byznys

Lidé v doručovatelské branži vědí něco, co byste nejspíše neuhodli. Auta jsou rychlá, ale nákladní kola jsou rychlejší – až o 60 % rychlejší při doručování zásilek ve městech, a to bez emisí výfukových plynů.

Samozřejmě je těžké si představit, že by vaše zásilky Amazonu, UPS a FedEx doručoval někdo, kdo funí do pedálů. Ale co kdyby místo toho měli svižné elektrické kolo… vyrobené jedním z nejzajímavějších startupů v oblasti elektromobilů na světě?

To je myšlenka, která stojí za projektem Re:Move. Jedná se o elektrické nákladní kolo, nebo možná povoz? Prototyp vytvořila švédská společnost Polestar ve spolupráci s designérem Konstantinem Grcicem, výrobcem hliníku Hydro a společností Cake vyrábějící elektrické motocykly. 

Společnost Polestar sice neslibuje, že Re:Move bude skutečně uveden na trh, ale podle Co.Design do jeho vývoje nadále investuje. (Polestar také na základě této práce vyvíjí několik patentů, které by vyjádření firmy pro server FastCompany mohly být využity v budoucích projektech).

Tříkolka má odhalený hliníkový rám připomínající produkty společnosti Apple. Je to v podstatě velká plochá plošina na kolech, která je schopna uvézt až 400 kg při rychlosti 15 km/h. Řídíte ji tak, že se postavíte na zadní část a řídíte ji pomocí řídítek stejně jako kolo, doplněné integrovaným plynem a brzdou. Re:Move je konstruován tak, že při zatáčení elektrické řízení naklání celé vozidlo do zatáček.

Skutečnou zajímavostí však je, že toto vozidlo je široké pouze 2,5 metru, což znamená, že s ním lze ve většině zemí jezdit v jízdním pruhu pro kola – teoreticky tak omezíte pouliční provoz nákladních vozů. Pozoruhodné je, že baterie Re:Move je jen asi 1/40 velikosti baterie v elektromobilu. S investicí do baterie jednoho standardního elektromobilu byste tedy mohli postavit doslova 40 vozítek Re:Moves.

Koncept elektrického nákladního kola Re:Move společnosti Polestar (foto Polestar)
Koncept elektrického nákladního kola Re:Move společnosti Polestar (foto Polestar)

Kýžená náhrada? 

Alternativa k dodávkovým vozům by si mohla najít v nízkouhlíkové ekonomice své místo. Podle zprávy Světového ekonomického fóra z roku 2020 vzroste bez zásahu počet dodávkových vozidel ve 100 největších městech světa v příštím desetiletí o 36 %. 

Výsledné emise CO2 z doručování tak vzrostou o 32 %. A aby toho nebylo málo, další dopravní zácpy prodlouží průměrné denní dojíždění do práce o 11 minut. Cestou do práce se budeme dusit ve znečištění, pokud nevymyslíme jiný způsob doručování zásilek, jako je Re:Move.

Otázkou nyní je, co by se stalo, kdyby Prahu s její nepříliš rozvinutou sítí cyklostezek zaplavila Alza či Mall.cz flotilou elektrokol? Aby v brzké době nebyli překvapeni…

Světovému obchodu s bateriemi dominuje vybraná hrstka. Jen šest společností dodalo v roce 2020 87 procent všech bateriových článků do elektromobilů. Firmy BYD, CATL, LG Energy Solution, Panasonic, Samsung SDI a SK Innovation.

Zdaleka největším odběratelem byla společnost Tesla. Ta ve stejném časovém období do automobilů namontovala baterie s celkovou kapacitou 22,5 gigawatthodiny. To bylo téměř stejně jako součet produkce pěti nejbližších konkurentů dohromady: BYD, Hyundai, Mercedes, Renault a Volkswagen.

PořadíFirma
Odběratelé
Výroba (v GWh)Tržní podíl (v %)
Růst mezi lety 2016 a 2020 (v %)
1Contemporary Amperex Technology Co. (CATL)BMW, Dongfeng Motor Corp. Honda, SAIC Motor Corp. Stellantis, Tesla, Volkswagen Group, Volvo Car Group21,5
26
3400

2LG Energy SolutionGeneral Motors, Groupe Renault, Stellantis, Tesla, Volvo, VW Group21,4 26 1193
3PanasonicTesla, Toyota14,1 17 214
4Samsung SDIBMW, Ford, Stellantis, VW Group5,5 7399
5BYD Co.BYD, Ford5,57113
6SK InnovationDaimler, Ford, Hyundai, Kia3,44226
7China Aviation Lithium Battery (CALB)GAC Motor, Zhejiang Geely Holding Group Co.2,73321
8Gotion High-TechChery Automobile Co., SAIC, VW Group1,4223
9Automotive Energy Supply Corp. (AESC)Groupe Renault, Nissan1,42 46
10Ruipu Energy Co. (REPT)Dongfeng, Yudo Auto0,61100
Další4,25122
Celkem81,6100355
Největší světoví výrobci baterií v roce 2020. (Zdroje: IEEE Spectrum, Adamas Inteligence, Businesskora, Electrive, BMW, Ford, Honda, Volvo)

Ve stejné době se zvedla „poptávková tsunami“. Ta vyvolala nebývalý tlak na dodavatelské řetězce materiálů pro baterie a motory a vyvolalo prudký nárůst cen lithia, niklu, kobaltu, neodymu, praseodymu, dysprosia a terbia.

Jak uspokojit poptávku

Jak svět uspokojí svět poptávku po bateriích? Podle Venkata Srinivasana, ředitele Argonne Collaborative Center for Energy Storage Science, by jen Spojené státy k pokrytí předpokládané poptávky mohly během 15 let potřebovat 20 až 40 gigatováren s celkovou terawattovou kapacitou nových baterií. “Právě teď na to Spojené státy nemají dostatek materiálů, takže klíčem k rozjezdu výroby bude náhrada části dnes používaných materiálů a recyklace,” řekl Srinivasan pro IEEE Spectrum.

General Motors, který se snaží bojovat s dnes dominantními asijskými výrobci, staví v Ohiu a Tennessee továrny s celkovou kapacitou 70 gigawattů. To je dvojnásobek kapacity nevadské gigatovárny společnosti Tesla.

Ford plánuje ve spolupráci s jihokorejskou společností SK Innovation zvýšit do roku 2030 kapacitu v Severní Americe na 140 GW, a celosvětově na 240 GW. Ford odhaduje, že k tomu bude zapotřebí šest továren ve Spojených státech a deset ve zbytku světa.

Tempo růstu je ale již dnes ohromující. Společností CATL (Contemporary Amperex Technology) a LG Energy Solution v posledních čtyřech letech vyrostly řádově o tisíce procent.

Stará technika, nové triky

Rychlý nárůst poptávky může vytvořit něco, co banka Goldman Sachs nazývá „komoditním supercyklem“. Ten může dlouhodobě zatížit dodavatelské řetězce a ceny lithia a dalších materiálů (například vzácných kovů). O přijetí elektrických vozidel také rozhodnou do značné míry vlády a spotřebitelé. Růst a vládní signály v souvislosti s klimatickou krizí však naznačují, že přichází období boomu v oblasti baterií.

Zvláště patrné je v to ve výrobě výkonných článků. Všichni výrobci automobilů se rádi chlubí nejlepším dojezdem nebo výkonem ve své třídě. Navíc mohou zákazníky oslnit rychlým nárůstem těchto parametrů. Energetická hustota bateriových článků se za posledních deset let téměř ztrojnásobila a přední chemické články nyní dosahují mohou obsahovat 300 watthodin na kilogram.

Ale zároveň musí výrobci myslet na to, co do svých baterií dávají. Některé materiály budou nedostatkovější, a tedy dražší než jiné. Příkladem může být kobalt. Ten se z velké části těží v podmínkách, které by do 21. století neměly patřit. A firmy pak samozřejmě slyší i na to, že vzhledem k rozsahu nabídky může jeho cena rychle stoupat.

Rizikový kobalt tak v bateriích nahrazují jiné prvky, především nikl. Závod o zvýšení obsahu tohoto kovu v bateriích vede dnes společnost LG Energy Solution. Výkonné NCMA články (nikl, kobalt, hořčík, hliník) této jihokorejské společnosti budou brzy pohánět Tesly vyráběné v Číně a řadu elektromobilů General Motors. Mají také nejvyšší zastoupení niklu v odvětví: elektrolyt ho obsahuje 88 %.

Přitom kapacita je vyšší než u starších modelů s vyšším obsahem kobaltu. Výrobci tak mohou do daného prostoru vtěsnat více energie a dojezdové vzdálenosti, aniž by museli zásadně měnit konstrukci baterií.

O krůček níže jsou články NCM811 od hráčů, jako je Contemporary Amperex Technology Co. (CATL), LG a SK Innovation, s poměrem niklu, kobaltu a manganu zhruba 8:1:1. Castilloux říká, že jedním z triků je přidat nikl a omezit kobalt a zároveň zajistit tepelnou stabilitu, protože požáry škodí obchodu.

Adamas Intelligence uvádí, že 60 % všech baterií osobních elektromobilů nasazených v roce 2020 bude obsahovat články s vysokým obsahem niklu, jako jsou články NCA nebo NCM řady 6 až 8.

Zkušebnou nové a zatím ve velkém nenasazované technologie NCMA je dnes Čína. Ale výrobci s nimi nechtějí v Číně zůstat, chtějí prorazit na západní trhy.

Ale na technologii je ještě co zlepšovat. Například špičkové články společnosti CATL se v současnosti vyrábí velmi neefektivně. Společnost neustále rychle navyšuje výrobu a procesy ladí teprve postupně. Podle Castillouxe v současné době na každý vyrobený článek CATL s vysokým obsahem niklu připadá zhruba jeden vadný článek, který jde na recyklaci (což je také špatné pro obchod).

Baterie pro masy?

Určitě to nebude jen neustálý pochod směrem k lepším a výkonnějším bateriím. Na výsluní se například vrací lithium-železo-fosfátové (LFP) baterie, které byly kdysi považovány za zastaralé. A to zejména v Číně, kde společnost Contemporary Amperex Technology Co. (CATL), která je nyní největší světovou bateriovou společností, dodává LFP pro standardní model 3 společnosti Tesla.

Elon Musk nedávno vyvoval značnou pozornost, když naznačil, že Tesla dlouhodobě přechází na levnější, bezkobaltové baterie LFP. „To je vlastně dobře, protože železa je na světě dost,“ řekl v červenci 2021 před novináři.

LFP stále tvoří méně než 10 % všech li-ion článků. Ovšem podle analytiků se množství do výrobků článků v druhé polovině roku 2020 meziročně zvýšilo o 600 %. LFP má menší energetickou hustotu než na nikl bohaté litihum-iontové články, ale jejich katodové materiály jsou levnější.

K řešení nevýhod v oblasti účinnosti přispívá konstrukce „cell-to-pack“, která upouští od použití nesčetných válcových článků uspořádaných do modulů. Větší hranolové články se integrují přímo do balení, což šetří místo, snižuje počet součástek a zjednodušuje chlazení a připojení. „Balení je v podstatě jeden velký modul,“ říká Castilloux.

Nejprodávanější čínský elektromobil, Wuling Mini za 4 500 dolarů, používá balíčky LFP od výrobců, jako je Hefei. Srinivasan říká, že LFP se pro některé aplikace jeví jako ideální. “Levnější auto s LFP, které vydrží dlouho a ujede kolem 250 kilometrů, není špatné,” říká.

Objevuje se nový, v podstatě celosvětový trend: výrobci automobilů – včetně General Motors, Tesly a Volkswagenu – používají baterie s vyšším obsahem niklu (a případně dalších dražších surovin) pro vozy s delším dojezdem nebo vozy sportovní. Baterie LFP se pak používají pro levnější, základní modely.

Do poslední minuty zítřejšího dne, tedy 15. září 2021, se české a slovenské startupy můžou hlásit do soutěže Startup World Cup. Ta již tradičně vyvrcholí v Praze na SWCSummitu ve dnech 5. a 6. října. Přihlášky se podávají online na webu www.swcsummit.com

V něm se nejprve utkají startupy z regionu Visegrádské čtyřky, pak bude následovat celoevropské finále. Vítězný startup vedle titulu „mistra Evropy“ a postupu do kalifornského Silicon Valley získá možnost domluvit se s pořadatelskými společnostmi Air Ventures a UP21 na okamžité investici ve výši 500 tisíc dolarů.

Registrace je bezplatná a vyplnění dotazníku zabere v průměru 30–60 minut. Vzhledem k mezinárodnímu prostředí se vše od přihlášení až po prezentaci před porotou odehrává v angličtině. 

„Rok od roku vnímáme u českých startupů v této oblasti ohromný posun. Projekty, které se dostanou až před porotu, bývají opravdu na vysoké úrovni. To ostatně dokládají i jejich výsledky. Například loňské regionální kolo Visegrádské čtyřky ovládl slovenský projekt Glycanostics a český startup 24 Vision Systems, kterému porota udělila divokou kartu, to v evropském finále dotáhl až na bronzovou příčku,“ uvádí ředitel SWCSummitu Tomáš Cironis.

Do Prahy a dál

Do pražského kontinentálního finále zamíří nejen vítězové všech předchozích regionálních kol, ale nově také vítězové několika dalších startupových soutěží, jako např. Czech Startup Challenge, Creative Business Cup nebo PowerMOTION. 

„Zastřešením dalších akcí jsme prestiž celé události posunuli na ještě vyšší úroveň než dřív. SWCSummit se tak stává něčím jako ‚Ligou mistrů‘ na poli startupových soutěží. Probojovat se mezi finalisty tak znamená opravdový úspěch, který může jednotlivé projekty teleportovat na úplně novou úroveň,“ vysvětluje Tomáš Cironis. 

Prestiž akce podtrhují také osobnosti, které se zapojí do programu. Ústřední hvězdou letošního ročníku bude spoluzakladatel Applu Steve Wozniak, jehož vystoupení bude přenášeno živě online z Kalifornie ve středu 6. října kolem 18. hodiny – v čase, kdy se porota bude radit o celoevropském vítězi.

V průběhu stejného dne vystoupí také další slavné osobnosti – například Esther Wojcicki známá jako „kmotra Silicon Valley“, která se proslavila coby uznávaná pedagožka a autorka bestselleru o výchově úspěšných dětí (sama je matkou tří veleúspěšných dcer a v minulosti mentorovala i dceru Steva Jobse). 

Třetí významnou osobností byznysového světa bude Kyle Corbitt, ředitel Y Combinatoru – jednoho z největších startupových inkubátorů na světě. V rámci svých softwarových řešení mimo jiné vytvořil i platformu, která pomáhá svést dohromady ideální startupové spoluzakladatele. Během své přednášky na SWCSummitu se bude věnovat právě problematice hledání těch pravých partnerů při zakládání nového startupu.

Klíčové kontakty?

Podle Václava Pavlečky z investorského fondu Air Ventures, který stejně jako v předchozích letech i letos zasedne ve finálové porotě, je klíčové využít příležitost a přihlásit se do soutěže, i kdyby to mělo být jen cvičně: „Vstupní dotazník je poměrně obsáhlý a vyžaduje přípravu. Už jen projít tímto procesem je obohacující zkušenost, kterou vřele doporučuji. Stejně tak doporučuji trénovat prezentaci projektu před obecenstvem – třeba i před vlastní babičkou. Řadu věcí v soutěži neovlivníte, ale to, jak na porotce zapůsobíte, rozhodně ovlivnit můžete.“

To ostatně platí už při vyplňování registrace. O budoucím úspěchu nebo neúspěchu může rozhodnout každý detail, protože před porotu se ze stovek přihlášených projektů dostanou jen ty nejlepší. Loni v regionálním kole V4 porota posuzovala 18 projektů z více než 530 přihlášených.

Vedle samotného soutěžení je zásadní přidanou hodnotou celé akce také navazování kontaktů. Na SWCSummit se každoročně z celé Evropy i zámoří sjíždějí investoři, mentoři i zástupci korporací, ke kterým by se jednotlivé startupy za běžných okolností dostávaly jen velmi složitě. Tady je mají možnost nejen potkat napřímo, ale můžou si s nimi domluvit i „1-on-1“ sezení nebo se účastnit jejich workshopů či panelových diskusí.

Hybridní program

Této části programu se můžou účastnit nejen soutěžící startupy, ale i všichni, kdo si zakoupí adekvátní vstupenku. Cena pro zástupce startupů začíná na 51 eurech a veškeré schůzky se pak řeší prostřednictvím mobilní aplikace. 

Zájemci, kteří nebudou mít možnost zúčastnit se fyzicky, tak můžou živě sledovat online stream na webu www.swcsummit.com. Ani online nebude celý program zdarma. Online vstupenky začínají přitom na 21 euro. Ta majitele opravňuje například k účasti na online workshopech a mentorských stolech.

Letošní ročník SWCSummitu se uskuteční v kulisách šapitó Azyl 78 v pražské Stromovce. Kvůli přetrvávající pandemii a omezené kapacitě však akce bude pojata hybridně. To je ostatně i důvod, proč někteří zahraniční spíkři nebudou přítomni fyzicky, ale vystoupí živě online.

Dopady takzvané evropské zelené dohody (Green Deal), tedy plánu Evropské komise, jak do roku 2050 udělat z Evropy klimaticky neutrální kontinent, můžou být pro českou ekonomiku příležitostí, ale i obrovským rizikem, které poškodí její konkurenceschopnost. V pořadu České televize Otázky Václava Moravce to řekl viceprezident pro hospodářskou politiku a export Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar. Záležet bude podle něj na politické reprezentaci a jejím vyjednávání v EU.

Česko musí podle Špicara například vyjednat, aby plyn mohl být přechodně využitý jako bezemisní zdroj energie. „Je to celé mnohovrstevnatý problém,“ podotkl. Boj proti změnám klimatu je ale podle něj důležitý. Připomněl, že česká vláda mohla celý Grean Deal v roce 2019 jedním hlasováním vetovat.

„Představa, že Green Deal pomůže nejprůmyslovější zemi v EU, kterou je Česko, považuji za překvapující představu,“ reagoval člen Národní ekonomické rady vlády (NERV) a hlavní ekonom Generali CEE Holding Miroslav Singer. Bývalý guvernér České národní banky Singer také míní, že česká politická reprezentace o celém problému nemá jasno. Není podle něj ještě jasno ani o dalších detailech návrhu. „Například studii o dopadech naplňování zelené dohody na inflaci jsem neviděl, i když zdražování produkce s jistotou přijde,“ dodal.

Z analýzy Barometr českého průmyslu, která byla zveřejněná v pátek a která vychází z dat získaných během 263 rozhovorů s klíčovými představiteli vybraných společností v červenci a srpnu, české podniky nyní nejvíce trápí malá dostupnost materiálu a komodit, nárůst cen vstupů a situace na trhu práce. „Stát neovlivní nedostatek čipů ani ceny logistiky. Může pouze částečně ovlivnit v dlouhodobém horizontu energetickou politiku země,“ uvedl v diskusi k barometru ministr průmyslu, obchodu a dopravy Karel Havlíček (za ANO). „Stát musí tvrdě bránit české zájmy a postavit se doporučením úředníků v Bruselu,“ doplnil prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý. Nová vláda musí podle něj okamžitě pokračovat v tendru na jádro, notifikaci obnovitelných zdrojů a prosadit uznání plynu jako zeleného zdroje energie.

Zelená dohoda pro Evropu představuje plán Evropské komise na ochranu klimatu. Ministři životního prostředí zemí Evropské se loni v prosinci mimo jiné shodli na podrobnostech takzvaného klimatického zákona, který EU zavazuje k výraznějším omezením emisí skleníkových plynů, než dosud plánovala. O konečné podobě normy, která počítá s redukcí zplodin do roku 2030 nejméně o 55 procent proti hodnotám z roku 1990, začnou státy od letoška vyjednávat s Evropským parlamentem.

Plynovod Nord Stream 2, který zdvojnásobí kapacitu vývozu ruského plynu po dně Baltského moře do Evropy, je hotov. Výstavba sporného projektu pod Baltským mořem byla ukončena dnes ráno v 07:45 SELČ, oznámil podle agentury TASS šéf ruské státní plynárenské společnosti Gazprom Alexej Miller.

Poslední část potrubí se pokládala 6. září. Poté se ještě jednotlivé úseky vedení vzájemně propojovaly. Teď skončily i tyto práce.

Projekt za 11 miliard USD (235 miliard Kč) má roční přepravní kapacitu 55 miliard metrů krychlových. Čelil politickému odporu ze strany Spojených států, ale také Ukrajiny a Polska. Práce začaly v roce 2018 a dokončeny byly se zpožděním půldruhého roku.

Komerční dodávky plynovodem Nord Stream 2 začnou poté, až je odsouhlasí německý regulátor. Nyní se čeká na certifikaci. Ta by měla trvat až čtyři měsíce, ale začne teprve po získání všech dokumentů, což zahrnuje i testy německého ministerstva hospodářství a ruského plynárenského gigantu Gazprom.

Potrubí v projektu Nord Stream obchází území Polska a Ukrajiny, které tak už nebudou dostávat tranzitní poplatky jako dosud, a přijdou rovněž o část svého diplomatického vlivu. Dlouho se proti tomuto plynovodu stavěl i Washington. Ten ale v červenci uzavřel s Berlínem dohodu, která dokončení plynovodu Nord Stream 2 umožnila bez uvalení dalších amerických sankcí.

Očekává se, že Gazprom začne touto cestou dodávat první plyn do Německa v říjnu. Paralelní potrubí Nord Stream 1 je v provozu od roku 2011.

V nedávné době se na první strany mnoha světových médií dostala zpráva, že občané Salvadoru mohou nově všude platit kryptoměnou bitcoin. Tato středoamerická země je tak první, která kryptoměnu zavedla jako oficiální platilo, ačkoli většina populace nemá připojení internetu, bankovní účet ani kreditní kartu. Občané Salvadoru se tak k této novince stavějí značně rezervovaně. K problematickým aspektům této kryptoměny patří kromě jiného i značná energetická náročnost jejího provozu.

Podle Oldřicha Dědka, člena bankovní rady České národní banky, je právě tzv. těžba bitcoinů tím neproblematičtějším na této kryptoměně. „Například Gruzie má obrovský potenciál pro výrobu energie, ale kvůli těžařům bitcoinu se z čistého exportéra elektřiny stala čistým importérem. Jde o tak obrovské mrhání energií, že to musí jednou narazit na strop. Není možné, aby se bitcoin víc rozšířil, protože zeměkoule by tolik energie neměla,“ uvedl pro Český rozhlas tento člen bankovní rady České národní banky.

„Ano, je tam velká energetická náročnost, která ale bude do budoucna celkem významně klesat. Dnes je energie spotřebovávána na zapisování transakcí a na těžení nových bitcoinů, které dostávají za odměnu. Ty ale postupně klesají a bude zůstávat jen energie na zapisování kryptoměny,“ obhajuje udržitelnost bitcoinu hlavní ekonom investiční skupiny Natland  Petr Bartoň. Těžaři si podle něj navíc mohou pro těžbu bitcoinu vybírat lokality po celém světě, a tím pádem i energetické zdroje, které jsou v dané lokalitě k dispozici. Těžař tedy má možnost volby, a pokud uvažuje „udržitelně“, vybere si pro těžbu lokalitu energeticky zásobovanou z obnovitelných zdrojů.         

Lákavá hra

Jak to tedy vlastně je s energetickou náročností bitcoinu? Ta v posledních letech opravdu prudce vzrostla. New York Times vypočítaly, že v roce 2009 jste mohli vytěžit jeden bitcoin velmi snadno pomocí standardního kancelářského PC. Bitcoin jste měli během několika sekund a náklady na jeho zisk byly zanedbatelné. Dnes k tomu potřebujete místnost plnou specializovaných počítačů, každý v ceně tisíců dolarů. Spotřebujete při tom tolik elektřiny, kolik spotřebuje standardní americká domácnost za 9 let. Vyjádřeno v dolarech: zhruba 12 500 USD. Vzrostla však také hodnota samotného bitcoinu: ta dnes pohybuje kolem 50 000 USD, což je také důvod, proč je „hra“ o bitcoiny tak lákavá.  

Číselná srovnání jsou však znepokojující: Bitcoinové transakce probíhající na celém světě totiž spotřebovávají více elektřiny než některé státy. Tvorba bitcoinů a následné transakční pohyby v současné době spotřebují přibližně 91 terawatthodin elektřiny ročně, což je více, než kolik spotřebuje za rok třeba takové pětapůlmilionové Finsko, a více než sedmkrát tolik, kolik elektřiny spotřebují všechny globální operace Googlu. Provedeme-li historické srovnání, zjistíme, že množství elektřiny spotřebované na těžbu bitcoinů za posledních 5 let vzrostlo desetkrát.

Proč je vlastně bitcoin tak energeticky náročný? Vyplývá to z podstaty transakčního procesu. Řekněme, že si chcete něco koupit a zaplatit za to bitcoinem. První fáze koupě je rychlá a snadná: otevřete si bitcoinový účet, třeba u Coinbase, díky němuž můžete nakupovat bitcoiny za dolary. Tím získáte bitcoinovou digitální peněženku a můžete začít obchodovat. Obchodování je však založeno na tom, že každá transakce musí být ověřena v rámci bitcoinové sítě. Ta totiž zaručuje, že bitcoiny, které přijímáte, jsou skutečné. Tím se dostáváme k samotnému jádru celého bitcoinového účetnictví: k údržbě dnes již velmi rozsáhlé veřejné „účetní knihy“. Právě na ni se spotřebuje drtivá většina elektrické energie.

Celosvětové procentuální rozložení těžby bitcoinu (Cambridge Bitcoin Electricity Consumption Index)

Energie jako věrohodnost

Bitcoinoví těžaři po celém světě soutěží o to, kdo z nich bude moci ověřit danou transakci a zapsat ji do účetní knihy všech bitcoinových transakcí. S tímto vítězstvím je spojena odměna v podobě nově vytvořených bitcoinů. Tato hra se nazývá „těžba“. Můžete si ji představit třeba jako hru v kostky, avšak s tím rozdílem, že každý hráč má kostku s nespočetněkrát více stranami. Vítězem hry je ten, komu jako prvnímu padne určité předem definované číslo, například číslo nižší než 10. Vtip je v tom, že čím výkonnější počítač máte, tím více „hodů“ můžete za určitý časový interval provést.

Síť bitcoinů je ovšem navržena důmyslně a na nárůst počtu těžařů a jejich stále výkonnějších počítačů dokáže reagovat zvýšením obtížnosti hry, což znamená například to, že musíte hodit číslo menší než 4, nebo třeba zcela konkrétní číslo. Toto zvýšení obtížnosti však spirálovitě stimuluje další zvyšování výkonu počítačů a energetická náročnost těžby roste a roste. Dnes se proto těžaři často spojují do skupin, aby tak lépe zvládli velmi vysoké náklady na počáteční vybavení.

Ale vraťme se ke hře. Vítěz daného herního kola pak ověří „blok“ bitcoinových transakcí, za což je odměněn několika novými bitcoiny. Proč vůbec transakce doprovází takováto hra? Důvodem je to, že prosté zaznamenávání transakcí do účetní knihy by bylo příliš snadné. Jde tedy o to, zajistit, aby tak činily pouze „důvěryhodné“ počítače a byly eliminovány jakékoli nekalé úmysly. Pokud by totiž někdo chtěl jakýmkoli způsobem narušit legitimitu finančních převodů, musel by disponovat výpočetním výkonem, který je z technického i ekonomického hlediska zcela nerealizovatelný.

Energetická náročnost těžby bitcoinů vyjádřená v procentech spotřeby energie ve vybraných zemích

Bude někdy bitcoin zelenější?

Těžba dnes probíhá po celém světě a často právě tam, kde je dostatek levné energie. Po mnoho minulých let tak byla velká část těžby bitcoinů situována v Číně, avšak v poslední době tamní těžba oslabila. Vědci z univerzity v Cambridgi, kteří studovali geografické rozložení těžby bitcoinů, nedávno uvedli, že podíl Číny na globální těžbě klesl ze 75 procent na konci roku 2019 na 46 procent v dubnu letošního roku. Podíl USA na těžbě ve stejném období naopak vzrostl ze 4 na 16 procent.

Je tedy nějaká šance, že se těžba bitcoinů v dohledné době začne přiklánět k obnovitelným zdrojům energie? Odhady jsou různé, někteří odborníci však varují, že případný nárůst používání obnovitelné energie k tomuto účelu by mohl výrazně omezit možnosti jejího využití k účelům jiným, jež jsou obecně prospěšnější.

Snahy o reflexi současného znepokojivého stavu patrné jsou: jistá skupina těžařů například začala experimentovat s využíváním zbytkového zemního plynu, který se uvolňuje při těžbě fosilních paliv. Tato snaha je však zatím svým rozsahem zcela zanedbatelná a navíc ani příliš nekoresponduje s trendem udržitelnosti. V Číně se zase těžaři pokoušeli využívat vodní energii vznikající během období dešťů. V tomto případě sice šlo o čistý, ale dlouhodobě velmi nespolehlivý zdroj.

Zatím tedy platí, že při těžbě převažuje využívání fosilních zdrojů energie, i když existují samozřejmě lokální odlišnosti. Že by v dohledné době mělo dojít k výraznější změně co do energetických zdrojů i co do energetické náročnosti těžby, není příliš pravděpodobné. Bitcoin si již však – i přes vysokou míru volatility – vydobyl pevné místo ve světě financí a pravděpodobně zde s námi již zůstane. Nezbývá tedy než věřit, že budoucí změny principů těžby umožní její aktuálně jen stěží únosnou energetickou náročnost výrazně snížit.   

Fotovoltaika je z hlediska svého celkového potenciálu nejslibnější obnovitelný zdrojů vůbec, a to hned z několika důvodů. Její cena rychle klesá, celkový potenciál je ohromný a technologii přitom ještě lze výrazně vylepšit. Ano, i když jsou panely levné a relativně účinné, je velmi dobře možné, že v brzké budoucnosti budou ještě levnější a ještě účinnější.

Právě to slibuje technologie využití tzv. perovskitů. To je skupina sloučenin halogenů s kovem (jako první byly popsány sloučeniny s olovem), které lidstvo zná téměř 200 let. I když dnes není důvod proč je vyrábět – není pro ně význmanější využití – v principu jde o materiály, které lze vyrábět levně a ve velkém. Fotovoltaické články z tohoto typu látek by se daly výrábět sítotiskem, tedy podobně jako se tisknou například nálepky.

Na světě je již několik firem, které chtějí perovskitové články zkoušet v praxi. Na čele peletonu se již roky drží společnost Oxford PV. I přes svůj název má závod v Německu s maximální výrobní kapacitou zhruba 100 megawattů (MW) ročně. V příštím roce by pak měly z něj zamířit první panely na trh. Světovým trhem tak malý objem výroby nemůže zahýbat. Firma je však prvním odvážlivcem, který se pokusí s novou technologie prorazit na dnes velmi konkurenčním trhu s fotovoltaikou.

Je to samozřejmě dosti riskantní podnik. Především právě Evropa a evropští investoři pamatují, jak místní výrobci solárních paneků pohořeli. Nedokázali prakticky nijak využít solárním boom v Německu či Česku, a trh dnes jednoznačně ovládá Čína.

Nejdeme do toho sami! A jdeme!

Oxford PV si proto na svou pouť domluvil partnera, se kterým se o riziko měl podělit. V roce 2019 podepsala strategickou exkluzivní smlouvu se švýcarskou vývojářskou společnosti Meyer Burger. Podle dohody měly obě společnosti exkluzivně spolupracovat na vývoji technologie pro hromadnou výrobu perovskitových tandemových článků založených na technologii heteropřechodových křemíkových článků a vývoji nezbytných výrobních technologií.

Ovšem Meyer Burger postupně změnil strategii. Společnost se rozhodla sama pustit do výroby panelů tohoto typu. Postupně navýšila investice do výroby a v tuto chvíli má k dispozici kapacity na výrobu oboustranných panelů o celkové kapacitě zhruba 800 MW ročně. Nepoužívají sice perovskit, ale používají i jiné klíčové technologie, která na perovskitových článcích vyráběných společnst s Oxford PV mají být.

Druhá strana tohoto obchodního manželství, je v trochu jiné situaci. Její závod by měl být téměř kompletně hotov, ale není připraven k ostré výrobě. Přesto se Oxford PV rozhodla ukončit spolupráci se svým švýcarským dodavatelem.

Závod Oxford PV v německém Braniboru nad Havolou (foto: Oxford PV)
Závod Oxford PV v německém Braniboru nad Havolou (foto: Oxford PV)

A to jednou jedinou větou v tiskovém prohlášení, které se týkalo dokončení závodu na výrobu panelů v Braniborsku: “Společnost Oxford PV po dosažení tohoto milníku ve výrobě ukončila exkluzivní spolupráci se společností Meyer Burger.” To bylo vše. Švýcarská firma byla evidentně zaskočena. Reagovala prohlášením, podle kterého bude zkoumat “právní možnosti”.

Rozchod na první pohled nedává velký smysl. Obě společnosti vlastní rozsáhlou síbrku patentů a know-how týkajících se výroby perovskitových panelů (a obecně těch typů panelů, ve kterých by se mohly prosadit nejlépe, o tom na konci článku).

Každá se přitom specializuje na trochu jiné věci a zdálo by se, že se jejich technologie mohou vhodně doplňovat. Jejich spojení se zdálo logické. Skutečnost ovšem budou poněkud komplikovanější. Zdá se ovšem, že v horším postavení by mohli být Švýcaři.

Byť spor je neveřejný a týká se technologií, které firmy střeží jako obchodní tajemství, Oxford PV zřejmě má více na vybranou. Perovskity lze připravit různými způsoby, a firma se tak může obrátit na jiné dodavatele.

Meyer Burger najde dodavatele vyspělé perovskitové technologie podstatně hůře. Společnosti přitom s těmito materiály ve své strategii pro budoucí roky spoléhala. Buď se tedy bude muset pustit do vlastního vývoje s velkým nasazením, nebo doufat, že se jí na malém “perovskitovém písečku” podaří najít nějakého nového partnera. Je ovšem otázkou, zda takový vůbec existuje, zda někdo, kdo by o splupráci měl zájem, má vývoj alespoň tak pokročilý jako Oxford PV.

V každém případě minimálně v krátkodovém měřítku spíše jen zkomplikuje nasazení perovskitů. A to by mohlo znamenat i zpomalení snah o oživení oboru, který v Evropě i přes její podporu obnovitelných zdrojů, již delší dobu spíše jen živoří.

Veterán mladého oboru

Společnost Oxford PV je v oboru nové generace perovskitových článků dobře známým jménem. Stojí za ní totiž jistý Henry Snaith z Oxfordské univerzity. Tento vědec se do popředí „perovsktitové scény“ vyhoupl velmi brzy. V časopise Science totiž představil vůbec první perovskitový článek, který nepotřebuje kapalný elektrolyt. I v době, kdy k dispozici jen malé laboratorní vzoky, prohlašoval, že v brzké době nebude problém s pomocí perovskitů postavit články s účinností zhruba 20 až 25 procent.

Myšlence věřil nejen po stránce akademické. Spoluzaložil spin-off Oxford PV, se kterým chtěl články přivézt na trh. Firma se roky věnovala pouze vývoji, to se však pomalu láme. V roce 2021 by ale už měly její panely být začít být k vidění na střechách.

Společnost Oxford PV nalákala investory a koupila továrnu u města Branibord nad Havolou (Brandenburg) nedaleko Berlína. Závod vznikl v dobách, kdy se Německo pokoušelo stát významným výrobcem ve fotovoltaice. Měly se v něm vyrábět velmi tenké křemíkové panely s nízkými materiálovými náklady, ale výrobce (a do značné míry ani technologie samotná) v čínské konkurenci neobstál.

Naše nika

Oxford PV se rozhodlo, že ani ona rozšířeným křemíkovým článkům v mnoha ohledech konkurovat nemůže. Vydalo se cestou kombinace křemíků a perovskitů. Tak by mělo být alespoň na papíře postavit článek s účinnosti kolem 30 procent, která je pro běžné křemíkové zcela nedosažitelná. Stačí zkombinovat běžný křemíkový článek s účinností kolem 20 procent a perovskitový článek s účinností něco nad 15 procent. Není tedy zapotřebí „špičkově vyladěný“ perovskit, jehož vývoj by si vyžádal hodně času.

I když tedy perovskity zatím křemík v účinnosti nedohnaly, spojení sil obou materiálů údajně funguje. Oxford PV v listopadu 2018 předvedlo kombinovaný křemíkovo-perovsktivoý článek s naměřenou účinností 28 procent (což mimochodem znamená, že samotný perovskitový článek zřejmě má účinnost ani ne 15 procent, a ještě spíše nějakých 11-12 procent). Na konci roku 2020 se rekord posunul na 29,5 procenta (takže účinnost perovskitu se zvýšila již k oněm 15 procentům).

Dnes běžně dostupné křemíkové panely mají účinnost maximálně do 20 procent. Kombinovaný panel by tedy měl za stejné plochy vyrobit zhruba o třetinu více energie. Zároveň s tím by měla klesnout cena za vyrobenou kilowatthodinu. To nehraje velkou roli, pokud stavíte solární park na poušti. Ale může to být důležité pro střešní instalace, kde bývá místa nedostatek.

Systém funguje tak, že dopadající světlo nejprve projde jednou vrstvou perovskitového materiálu, který dobře pohlcuje především světlo kratších vlnových délek (tedy směrem k modré části spektra). Naopak křemíkový článek je účinnější při absorpci světla větších vlnových délek. Obě vrstvy se tak dobře doplňují. A do budoucna by mělo být možné vrstvy dále přidávat, a zvýšit účinnost snad až ke 40 procentům, doufají výzkumníci (a to nejen ti z Oxford PV).

Otázku samozřejmě je, kolik za výkon navíc připlatíme. Společnost také tvrdí, že již má vyvinutý výrobní proces, během kterého přidání perovskitu představuje pouze jeden krok navíc v rámci výroby samotného křemíkového článku. Cílem samozřejmě je, aby cena za vyšší účinnost byla dostatečně nízká.

Bohužel v tuto chvíli nevíme, jak to ve skutečnosti s cenou panelů bude. Cenově konkurovat velkým výrobcům je pro malou firmu prakticky nemožné, a tak Oxford PV zvolila jinou cestu a chce svou technologii především licencovat.

Poslední část potrubí plynovodu Nord Stream 2 je svařena. Speciální zařízení ji teď u Německa položí na dno Baltského moře a propojí se zbytkem přepravní soustavy. Oznámilo to dnes konsorcium Nord Stream AG, které projekt buduje. Očekává se, že ruská plynárenská společnost Gazprom začne touto cestou dodávat plyn do Německa v říjnu.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov podle agentury Intefax uvedl, že Nord Stream 2 zahájí provoz v příštích dnech. Projekt zhruba za 11 miliard USD (přes 235 miliard Kč) má roční přepravní kapacitu 55 miliard metrů krychlových, čelí ale politickému odporu ze strany Spojených států, ale také Ukrajiny a Polska. Paralelní potrubí Nord Stream 1 má stejnou kapacitu a v provozu je od roku 2011.

Potrubí v projektu Nord Stream obchází území Polska a Ukrajiny, které tak už nebudou dostávat tranzitní poplatky jako dosud, a přijdou rovněž o část svého diplomatického vlivu. Dlouho se proti tomuto plynovodu němu stavěl i Washington. Ten ale v červenci uzavřel s Berlínem dohodu, která umožnila dokončení plynovodu Nord Stream 2 bez uvalení dalších amerických sankcí.

Práce na plynovodu Nord Stream 2 začaly v roce 2018. Plyn z 1230 kilometrů dlouhého potrubí by měl pokrýt potřeby asi 26 milionů domácností. Kromě Gazpromu ho financovala pětice evropských společností, a sice OMV, Wintershall Dea, Engie, Uniper a Shell. První plyn by do Německa měl touto cestou dorazit druhou ze dvou potrubních linek Nord Streamu 2, která byla dokončena už v červnu.

Tranzit plynu musejí ještě schválit německé úřady. Gazprom před nedávnem uvedl, že chce ještě letos tímto potrubím dodat 5,6 miliardy metrů krychlových plynu.

V prvních sedmi měsících letošního roku se přes Nord Stream 1 přepravilo 33,7 miliardy metrů krychlových plynu, což je více než ve stejném období loni. V dosud rekordním roce 2020 to bylo 59,3 miliardy metrů krychlových.

Evropa v posledních měsících čelí prudkému růstu cen zemního plynu a elektřiny, které jsou na rekordních hodnotách. Drahé energie zvyšují inflaci a podle analytiků by mohly ohrozit i zotavování evropské ekonomiky z dopadů pandemie. Ceny energií rostou, přestože je léto, kdy bývá poptávka nižší. To znamená, že v zimě může být situace ještě horší, poznamenala agentura Bloomberg. V Německu drahé energie v srpnu přispěly k růstu inflace na maximum od roku 2008.

Ruský prezident Vladimir Putin tvrdí, že Spojené státy ve sporu o Nord Stream 2 hájily své hospodářské zájmy, protože chtěly Evropě vnutit svůj zkapalněný zemní plyn, který je dražší a který získávají technologií frakování potenciálně znečišťující životní prostředí. Plyn dodávaný plynovody z Ruska je „čistší, levnější a spolehlivější“ než ten z USA, opakovaně zdůrazňuje ruský prezident.

Rusko, USA, Francie, Čína nebo Korea? O tom, z které země bude pocházet dodavatel dlouho slibovaných budoucích jaderných bloků pro Česko, se mluví roky. Tak dlouho, až čas na podobné debaty v podstatě vypršel.

Česko se dnes totiž ocitlo v nezáviděníhodné situaci: politiky i některé výrobce překvapila změna, o které se mluvilo dlouhé roky. Naše země je do značné míry stále závislá na zdrojích, které se přestávají vyplácet a jejich náhrada není připravena. V situaci, kdy se počítá s rozvojem elektromobility a dalším zvyšováním spotřeby elektřiny, všechny reálné odhady počítají v příštím desetiletí spíše se snižováním tuzemské výroby.

Konec veterána

Začněme u největšího nevyřešeného problému: Česko se těžko může obejít bez uhlí. Uhelné elektrárny u nás v posledních letech vyrábějí přes 40 procent celkově vyrobené elektřiny. Část elektřiny přitom jde na vývoz, takže ve výsledku více než polovina u nás spotřebované elektřiny pochází právě z uhlí. V českých podmínkách samozřejmě výlučně hnědého.

Ovšem uhlí se v posledním roce dostalo pod enormní cenový tlak kvůli zdražování emisních povolenek. To není nijak nový nástroj, fungovat začal už v roce 2005. Až v posledním roce začala cena povolenek stoupat způsobem, který citelně zasahuje do cen elektřiny. Před čtyřmi lety 2017 stála povolenka na vypuštění tuny oxidu uhličitého cca šest eur. V srpnu 2021 je to cca 60 eur. Zdražení přitom přišlo v posledních měsících, na jaře loňského roku byly ceny zhruba třetinové.

Při spálení jedné tuny uhlí se uvolní zhruba tuna CO2. To tedy znamená, že cena elektřiny prodané z těchto zdrojů přestává být konkurenceschopná. Vždyť v posledních letech se elektřina prodávala běžně za ceny pod 30 eur za MWh. Byťuž cena začíná stoupat, i tak je uhlí v současné době v Evropě v opravdu těžké situaci. Což ostatně byl cíl celého obchodu s povolenkami.

V současné podobě tento zdroj nemá velkou budoucnost. Odchod od uhlí bude téměř jistě postupný. Nejspíše se udrží déle v teplárenství než v energetice, ale přijde. Otázkou je, kdy to bude, a za jakých podmínek. Jde přitom o obří úkol. Instalovaný výkon, který bude zapotřebí nahradit, převyšuje 10 000 megawattů, což je zhruba pětinásobek dnešní kapacity dvou reaktorů v jaderné elektrárně Temelín.

Jednou skončí i jádro…

Česká vláda zatím v této věci nic jasného neřekla, což je bohužel v oblasti energetické politiky opakující se motiv. Vedení země zatím vzalo na vědomí doporučení tzv. uhelné komise, podle kterého by mělo Česko skončit s uhelnou energetikou v roce 2038. Tedy pokud v té době bude za uhlí dostatečná náhrada v podobě nové jaderné elektrárny v Dukovanech.

Což samozřejmě při stávajícím tempu přípravy také není nic jistého. To je spíše mnohem pravděpodobnější, že v té době budou ještě stále fungovat dnešní jaderné zdroje. S dukovanskými reaktory dnes většina energetických scénářů počítá i po roce 2040, s některými dokonce i v roce 2050. Ale to je nejspíše přehnaně optimistický odhad. Současné reaktory by se mohlo reálně podařit udržet v provozu do roku 2045, tedy zhruba 60 let od jejich spuštění, déle už to bude obtížné.

Technicky by to mělo být možné. Příkladem mohou být dva floridské reaktory v elektrárně Turkey Point, kterým americký regulační úřad NRC (Nuclear Regulatory Commission) udělil povolení k prodloužení jejich životnosti na 80 let. O této hranici se v ČR zatím nemluví, ale to je dáno i tím, že Evropa má jiný systém posuzování stavu reaktoru než USA. Reaktory musí procházet hodnocením každých deset let, nemohou tedy dostat jednorázovou licenci na provozování na 20 let jako za oceánem.

To jsme ovšem poměrně daleko v budoucnosti. Ne, že by se na Česko nemělo připravovat již nyní, nás ovšem v důsledku zdražování uhlí začnou pálit i bližší roky.

Z vývozce dovozcem

Stávající výrobu z uhlí bude muset nahradit nejspíše dříve. Nebo ji samozřejmě nějak dotovat, což je v případě uhlí řešení politicky nejspíše jen těžko průchozí. Největší výhodou uhlí je nízká cena, bez ní žádnou velkou přitažlivost nemá.

Dnes jsou k dispozici různé scénáře a představy, z nichž několik představujeme v grafice pod tímto odstavcem.

Srovnání několika scénářů transformace elektroenergetiky ČR (grafika faktaoklimatu.cz)
Srovnání několika scénářů transformace elektroenergetiky ČR (grafika: faktaoklimatu.cz)

Některé jsou nepochybně méně reálné než jiné. Například scénáře agentury BloombergNEF a think-tanku Ember počítají s masivním rozvojem větrné energetiky v ČR. I skromnější plán Emberu předpokládá, že v Česku bude v roce 2030 více než tisíc turbín.

Mělo bych ji být snad i více než v Bavorsku po 20 letech Energiewende. Zatím přitom nejsou vybrána místa pro stavbu „větrníků“, tím méně získána stavební povolení. A chybí hlavně souhlas obyvatel v okolí možných lokalit, kteří obecně v Česku (a dnes už velmi často ani v Německu) nejsou jejich stavbě v sousedství svých sídel nakloněni.

Plán Bloombergu je v oblasti větrné energetiky ještě ambicióznější. A jeho realizace je tedy ještě méně pravděpodobná.

Scénář transformace elektroenergetiky ČR podle BloombergNEF (grafika faktaoklimatu.cz)
Scénář transformace elektroenergetiky ČR podle BloombergNEF (grafika: faktaoklimatu.cz)

Z trochu jiného důvodu stojí za pozornost i vládní Vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a klimatu (označený jako NECP) z roku 2019. Ten se v podstatě odpovědi na všechny důležité otázky vyhýbá. V podstatě počítá se zachováním statu quo s malým rozvojem obnovitelných zdrojů. Ale i to je v dnešní situaci předpoklad spíše nereálný.

Transformace české elektroenergetiky podle Vnitrostátního plánuČeské republiky v oblasti energetiky a klimatu (NECP) (grafika faktaoklimatu.cz)
Transformace české elektroenergetiky podle Vnitrostátního plánuČeské republiky v oblasti energetiky a klimatu (NECP) (grafika: faktaoklimatu.cz)

Všechny tyto scénáře mají navíc ještě jedno společné: nepočítají s nárůstem výroby. A to i přesto, že v současné situaci, třeba kvůli již zmiňovanému rozvoji elektromobility, by to bylo nepochybně záhodno.

To snad poměrně dobře dokládá, jak moc Česku chybí jasná představa dlouhodobého rozvoje energetiky. V takové situaci se tedy budeme muset uchylovat hlavně k řešením snadno a rychle dostupným. Nebo alespoň jednodušším a rychlejším, než je dostavba jaderné elektrárny v současných českých podmínkách.

„Přechodové palivo“

Část chybějící výroby bude možné nahradit z obnovitelných zdrojů, to je nepochybné. Jak už jsme na stránkách SPE psali, v našich podmínkách nejsou pro žádný z nich skvělé podmínky. Ale nejlépe ze všech nakonec vycházejí dnes fotovoltaické elektrárny.

Jejich stavba je technicky i „papírově“ nejjednodušší. Navíc bude mít řada subjektů možnost dosáhnout v příštích letech na dotace na jejich stavbu (platby za vyrobenou elektřinu již k dispozici nebudou).

Obnovitelné zdroje ovšem bude nutné doplňovat. Jednou možností by byla z čistě technického hlediska instalace velkých baterií (kapacity pro přečerpávací elektrárny jsou reálně řečeno malé). Díky kombinaci stále poměrně vysokých cen a zatím také stále velmi pramálo přívětivé české legislativy jsou v tuto chvíli ovšem prakticky mimo hru.

Může se to poměrně rychle změnit, ale baterie stejně neřeší vše. Obecně se totiž předpokládá, že elektřina bude ve stále větší míře sezónní zboží. Během některých částí roku bude díky většímu zastoupení obnovitelných zdrojů poptávka větší a baterie v dohledné době těžko bude možné používat k vyrovnávání sezónních výkyvů.

Jedinou skutečně reálnou a také reálně budovanou náhradu za uhlí a zálohu pro obnovitelné zdroje představují plynové elektrárny. Může jít o velké paroplynové celky, jako je ten, který byl před několika lety dokončen v Počeradech, nebo o menší jednotky určené primárně pro stabilizaci sítí.

Plynové elektrárny jsou poměrně flexibilní. Od prvního pokynu dispečera mohou dodávat elektřinu do sítě do jedné hodiny, ty nejmodernější to zvládnou dokonce za poloviční čas. Díky tomu se hodí jako záložní zdroj právě pro podporu nedostatečných dodávek z obnovitelných zdrojů nebo pro vykrývání nepravidelné spotřeby.

Oproti jádru mají totiž plynové elektrárny velkou výhodu – jejich výstavba je rychlá a levná. Zatímco výstavba nového jaderného bloku trvá i více než 20 let, nová plynová elektrárna může být postavena za méně než 5 let, a to včetně schvalovacího procesu. Samotná výstavba trvá asi 3 roky. Cena je také řádově nižší, a tak návratnost je kratší.

Emise oxidu uhličitého ze zemního plynu jsou výrazně, cca o 60–70 procent, nižší než uhlí, a tak tyto zdroje snesou vyšší cenu povolenek. Palivo navíc nemusí být příliš drahé.

V Evropě je hlavním dodavatelem Rusko, ceny se ovšem dnes tvoří již na otevřeném trhu. Moskva tak nemá nad svými zákazníky tak velikou moc jako ještě na začátku 21. století. Rostou také možnosti dopravy plynu po moři, byť si těžko představit, že by mohly být za cenu nižší než potrubím přiváděný plyn z východu.

Nepředvídatelnost

I plynové zdroje se ovšem musí potýkat s jistou nepředvídatelností dalšího vývoje. Jak upozornila Zuzana Kubátová ve svém nedávném komentáři, emisní povolenky obecně trpí jistou nestabilitou. Povolenky se staly součástí obchodů finančních investorů, takže jejich cena se neodvíjí od skutečného stavu na energetickém trhu.

Vývoj jejich cen je tedy do budoucnosti nejasný. Takže je těžké určit, jaký přesně bude mít vliv na energetiku, ale i na peněženky spotřebitelů a preference politiků. Otázkou je, zda i v Evropě nepřišel čas zavést daň z uhlíku, která má tu výhodu, že je pevně nastavená, a je tedy jasné, koho na kolik přijde.

Jak by mohla vypadat, můžeme se podívat například v Izraeli, kde uhlíková daň byla zavedena nedávno. V podstatě jde o obdobu daní z tabáku či alkoholu, které jsou stanoveny právě i proto, aby se spotřeba těchto produktů snížila. Tento mechanismus zdanění doporučily Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Izraelská národní banka.

Daň bude zastropována, především pokud jde o zemní plyn, a to tak, aby nárůst cen elektřiny během tohoto období činil maximálně pět procent. Na naftu používanou v dopravě nebude uvalena žádná dodatečná uhlíková daň, protože stávající daně na tato paliva již patří k nejvyšším v OECD, uvádí se ve vládním prohlášení. Ovšem část dnešní spotřební daně bude oficiálně převedena na uhlíkovou.

Předvídatelnost je výhoda i z jiného hlediska. Vládám umožní vypracovat mechanismus, který zmírní dopad zdanění uhlíku na sociálně slabší vrstvy. Ostatně všichni politici mají v paměti protesty „žlutých vest“ ve Francii, jejichž rozbuškou bylo v podstatě jen malé zvýšení nominálních cen paliv. Izraelská vláda také tvrdí, že podnikne kroky ke zmírnění zátěže domácností, podniků a průmyslu, například prostřednictvím podpory zavádění úspor či přechodu na jiné zdroje energie.

Analýza ministerstva životního prostředí vytvořená ve spolupráci s Izraelským demokratickým institutem uvádí, že samotné stanovení cen uhlíku sníží do roku 2050 emise skleníkových plynů o 67 % oproti roku 2015. Zavedení uhlíkové daně by také podle stejné práce mělo mít zanedbatelný vliv na hospodářský růst. Údajně by snížení znečištění ovzduší mohlo do roku 2050 ušetřit přibližně 20 miliard šekelů (cca 130 mld. korun podle současného kurzu).

Něco podobného by jistě stálo za zvážení i v Česku. Vždyť plyn tu s velkou pravděpodobnosti bude plnit v příštích letech roli „přechodového paliva“. Tím se obvykle míní, že plyn poslouží jako palivo pro postupnou transformaci směrem k energetice bez emisí uhlíku. Protože v České republice evidentně není jasné, kam vlastně směřujeme, jak a proč, bude asi lepší přesněji nekvalifikovat. Vždyť kdo ví, jak dlouhou dobu v „přechodu“ vlastně strávíme.

Neexistuje prakticky scénář, podle kterého by elektřina v Evropě v příštích letech zásadně zlevňovala. V reakci na rekordní ceny emisních povolenek na trhu řekl hlavní ekonom investiční skupiny Natland Petr Bartoň. Cena emisních povolenek v Evropské unii dnes poprvé překročila 60 eur (přes 1500 Kč) za tunu. Systém obchodování s povolenkami je hlavním nástrojem EU k omezování emisí skleníkových plynů a byl zprovozněn v roce 2005. Za poslední rok se cena povolenek zhruba zdvojnásobila. Přispěly k tomu ambicióznější cíle pro snižování emisí a rekordní ceny plynu.

„Při současném podílu špinavých a čistých zdrojů energie a současných cenách energie a povolenek činí povolenky zhruba deset procent ceny energií. Pokud nyní domácnost platí zhruba 2000 korun měsíčně za energie, tak každé další euro zdražených povolenek bude znamenat zhruba čtyři koruny měsíčně v nákladech. V nepřímých nákladech však stoupne cena energií kvůli dražším povolenkám ještě více. Investice do čistších zdrojů energie stojí nemalé prostředky, přičemž i ty v konečném důsledku musí zaplatit spotřebitel,“ uvedl Bartoň.

Analytik společnosti ENA Jiří Gavor k tomu řekl, že růst ceny povolenky žene nahoru i burzovní ceny elektřiny, které se pak se zpožděním promítají do nárůstu konečných účtů za spotřebu elektřiny. U elektřiny očekávají experti nejpozději na podzim kvůli vysokým velkoobchodním cenám růst cen u nezafixovaných produktů řádově o deset procent, což může znamenat, že lidé si připlatí až tisíce korun.

„Pro českou, zatím stále převážně uhelnou energetiku, znamená růst ceny emisních povolenek automaticky růst nákladů na výrobu elektřiny a tepla, což je zároveň silným ekonomickým impulzem pro urychlení přechodu na emisně výhodnější paliva. Typicky se jedná o mix zemní plyn, biomasa a odpady. Růst ceny povolenky je do značné míry tažen nákupy finančních investorů. Na současném přepáleném inflačním trhu není mnoho aktiv, u kterých růstový trend je v podstatě garantován ambiciózní klimatickou politikou EU,“ uvedl Gavor.

Radim Dohnal z portálu Capitalinked.com míní, že rovnovážná cena povolenky je pod 60 eury. „Současný nárůst je převážně panika a spekulace,“ uvedl. Podle hlavního ekonoma Trinity Bank Lukáše Kovandy může za současný růst cen povolenek postoj Ruska. „Přiškrtilo Evropské unii dodávky plynu, aby ukázalo důležitost plynovodu Nord Stream 2. Ten si nepřejí USA. Zdražování plynu umocňuje sháňku EU po uhlí, čímž zdražují i povolenky,“ napsal na Twitter.

Co teď? Spořit

U elektřiny a plynu očekávají experti nejpozději na podzim kvůli vysokým velkoobchodním cenám růst cen u nezafixovaných produktů řádově o deset procent, což může znamenat, že lidé si připlatí až tisíce korun. „Alespoň krátkodobé řešení nabízí lidem zajištění pevné sazby za energie. Zdražování je však dlouhodobý trend, a růst se proto časem nevyhne ani fixovaným cenám. Například cena silové elektřiny vzrostla ve střední Evropě za poslední tři roky téměř o 50 procent a z našich analýz vyplývá, že do konce desetiletí stoupne o dalších 40 procent,“ uvedl ředitel strategie EGÚ Brno Michal Macenauer.

Firmám podle něj pomohou investice do vlastních zdrojů energií a nových technologií. „Taková řešení nabízejí nejen úspory, ale při správné realizaci také příležitost k dodatečným výnosům za prodej nespotřebované energie,“ řekl. Podle EGÚ Brno je řešením například investice do společné výroby elektřiny a tepla v kogenerační jednotce. Je vhodná jak pro průmyslové či výrobní podniky, tak pro budovy se stabilním odběrem těchto energií, jako jsou nemocnice, školy a další, uvedla společnost.

Menší firmy mohou podle ní dosáhnout úspor kombinací tepelných čerpadel s úpravami pro vyšší zateplení budov nebo fotovoltaiky s plynovým zdrojem tepla. „U vlastního zdroje odpadají poplatky za přenos, distribuci, systémové služby a další. Tyto náklady přitom dnes tvoří více než polovinu konečné ceny elektřiny,“ uvedl Macenauer. Návratnost pořízení vlastního zdroje elektřiny a tepla se podle něj pohybuje v rozmezí od tří do deseti let.

Analýzy EGÚ Brno ukazují, že do roku 2040 budou v České republice odstaveny přinejmenším elektrárny zajišťující 40 procent stávajícího výkonu. Podobná situace bude i v okolních zemích. „Je třeba si uvědomit, že se nyní nacházíme na začátku nejvýraznější proměny energetiky od poloviny 20. století. Evropu čekají obrovské investice do nových zdrojů a infrastruktury, a ty se výrazně projeví v konečných cenách energií,“ dodal Macenauer.

Povolenky

Evropský systém obchodování s emisemi ETS stanovuje limity celkového množství skleníkových plynů, které mohou vypouštět sektory v jeho působnosti, a zároveň umožňuje podnikům získat nebo zakoupit emisní povolenky, s nimiž lze podle potřeby obchodovat. Když se jejich cena zvyšuje, roste i motivace firem snažit se snižovat emise.

Evropská komise (EK) v květnu uvedla, že počet povolenek v oběhu se loni zvýšil, protože pandemie covidu-19 vedla k poklesu emisí. Na konci loňského roku bylo podle komise v oběhu zhruba 1,579 miliardy povolenek, o 14 procent více než před rokem. Komise proto rozhodla, že z budoucích aukcí stáhne 378,9 milionu povolenek a umístí je do rezervy pro stabilizaci trhu.

Načíst další