byznys

Jak zajistit lidstvu dostatek čisté a přitom dostupné energie? To je nepochybně jedna z velkých otázek pro 21. století. Její řešení bude vyžadovat nepochybně také energii, a to ne pouze ve smyslu fyzikálním. Bude vyžadovat také energii kreativní – vytváření nových řešení, nových obchodních modelů, nových technických prostředků.

K tomu by měl přispět i nadnárodní program Danube Energy+, který se na konci července 2021 dostane do fáze realizace. Jeho cílem je vytvořit příznivé prostředí pro mladé inovátory a zakladatele inovativních startupů právě v oblasti energetiky, konkrétně především v oblasti energetické účinnosti.

Program nechce rozhodovat o tom, který nápad uspěje nebo ne – to je práce trhu – jeho cílem je usnadnit jim cestu do praxe tím, že inovátorům poskytne jednoduchý přístup k znalostem nutným pro úspěch v jejich podnikání. Přesnou terminologii jde o pre-akcelerační vzdělávací systému pro ty, kdo chtějí v tomto oboru něco změnit. Systém výuky nazvaný Nástroj Danube Energy+ bude pilotován v devíti zemích, které zahrnují 90 klíčových subjektů Dunajského regionu a 90 mladých inovátorů.

Novým nápadům chce Danube Energy+ umožnit cestu i na straně druhé, na straně zákaznické a na straně státu. Měl by tak vzniknout vzdělávací systém určený pro klíčové hráče regionálních ekosystémů (veřejná samospráva, univerzity, obchod, malé a střední podniky), který prohloubí jejich znalosti o současných průmyslových výzvách.

Projekt je spolufinancován z fondů Evropské unie – Evropského fondu pro regionální rozvoj, nástroje předvstupní pomoci a evropského nástroje sousedství. Projekt běžel od sprna 2018, od sprna 2021 by měl být již plně funkční a dostupný všem uživatelům, kterí o něj projeví zájem, a kterým může pomoci.

Více se můžete dozvědět u příležitosti zahájení provozu virtuálního hubu Danube Energy+. To je naplánováno na 29. července na 2021. Můžete být u toho na stránce http://energyplus.powerhub.cz.

Program je kofinancován z fondů Evropské unie a spadá pod Interreg Danube Transnational Programme. Na programu participuje celkem devět států Evropské unie, v České republice zastupuje roli partnera E-KLASTR Czech Republic za spoluúčasti asociovaného partnera Regionální rozvojové agentury Pardubického kraje. V začátcích programu byla zřízena Regionální Aliance skládající se z: Pardubického podnikatelského inkubátoru P-PINK, Regionální kanceláře CzechInvest, Krajské hospodářské komory ČR, Regionální rozvojové agentury, Univerzity Pardubice, Form08.com a E-KLASTR.

Jižní Korea plánuje do konce tohoto desetiletí investovat do posílení výroby baterií pro elektromobily 40,6 bilionu wonů (35 miliard USD). Chce si tak upevnit pozici velmoci v tomto výrobním odvětví a zvýšit konkurenční tlak na dosud dominantní Čínu a Japonsko. Hlavními investory tohoto ambiciózního plánu budou především velké korejské technologické společnosti LG Energy Solution (LGES), SK Innovation a Samsung SDI.

„Cílem tohoto plánu je zajistit, aby společnostem byly poskytovány náležité pobídky k investicím do výzkumu a vývoje, které jim pomohou stát se na trhu s bateriemi světovými lídry,“ uvádí se v prohlášení korejské vlády. Podle vládního dokumentu se totiž jedná o odvětví, které se má stát životně důležitou součástí budoucí ekonomiky země.

Jihokorejští výrobci baterií pro elektromobily jsou jedni z největších na světě. Svědčí o tom například to, že v první polovině letošního roku jim patřila třetina celosvětového trhu. Korejské firmy navíc stále expandují – budují výrobní závody po celém světě, aby dokázaly uspokojit stále rostoucí poptávku po elektromobilech. Jejich výrobní kapacita se za posledních pět let téměř zečtyřnásobila na stávajících 217 GWh.

Aktuální vedoucí pozici Číny dokládá podle korejské poradenské společnosti SNE Research například to, že čínská společnost Amperex Technology letos sama dodala na světové trhy 31 % baterií. Potenciál dalšího rozvoje je však značný a SNE Research očekává, že globální trh s bateriemi vzroste do roku 2030 ze současných 46 miliard dolarů na zhruba 352 miliard dolarů. „Další investice a podpora jsou v tomto okamžiku naprosto zásadní, protože očekáváme, že tento trh dlouhodobě poroste,“ zdůraznil Yoon Joon-won z korejské investiční společnosti DS Asset Management.

Masivní podpora od státu i firem

Ze tří zmíněných technologických firem zatím nejaktivněji vystupuje společnost LGES, která se již nechala slyšet, že do roku 2030 plánuje investovat do rozvoje bateriových technologií 15,1 bilionu wonů, z toho téměř dvě třetiny – 9,7 bilionu wonů – do výzkumu a vývoje. Vedle toho chce tato firma podpořit i oblast vzdělávání – v Jižní Koreji hodlá v roce 2023 otevřít institut zaměřený na školení v oblasti bateriových technologií.

LGES zásobuje bateriemi velké automobilky, jako je Tesla, General Motors nebo Volkswagen, a poptávka po jejích produktech je tudíž značná – v současné době má nevyřízené zakázky na baterie v hodnotě přes 180 bilionů wonů. Do roku 2023 proto plánuje zvýšit výrobní kapacitu na 260 GWh, díky čemuž by do automobilového provozu mohlo v dohledné době vyjet dalších 3,7 milionu elektromobilů.

Společnosti SK Innovation a Samsung SDI své investiční plány v rámci tohoto vládního projektu zatím nezveřejnily, očekává se však, že Samsung SDI do roku 2030 vloží celosvětově do výzkumu a vývoje více než 9 bilionů wonů. SK Innovation plánuje investovat v příštích pěti letech do výzkumu a výroby doma i v zahraničí kolem 18 bilionů wonů.

Skromněji přispěje korejská vláda, která hodlá do roku 2028 tuto iniciativu podpořit částkou 306,6 miliardy wonů, především pak projekty zaměřené na vývoj baterií příští generace, jako jsou baterie založené na technologiích all-solid-state, lithium-síra a lithium-kov.

Do celé záležitosti se vložil i korejský prezident Moon Jae-in, který oznámil, že státem by měly být podporovány především firmy vyvíjející produkty nové generace, včetně bateriových technologií. Malým a středním firmám by měl vypomoci speciální fond dotovaný 80 miliardami wonů. Ten by měl těmto firmám usnadnit nákup materiálů a komponentů potřebných pro výrobu baterií. Do fondu by měly přispět jak vláda, tak různé finanční instituce a již zmínění tři velcí výrobci baterií, kterým byly od vlády na oplátku přislíbeny daňové úlevy ve výši až 50 %.

Že však poměry mezi korejskými technologickými firmami nejsou tak harmonické, jak by se na první pohled mohlo zdát, dokládá nedávný a stále živý spor mezi LG a SK Innovation na americkém trhu. Společnost LG tam obvinila SK coby konkurenta, že jí ukradl některá obchodní tajemství. Americká komise pro mezinárodní obchod dala LG za pravdu a na deset let zakázala dovoz většiny lithium-iontových baterií od SK na americký trh.

Rychlejší rozvoj brzdí surovinová závislost

Určitým problémem korejských výrobců baterií je, že většinu polotovarů musejí dovážet ze zahraničí, hlavně z Číny a Japonska. Podle společnosti B3 Intelligence, která se zabývá průzkumem trhu, například v loňském roce Čína a Japonsko ovládaly 70,2 % trhu s katodami. Na trhu s anodami byla jejich dominance ještě větší: 91,7 %. S dalšími nezbytnými ingrediencemi pro výrobu baterií – se separátory a elektrolytem – to bylo velmi podobné: tyto dvě země měly tržní podíly 80,3 %, resp. 87,9 %. Pro srovnání: Korea měla na trhu s katodami podíl pouze 19,5 %, v případě anod to bylo 8,3 %, 19,7 % u separátorů a 12,1 % u elektrolytů.

I přes tuto velkou ekonomickou rivalitu se Jižní Korea v loňském roce připojila k Číně a Japonsku, aby si společně stanovily rok 2050 jako nejzazší termín, kdy se stanou uhlíkově neutrálními. Korea plánuje vynaložit na svůj vlastní „Green New Deal“ 42,7 bilionu wonů. Cílem těchto investic by měla být především podpora nízkouhlíkových zdrojů energie a ztrojnásobení výroby obnovitelné energie již do roku 2025.

Zachycování oxidu uhličitého se začíná měnit ze snu na byznys. Zatím jde o velmi malé a nedovyvinuté odvětví, stále ještě spíše sen či představa než skutečný “obchod”, ale náznaky jsou. A protože jde o odvětví tak nedopečené, je jasné, že se v něm bude ještě hodně experimentovat.

Jedním takovým experimentem s velmi smělými plány viditelnými již v názvu je kalifornská společnost Holy Grail, tedy “Svatý grál” (v angličtině se tento výraz používá častěji než v češtině, jde o celkem běžnou metaforu pro cíl, po kterém prahnou všichni). Tento dva roky starý start-up se sídlem v kalifornském Mountain View, přistupuje k řešení problému, jak uhlík zachytit “v malém”.

Start-up staví prototyp malého a modulárního zařízení pro přímé zachycování oxidu uhličitého na vzduchu. To je výrazný rozdíl proti prakticky všem jimým projektům v této oblasti, a to nejen v kalifornském či americkém měřítku. Cílem většina prototypových linek či experimentů je zachycovat oxid uhličitý z velkých centralizovaných zdrojů, jako jsou elektrárny nebo průmyslové podniky.

Začít u sebe?

Podle Pereiry je zařízení na zachycování uhlíku stále ve fázi prototypu a mnoho konkrétních údajů – například předpokládaná velikost konečného produktu a doba, po kterou bude pravděpodobně fungovat – se teprve musí doladit. Nákladově efektivní separace oxidu uhličitého ze vzduchu je technicky sice zvládnutá, ale jde stále o poměrně “pracný” proces. “Současné technologie jsou velmi složité. V zásadě se při nich [k zachycování uhlíku] používá buď teplota, nebo tlak.” Což je samozřejmě hrubé zjednodušení, ale je pravdou, že dnešní separátory oxidu uhličitého z atmosféry byste doma mohli mít těžko. Skutečně jde o průmyslová zařízení, která mají odpovídající spotřebu energií a rozměry.

Pereira uvedl, že společnost chce vyvinout zařízení, které bude velmi jednoduše řečeno stačit “připojit do zásuvky” – nebude potřebovat nic jiného než elektřinu. Bohužel, detailů je opravdu málo. Společnost je v procesu podávání patentů na tuto technologii, takže odmítl být příliš konkrétní ohledně mnoha charakteristik zařízení, včetně toho, z čeho bude vyrobeno (viz například nicneříkající rozhovor pro server CleanTechnica).

Cílem má být vytvořit malou jednotku, jejíž provoz bude možný bez i v malém; ekonomický model by tedy neměl spoléhat na úspory z rosahu. A má být modulární, takže je bude možné stohovat nebo konfigurovat podle požadavků zákazníka.

“Čističe”, jak zařízení nazval Pereira, by měly sloužit pouze k zachycování oxidu uhličitého, nebudou ho měnit například na palivo. Pereira místo toho vysvětlil že jakmile bude jednotka plná, mohla by ji společnost od zákazníka odvézt, ačkoli to, kde tento uhlík skončí, je stále otevřenou otázkou. Firma má evidentně ještě o čem přemýšlet.

Takto nějak by mohl vypadat závod společnosti Carbon Enginnering na odstraňování CO2 z ovzduší v Texasu (kredit Carbon Engineering)
Takto nějak by mohl vypadat závod společnosti Carbon Enginnering na odstraňování CO2 z ovzduší v Texasu (kredit Carbon Engineering)

Společnost začne s prodejem uhlíkových kreditů, přičemž své přístroje využije jako projekt snižování emisí uhlíku. Konečným cílem je prodávat “čističe” komerčním zákazníkům a nakonec i jednotlivým spotřebitelům. Přesně tak: Holy Grail chce, abyste měli vlastní zařízení na zachycování uhlíku, možná dokonce přímo na své zahradě. Společnost má však před sebou pravděpodobně ještě dlouhou cestu.

“V podstatě přesouváme faktor škálování od výstavby velmi velkého megatunového zařízení a projektového managementu a všech těchto věcí k výstavbě zařízení běžným sériovým způsobem jako u jiných spotřebičů.”

Přestože společnost Holy Grail čeká ještě dlouhá vývojová a testovací fáze, nápad zaujal pozornost a kapitál známých investorů a zakladatelů ze Silicon Valley – kteří se snad předem dovzvěděli něco více, než víme my. Společnost tak nedávno získala 2,7 milionu dolarů v počátečním financování od společností LowerCarbon Capital, Goat Capital, zakladatele Stripe Patricka Collisona, Charlieho Songhursta, spoluzakladatele Cruise Kylea Vogta, spoluzakladatele Songkick Iana Hogartha, Starlight Ventures a 35 Ventures. Podíleli se také stávající investoři Deep Science Ventures, Y Combinator a Oliver Cameron, který spoluzakládal Voyage, autonomní vozidlo, které získala společnost Cruise.

Britská energetická společnost BP nedávno zveřejnila svou již tradiční zprávu o celosvětové spotřebě energií. Tento přehled, který společnost publikuje již 70 let, je respektovaným zdrojem informací a indikátorem nových trendů pro řadu firem působících v oboru energetiky, vládních institucí i nevládních organizací. Loňský rok však byl i v oblasti energetiky značně poznamenán pandemií covid-19, takže řadu údajů obsažených ve zprávě tentokrát nelze brát jako nástup nových vývojových směrů, ale mnohem spíše jako výkyvy. Například poptávka po ropě loni dramaticky poklesla, avšak nyní je již zřejmé, že v první polovině letošního roku se do značné míry vrátila k normálu. Bylo by tedy vážnou chybou myslet si, že loňský propad je začátkem nějakého nového dlouhodobého vývoje.

Globální spotřeba primární energie v loňském roce poklesla o 4,5 %, což byl největší meziroční pokles od roku 1945. Tři čtvrtiny tohoto poklesu přitom šly na vrub spotřebě ropy – vcelku pochopitelně, protože pandemie velmi dramaticky ovlivnila pohyb osob, tedy dopravu. K menšímu poklesu došlo také ve spotřebě uhlí, zemního plynu a jaderné energie. Spotřeba energie z obnovitelných a vodních zdrojů naopak poměrně výrazně vzrostla.

I přes prudký pokles spotřeby zůstala ropa s podílem 31,2 % největším zdrojem energie. Následovalo uhlí, které se podílelo 27,2 %, zemní plyn 24,7 %, voda 6,9 %, obnovitelné zdroje 5,7 % a jaderná energie 4,3 %. Fosilní paliva tak loni stále představovala 83,1 % světové spotřeby primární energie.

K poklesu spotřeby energie došlo na celém světě – zaznamenalo jej více než 95 % zemí, nejvíce pak USA, Indie a Rusko. Jendou z výjimek byla Čína, kde spotřeba energie meziročně vzrostla o 2,1 %. I tak to však bylo výrazně pod průměrným růstem Číny za posledních 10 let, který činil 3,8 %.

Globální emise oxidu uhličitého poklesly v roce 2020 o 6,3 %. Stejně jako u spotřeby energie to byl také největší meziroční pokles od roku 1945 a celoroční emise se celkovým objemem vrátily na úroveň zaznamenanou v roce 2011. Jak však uvádí zpráva, míra poklesu emisí uhlíku v loňském roce odpovídá hodnotě, které by měl svět dosahovat každý rok po příštích 30 let, aby bylo možné naplnit cíle Pařížské klimatické dohody.

(zdroj: BP)

Bez ropy to zatím nejde

V roce 2020 svět spotřeboval 88,5 milionu barelů ropy denně. To bylo o 9,3 % méně než v roce 2019 a zhruba to odpovídalo spotřebě ropy v roce 2012. Ropa i tak stále představuje téměř třetinu zdrojů světové spotřeby energie.

Celosvětová těžba ropy poklesla v roce 2020 o 6,6 milionu barelů denně. Asi dvěma třetinami se na tomto poklesu podílely země OPEC. Produkce ropy v USA poklesla o 600 000 barelů denně, což byl tamní největší meziroční pokles zaznamenaný od začátku frakovacího boomu.

V posledních letech je nejrychleji rostoucím fosilním palivem zemní plyn. Jeho průměrná spotřeba se v posledních deseti letech každoročně zvýšila v průměru o 2,9 %. V loňském roce se jej však stejně jako v případě ropy spotřebovalo méně – meziročně o 2,3 %. To znamenalo největší pokles poptávky po zemním plynu v historii a pouze třetí meziroční pokles zaznamenaný od roku 1965.

I v roce 2020 byly světovým lídrem v oblasti výroby a spotřeby zemního plynu USA.

Celosvětová spotřeba uhlí má od svého vrcholu v roce 2014 sestupný trend. Její loňský pokles o 4,2 % byl však největším meziročním poklesem v historii.

I v případě uhlí byla výjimkou Čína, která spotřebu zvýšila, a to o 0,3 %. Zůstává tak zdaleka největším světovým producentem i spotřebitelem uhlí – v obou případech s podílem přes 50 %.

V zemích OECD se naopak poptávka po uhlí snížila na nejnižší úroveň od roku 1965, kdy se začala tato celosvětová analýza provádět. Historicky největší pokles poptávky po uhlí zaznamenaly i USA.

Obnovitelné zdroje byly i v krizi na vzestupu

Spotřeba obnovitelné energie i přes obrovský celosvětový pokles poptávky po energii obecně pokračovala v trendu z předchozích let. Nárůst poptávky po ní dosáhl 10 %.

Spotřeba solární elektřiny vzrostla o rekordních 1,3 exajoulů (EJ), což byl nárůst o 20 %, největší podíl na nárůstu poptávky po energii z obnovitelných zdrojů však měly větrné elektrárny (+1,5 EJ).

Loňský nárůst kapacity solárních a větrných zdrojů byl v kontextu pandemické krize opravdu pozoruhodný. Solární kapacita vzrostla o 127 GW, zatímco kapacita větrných zdrojů se zvýšila o 111 GW. V případě větrné kapacity to přitom znamenalo téměř dvojnásobný meziroční nárůst. Dohromady tak nyní mají větrné a solární zdroje po celém světě kapacitu 1 441 GW. Pro srovnání: v roce 2010 to bylo 221 GW.

I v případě obnovitelných zdrojů byla největším producentem energie Čína (1 EJ), následovaná USA (0,4 EJ). Evropa přispěla k tomuto nárůstu produkcí 0,7 EJ.

Spotřeba jaderné energie v roce 2020 poklesla o 4,1 %, což však lze částečně připsat poměrně značnému nárůstu v roce 2019. Největším světovým konzumentem jaderné energie zůstaly USA s 31% podílem. Nejrychleji rostla spotřeba jaderné energie v Jižní Africe (+ 13,7 %), Jižní Koreji (+ 9,1 %) a Číně (+ 4,3 %), v celkovém množství spotřebované jaderné energie však největší nárůst vykázala Čína.

Je třeba zopakovat, že údaje za loňský rok se musejí brát s rezervou. Nelze totiž očekávat, že strmě klesající trend ve spotřebě fosilních paliv bude i nadále pokračovat, určitě ne tempem z roku 2020. Ze zprávy nicméně plyne, že investoři by se měli nadále již spíše vyhýbat uhelným společnostem, ale společnosti, které vyrábějí, přepravují nebo prodávají ropu a zemní plyn se zřejmě o svou budoucnost zatím nemusejí příliš obávat.

Zcela evidentní je, že nárůst větrné a solární energie je dlouhodobým trendem, který bude pokračovat a sílit. Výzvou do budoucna tedy bude především budování potřebné infrastruktury pro tyto zdroje a zvládnutí přechodu k elektromobilitě.

Vítězem vítězem prvního ročníku soutěže EIT Urban Mobility Accelerator Pitch Awards 2021 se stala společnost ASIMOB. Ta vytváří řešení pro zvýšení bezpečnosti silničního provozu i zjednodušení údržby samotných vozovek. Vítězství pro firmu znamená přímou nominaci do regionálního finále Startup World Cup & Summit v říjnu v Praze, včetně technické a mediální podpory během akce.

Na druhém a třetím místě se umístily společnosti OTIV a BIA POWER. OTIV a BIA POWER budou odměněny dvěma vstupenkami na Startup World Cup & Summit, poskytnutím kancelářských prostor v Praze během této akce a také technickou a mediální podporou.

Kdo byl na stupních vítězů?
I. cena: ASIMOB
Díky umělé inteligenci a internetu věcí pomáhá ASIMOB udržovat silnice bezpečné, a to jak pro lidské řidiče, tak pro budoucí autonomní vozidla.
II. cena: OTIV
Učí železniční vozidla ve složitém prostředí jezdit autonomně.
III. cena: BIA Power
Optimalizujeme a zjednodušujeme nabíjení elektromobilů pro nejlevnější a nejekologičtější nabíjení, nejplynulejší zatížení a nejnižší degradaci baterií.

Z 25 startupů se do prvního ročníku soutěže EIT Urban Mobility Accelerator Pitch Awards probojovalo deset finalistů. O pěti finalistech rozhodli občané svými hlasy a dalších pět vybrala místní porota z každého inovačního centra EIT Urban Mobility.

Kromě vítězů pitchingu nabídl EIT Urban Mobility pět balíčků programu investiční připravenosti společnostem ASIMOB, OTIV, BIA POWER, GORDIAN a PEREGRINE.

“Je úžasné sledovat, jak startupy během tohoto půlročního období vyrostly. Míra jejich nasazení a rozvoje byla mimořádná a my jsme velmi hrdí na to, že jsme jim prostřednictvím akceleračního programu EIT Urban Mobility pomohli zazářit,” říká Fredrik Hanell, ředitel oddělení Business Creation v EIT Urban Mobility.

Ocenění EIT Urban Mobility Accelerator Pitch Awards bylo stříbrnou tečkou za druhou várkou programu EIT Urban Mobility Business Creation Accelerator, který probíhá od 1. ledna do 30. června 2021. Během těchto šesti měsíců bylo do akceleračních aktivit, které vedou naši partneři v pěti inovačních centrech (Praha, Helmond, Barcelona, Mnichov a Kodaň), zařazeno 25 startupů.

Během akce mělo těchto 25 startupů a naši partneři stánek, kde prezentovali své produkty. Všichni se zviditelnili během závěrečné akce EIT Urban Mobility Accelerator Pitch Awards 2021, kterou pořádala platforma Streavent a kterou vedly manažerka digitální komunikace EIT Urban Mobility Jezabel Martinez-Fabregas a Karolína Krámková, vedoucí projektu z PowerHUB.

Pokud jste přenos zmeškali, nevadí, můžete se podívat zde.

Loď se blíží k přístavu. V námořnické hantýrce to znamená, že čas na korekci kurzu je u konce. Uvidíme tedy, zda je to i případ ropy. Obrovská “loď” – světová poptávka po ropě – nezdržitelně míří ke srážce se stavem dodávek, která bude mít pro spotřebitele znatelné důsledky.

Tento příměr nedávno použil ve svém článku analytik a publicista David Messler. Není zdaleka sám, kdo tak uvažuje – podle řady odborníků v příštích měsících či letech by mohly ceny ropy a dalších fosilních paliv vystoupat na hladiny z let 2008. Proč, to se pokusíme vysvětlit v následujících řádcích.

Přiškrcené peněženky

Těžební společnosti až na výjimky v posledních letech šetří. Počet prováděných vrtů, a tím i kapitálových investic klesl postupně tak, že nestačí podle některých názorů ani k udržení těžby ropy na současné úrovni. Následující graf společnosti WoodMac, která se zabývá poradenstvím v oblasti energetiky, ukazuje, jak výrazný byl pokles kapitálových výdajů.

Roční investice do rozvoje těžby ropy (graf WoodMac)
Roční investice do rozvoje těžby ropy (graf WoodMac)

Roční investice do těžby ropy (foto WoodMac)

Není divu, že společnost z tohoto trhu odcházejí. Jak trh v čele s investičními fondy, jako je Blackrock, usilujícími o zelenou “čistotu” při rozdělování finančních prostředků na nové zdroje energie, tak i vládní nařízení nařizující snižování uhlíkové stopy a přechod k obnovitelným zdrojům energie, dávají ropným a plynárenským společnostem poměrně jasný signál, že o nové dodávky ropy a plynu není zájem.

Navíc nedávno nizozemský soud nařídil společnosti Shell, aby urychlila dekarbonizaci, a právě tento týden podnikla společnost kroky tímto směrem. Podle informací agentury Reuters se Shell rozhodl opustit naležiště v texaské Permské pánvi, které je centrem těžby ropy a plynu z břidlic. Jde o monumentální rozhodnutí, které může zcela zásadně změnit charakter firmy. Shell není jediný. I další velké společnosti BP a Total Energies snížila alokaci kapitálu na rozvoj těžby ropy a zbavila se aktiva, která s ní souvisí. Včetně některých možných nových potenciálních nalezišť ropy a plynu.

V blízké budoucnosti se velmi pravděpodobně bude těžit méně ropy. Takový trend alespoň naznačuje pohled na statistiky břidličných vrtů v USA. Těžba z břidlic je jeden z hlavních důvodů, proč byly ceny ropy v posledních letech tak nízké – díky ní se USA totiž vrátily na pozici největšího světého producenta této suroviny.

Ovšem škrty se nevyhnuly ani této oblasti. Jak upozorňuje například právě zmíněný David Messler, aktivita těžařů v USA se po vynucené pandemické přestávce sice výrazně zvyšuje, ale stále ještě je poměrně výrazně pod úrovní roku 2019. U břidlicových vrtů přitom dochází k přirozeně vysokému meziročnímu poklesu produkce, který může být dočasně zmírněn novým “frakováním”, tedy hydraulickým štěpením horniny. Ilustruje to následující graf, který zobrazuje počet ropných souprav a cenu ropy na americkém trhu (WTI).

Srovnání počtu pevninských vrtných souprav v USA a ceny ropy na americkém trhu (data EIA)
Srovnání počtu pevninských vrtných souprav v USA a ceny ropy na americkém trhu (data EIA)

Vyšší ceny ropy situace změní, ale není jisté do jaké míry. Odvětví se však v posledních několika letech změnilo a v současné chvíli podle analytiků na trhu chybí jak zařízení, tak lidé. Díky investičním škrtům byly odepsány a sešrotovány soupravy a další vybavení za miliardy dolarů. Zaměstnanci si našli novou kariéru a vzhledem k otřesům v odvětví se nechtějí vrátit. Loď je tak blízko mola, že už její trajektorii nelze změnit, myslí si Messler.

V podobné situaci je i obor hlubinných mořských vrtů. Ty jsou řádově dražší než břidlicové vrty, alespoň pokud se počítá pouze s počátečními náklady. Díky relativně nízkému poklesu produkce, o 6-10 % ročně, pro ně ovšem celkové srovnání vychází příznivě. Důležitější je však to, že v pobřežních vodách bylo snadné snižovat nebo odkládat kapitálové výdaje. Ještě v srpnu 2013 hledalo ropu a plyn v hlubokomořských oblastech Mexického zálivu 65 vrtných souprav. K lednu 2021 se jejich počet snížil na 11. V mezinárodních vodách byl pokles také výrazné, byť ne tak: v roce 2013 fungovalo 3400 vrtných souprav. Dnes je jich 1232.

Kde vzít…

Někteří producenti, jako například OPEC+, v posledních několika letech těžbu omezovali záměrně a své zahálející kapacity mohou rychle uvést do provozu. Ale analytici se obávají, že ani to nebude stačit. Podle Christyana Maleka z JPMorgan Chase, citovaného Wall Street Journal, chybí v celosvětovém měřítku zhruba v investicích do rozvoje těžby 600 miliard dolarů. Bez těchto investic podle jeho odhadu firmy nemohou pokrýt předpokládanou poptávku v roce 2030.

Investiční schopnosti odvětví podle něj “podsekl” i tlak na vyplácení dividend, částečně vyvolaný obavami o dlouhodobý výhled poptávky po ropě. “Prostě nevím, kde by se měl vzít kapitál, který by po roce 2022 zaručil růst těžby takovým tempem, jaké bude potřeba,” řekl zase David Meaney, zakládající ředitel společnosti Assert Capital Management LP.

Je také nepravděpodobné, že by obří mezinárodní firmy jako Shell, Chevron a ExxonMobil měly chuť financovat nové ropné a plynové projekty jen proto, aby výpadek dorovnaly. Ne poté, co je investoři tvrdě trestají za to, že nedělají dost pro snížení své uhlíkové stopy.

Svět v neuvěřitelně krátké době nevratně vsadil na to, že zelená energie – solární, větrná a biopaliva – bude schopna převzít velkou část jeho energetické zátěže. V Čechách se o tom někdy pochybuje, možná pod dojmem zkušeností ze solárního boomu kolem roku 2010, který sice státní pokladnu vyšel draho, ale naši energetiku nijak zásadně nezměnil. Ale svět už je opravdu trochu “dále”, než si u nás uvědomujeme. Je však docela dobře možné, že už za pár měsíců nám to rostoucí ceny vytápění či pohonných hmot pomohou připomenout.

Evropský parlament schválil nový evropský “klimatický zákon” (EU Climate Law). Jeho součástí je i závazný cíl snížit emisí oxidu uhličitého, a to o 55 % do roku 2030. V roce 2050 už by měla být Evropská Unie klimaticky neutrální. V legislativním procesu zbývá jediný krok, totiž schválení Radou EU.

Tyto cíle si Unie stanovila v rámci “Zelené dohody pro Evropu”(European Green Deal). V jejím rámci bylo na vybranou ze snížení emisí o 50 % až 55 % oproti emisím z roku 1990. Evropská komise v rámci procesu navrhla snížení o 55 % a v této podobě byl cíl schválen i Evropský parlamentem. Legislativní proces je tak z velké části uzavřený a po schválení Radou EU bude předpis zveřejněn v Úředním věstníku EU a vstoupí po dvaceti dnech v platnost.

Cíle se tak pro EU stanou právně závaznými. Jde o zásadní krok, který dále zrychluje cestu Evropy za dekarbonizací. Do roku 2020 platil cíl snížení emisí CO2 o 20 %, pak byl v rámci tzv. zimního balíčku schváleno snížení emisí o 40 %. Legislativa také stanoví také samostatný cíl ve snižování emisí oxidu uhličitého i pro rok 2040. Ten ovšem zatím není součástí návrhu. Bude stanoven až po roce 2023, po analýze plnění Pařížské klimatické dohody.

Přestože tento tzv. “právní rámec pro klima” stanoví hlavní cíl, mnohem důležitější budou následné změny energetických a klimatických předpisů. Ty plánuje Evropská komise představit v rámci tzv. “Fit for 55 Package”, který, jak název napovídá, má umožnit dosažení stanoveného emisního cíle do roku 2030.

Balíček bude představen ve dvou fázích, první část předpisů má být představena 14. července tohoto roku, ta druhá v letošním čtvrtém čtvrtletí. Úpravy by se měly týkat zejména emisního obchodování, emisí v zemědělství a také připravovaného emisního cla.

Náklady na výstavbu a provoz nových fotovoltaických elektráren jsou nyní nižší než náklady na provoz stávajících uhelných elektráren v Číně, Indii a ve velké části Evropy. Podle nové analýzy BloombergNEF by však rostoucí ceny komodit mohly v druhé polovině roku 2021 mohly fotovoltaické projekty dočasně zdražit.

Trend dobře ilustruje zdražování polysilikonu. To je výchozí surovina pro výrobu kvalitního monokrystalického křemíku, ze kterého se vyrábí samotné panely. Cena polysilikonu se od května 2020 ztrojnásobila a Bloomberg NEF uvádí, že právě kvůli zaznamenal nárůst cen modulů o 7 % v Číně a o 10 % v Indii.

Růst cen komodit ovšem alespoň zatím nevedl ke zvýšení globálních nákladů na výrobu z fotovoltaiky. Bloomberg konkrétně používá ukazatel známý jako “dlouhodobé měrné náklady”, který se často také označuje anglickou zkratkou LCOE (“Levelised cost of electricity”). Veličina zobrazuje průměrnou nákladovou cenu jedné vyrobeného objemu elektřiny (tj. obvykle MWh) po celou dobu životnosti určitého zdroje.

Vývoj "dlouhodobých měrných nákladů" na výrobu elektřiny u vybraných zdroj elektřiny pro tři různé země (autor Bloomberg NEF)
Vývoj “dlouhodobých měrných nákladů” na výrobu elektřiny u vybraných zdroj elektřiny pro tři různé země (autor Bloomberg NEF)

Musíme ovšem doplnit, že ukazatel nezahrnuje náklady na adaptaci na nové zdroje energie, která také nebude nulová. Fotovoltaika nevyrábí na přání, takže dostupnost elektřiny v dobu, kdy nevyrábí, je nutné zajistit jinak. Na druhou stranu, externality spojené s produkcí fosilních paliv v současných cenách elektřiny také nejsou plně zahrnuty (tím myslíme například znečištění ovzduší či jeho zdravotní následky).

Ale vraťme se ke zprávě BNEF. Podle ní se dlouhodobé měrné náklady nově stavěných fotovoltaických zdrojů tedy zatím nezvýšily, i když ceny surovin už stouply. To samozřejmě dlouhodobě není udržitelné: “Pokud bude nárůst [cen surovin, pozn.red.] pokračovat i v druhé polovině roku 2021, mohl by znamenat, že nově postavené obnovitelné zdroje energie budou přechodně dražší, a to téměř poprvé za několik desetiletí.” Některé zprávy už naznačují, že bod obratu není daleko: v návaznosti na zvýšení spotových cen polysilikonu monokrystalické kvality oznámila minulý měsíc společnost LONGi, velký výrobce fotovoltaických panelů, zvýšení cen. A to bylo ještě předtím, že produkci tohoto čínského výrobce ještě narušila zemětřesení.

Podle BNEF je ovšem třeba vnímat dopady růstu cen komodit v souvislostech. Agentura připomíná, že většinu nákladů na moduly tvoří výroba, nikoliv materiály. Navíc dodavatelské řetězce absorbují část tohoto nárůstu dříve, než se dotkne výrobců. A ještě k tomu někteří výrobci mají dlouhodobé obchodní smlouvy, které je mohou před tímto nárůstem po určitou dobu izolovat.

Kdo je na světě nelevnější?

Možné zdražení ovšem zřejmě nezmění základní trend: fotovoltaika začíná být na vyrobenou kilowatthodinu opravdu nejlevnější. Alespoň podle metodiky BNEF je dnes pro téměř polovinu světové populace levnější postavit a provozovat fotovoltaické projekty než provozovat stávající uhelné elektrárny. (Už v minulých letech bylo podle této analýzy levnější stavět NOVÉ fotovoltaické projekty než NOVÉ uhelné elektrárny, teď by mělo být levnější i vypnout už FUNGUJÍCÍ uhelné bloky.) Celosvětový průměr dlouhodobých průměrných nákladů pro velké fotovoltaické parky v první polovině roku 2021 činil 48 USD/MWh, což je o 5 % méně než ve stejném období loňského roku a o 87 % méně než v roce 2010.

Ale “globálně” elektrárny nikdo nestaví, důležitou jsou samozřejmě náklady místní. Tak jak to vypadá na hlavních trzích? V Číně jsou podle odhadů BNEF náklady na výstavbu a provoz solární farmy nyní 34 USD/MWh, což je levnější než 35 USD/MWh provozu typické uhelné elektrárny. V Indii mohou nové solární elektrárny dosáhnout vyrovnaných nákladů 25 USD/MWh, zatímco průměrné náklady na provoz stávajících uhelných elektráren činí 26 USD/MWh.

V Evropě došlo od roku 2014 ke snížení vyrovnaných nákladů na nově postavené solární elektrárny o 78 %. Současné náklady se pohybují v rozmezí 33 USD/MWh ve Španělsku, 41 USD/MWh ve Francii. V Německu údaj BNEF vychází na 50 USD/MWh, což má být hluboko pod typickými náklady na provoz tamníc uhelných a plynových elektráren. U nich BNEF náklady pro rok 2021 odhaduje na více než 70 USD/MWh. Škoda, že jsme si v Česku fotovoltaiku zošklivili před 10 lety, kdy byly projekty několikanásobně dražší než dnes…

Kde na světě je jaký zdroj elektřiny nejlevnější (foto Bloomberg NEF)
Kde na světě je jaký zdroj elektřiny nejlevnější? Grafika agentury BNEF ukazuje, který typ zdroje elektřiny je ve vybraných zemích nejlevnější (alespoň podle metodiky BNEF) (foto Bloomberg NEF)

Analýza BNEF byla zveřejněna ve stejném týdnu jako zpráva Mezinárodní agentury pro obnovitelné zdroje energie, která zjistila, že 62 % (162 GW) celkové výroby energie z obnovitelných zdrojů přidané v loňském roce na celém světě mělo nižší náklady než nejlevnější nová varianta fosilních paliv.

V průběhu desetiletí 2010-2020 klesly náklady na elektřinu ze slunečního záření v případě fotovoltaiky o 85 %. Ve velké části světa představuje nejlevnější zdroj vůbec, uvádí se ve zprávě. Zpráva rovněž došla k závěru, že obnovitelné zdroje mají nižší provozní náklady než uhelné elektrárny.

V současné době je údajně po světě v provozu více než 800 GW uhelných elektráren, které by šlo levněji nahradit fotovoltaikou. V USA je 61 % (149 GW) celkové uhelné kapacity dražší než energie z obnovitelných zdrojů, v Indii je 141 GW uhlí dražší. A v Německu by neměla mít žádná stávající uhelná elektrárna nižší provozní náklady než nová fotovoltaická elektrárna.

Jak dostat obyvatele měst z aut do jiného dopravního prostředku, aby se přetíženým centrům ulevilo? Jedno řešení problému, se kterým se potýkají radnice prakticky po celém světě, chce nabídnout italský start-up Pin Bike.

O tom, jak by to mohlo vypadat, jaké jsou první zkušenosti, a proč přitom nemá smysl nabízet lidem další kola, jsme si povídali s šéfem mladé italské firmy Nico Capognou.

Jak jste na nápad založit Pin Bike přišli?
Myšlenka Pin Bike byla inspirována opatřeními, která v Belgii fungují již více než dvacet let. Tam občané dostávají příspěvky za ujetý kilometr, pokud do práce a domů dojíždějí na kole.

Pin Bike navíc vznikl proto, aby poskytl samosprávám fungující alternativu ke službě sdílení jízdních kol, což bývají nákladné projekty a na mnoha místech světě se neosvědčily. Dokonce se velmi často uvádí, že podmínkou používání jízdního kola je to, že ho vlastníte, že je to vaše kolo. 

Proč by měl být Pin Bike úspěšnější než služby sdílení kol?
Ačkoli je Pin Bike často financován ze stejných prostředků jako služby sdílení kol, náš systém je ve srovnání se sdílením kol založen na jiném konceptu. Důležité je, že Pin Bike podporuje používání vlastního jízdního kola. 

Myslíme si, že sdílení kol řeší do značné míry neexistující problém. Důvod, proč lidé kola nepoužívají, není v tom, že by je neměli. Nýbrž v tom, že i když ho mají, nejsou zvyklí ho používat. Nepředstavuje pro ně každodenní, rutinní činnost. Používání kola je podle nás především otázkou zvyku.

Chcete tedy lidi přesvědčit, aby sedli na kolo, které už mají místo toho, abyste jim přistavili nové…
Při porovnání nákladů a výnosu a přínosů dává systém Pin Bike lepší výsledky než služby na sdílení kol. Rozdíl je snadno měřitelný, systém lze navíc snadno nasadit ve velkém měřítku a s celkově nižšími náklady než službu sdílení kol. V jejím případě jsou zapotřebí značné náklady jak na její rozjezd, tak na její správu.

Jak přesně to funguje?
Pin Bike je vybavenou patentovanou technologií, která prostřednictvím hardwarové kontroly spolehlivě ověřuje, že se kolo pohybuje.Uživatelé aktivovaných projektů dostávají od své obce až 70 eur měsíčně. Domníváme se, že pokud máme ambici dosáhnout masového rozšíření, musí být otázka zabezpečení proti podvodům prioritním předmětem zájmu samosprávy, která opatření zavede.

Rozbalená souprava Pin Bike (foto Pin Bike)
Rozbalená souprava Pin Bike (foto Pin Bike)

Naše technologie je velmi spolehlivá a bezpečná. Systémy využívající pouze aplikace lze zfalšovat například jízdou sníženou rychlostí (zpravidla pod 30 km/h), nebo ještě hůře, údaje lze zfalšovat z pohodlí svého gauče s využitím jedné z mnoha snadno dostupných falešných GPS aplikací.

Pin Bike tedy není jen aplikace, ale zahrnuje také hardwarové zařízení, které uživatel najde v sadě, kterou mu poskytneme, ještě spolu s několika užitečnými pomůckami, jež zlepšují možnosti využití jízdního kola ve městě.

Kdo jsou vaši zákazníci a co jim nabízíte?
Naším cílem jsou především městské úřady, které mají přístup k rozsáhlým veřejným prostředkům na podporu udržitelné mobility. Tedy ze stejných prostředků, ze kterých se financují drahé a často neúspěšné služby sdílení kol.

V praxi se tedy jedná obvykle o B2G, tedy „business to governance“, ale Pin Bike je také B2B („business to business“, pozn.red.), pro firmy, které systém aktivují pro své zaměstnance. Spokojenost zaměstnanců, teambuilding, parkování zdarma a bílé certifikáty (italské „bílé certifikáty“ jsou součástí systému mechanismu na úsporu energií, pozn.red.), to jsou některé výhody, které se firmám nabízejí. Systém také může být využit k podpoře místní ekonomiky, protože poukázky, které radnice vydává, mohou být určeny jen pro nákupy v místních obchodech. A nakonec se staneme B2C („business to customer“, pozn.red.) pro všechny cyklisty, kteří chtějí své kolo chránit proti krádeži a chtějí se stát součástí komunity, která je odměňuje za to, jak dlouho šlapou do pedálů.

V jaké fázi rozvoje podnikání se jako společnost nacházíte? Jinými slovy, jak pokračuje realizace vašeho nápadu?
Náš systém funguje v obcích Bari, Bergamo, Foggia a Pescara a v 11 obcích metropolitní oblasti Turína, známé jako „Patto della Zona Ovest“ (Pakt západní oblasti, pozn.red.). Umožňuje občanům získat 20 až 25 centů za kilometr na trasách domov/škola a domov/zaměstnání a až 4 centy na dalších trasách v rámci městského obvodu. Systém je k dispozici také pracovníkům a zaměstnancům 76 veřejných zdravotnických nemocnic AUSL Bologna.

Teď se díky výzvě Evropské unie EIT Innovation systém Pin Bike poprvé podívá za hranice Itálie. Ve spolupráci s výzkumnými centry centry CERTH (Řecko, pozn.red.) a KTH (Švédsko, pozn.red.) jsme podali žádost o podporu na pilotní projekty ve třech různých městech: Istanbulu, Tallinnu a Braze. Jsme pevně přesvědčeni, že projekty uspějí. Bylo to velké dobrodružství, ale teď už budeme hrát na mezinárodní úrovni.

Jaké jsou výsledky dosavadních pilotních projektů?
Hmatatelné a především měřitelné. Systém od svého spuštění dosáhl v průměru výkonu sedm kilometrů na člověka a den. Technologie je ověřená – a ověřilo se i to, že díky hardwarovému zařízení Pin Bike namontovanému přímo na kole, které umožňuje organizaci kontrolovat pohyb kola,, je velmi těžké systém obelstít a podvádět.

Je oněch zmíněných sedm kilometrů na osobu a den podle vás uspokojivé číslo, nebo si myslíte, že by se mohlo zvýšit?
Studie ukazují, že ve městě je kolo nejpohodlnějším a nejrychlejším způsobem cestování právě v okruhu zhruba sedmi kilometrů. A nám jde v první řadě o městskou cyklistiku. Dosavadní výsledek je vynikající a naším cílem jeho především udržet.

A dostává aplikace na silnice nové cyklisty? Jinými slovy, nejsou to právě lidé, kteří by kolo používali tak jako tak?
Naše technologie umožňuje připravovat projekty s cílenou podporou. Takže do motivačního projektu lze zahrnout například pouze majitele automobilů, nebo nějakou jinou skupinu. V tomto ohledu je systém flexibilní.

Základní informace o Pin Bike nabízí video firmy:

(autor Pin Bike)

Zájmová organizace WindEurope, která združuje výrobce větrných turbín, vyzvala k celoevropskému zákazu skládkování vyřazených lopatek větrných turbín do roku 2025. Evropští výrobci větrných turbín se aktivně zavazují k opětovnému použití, recyklaci nebo využití 100 % vyřazených lopatek. Krok následuje poté, co několik předních společností v oboru (např. Vestas) oznámilo ambiciózní plány na recyklaci vyřazených lopatek. Zákaz skládkování by podle Wind Europe nadále urychlil vývoj udržitelných recyklačních technologií pro kompozitní materiály.

Celoevropský zákaz skládkování vyřazených lopatek větrných turbín představili na výročním kongresu Španělské asociace pro větrnou energii (AEE) vyzvali Giles Dickson, generální ředitel WindEurope, a Juan Virgilio Márquez, generální ředitel AEE, Evropskou komisi, aby navrhla.

Zákaz by měl vstoupit v platnost do roku 2025 a měl by se vztahovat i na další velké kompozitní součásti gondol moderních větrných turbín. Zástupci odvětví zároveň uvedli, že by se zavázali k tomu, že nebudou vyřazené lopatky z Evropy posílat na skládky do jiných zemí mimo Evropu.

Příliš tuhá vlákna

Standardní životnost větrných elektráren na pevnině se dnes pohybuje kolem 20-25 let. Již nyní lze recyklovat 85-90 % celkové hmotnosti větrné turbíny (ne jejích základů, které tvoří velkou část celkové hmotnosti, ale ta může najít využití k instalaci další turbíny, proto ji neuvažujeme). Většina komponentů – včetně oceli, měděných drátů, elektroniky a převodů – už je možné recyklovat s pomocí zavedených technologií a procesů.

Lopatky větrných turbín se však recyklují obtížněji. Obsahují složité kompozitní materiály – kombinaci vyztužených vláken (obvykle skleněných nebo uhlíkových) a polymerní matrice. Tyto kompozity zlepšují výkon větrných turbín; umožňují vytvářet lehčí a delší lopatky s optimalizovanou aerodynamikou. Ze stejného důvodu však také představuje problém pro recyklaci.

Neznamená to, že by se jednalo o unikátní materiály, které by se nepoužívaly jinde. Podobné materiály materiálem najdeme v odvětvích, jako je letectví, automobilový průmysl, námořní doprava, letectví, vybavení pro volný čas a sport, stavebnictví a stavebnictví.

Některé technologie pro recyklaci kompozitních materiálů v lopatkách již existují a zvyšující se počet společností nabízí služby recyklace kompozitních materiálů, ale tato řešení ještě nejsou dostatečně vyspělá, široce dostupná v průmyslovém měřítku a/nebo cenově konkurenceschopná. Jinak řečeno, tyto komponenty jsou zatím recyklovatelné spíše na papíře než ve skutečnosti. Situaci by mohlo změnit jiné podmínek pro recyklaci tak, aby uživatelé kompozitních materiálů a průmysl druhotného zpracování surovin měli dostatečnou motivaci. Přesně to žádají zástupci výrobců “větrníků” podstatě žádají vyhlášením embarga.

Zástupci odvětví svůj postoj samozřejmě inzerují jako výraz odpovědnosti k životnímu prostředí: “Jako průmysl jsme odhodláni stát v čele udržitelnosti a oběhového hospodářství. Lopatky větrných turbín nejsou toxické a nelze je skládkovat, ale jsme přesvědčeni, že skládkování je plýtvání cennými zdroji,” uvedl v tiskové zprávě Juan Virgilio Márquez, generální ředitel Asociación Empresarial Eólica (AEE).

Průmysl tak ovšem řeší jak akutní problém s recyklací lopatek první větší dosluhující generace větrných turbín, tak ještě větší problém blízké budoucnosti. S tím jak přibývá větrných elektráren, bude se zvyžovat i počet vyřazovaných zařízení, a to řádově. Na nejvyspělejších evropských trzích s větrnou energií končí životnost prvních turbín. Počet lopatek, které byly dosud vyřazeny z provozu, zůstává nízký. V příštích letech se však bude zvyšovat. WindEurope očekává, že do roku 2025 skončí provozní životnost přibližně 25 000 tun lopatek ročně. Nejvíce vyřazených lopatek bude v Německu a Španělsku, následovat bude Dánsko. Ke konci desetiletí začnou výrazně vyřazovat lopatky také Itálie, Francie a Portugalsko a roční objem vyřazených lopatek by se mohl do roku 2030 zdvojnásobit na 52 000 tun.

Výrobci se tak jistě musí obávat negativní reakce veřejnosti a úřadů na předvídatelnou krizi, zároveň se jim ovšem nabízí možnost, jak se do recyklace zapojit a samozřejmě na ní finančně vydělat. K tomu bude ovšem zapotřebí právě vhodně nastaveného systému. Průmysl tedy žádá zároveň státní zásah i pomoc, například v podobě financování výzkumu a vývoje v oblasti komercializace a rozšiřování různých technologií recyklace lopatek, jako je pyrolýza, mikrovlnná pyrolýza, vysokonapěťová pulzní fragmentace, solvolýza atp.

EU by podle WindeEurope měla rovněž poskytovat finanční prostředky na výzkum a vývoj na podporu vývoje a využívání nových materiálů pro výrobu cirkulárních lopatek a dalších výrobků z kompozitových vláken. WindEurope schválně upozorňuje, že se používají i jinde, nelmuví ovšem o tom, že málokdy se používají ve stejné podobě a stejném měřítku.

Načíst další