstatě neustále rozšiřovat. Tuto možnost zvláště ocení například větší bytové domy nebo kancelářské budovy. Pro ně vyvinula sun2wheel speciální novou technologii V2G, aby rezidenti či firmy mohli vlastními silami vyrobenou solární energii co nejlépe využít a zvýšit tak svou energetickou soběstačnost. V komerčním kontextu skýtá tento ukládací systém ještě další výhodu: tzv. peak shaving. Díky němu je možné v jisté míře korigovat výkyvy v síti, resp. zátěžové špičky, a přispět tak k usměrňování ceny elektřiny.

Ke svému nabíjecímu systému vyvinula firma sun2wheel i vlastní software, který umožňuje optimalizovat všechny energetické toky mezi vozidlem, fotovoltaickým systémem, akumulátorem, budovou a veřejnou elektrickou sítí. Celý systém tak lze ovládat, jak je to dnes obvyklé, i prostřednictvím mobilu.

Ve Švýcarsku dosáhl v polovině letošního roku podíl elektromobilů a plug-in hybridů na veškerém tamním vozovém parku 23 procent. Je však třeba mít na paměti, že přesun k elektromobilitě má smysl pouze tehdy, když budou elektromobily využívat především energii získanou z obnovitelných zdrojů. A právě o to společnosti sun2wheel jde. Díky svému novému nabíjecímu/vybíjecímu řešení navíc rozšiřuje možnosti využití elektromobilních baterií, což v kontextu stále rostoucích nároků na energetickou infrastrukturu hraje a bude hrát nemalou roli.    

Poplatky za elektřinu a teplo dnes tvoří značnou část měsíčních výdajů z rodinných rozpočtů. A mnoho domácností se – vcelku oprávněně – obává, že ceny energií dále porostou. Možností, jak se pokusit stabilizovat rozpočet, je více. Domácnost může snížit spotřebu, přejít k jinému dodavateli nebo snížit závislost na distribuci zvenku tím, že si začne energii sama vyrábět. Vedle již dobře zavedené fotovoltaiky v současné době existuje i možnost vyrábět si doma elektřinu s pomocí malých větrných elektráren. Ale stojí vůbec zato postavit si doma na zahradě větrnou turbínu? Stojí, zejména v těch případech, kdy z nejrůznějších důvodů nelze instalovat solární panely.

Malá větrná elektrárna funguje velmi podobným způsobem jako ty velké. Vítr roztočí rotory a generátor díky tomu začne vyrábět elektrickou energii. Avšak na rozdíl od velkých větrných turbín mohou být tyto malé větrné elektrárny umístěny přímo na zahradě domu nebo na jiných, plochou nikterak rozlehlých místech.

Typicky mívají takovéto větrné systémy výkon kolem 30 kW. Vzájemně se mohou lišit tím, že některé mají větrné turbíny umístěny horizontálně, některé vertikálně, přičemž ty horizontální, které fungují zcela stejně jako velké větrné turbíny, poskytují o něco více energie.

Horizontální nebo vertikální?

Horizontální, tedy klasické větrné turbíny, produkují větší výkon než vertikální, ale podmínkou jejich fungování je, že musejí být stále vystaveny větru. To vyžaduje neustálé seřizování celého systému. Oproti tomu u vertikálních větrných turbín, ve kterých se rotory otáčejí kolem stacionární osy, seřizování není nutné, protože pro jejich fungování tolik nezáleží na tom, ze kterého směru vítr zrovna fouká. Vertikální turbíny jsou také méně náchylné na poryvy větru, jsou tišší a téměř nevytvářejí vibrace. Těmito klady tak vyvažují již umíněnou nižší účinnost v porovnání s horizontálními turbínami.

Výhody a nevýhody v porovnání se soláry

Větrné elektrárny mohou pracovat nepřetržitě, vše záleží pouze na větru, mohou tedy na rozdíl od fotovoltaiky vyrábět elektřinu i v noci. To je zřejmě jejich největší výhoda. Určitým problémem však je, že většině těchto malých turbín pouze mírný vánek pro dostatečný výkon nestačí. Aby mohly efektivně vyrábět elektřinu, měl by foukat vítr o rychlosti alespoň 10 metrů za sekundu, tedy 36 km/h. Na Beaufortově stupnici je to síla větru 5. stupně, což odpovídá již poměrně svižně vanoucímu ​​větru. Bez anemometru lze tuto sílu větru rozpoznat tak, že vítr je velmi dobře slyšitelný a větší větve i celé stromy se zcela zřetelně kývají.

Pokud je však síla větru jen o jeden stupeň nižší, tedy 4, dosahují takovéto malé větrné turbíny pouze 20 % jejich maximálního možného výkonu. V tomto ohledu tedy větrníky v porovnání se solárními panely prohrávají. Další nevýhodou je to, že většina větrných turbín vytváří určitý hluk, a to nejen v důsledku působení větru, ale také vlastními vibracemi. Než se tedy rozhodnete pro pořízení takovéhoto zdroje elektrické energie, měli byste si o tom promluvit i se svými sousedy, abyste se tak vyhnuli jejich případným stížnostem.

Jde to i efektivněji

Malým větrným turbínám se ale možná rýsuje světlejší budoucnost, než by se z dosavadních slov mohlo zdát. Nedávno se totiž na trhu objevily malé větrné turbíny od berlínské firmy MOWEA. Ty jsou speciálně navrženy pro použití ve městech a lze je sestavovat modulárně v různých prostorově limitovaných lokalitách, třeba na střechách domů jako soláry. Systém lze skládat na principu Lega do různých sestav, které firma označuje termíny Cube, Net, String a Champ. V případě potřeby lze vzájemně spojit i několik takovýchto systémů a je dokonce možné propojit je s fotovoltaikou.

Hlavní výhodou tohoto systému však je, že v porovnání s jinými malými větrnými turbínami je jeho výkon vyšší. K tomu, aby se uvedla do chodu, stačí této malé větrné turbíně již vítr o rychlosti 3 m/s. To podle stupnice odpovídá síle větru 1 až 2, tedy výrazně menší, než již zmíněných 10 metrů za sekundu, tj. 36 km/h, které jsou nutné pro iniciaci ostatních podobných větrných systémů.

 Jedna takováto větrná turbína má sice výkon pouze 0,5 kW, ale zajímavá je zde právě již zmíněná možnost propojení několika větrných turbín do sestavy. Již čtyři takovéto větrné turbíny tak mohou podle výrobce pokrýt energetické potřeby čtyřčlenné domácnosti. Domácí malá výroba elektřiny z větru má tedy svá nejlepší léta určitě ještě před sebou.  

Jižní Korea plánuje do konce tohoto desetiletí investovat do posílení výroby baterií pro elektromobily 40,6 bilionu wonů (35 miliard USD). Chce si tak upevnit pozici velmoci v tomto výrobním odvětví a zvýšit konkurenční tlak na dosud dominantní Čínu a Japonsko. Hlavními investory tohoto ambiciózního plánu budou především velké korejské technologické společnosti LG Energy Solution (LGES), SK Innovation a Samsung SDI.

„Cílem tohoto plánu je zajistit, aby společnostem byly poskytovány náležité pobídky k investicím do výzkumu a vývoje, které jim pomohou stát se na trhu s bateriemi světovými lídry,“ uvádí se v prohlášení korejské vlády. Podle vládního dokumentu se totiž jedná o odvětví, které se má stát životně důležitou součástí budoucí ekonomiky země.

Jihokorejští výrobci baterií pro elektromobily jsou jedni z největších na světě. Svědčí o tom například to, že v první polovině letošního roku jim patřila třetina celosvětového trhu. Korejské firmy navíc stále expandují – budují výrobní závody po celém světě, aby dokázaly uspokojit stále rostoucí poptávku po elektromobilech. Jejich výrobní kapacita se za posledních pět let téměř zečtyřnásobila na stávajících 217 GWh.

Aktuální vedoucí pozici Číny dokládá podle korejské poradenské společnosti SNE Research například to, že čínská společnost Amperex Technology letos sama dodala na světové trhy 31 % baterií. Potenciál dalšího rozvoje je však značný a SNE Research očekává, že globální trh s bateriemi vzroste do roku 2030 ze současných 46 miliard dolarů na zhruba 352 miliard dolarů. „Další investice a podpora jsou v tomto okamžiku naprosto zásadní, protože očekáváme, že tento trh dlouhodobě poroste,“ zdůraznil Yoon Joon-won z korejské investiční společnosti DS Asset Management.

Masivní podpora od státu i firem

Ze tří zmíněných technologických firem zatím nejaktivněji vystupuje společnost LGES, která se již nechala slyšet, že do roku 2030 plánuje investovat do rozvoje bateriových technologií 15,1 bilionu wonů, z toho téměř dvě třetiny – 9,7 bilionu wonů – do výzkumu a vývoje. Vedle toho chce tato firma podpořit i oblast vzdělávání – v Jižní Koreji hodlá v roce 2023 otevřít institut zaměřený na školení v oblasti bateriových technologií.

LGES zásobuje bateriemi velké automobilky, jako je Tesla, General Motors nebo Volkswagen, a poptávka po jejích produktech je tudíž značná – v současné době má nevyřízené zakázky na baterie v hodnotě přes 180 bilionů wonů. Do roku 2023 proto plánuje zvýšit výrobní kapacitu na 260 GWh, díky čemuž by do automobilového provozu mohlo v dohledné době vyjet dalších 3,7 milionu elektromobilů.

Společnosti SK Innovation a Samsung SDI své investiční plány v rámci tohoto vládního projektu zatím nezveřejnily, očekává se však, že Samsung SDI do roku 2030 vloží celosvětově do výzkumu a vývoje více než 9 bilionů wonů. SK Innovation plánuje investovat v příštích pěti letech do výzkumu a výroby doma i v zahraničí kolem 18 bilionů wonů.

Skromněji přispěje korejská vláda, která hodlá do roku 2028 tuto iniciativu podpořit částkou 306,6 miliardy wonů, především pak projekty zaměřené na vývoj baterií příští generace, jako jsou baterie založené na technologiích all-solid-state, lithium-síra a lithium-kov.

Do celé záležitosti se vložil i korejský prezident Moon Jae-in, který oznámil, že státem by měly být podporovány především firmy vyvíjející produkty nové generace, včetně bateriových technologií. Malým a středním firmám by měl vypomoci speciální fond dotovaný 80 miliardami wonů. Ten by měl těmto firmám usnadnit nákup materiálů a komponentů potřebných pro výrobu baterií. Do fondu by měly přispět jak vláda, tak různé finanční instituce a již zmínění tři velcí výrobci baterií, kterým byly od vlády na oplátku přislíbeny daňové úlevy ve výši až 50 %.

Že však poměry mezi korejskými technologickými firmami nejsou tak harmonické, jak by se na první pohled mohlo zdát, dokládá nedávný a stále živý spor mezi LG a SK Innovation na americkém trhu. Společnost LG tam obvinila SK coby konkurenta, že jí ukradl některá obchodní tajemství. Americká komise pro mezinárodní obchod dala LG za pravdu a na deset let zakázala dovoz většiny lithium-iontových baterií od SK na americký trh.

Rychlejší rozvoj brzdí surovinová závislost

Určitým problémem korejských výrobců baterií je, že většinu polotovarů musejí dovážet ze zahraničí, hlavně z Číny a Japonska. Podle společnosti B3 Intelligence, která se zabývá průzkumem trhu, například v loňském roce Čína a Japonsko ovládaly 70,2 % trhu s katodami. Na trhu s anodami byla jejich dominance ještě větší: 91,7 %. S dalšími nezbytnými ingrediencemi pro výrobu baterií – se separátory a elektrolytem – to bylo velmi podobné: tyto dvě země měly tržní podíly 80,3 %, resp. 87,9 %. Pro srovnání: Korea měla na trhu s katodami podíl pouze 19,5 %, v případě anod to bylo 8,3 %, 19,7 % u separátorů a 12,1 % u elektrolytů.

I přes tuto velkou ekonomickou rivalitu se Jižní Korea v loňském roce připojila k Číně a Japonsku, aby si společně stanovily rok 2050 jako nejzazší termín, kdy se stanou uhlíkově neutrálními. Korea plánuje vynaložit na svůj vlastní „Green New Deal“ 42,7 bilionu wonů. Cílem těchto investic by měla být především podpora nízkouhlíkových zdrojů energie a ztrojnásobení výroby obnovitelné energie již do roku 2025.

Britská energetická společnost BP nedávno zveřejnila svou již tradiční zprávu o celosvětové spotřebě energií. Tento přehled, který společnost publikuje již 70 let, je respektovaným zdrojem informací a indikátorem nových trendů pro řadu firem působících v oboru energetiky, vládních institucí i nevládních organizací. Loňský rok však byl i v oblasti energetiky značně poznamenán pandemií covid-19, takže řadu údajů obsažených ve zprávě tentokrát nelze brát jako nástup nových vývojových směrů, ale mnohem spíše jako výkyvy. Například poptávka po ropě loni dramaticky poklesla, avšak nyní je již zřejmé, že v první polovině letošního roku se do značné míry vrátila k normálu. Bylo by tedy vážnou chybou myslet si, že loňský propad je začátkem nějakého nového dlouhodobého vývoje.

Globální spotřeba primární energie v loňském roce poklesla o 4,5 %, což byl největší meziroční pokles od roku 1945. Tři čtvrtiny tohoto poklesu přitom šly na vrub spotřebě ropy – vcelku pochopitelně, protože pandemie velmi dramaticky ovlivnila pohyb osob, tedy dopravu. K menšímu poklesu došlo také ve spotřebě uhlí, zemního plynu a jaderné energie. Spotřeba energie z obnovitelných a vodních zdrojů naopak poměrně výrazně vzrostla.

I přes prudký pokles spotřeby zůstala ropa s podílem 31,2 % největším zdrojem energie. Následovalo uhlí, které se podílelo 27,2 %, zemní plyn 24,7 %, voda 6,9 %, obnovitelné zdroje 5,7 % a jaderná energie 4,3 %. Fosilní paliva tak loni stále představovala 83,1 % světové spotřeby primární energie.

K poklesu spotřeby energie došlo na celém světě – zaznamenalo jej více než 95 % zemí, nejvíce pak USA, Indie a Rusko. Jendou z výjimek byla Čína, kde spotřeba energie meziročně vzrostla o 2,1 %. I tak to však bylo výrazně pod průměrným růstem Číny za posledních 10 let, který činil 3,8 %.

Globální emise oxidu uhličitého poklesly v roce 2020 o 6,3 %. Stejně jako u spotřeby energie to byl také největší meziroční pokles od roku 1945 a celoroční emise se celkovým objemem vrátily na úroveň zaznamenanou v roce 2011. Jak však uvádí zpráva, míra poklesu emisí uhlíku v loňském roce odpovídá hodnotě, které by měl svět dosahovat každý rok po příštích 30 let, aby bylo možné naplnit cíle Pařížské klimatické dohody.

(zdroj: BP)

Bez ropy to zatím nejde

V roce 2020 svět spotřeboval 88,5 milionu barelů ropy denně. To bylo o 9,3 % méně než v roce 2019 a zhruba to odpovídalo spotřebě ropy v roce 2012. Ropa i tak stále představuje téměř třetinu zdrojů světové spotřeby energie.

Celosvětová těžba ropy poklesla v roce 2020 o 6,6 milionu barelů denně. Asi dvěma třetinami se na tomto poklesu podílely země OPEC. Produkce ropy v USA poklesla o 600 000 barelů denně, což byl tamní největší meziroční pokles zaznamenaný od začátku frakovacího boomu.

V posledních letech je nejrychleji rostoucím fosilním palivem zemní plyn. Jeho průměrná spotřeba se v posledních deseti letech každoročně zvýšila v průměru o 2,9 %. V loňském roce se jej však stejně jako v případě ropy spotřebovalo méně – meziročně o 2,3 %. To znamenalo největší pokles poptávky po zemním plynu v historii a pouze třetí meziroční pokles zaznamenaný od roku 1965.

I v roce 2020 byly světovým lídrem v oblasti výroby a spotřeby zemního plynu USA.

Celosvětová spotřeba uhlí má od svého vrcholu v roce 2014 sestupný trend. Její loňský pokles o 4,2 % byl však největším meziročním poklesem v historii.

I v případě uhlí byla výjimkou Čína, která spotřebu zvýšila, a to o 0,3 %. Zůstává tak zdaleka největším světovým producentem i spotřebitelem uhlí – v obou případech s podílem přes 50 %.

V zemích OECD se naopak poptávka po uhlí snížila na nejnižší úroveň od roku 1965, kdy se začala tato celosvětová analýza provádět. Historicky největší pokles poptávky po uhlí zaznamenaly i USA.

Obnovitelné zdroje byly i v krizi na vzestupu

Spotřeba obnovitelné energie i přes obrovský celosvětový pokles poptávky po energii obecně pokračovala v trendu z předchozích let. Nárůst poptávky po ní dosáhl 10 %.

Spotřeba solární elektřiny vzrostla o rekordních 1,3 exajoulů (EJ), což byl nárůst o 20 %, největší podíl na nárůstu poptávky po energii z obnovitelných zdrojů však měly větrné elektrárny (+1,5 EJ).

Loňský nárůst kapacity solárních a větrných zdrojů byl v kontextu pandemické krize opravdu pozoruhodný. Solární kapacita vzrostla o 127 GW, zatímco kapacita větrných zdrojů se zvýšila o 111 GW. V případě větrné kapacity to přitom znamenalo téměř dvojnásobný meziroční nárůst. Dohromady tak nyní mají větrné a solární zdroje po celém světě kapacitu 1 441 GW. Pro srovnání: v roce 2010 to bylo 221 GW.

I v případě obnovitelných zdrojů byla největším producentem energie Čína (1 EJ), následovaná USA (0,4 EJ). Evropa přispěla k tomuto nárůstu produkcí 0,7 EJ.

Spotřeba jaderné energie v roce 2020 poklesla o 4,1 %, což však lze částečně připsat poměrně značnému nárůstu v roce 2019. Největším světovým konzumentem jaderné energie zůstaly USA s 31% podílem. Nejrychleji rostla spotřeba jaderné energie v Jižní Africe (+ 13,7 %), Jižní Koreji (+ 9,1 %) a Číně (+ 4,3 %), v celkovém množství spotřebované jaderné energie však největší nárůst vykázala Čína.

Je třeba zopakovat, že údaje za loňský rok se musejí brát s rezervou. Nelze totiž očekávat, že strmě klesající trend ve spotřebě fosilních paliv bude i nadále pokračovat, určitě ne tempem z roku 2020. Ze zprávy nicméně plyne, že investoři by se měli nadále již spíše vyhýbat uhelným společnostem, ale společnosti, které vyrábějí, přepravují nebo prodávají ropu a zemní plyn se zřejmě o svou budoucnost zatím nemusejí příliš obávat.

Zcela evidentní je, že nárůst větrné a solární energie je dlouhodobým trendem, který bude pokračovat a sílit. Výzvou do budoucna tedy bude především budování potřebné infrastruktury pro tyto zdroje a zvládnutí přechodu k elektromobilitě.

Evropská komise uveřejnila s napětím očekávaný přelomový klimatický balíček Fit for 55. Ten upravuje některé ze stávajících cílů a stanovuje i několik zcela nových. K nejvýznamnějším cílům balíčku patří snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o 55 % vzhledem ke stavu v roce 1990 či zajistit, aby od roku 2035 na evropské silnice vyjížděla již jen vozidla neprodukující žádné emise. Balíček rovněž zpřísňuje obchodování s emisními povolenkami, zavádí uhlíkové clo a podporuje rychlejší zavádění obnovitelných zdrojů do energetického mixu. K tomu, aby balíček vstoupil v platnost, jej ještě budou muset schválit parlamenty jednotlivých zemí evropské sedmadvacítky a také Evropský parlament.    

Evropská komise požaduje, aby všechny nové vozy od roku 2035 neprodukovaly žádné emise skleníkových plynů. To fakticky vyřazuje ze hry vozidla se spalovacími motory, protože jejich výroba by se tak stala ekonomicky zcela nerentabilní. Unijní exekutiva chce tímto krokem výrazně podpořit prodej elektromobilů, ale i to, aby jednotlivé členské země budovaly sítě dobíjecích stanic.

Český Svaz automobilového průmyslu (SAP) s takto přísnými podmínkami nesouhlasí. „Nemyslíme si, že by nařízení mělo v tuto chvíli stanovovat datum pro zákaz prodeje aut se spalovacími motory. Stanovení takového data může snahu o ochranu klimatu naopak zhoršit, spotřebitelé si zakoupí ve větší míře vozidla se spalovacím motorem před tímto datem, potažmo budou svá starší vozidla používat déle. Určitě by měly být reflektovány velmi rozdílné geografické i ekonomické podmínky v jednotlivých členských státech EU,“ řekl Robert Kiml, viceprezident SAP a generální ředitel Toyota Motor Manufacturing Czech Republic.

Na druhé straně řada předních evropských automobilek se již dříve začala na toto očekávané zpřísnění dobrovolně připravovat a do vývoje a výroby elektromobilů již investovala značné finanční prostředky – zmínit můžeme například Volvo, Daimler, BMW, Renault nebo Volkswagen.

Evropská komise v balíčku navrhuje také to, aby členské země zajistily, že na každých 60 kilometrech dálnic či rychlostních silnic se bude nacházet dobíjecí stanice pro elektromobily. Po 150 kilometrech by měly být rozmístěny vodíkové čerpací stanice. Do roku 2030 by tak podle komise mělo být v EU vybudováno více než 6 milionů dobíjecích bodů. Na konci roku 2020 jich přitom bylo jen něco přes 200 000.

Bude třeba budovat také vodíkovou plnicí infrastrukturu, jejíž výstavba v řadě členských států ještě ani nezačala. Z tohoto pohledu je tedy podle SAP pozitivní, že balíček obsahuje také legislativní návrh stanovující povinné cíle pro členské státy v oblasti infrastruktury pro alternativní paliva. Automobilky se v každém případě musejí připravit na zásadní transformaci a masivní nárůst investic do vývoje nových technologií, robotizace a automatizace a také do reskillingu a upskillingu svých pracovníků.

Změna energetického mixu musí být rychlejší

Jedním z klíčových cílů je rovněž snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o 55 % oproti roku 1990. Komise původně usilovala dokonce o 60 %, od tohoto návrhu však bylo po tlaku některých zemí včetně České republiky upuštěno. K dosažení tohoto cíle by mělo přispět výrazné zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na výrobě energie, konkrétně na 40 %, tedy na dvojnásobek současného stavu. Řada unijních států včetně České republiky tak bude muset výrazně přebudovat své energetické mixy, aby v nich mnohem větší roli hrály větrná, sluneční a vodní energie a též biomasa. Elektrárny a teplárny s kapacitou přes 5 MW, které zpracovávají biomasu, přitom budou muset nově dokazovat, že produkují méně emisí než podniky používající fosilní paliva. Dosud se tato povinnost týkala pouze podniků s kapacitou nad 20 MW.

Plánovaná energetická opatření kritizoval prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý. Podle něj by návrhy předpisů měly lépe reflektovat výchozí pozice jednotlivých členských států EU, které jsou v řadě případů velmi odlišné. „To považuji z pohledu naší země za jeden z největších problémů balíčku,“ podotkl Dlouhý.

Povolenkový systém se rozšíří, přibude uhlíkové clo

Pro země, jako je Česká republika, bude mezi největší dopady balíčku patřit zejména oblast energetické účinnosti, v níž má ČR problémy s naplňováním současných, výrazně nižších cílů. Podobně tomu bude i s dopady nového systému obchodování s emisními povolenkami (EU ETS), přičemž například fungování českého teplárenství se už při nynějších cenách povolenek pohybuje na hraně ekonomického přežití.

Povolenkový systém, v němž si znečišťovatelé životního prostředí kupují možnost legálně vypouštět škodlivé emise, se dosud vztahoval pouze na elektrárny, velké průmyslové podniky a komerční leteckou dopravu. Komise ale nyní plánuje, že místo dosavadních 40 % emisí bude systém pokrývat více než polovinu. Nově se rozšíří na veškerou nákladní lodní dopravu v rámci EU a vztahovat se bude i na zhruba polovinu lodní přepravy mezi EU a ostatními zeměmi. S emisními povolenkami by se mělo začít obchodovat i v silniční dopravě a vztahovat by se měly i na vytápění budov.

Unijní exekutiva hodlá dále zavést takzvané uhlíkové clo. To by měly platit podniky vyvážející do EU neekologicky vyráběné průmyslové produkty.

Pokud změny schválí parlamenty jednotlivých členských států EU i Evropský parlament, měly by vstoupit v platnost v roce 2026.

Řada automobilek se v současnosti velmi usilovně snaží navrhnout takový elektromotor, který by ke svému fungování nepotřeboval žádný permanentní magnet. Děje se tak částečně proto, že k výrobě magnetů jsou potřeba vzácné kovy a jejich těžba způsobuje ekologické škody. Z části je to ale také proto, že velká část této těžby – zhruba 90 % – se uskutečňuje v Číně, a v západním světě dnes převládá snaha ekonomickou závislost na této východoasijské zemi co nejvíce omezit.

Většina elektromotorů, které byly dosud vyvinuty, je založena na otáčejících se zařízeních, která kontaktně přenášejí elektřinu na měděné cívky v rotoru. V novém typu elektromotoru, s nímž nedávno přišla německá firma Mahle, však žádná kontaktní místa nejsou. Prostřednictvím cívky se totiž indukuje proud přímo v přijímací elektrodě uvnitř rotoru, a ten pak napájí měděná vinutí, čímž vytváří potřebné elektromagnetické pole.

„K přenosu elektřiny v tomto motoru nejsou třeba žádné kontakty, takže nemůže dojít k abrazi, zanášení prachem nebo jinému mechanickému opotřebení,“ uvedl o novince Martin Berger, který ve společnosti Mahle vede výzkum. „Výhodou je také to, že pokud je nutná oprava rotoru, není nijak obtížné jej celý vyměnit,“ doplnil.

Výroba tohoto elektromotoru bez použití vzácných kovů by měla být i levnější. Jeho konstrukce navíc umožňuje i následné ladění a změnu parametrů rotoru. To znamená, že celkovou účinnost motoru půjde velmi dobře optimalizovat podle jeho konkrétní aplikace – od využití v subkompaktních automobilech až po malé nákladní automobily. Podle Martina Bergera se motor naopak příliš nehodí pro ultrakompaktní vozidla, jako jsou třeba elektrokola, nebo pro velká nákladní vozidla, která obvykle pracují při stálém zatížení. „Velmi rychlá nebo těžká vozidla potřebují převodovku, ale ve většině případů použití, například v osobních automobilech, stačí jeden převodový stupeň,“ vysvětluje Berger.

Jak během testů vývojáři Mahle zjistili, účinnost tohoto nového elektromotoru je mimořádná: dosahuje až 95 %. Takovéto hodnoty se dosud dařilo dosahovat pouze závodními vozy Formule E. Testy ukázaly také to, že dobré účinnosti lze dosáhnout při vysokých i nízkých točivých momentech, což by ve výsledku mělo přispět k větší výdrži baterie vozidla.

Výroba tohoto elektromotoru by podle prohlášení Mahle měla být zahájena přibližně za dva a půl roku, což dává tušit, že společnost Mahle již navázala spolupráci s některou z automobilek zabývajících se výrobou elektromobilů.

S rozvojem obnovitelných zdrojů energie a chytrých sítí zcela evidentně roste význam provozovatelů přenosových soustav coby koordinátorů transferu elektřiny. Dobře si to uvědomuje i osm velkých provozovatelů přenosových soustav z Rakouska (APG), Belgie (Elia), Francie (RTE), Německa (Amprion), Itálie (Terna), Nizozemska (Tennet), Španělska (RED) a Švýcarska (Swissgrid). Ti se spojili, aby mohli účinněji prosazovat a koordinovat opatření, díky nimž bude možné dosáhnout stanoveného cíle – uhlíkové neutrality v roce 2050. Ve společné deklaraci, kterou zveřejnily v první polovině července, tyto společnosti uvádějí, že v souladu s cíli Pařížské klimatické dohody, evropského Green Dealu a souvisejícího legislativního balíčku Fit for 55 budou usilovat především o snižování uhlíkové stopy, zkvalitňování přenosových sítí a snazší integraci obnovitelných zdrojů energie.

Současná velmi dynamická proměna celého energetického sektoru je určována takovými trendy, jako jsou decentralizace, dekarbonizace či digitalizace. Tyto trendy jdou ruku v ruce s nástupem nových technologií a také služeb. A právě proto role provozovatelů přenosových soustav neustále nabývá na významu. Musí totiž řídit stále složitější a digitalizovanější systém, ve kterém se zvyšuje podíl velmi proměnlivých obnovitelných zdrojů energie a také velmi proměnlivého využívání elektřiny ze strany koncových spotřebitelů, kteří jsou navíc záměrně vedeni k tomu, aby v systému hráli stále aktivnější roli.

Různé expertní prognózy předpovídají, že v dohledné budoucnosti dojde k výraznému nárůstu poptávky po elektřině, ať již v souvislosti s rozvojem elektromobility, nebo městské infrastruktury, tzv. smart cities. V dekarbonizaci ekonomik jednotlivých evropských zemí proto bude elektřina hrát klíčovou roli a aktivity provozovatelů přenosových soustav tedy budou určující pro to, zda a jak se bude dařit plnit stanovené klimatické cíle.

Provozovatelé přenosových soustav se proto domnívají, že vzhledem k těmto okolnostem by se jejich hodnocení nemělo orientovat pouze na velikost jejich uhlíkové stopy a že by měli být – minimálně v rámci Evropy – výslovně uznáni jako klíčoví aktéři energetického přechodu (Energiewende). To znamená, že vedle informací o míře jejich emisí skleníkových plynů by měly být podle zcela přesné metodiky uváděny i jejich přínosy pro energetický systém jako celek. V současné době například platí, že přímé a nepřímé emise jednoho provozovatele přenosové soustavy dosahují průměrně 1 milionu tun ekvivalentu CO2 ročně. Dekarbonizační efekt, který by mohli mít všichni evropští provozovatelé přenosových soustav na energetický systém jako celek, by však mohl v dohledné době dosáhnout až 3 miliard tun ekvivalentu CO2, uvádí se v prohlášení iniciativy osmi evropských provozovatelů přenosových soustav.

Váhu tomuto údaji dodává mimo jiné i prognóza evropského statistického úřadu Eurostat, podle níž by měl podíl obnovitelných zdrojů na evropském energetickém mixu do roku 2050 tvořit více než 85 %. Takovýto podíl bude znamenat úplnou dekarbonizaci více než poloviny spotřeby energie na evropském kontinentu. Tomu bude muset odpovídat i kvalita přenosových soustav jednotlivých zemí – bude muset být opravdu vysoká.

Výroba elektřiny z vodních zdrojů je v porovnání se solární či větrnou energetikou méně závislá na rozmarech počasí či přírodních podmínkách. Na rozdíl od megalomanských projektů, jako je například čínské vodní dílo Tři soutěsky, které nezohledňují dopady na životní prostředí, ale v Evropě již dnes převládají malé projekty. Jde hlavně o průtočné vodní elektrárny, takzvané run-of-river, které se snaží být při ekonomické efektivitě i ekologicky co nejšetrnější.

V oblastech, které nemají vysoké hory, se nejčastěji jedná o řešení využívající řek se stabilním průtokem a jezů. „Tyto elektrárny nevyžadují stavbu přehrady a zaplavení území nad elektrárnou, což znamená i menší odpor z hlediska přijatelnosti veřejností. To je zároveň nevýhodou v případě, kdy není stabilní průtok, protože toto řešení neumožňuje kvůli absenci nádrže akumulaci vody,“ vysvětluje Pavel Rudolf, vedoucí Odboru fluidního inženýrství Viktora Kaplana z Energetického ústavu Fakulty strojního inženýrství VUT v Brně.

V Evropě je podle něj v současné době asi 15 procent celkového výkonu ve vodních elektrárnách dodáváno právě průtočnými elektrárnami. Typickou evropskou zemí využívající průtočné vodní elektrárny osazené Kaplanovými nebo přímoproudými Kaplanovými turbínami je Rakousko (oblast dolního toku rakouského Dunaje). Konkrétně jde o elektrárny ve městech Ybbs-Persenbeug, Melk, Aschach, Greifenstein a Freudenau, které společně vytvářejí celkový výkon asi 5,7 GW.

Mezi další evropské země s významným podílem průtočných elektráren patří Německo (dolní část Rýna) nebo Švédsko. „V Česku mezi novější elektrárny tohoto typu, postavené po roce 2010, patří například Obříství, Litoměřice či Štětí na Labi,“ dodává Pavel Rudolf s tím, že v Evropě je potenciál velkých řek již prakticky vyčerpán a možnosti rozvoje se skýtají právě malým vodním elektrárnám.

Podle Cechu malých vodních elektráren mají průtočné vodní elektrárny v našich podmínkách smysl. Více vody v řekách teče na konci podzimu a v zimě, kdy je elektřiny obecně málo. Pozdně podzimní a zimní nedostatek elektřiny se přitom v Česku bude ještě prohlubovat s předpokládaným dalším masivním rozvojem fotovoltaických zdrojů, respektive s odstávkou uhelných zdrojů. „Vodní elektrárny tedy vyrábějí a budou vyrábět maximum elektřiny v době jejího nedostatku, jde tudíž o cennou elektřinu. Výroba z malých vodních elektráren v České republice navíc kolísá spolu s průtoky velmi pozvolna. I proto například dispečink České přenosové soustavy v přípravě provozu na delší období odhaduje výkon malých vodních elektráren trvale na 300 megawattů v zimním období a na 200 megawattů v letním období,“ říká Vladimír Zachoval, předseda Cechu malých vodních elektráren.

Podle Skupiny ČEZ byl loňský rok mimořádný

Společnost ČEZ nedávno uvedla, že malé vodní elektrárny z jejího portfolia vyrobily v roce 2020 v Česku více než 229 milionů kWh elektřiny, meziročně o 16 % více a nejvíce za posledních 6 let. Svou produkcí pokryly roční spotřebu více než 65 000 českých domácností. I na malých vodních zdrojích se tak začíná projevovat nejrozsáhlejší modernizační akce v dějinách české hydroenergetiky, při níž dosud bylo zcela obnoveno 38 soustrojí na všech typech vodních elektráren Skupiny ČEZ po celé ČR. Investice vyšla na více než 3 miliardy Kč.

V pomyslné hitparádě malých vodních elektráren dominovala šumavská Vydra, která dodala do sítě 29 200 MWh bezemisní energie a pokryla tak spotřebu 8 500 domácností. Následovala ji malá vodní elektrárna Práčov, která leží na Chrudimce pod vodním dílem Křižanovice (16 100 MWh) a elektrárna Spytihněv na řece Moravě (12 700 MWh).

Potenciál je v horách

Podle Karla Kramla, ředitele společnosti Stream Hydropower, která se na řešení malých vodních elektráren specializuje, dosahuje průtočná vodní elektrárna například při porovnání se solární elektrárnou minimálně čtyřnásobně vyšší roční dodávky energie do sítě. „A přestože dodávaný výkon klesá s průtoky v řece v období suchých měsíců, je možné vodu akumulovat v jezové zdrži a elektrárnu provozovat ve špičkovém režimu, tedy v době největší denní spotřeby energie. V praxi to v případě malých vodních elektráren znamená větší nádrž nad jezem, v podstatě vznik malého horského jezera,“ vysvětluje Karel Kraml.

Významný potenciál pro výrobu elektrické energie pak mají podle odborníků právě horské oblasti bohaté na vodní zdroje. V těchto oblastech se setkáváme především s derivačními průtočnými vodními elektrárnami, které vodu z řeky odvádějí a následně ji zase do vodního toku po několika kilometrech vracejí. Na rozdíl od přehrad nevyužívá toto řešení Kaplanovy turbíny, ale spíše turbíny určené pro velké spády, jako je Peltonova či Francisova.

„Toto řešení umožňuje využití hydro-energetického potenciálu větší části řeky v řádech několika kilometrů, v některých případech až desítek kilometrů. Samotné stavební objekty jsou malých rozměrů a většinou nevyčnívají z krajiny. Odběrný objekt z řeky představuje obyčejně jen několik metrů vysoký jez s podzemní sedimentační nádrží na odstranění písku z říční vody, trubní přivaděč se pak vede buď pod zemí, anebo po povrchu a strojovna má charakter malé průmyslové stavby, u které se v posledních letech objevují designová provedení dle moderní architektury,“ popisuje Karel Kraml.

Česká republika však má pro takováto řešení příliš nízké a hustě osídlené hory. Vzít v českých horách vodu z řeky, vést ji do derivační vodní elektrárny a vrátit po několika kilometrech zpět do toku by znamenalo, že voda bude chybět obcím, průmyslovým podnikům či vodákům.

To, že energetický potenciál českých vodních toků pro výstavbu nových vodních elektráren je omezený, dobře ví i ČEZ. Ten se podle svých slov do budoucna bude soustředit především na modernizaci, tedy zvyšování efektivity provozu vodních elektráren, které se již v praxi osvědčily.

Vědcům z Pacific Northwest National Laboratory (PNNL), výzkumného centra spadajícího pod americké ministerstvo energetiky, se podařilo výrazně prodloužit životnost lithium-kovové baterie. Pro další rozvoj elektromobility se jedná o důležitý krok, protože razí cestu k lehčím, levnějším a trvanlivějším bateriím pro elektromobily budoucnosti. O úspěchu informoval na konci června časopis Nature Energy.

Vědci v současné době zkoumají celou škálu možností., jak zvýšit kapacitu bateriových článků pro elektromobily. Jedním z řešení, které je již takříkajíc na obzoru, jsou lithium-kovové baterie. Tyto baterie by měly dodávat téměř dvojnásobnou energii, než jakou poskytují jejich dnes běžně používané lithium-iontové protějšky, a navíc by měly být i lehčí. Při laboratorních testech, které se až doposud prováděly, však vždy nastaly vážné technické potíže a lithium-kovové baterie tak dosahovaly pouze zlomku životnosti lithium-iontových baterií.

Nyní se však týmu vědců z PNNL povedlo vytvořit lithium-kovovou baterii, která vydrží 600 cyklů, což je mnohem déle, než se dosud podařilo dosáhnout. I když je to stále výrazně méně, než kolikrát lze nabít klasické lithium-iontové baterie – ty totiž obvykle mají životnost nejméně 1 000 cyklů –, je třeba vzít v úvahu, že tento rozdíl by do značné míry mělo kompenzovat to, že vozidla s lithium-kovovou baterií by měla dojet na jedno nabití výrazně dále.

Životnost překvapivě prodlužují tenké lithiové proužky

Tým vědců z PNNL přišel na poměrně překvapivý způsob, jak prodloužit životnost baterie. Místo anod obsahujících větší množství lithia použil jeho velmi tenké proužky – o tloušťce pouhých 20 mikronů, což je mnohem méně než tloušťka lidského vlasu.

„Mnoho lidí si myslelo, že delší životnost baterie zajistí silnější vrstva lithia,“ uvedla k závěrům výzkumu Jie Xiao, která je spolu se svým kolegou Jun Liu, ředitelem konsorcia Battery500, jež spadá pod PNNL, autorkou výše zmíněného článku. „Není to ale vždy pravda. Každá lithium-kovová baterie má totiž svou optimální tloušťku v závislosti na její energetické hustotě a designu,“ dodala.

Lithium-kovová baterie vytvořená týmem Battery500 má hustotu energie 350 watthodin na kilogram (Wh/kg) – tedy velmi vysokou, ale nijak extrémně. Hlavním přínosem reportovaného výzkumu je především životnost baterie. I po 600 cyklech si totiž baterie uchovala 76 procent své původní kapacity. Před čtyřmi lety přitom dokázala experimentální lithium-kovová baterie zvládnout pouze 50 cyklů a ještě před dvěma lety to bylo jen 200 cyklů.

Proč je důležitá tloušťka

Rozhodnutí týmu vyzkoušet tenčí lithiové proužky padlo poté, co se mu podařilo detailně porozumět molekulární dynamice anody. Vědci zjistili, že silnější proužky se významně podílejí na selhávání baterie, a to v důsledku složitých reakcí probíhajících ve filmu na anodě označovaných jako pevná elektrolytická mezifáze neboli SEI (Solid Electrolyte Interface). Tato SEI je výsledkem vedlejších reakcí mezi lithiem a elektrolytem. Působí jako důležitý usměrňovač, který umožňuje určitým molekulám přejít z anody do elektrolytu a zpět, přičemž ostatní molekuly drží odděleně. Primárním cílem výzkumníků tedy bylo snížit nežádoucí vedlejší reakce mezi elektrolytem a lithným kovem a ty žádoucí co nejvíce podpořit.

Vědci zjistili, že tenčí lithiové proužky jsou schopny vytvářet něco, co nazvali dobrá SEI, zatímco u silnějších proužků je větší pravděpodobnost, že vznikne škodlivá SEI. Vědci pro tyto jevy začali používat výrazy „mokrá SEI“ a „suchá SEI“. Mokrá varianta udržuje kontakt mezi kapalným elektrolytem a anodou a umožňuje tak vznik důležitých elektrochemických reakcí. V suché verzi kapalný elektrolyt nedosahuje kontaktu s celým lithiem. Dochází k tomu proto, že lithiové proužky jsou silnější a elektrolyt tak musí pronikat do hlubších vrstev, ostatní části lithia pak osychají nebo zůstanou suché. Ŕízením těchto procesů lze podle vědců účinně zabránit výskytu těch reakcí, které podstatným způsobem přispívají k předčasnému konci životního cyklu baterie.

Evropská unie se může pochlubit největší koncentrací vodíkových údolí na světě – v současné době jich zde vzniká více než dvacet a další dvě se rodí ve Velké Británii. Při aktuálním celosvětovém počtu 36 těchto údolí je tak evropský podíl zhruba dvoutřetinový. Nejrychleji se tyto projekty rozvíjejí v Nizozemsku, kde jich je v současné době rozpracováno pět. Patří mezi ně například vodíková údolí v rotterdamském či amsterdamském přístavu nebo ve městě Groningen.

Termín „vodíkové údolí“ se objevil teprve nedávno, někdy před dvěma lety. Označuje se jím integrace celého vodíkového cyklu na jednom místě, tedy to, že v dané lokalitě se ohledně vodíku odehrává vše od jeho výroby přes ukládání a distribuci až po spotřebu koncovými zákazníky, ať již v některém průmyslovém odvětví nebo v dopravě. Vodíková údolí lze podle velikosti rozdělit do tří hlavních kategorií: malé lokální projekty zaměřené především na dopravu, regionální a středně velké průmyslové projekty a velké projekty orientované hlavně na mezinárodní obchod s vodíkem.

Většina projektů se teprve rozbíhá

Přestože vodíková údolí v současné době poměrně rychle přibývají, úplného dokončení se zatím na celém světě dočkaly jen čtyři z nich. Jedno takové již dokončené údolí se nachází v severním Dánsku ve městě Hobro. Vodík se tam vyrábí s pomocí větrné energie a používá se k ukládání přebytků elektrické energie vyrobené větrnými turbínami a také jako palivo v tamním průmyslu. Náklady na výstavbu tohoto rozsahem spíše menšího projektu dosáhly 15 milionů eur.

Skutečně velkým projektem je výstavba vodíkového údolí s názvem Evropský vodíkový hub v přístavu Rotterdam. Po jeho dokončení by se tam mělo vyrábět každý den téměř 3 200 tun vodíku. Ten by měl najít široké využití v oblasti mobility, při výrobě elektřiny a v chemickém průmyslu.

Významným projektem je také Baskický vodíkový koridor. Ten by měl po dokončení každý den s pomocí solárních panelů a větrných turbín produkovat kolem 55 tun vodíku. Využívat jej bude především místní doprava – silniční i lodní – a energetika, uplatní se ale také v rafineriích a při zpracování oceli.

Ve Velké Británii byl loni zahájen obří projekt za 4 miliardy eur. Vodíkové údolí Hynet North West bude po dokončení v roce 2030 produkovat téměř 2 200 tun vodíku denně. Ten bude určen hlavně pro energetický sektor a rafinérie.  

Černý kůň pomůže nákladní dopravě  

Ambiciózním projektem je Black Horse – společný projekt zemí V4, tedy i České republiky, zaměřený na těžkou nákladní dopravu. Půjde o finančně náročný projekt – investice by měly dosáhnout téměř 6 miliard eur. Po dokončení projektu by měl vodík, jehož denní produkce by měla dosahovat až 320 tun, sloužit jako pohonná hmota pro flotilu zhruba 10 000 kamionů, pro něž v regionu střední Evropy vznikne 270 tankovacích stanic s vodíkem.

Velké projekty ale vznikají i za hranicemi Evropy. Například v Ománu se rodí rozsáhlý projekt vodíkového údolí v hodnotě 2 miliard eur. Jeho každodenní produkce by po dokončení, které je naplánováno na rok 2024, měla činit 390 tun zeleného vodíku, který bude převážně exportován do zahraničí.

V americkém státě Utah vzniká v režii společností Mitsubishi Power a Magnum Development tam úložiště čisté energie. Podle realizátorů by mělo jít o největší projekt svého druhu na světě. Kapacita úložiště by měla dosáhnout 1 000 MW / 100 000 MWh stoprocentně zeleného vodíku.

Mapa evropských vodíkových údolí (zdroj: Fuel Cells and Hydrogen Joint Undertaking)

Od vodíkových čtvrtí k vodíkovým městům

U nás je ohledně vodíku velmi aktivní Ústecký kraj, který se jako první region České republiky zapojil do evropského partnerství Hydrogen Valleys. V tomto severočeském kraji také byla již před více než dvěma lety založena Vodíková platforma Ústeckého kraje, kterou v současné době tvoří 23 subjektů z řad firem, výzkumných organizací a měst.

Stavbu celé vodíkové městské čtvrti v nedávné době oznámila také česká průmyslová skupina Cylinders Holding, která je jedním z největších světových výrobců bezešvých ocelových lahví na technické plyny. Její H2 City District má vzniknout na haldě v ostravské Hrabůvce.

V zahraničí jsou plány tohoto typu ještě velkorysejší. Stavbu prvního stoprocentně vodíkového města chystá pět britských plynárenských firem. Jeho realizace by měla být jedním ze základních pilířů Zelené průmyslové revoluce, kterou britský premiér Boris Johnson ohlásil loni v listopadu. Tyto společnosti, které v současnosti zásobují zemním plynem 85 % britských domácností, hodlají do roku 2025 začít vodíkem zásobovat celou jednu větší vesnici, do roku 2030 pak jedno velké město a do roku 2050 plánují opustit distribuci zemního plynu zcela přejít na vodík.

Vodíkem poháněné město v současnosti již buduje japonská automobilka Toyota, více se o tomto projektu můžete dočíst zde.

Právní nejistota trvá

Rychlejšímu rozvoji vodíkové energetiky brání kromě řady stále nevyřešených technických problémů a značné finanční náročnosti projektů také nedostatečná právní podpora a jistota v oblastech, jako je určování cen emisních sloučenin uhlíku, technická standardizace a rychlost vydávání potřebných povolení. Podle průzkumu téměř 40 % developerů vodíkových údolí považuje špatně definovaný právní rámec za klíčový nedostatek. Faktem je, že v současnosti má v celé EU dobře zpracovanou národní strategii pro rozvoj strategického paliva pouze několik států.

Snahu EU o nápravu těchto nedostatků a o silnější podporu rozvoje celosvětové vodíkové ekonomiky nedávno demonstrovalo uzavření partnerství Clean Hydrogen. Tato mise, do níž se zapojily i neevropské země (partnerství uzavřely Evropská komise jako reprezentant celé EU, Austrálie, Rakousko, Kanada, Čile, Čína, Německo, Indie, Itálie, Maroko, Norsko, Saudská Arábie, Korea, Spojené království a USA), si stanovila za cíl urychlit v oblasti vodíkové energetiky inovační proces tak, aby se co nejdříve podařilo dosáhnout cenově dostupného a spolehlivého zásobování vodíkovou energií. Konkrétním výstupem spolupráce by mělo být vybudování minimálně stovky rozsáhlých vodíkových údolí po celém světě do roku 2030.

Načíst další