startup zone

Jak zajistit lidstvu dostatek čisté a přitom dostupné energie? To je nepochybně jedna z velkých otázek pro 21. století. Její řešení bude vyžadovat nepochybně také energii, a to ne pouze ve smyslu fyzikálním. Bude vyžadovat také energii kreativní – vytváření nových řešení, nových obchodních modelů, nových technických prostředků.

K tomu by měl přispět i nadnárodní program Danube Energy+, který se na konci července 2021 dostane do fáze realizace. Jeho cílem je vytvořit příznivé prostředí pro mladé inovátory a zakladatele inovativních startupů právě v oblasti energetiky, konkrétně především v oblasti energetické účinnosti.

Program nechce rozhodovat o tom, který nápad uspěje nebo ne – to je práce trhu – jeho cílem je usnadnit jim cestu do praxe tím, že inovátorům poskytne jednoduchý přístup k znalostem nutným pro úspěch v jejich podnikání. Přesnou terminologii jde o pre-akcelerační vzdělávací systému pro ty, kdo chtějí v tomto oboru něco změnit. Systém výuky nazvaný Nástroj Danube Energy+ bude pilotován v devíti zemích, které zahrnují 90 klíčových subjektů Dunajského regionu a 90 mladých inovátorů.

Novým nápadům chce Danube Energy+ umožnit cestu i na straně druhé, na straně zákaznické a na straně státu. Měl by tak vzniknout vzdělávací systém určený pro klíčové hráče regionálních ekosystémů (veřejná samospráva, univerzity, obchod, malé a střední podniky), který prohloubí jejich znalosti o současných průmyslových výzvách.

Projekt je spolufinancován z fondů Evropské unie – Evropského fondu pro regionální rozvoj, nástroje předvstupní pomoci a evropského nástroje sousedství. Projekt běžel od sprna 2018, od sprna 2021 by měl být již plně funkční a dostupný všem uživatelům, kterí o něj projeví zájem, a kterým může pomoci.

Více se můžete dozvědět u příležitosti zahájení provozu virtuálního hubu Danube Energy+. To je naplánováno na 29. července na 2021. Můžete být u toho na stránce http://energyplus.powerhub.cz.

Program je kofinancován z fondů Evropské unie a spadá pod Interreg Danube Transnational Programme. Na programu participuje celkem devět států Evropské unie, v České republice zastupuje roli partnera E-KLASTR Czech Republic za spoluúčasti asociovaného partnera Regionální rozvojové agentury Pardubického kraje. V začátcích programu byla zřízena Regionální Aliance skládající se z: Pardubického podnikatelského inkubátoru P-PINK, Regionální kanceláře CzechInvest, Krajské hospodářské komory ČR, Regionální rozvojové agentury, Univerzity Pardubice, Form08.com a E-KLASTR.

Zachycování oxidu uhličitého se začíná měnit ze snu na byznys. Zatím jde o velmi malé a nedovyvinuté odvětví, stále ještě spíše sen či představa než skutečný “obchod”, ale náznaky jsou. A protože jde o odvětví tak nedopečené, je jasné, že se v něm bude ještě hodně experimentovat.

Jedním takovým experimentem s velmi smělými plány viditelnými již v názvu je kalifornská společnost Holy Grail, tedy “Svatý grál” (v angličtině se tento výraz používá častěji než v češtině, jde o celkem běžnou metaforu pro cíl, po kterém prahnou všichni). Tento dva roky starý start-up se sídlem v kalifornském Mountain View, přistupuje k řešení problému, jak uhlík zachytit “v malém”.

Start-up staví prototyp malého a modulárního zařízení pro přímé zachycování oxidu uhličitého na vzduchu. To je výrazný rozdíl proti prakticky všem jimým projektům v této oblasti, a to nejen v kalifornském či americkém měřítku. Cílem většina prototypových linek či experimentů je zachycovat oxid uhličitý z velkých centralizovaných zdrojů, jako jsou elektrárny nebo průmyslové podniky.

Začít u sebe?

Podle Pereiry je zařízení na zachycování uhlíku stále ve fázi prototypu a mnoho konkrétních údajů – například předpokládaná velikost konečného produktu a doba, po kterou bude pravděpodobně fungovat – se teprve musí doladit. Nákladově efektivní separace oxidu uhličitého ze vzduchu je technicky sice zvládnutá, ale jde stále o poměrně “pracný” proces. “Současné technologie jsou velmi složité. V zásadě se při nich [k zachycování uhlíku] používá buď teplota, nebo tlak.” Což je samozřejmě hrubé zjednodušení, ale je pravdou, že dnešní separátory oxidu uhličitého z atmosféry byste doma mohli mít těžko. Skutečně jde o průmyslová zařízení, která mají odpovídající spotřebu energií a rozměry.

Pereira uvedl, že společnost chce vyvinout zařízení, které bude velmi jednoduše řečeno stačit “připojit do zásuvky” – nebude potřebovat nic jiného než elektřinu. Bohužel, detailů je opravdu málo. Společnost je v procesu podávání patentů na tuto technologii, takže odmítl být příliš konkrétní ohledně mnoha charakteristik zařízení, včetně toho, z čeho bude vyrobeno (viz například nicneříkající rozhovor pro server CleanTechnica).

Cílem má být vytvořit malou jednotku, jejíž provoz bude možný bez i v malém; ekonomický model by tedy neměl spoléhat na úspory z rosahu. A má být modulární, takže je bude možné stohovat nebo konfigurovat podle požadavků zákazníka.

“Čističe”, jak zařízení nazval Pereira, by měly sloužit pouze k zachycování oxidu uhličitého, nebudou ho měnit například na palivo. Pereira místo toho vysvětlil že jakmile bude jednotka plná, mohla by ji společnost od zákazníka odvézt, ačkoli to, kde tento uhlík skončí, je stále otevřenou otázkou. Firma má evidentně ještě o čem přemýšlet.

Takto nějak by mohl vypadat závod společnosti Carbon Enginnering na odstraňování CO2 z ovzduší v Texasu (kredit Carbon Engineering)
Takto nějak by mohl vypadat závod společnosti Carbon Enginnering na odstraňování CO2 z ovzduší v Texasu (kredit Carbon Engineering)

Společnost začne s prodejem uhlíkových kreditů, přičemž své přístroje využije jako projekt snižování emisí uhlíku. Konečným cílem je prodávat “čističe” komerčním zákazníkům a nakonec i jednotlivým spotřebitelům. Přesně tak: Holy Grail chce, abyste měli vlastní zařízení na zachycování uhlíku, možná dokonce přímo na své zahradě. Společnost má však před sebou pravděpodobně ještě dlouhou cestu.

“V podstatě přesouváme faktor škálování od výstavby velmi velkého megatunového zařízení a projektového managementu a všech těchto věcí k výstavbě zařízení běžným sériovým způsobem jako u jiných spotřebičů.”

Přestože společnost Holy Grail čeká ještě dlouhá vývojová a testovací fáze, nápad zaujal pozornost a kapitál známých investorů a zakladatelů ze Silicon Valley – kteří se snad předem dovzvěděli něco více, než víme my. Společnost tak nedávno získala 2,7 milionu dolarů v počátečním financování od společností LowerCarbon Capital, Goat Capital, zakladatele Stripe Patricka Collisona, Charlieho Songhursta, spoluzakladatele Cruise Kylea Vogta, spoluzakladatele Songkick Iana Hogartha, Starlight Ventures a 35 Ventures. Podíleli se také stávající investoři Deep Science Ventures, Y Combinator a Oliver Cameron, který spoluzakládal Voyage, autonomní vozidlo, které získala společnost Cruise.

Vítězem vítězem prvního ročníku soutěže EIT Urban Mobility Accelerator Pitch Awards 2021 se stala společnost ASIMOB. Ta vytváří řešení pro zvýšení bezpečnosti silničního provozu i zjednodušení údržby samotných vozovek. Vítězství pro firmu znamená přímou nominaci do regionálního finále Startup World Cup & Summit v říjnu v Praze, včetně technické a mediální podpory během akce.

Na druhém a třetím místě se umístily společnosti OTIV a BIA POWER. OTIV a BIA POWER budou odměněny dvěma vstupenkami na Startup World Cup & Summit, poskytnutím kancelářských prostor v Praze během této akce a také technickou a mediální podporou.

Kdo byl na stupních vítězů?
I. cena: ASIMOB
Díky umělé inteligenci a internetu věcí pomáhá ASIMOB udržovat silnice bezpečné, a to jak pro lidské řidiče, tak pro budoucí autonomní vozidla.
II. cena: OTIV
Učí železniční vozidla ve složitém prostředí jezdit autonomně.
III. cena: BIA Power
Optimalizujeme a zjednodušujeme nabíjení elektromobilů pro nejlevnější a nejekologičtější nabíjení, nejplynulejší zatížení a nejnižší degradaci baterií.

Z 25 startupů se do prvního ročníku soutěže EIT Urban Mobility Accelerator Pitch Awards probojovalo deset finalistů. O pěti finalistech rozhodli občané svými hlasy a dalších pět vybrala místní porota z každého inovačního centra EIT Urban Mobility.

Kromě vítězů pitchingu nabídl EIT Urban Mobility pět balíčků programu investiční připravenosti společnostem ASIMOB, OTIV, BIA POWER, GORDIAN a PEREGRINE.

“Je úžasné sledovat, jak startupy během tohoto půlročního období vyrostly. Míra jejich nasazení a rozvoje byla mimořádná a my jsme velmi hrdí na to, že jsme jim prostřednictvím akceleračního programu EIT Urban Mobility pomohli zazářit,” říká Fredrik Hanell, ředitel oddělení Business Creation v EIT Urban Mobility.

Ocenění EIT Urban Mobility Accelerator Pitch Awards bylo stříbrnou tečkou za druhou várkou programu EIT Urban Mobility Business Creation Accelerator, který probíhá od 1. ledna do 30. června 2021. Během těchto šesti měsíců bylo do akceleračních aktivit, které vedou naši partneři v pěti inovačních centrech (Praha, Helmond, Barcelona, Mnichov a Kodaň), zařazeno 25 startupů.

Během akce mělo těchto 25 startupů a naši partneři stánek, kde prezentovali své produkty. Všichni se zviditelnili během závěrečné akce EIT Urban Mobility Accelerator Pitch Awards 2021, kterou pořádala platforma Streavent a kterou vedly manažerka digitální komunikace EIT Urban Mobility Jezabel Martinez-Fabregas a Karolína Krámková, vedoucí projektu z PowerHUB.

Pokud jste přenos zmeškali, nevadí, můžete se podívat zde.

Jak dostat obyvatele měst z aut do jiného dopravního prostředku, aby se přetíženým centrům ulevilo? Jedno řešení problému, se kterým se potýkají radnice prakticky po celém světě, chce nabídnout italský start-up Pin Bike.

O tom, jak by to mohlo vypadat, jaké jsou první zkušenosti, a proč přitom nemá smysl nabízet lidem další kola, jsme si povídali s šéfem mladé italské firmy Nico Capognou.

Jak jste na nápad založit Pin Bike přišli?
Myšlenka Pin Bike byla inspirována opatřeními, která v Belgii fungují již více než dvacet let. Tam občané dostávají příspěvky za ujetý kilometr, pokud do práce a domů dojíždějí na kole.

Pin Bike navíc vznikl proto, aby poskytl samosprávám fungující alternativu ke službě sdílení jízdních kol, což bývají nákladné projekty a na mnoha místech světě se neosvědčily. Dokonce se velmi často uvádí, že podmínkou používání jízdního kola je to, že ho vlastníte, že je to vaše kolo. 

Proč by měl být Pin Bike úspěšnější než služby sdílení kol?
Ačkoli je Pin Bike často financován ze stejných prostředků jako služby sdílení kol, náš systém je ve srovnání se sdílením kol založen na jiném konceptu. Důležité je, že Pin Bike podporuje používání vlastního jízdního kola. 

Myslíme si, že sdílení kol řeší do značné míry neexistující problém. Důvod, proč lidé kola nepoužívají, není v tom, že by je neměli. Nýbrž v tom, že i když ho mají, nejsou zvyklí ho používat. Nepředstavuje pro ně každodenní, rutinní činnost. Používání kola je podle nás především otázkou zvyku.

Chcete tedy lidi přesvědčit, aby sedli na kolo, které už mají místo toho, abyste jim přistavili nové…
Při porovnání nákladů a výnosu a přínosů dává systém Pin Bike lepší výsledky než služby na sdílení kol. Rozdíl je snadno měřitelný, systém lze navíc snadno nasadit ve velkém měřítku a s celkově nižšími náklady než službu sdílení kol. V jejím případě jsou zapotřebí značné náklady jak na její rozjezd, tak na její správu.

Jak přesně to funguje?
Pin Bike je vybavenou patentovanou technologií, která prostřednictvím hardwarové kontroly spolehlivě ověřuje, že se kolo pohybuje.Uživatelé aktivovaných projektů dostávají od své obce až 70 eur měsíčně. Domníváme se, že pokud máme ambici dosáhnout masového rozšíření, musí být otázka zabezpečení proti podvodům prioritním předmětem zájmu samosprávy, která opatření zavede.

Rozbalená souprava Pin Bike (foto Pin Bike)
Rozbalená souprava Pin Bike (foto Pin Bike)

Naše technologie je velmi spolehlivá a bezpečná. Systémy využívající pouze aplikace lze zfalšovat například jízdou sníženou rychlostí (zpravidla pod 30 km/h), nebo ještě hůře, údaje lze zfalšovat z pohodlí svého gauče s využitím jedné z mnoha snadno dostupných falešných GPS aplikací.

Pin Bike tedy není jen aplikace, ale zahrnuje také hardwarové zařízení, které uživatel najde v sadě, kterou mu poskytneme, ještě spolu s několika užitečnými pomůckami, jež zlepšují možnosti využití jízdního kola ve městě.

Kdo jsou vaši zákazníci a co jim nabízíte?
Naším cílem jsou především městské úřady, které mají přístup k rozsáhlým veřejným prostředkům na podporu udržitelné mobility. Tedy ze stejných prostředků, ze kterých se financují drahé a často neúspěšné služby sdílení kol.

V praxi se tedy jedná obvykle o B2G, tedy „business to governance“, ale Pin Bike je také B2B („business to business“, pozn.red.), pro firmy, které systém aktivují pro své zaměstnance. Spokojenost zaměstnanců, teambuilding, parkování zdarma a bílé certifikáty (italské „bílé certifikáty“ jsou součástí systému mechanismu na úsporu energií, pozn.red.), to jsou některé výhody, které se firmám nabízejí. Systém také může být využit k podpoře místní ekonomiky, protože poukázky, které radnice vydává, mohou být určeny jen pro nákupy v místních obchodech. A nakonec se staneme B2C („business to customer“, pozn.red.) pro všechny cyklisty, kteří chtějí své kolo chránit proti krádeži a chtějí se stát součástí komunity, která je odměňuje za to, jak dlouho šlapou do pedálů.

V jaké fázi rozvoje podnikání se jako společnost nacházíte? Jinými slovy, jak pokračuje realizace vašeho nápadu?
Náš systém funguje v obcích Bari, Bergamo, Foggia a Pescara a v 11 obcích metropolitní oblasti Turína, známé jako „Patto della Zona Ovest“ (Pakt západní oblasti, pozn.red.). Umožňuje občanům získat 20 až 25 centů za kilometr na trasách domov/škola a domov/zaměstnání a až 4 centy na dalších trasách v rámci městského obvodu. Systém je k dispozici také pracovníkům a zaměstnancům 76 veřejných zdravotnických nemocnic AUSL Bologna.

Teď se díky výzvě Evropské unie EIT Innovation systém Pin Bike poprvé podívá za hranice Itálie. Ve spolupráci s výzkumnými centry centry CERTH (Řecko, pozn.red.) a KTH (Švédsko, pozn.red.) jsme podali žádost o podporu na pilotní projekty ve třech různých městech: Istanbulu, Tallinnu a Braze. Jsme pevně přesvědčeni, že projekty uspějí. Bylo to velké dobrodružství, ale teď už budeme hrát na mezinárodní úrovni.

Jaké jsou výsledky dosavadních pilotních projektů?
Hmatatelné a především měřitelné. Systém od svého spuštění dosáhl v průměru výkonu sedm kilometrů na člověka a den. Technologie je ověřená – a ověřilo se i to, že díky hardwarovému zařízení Pin Bike namontovanému přímo na kole, které umožňuje organizaci kontrolovat pohyb kola,, je velmi těžké systém obelstít a podvádět.

Je oněch zmíněných sedm kilometrů na osobu a den podle vás uspokojivé číslo, nebo si myslíte, že by se mohlo zvýšit?
Studie ukazují, že ve městě je kolo nejpohodlnějším a nejrychlejším způsobem cestování právě v okruhu zhruba sedmi kilometrů. A nám jde v první řadě o městskou cyklistiku. Dosavadní výsledek je vynikající a naším cílem jeho především udržet.

A dostává aplikace na silnice nové cyklisty? Jinými slovy, nejsou to právě lidé, kteří by kolo používali tak jako tak?
Naše technologie umožňuje připravovat projekty s cílenou podporou. Takže do motivačního projektu lze zahrnout například pouze majitele automobilů, nebo nějakou jinou skupinu. V tomto ohledu je systém flexibilní.

Základní informace o Pin Bike nabízí video firmy:

(autor Pin Bike)

Začínalo to jako středoškolský studentský projekt a vyvinula se z toho úspěšná start-upová idea Aqua-reaktor, jež letos například obdržela ocenění v soutěži Parádní nápad 2021, a projekt, který získal podporu CzechInvestu.

Za Aqua-reaktorem stojí tým středoškolských studentů. Filip Dvořáček řeší technické problémy a součásti našeho konceptu po technické a mechanické stránce, je to hlavní specialista na IT technologie. Ale má široký přehled i mimo počítače. Dominik Mareš je spoluautor konceptu, jeho specializací je chemie, a hlavně mikroorganismy a obecně mikro svět a bio-chemie. Má nejdůležitější roli v detailním vývoji biogenních součástí našeho konceptu. Rudolf Samuel Mašek je autor myšlenky. Věnuje se rozvoji celého konceptu, v první řadě však houbám, aquaponii a mechanice.

Co je to Aqua-reaktor?
Aqua-reaktor je koncepce technologického systému ve stadiu přípravy na výstavbu prvního komplexního prototypu (prototyp ze základky nepočítáme). Tento koncept by zpracovával biologický odpad (konkrétně zbytky potravin, trávu a shrabané listí…) a využil ho jako zdroj metanu pro energetické účely, ale taky jako zdroj živin do zčásti uzavřeného ekosystému našeho konceptu, kde bychom z obsažených živin a spalin z metanu získávali rostliny, houby, krmivo pro ryby, ryby, řasy a z nich potom olej, to vše bez pesticidů a v bio kvalitě. Přitom bychom zpracovávali odpad, který se již normálně sváží ve větších městech, a čistili i vzduch.

Jak ten nápad vznikl a kdy?
Prvotní nápad vznikl již na základní škole během soutěže Mladý chemik. Řešili jsme tenkrát, s čím se zapojíme. Rudolf Samuel Mašek přišel se skvělým nápadem na stavbu malé akvaponické jednotky. Zároveň Dominik Mareš chtěl stavět bioreaktor. A když jsme řešili, co vybereme, tak Sama Maška napadlo, že tyhle dvě věci by mohly fungovat spolu. Sice myšlenka tehdy byla značně jiná a jednodušší, ovšem v triu Samuel Mašek, Dominik Mareš a Filip Dvořáček jsme ji vyvíjeli stále dál, až do dnešní podoby. I když jsme soutěžní prototyp museli po soutěži rozebrat, stejně to nezničilo náš zájem na něm dál pracovat a jsme za to všichni velmi rádi.

Co Aqua-reaktor tedy vlastně tvoří?
Tvoří ho široká škála již existujících a funkčních konceptů. Kupříkladu anaerobní bioreaktor, tedy v podstatě bioplynová stanice, aerobní bioreaktor pro kultivaci zooplanktonu, fotobioreaktor pro kultivaci řas, hydroponie a tak dále. Naším cílem je dosáhnout symbiózního vztahu mezi jednotlivými částmi. V našem systému se navzájem doplňují a eliminují tak navzájem svoje nedostatky, abychom tak měli nulovou tvorbu odpadu z procesu zpracování bioodpadu. 

Schéma konceptu Aqua-reaktor (foto Aqua-reaktor)
Schéma konceptu Aqua-reaktor (foto Aqua-reaktor)

V čem je projekt nový, jaké je naše know-how?
Není to tak jednoduché, že byste přišli a řekli si: „Nějak to na sebe napojíme a ono to půjde.“ Musíte každý koncept znát, vědět, jaké meziprodukty vzniknou a co každý potřebuje k optimální funkci. Jako příklad můžu zmínit přimíchávání ve vodě rozpuštěné přeměněné biomasy do hydroponického roztoku v akvaponické části. Musíme ji nejprve upravit a zkontrolovat, zda rostlinám neublíží. Důležitý je také poměr, ve kterém ji do roztoku přidáme. Často se dostáváme k tomu, že jednotlivé koncepty musíme upravovat a pozměňovat, aby nám na sebe navazovaly, jak potřebujeme. 

Inovativní jsme asi hlavně v tom, že nikdo všechny tyto části ještě před námi ještě nespojil do jednoho komplexního systému. Představte si, jako by neexistovala auta. Existoval by spalovací motor, převodovka, kola a všechno ostatní, ale nikoho by nenapadlo z toho udělat auto. A my jsme ti inovátoři, kteří přijdou a dají jednotlivé části do uceleného systému, který pak funguje jako to auto. Často slýcháme, že to nemůže fungovat, kdyby ano, tak by to již někdo před námi zkusil. Když ale Elon Musk před dvaceti lety říkal, že bude vyvíjet a pak stavět rakety, které po odletu do vesmíru přistanou a poletí znova, taky mu říkali, že je to prakticky nemožné a sci-fi. No a podívejme se, dneska mu to funguje. Nebude to lehké, ale to svědčí o tom, že to asi bude i za něco stát.

Co máte reálně v rukou? Co už teď můžete postavit?
Jsme plně připraveni postavit prototyp, ale právě odůvodnění prototypu je najít všechny limity a skryté problémy konceptu, aby se vše doladilo pro výstavbu první ekonomicky funkční jednotky.

Momentálně jednáme s odborníky ze dvou univerzit, univerzity Pardubice a Mendelovy univerzity, a dalších institucí, jak náš systém co nejlépe vylepšit a zefektivnit i jak ho realizovat. S nimi diskutujeme všechny problémy a procesy našeho konceptu, abychom s jejich pomocí vypracovali co nejlepší teorii a plány pro získání grantu od Pardubického kraje, a také s nimi jednáme o bližší spolupráci, například abychom na univerzitách mohli provádět potřebné výzkumy a experimenty, které by pro nás samotné byly opravdu těžko realizovatelné. Grant bychom využili pro výstavbu demonstrativního, ale i výzkumného prototypu, v němž bychom prováděli minimálně dvouletou studii, v jejímž rámci budeme koncept vyvíjet a zkoumat. Cílem je získat veškeré potřebné know-how. Ale zároveň by sloužil jako pomůcka pro výuku všech přírodních věd a nechali bychom tak našim nástupcům na škole odkaz, který by jim měl co dát.

Tým Aqua-reaktoru. Na obrázku zleva Filip Dvořáček, R. Samuel Mašek, Dominik Mareš (foto Aqua-reaktor)
Tým Aqua-reaktoru (foto Aqua-reaktor)

Co by se muselo stát, aby takový systém dával ekonomický smysl?
To je krásná otázka, protože by se nemuselo stát vůbec nic. Dává smysl už takový, jaký je. Každá část našeho konceptu dává už sama o sobě ekonomický smysl. A v našem konceptu by se navíc drasticky teoreticky zmenit jejich náročnost na údržbu. Takže by mělo být možné snižovat provozní náklady.

Navíc náš systém nevypouští prakticky žádné emise, ba až záporné emise, což pro nás znamená velkou výhodu především do budoucna, protože nejen EU tlačí na stále dražší emisní povolenky a jiné ekologické strategie pro transformování trhu. To nutí provozovatele elektráren k hledání nových, ekologických zdrojů elektřiny, a jedním z nich může být právě Aqua-reaktor. A mohl by přinést menší revoluci na poli cirkulační ekonomiky a bojovat proti Jevonsovu paradoxu vracením odpadu na trh ve formě široké škály chtěných produktů.

Jak plánujete projekt dál rozvíjet?
Ve spolupráci s CzechInvestem hodláme vstoupit na podzim tohoto roku do firemného inkubátoru, musíme tedy založit firmu. S jejímž založením nám mimochodem v agentuře také pomohou, což pro nás je pochopitelně velká pomoc.

Součástí tohoto a jiných inkubátorů je i jistá nemalá finanční podpora, ale investorům se samozřejmě také nebráníme, ba naopak. Ale nějaké reálné podnikatelské kroky podnikneme, až koncept Aqua-reaktor plně vyvineme, dělat to naopak by bylo z našeho pohledu nezodpovědné.

Naše plány jsou vybudovat firmu, stavět a provozovat Aqua-reaktory nejen v ČR a EU, ale prakticky na celém světě i mimo něj. Protože věříme, že by náš koncept mohl výrazně přispět ke snížení znečišťování přírody, k větší soběstačnosti urbanistických center, ale i jiných lidmi osídlených oblastí, a to zásobováním trhu kvalitními potravinami, kvalitními hnojivy, oleji a spolehlivým zdrojem energie. Mohl by také výrazně přispět k výpravám lidí do vesmíru, ke zvětšení samostatnosti vesmírných stanic a mimozemských kolonií.

Česko-slovenská startupová soutěž Parádní nápad v roce 2021 měla vítěze, který je i na start-upovou scénu nečekaně originální. Finále ovládl slovenský EDIRIS, který chce zároveň pomoci farmářům i klimatu. Jak a proč, to pro nás vysvětluje zakladatel Štefan Kredatus.

Štefan Kredatus (foto Štefan Kredatus)
Štefan Kredatus (foto Štefan Kredatus)

Štefane, odkud se vzala vaše myšlenka na Ediris?
Máme dlouholetou expertízu v oblasti výživy farmářských zvířat. Nápad je reakcí na současné standardy ve výživě zvířat, kde jsou značné rezervy. Farmáři nemají v reálném čase přístup k datům, které jim samotná zvířata poskytují. Proces optimalizace výživy zvířat je neefektivní, což není dobré ani pro peněženku farmáře, ale ani pro zdraví zvířete. Hospodářská zvířata jsou také zdrojem obrovského množství emisí, které samozřejmě úzce souvisí s potravou, kterou zvířata přijímají.

Dokázal byste nám v pár větách popsat v čem spočívá unikátnost Vašeho projektu?
Vyvíjíme technologii, která optimalizuje výživu krav pomocí umělé inteligence. Technologie má tři hlavní zaměření: zlepšení produktivity zvířat, zlepšení zdraví zvířat a redukce emisí. Ukazuje se, že správné uchopení výživy zvířat dokáže příznivě ovlivnit všechny tři zmíněné faktory zároveň.

Jaké společenské přínosy vidíte v implementaci Vašeho řešení?
Farmářský sektor má velmi malé marže, které naše řešení dokáže navýšit. V rámci našich výzkumných projektů na farmách se nám daří zvýšit produkci mléka i o 25 %, zatímco náklady na výživu zůstávají stejné. Souběžně s tím jsme zredukovali emise vytvořené stádem o více než 10 %. Pro farmáře je také velmi důležité zdraví a blahobyt zvířat. Pokud by někoho nezajímal etický aspekt, je dobré si uvědomit, že zdraví a blahobyt zvířat jsou v pozitivní korelaci s udržitelným výkonem stáda. Platí tedy šťastná kráva, šťastný farmář.

Tento rok jste vyhráli Parádní nápad, ale není to Váš první úspěch v akceleračních programech. Řekněte nám něco více o Vašich úspěších a klíčových momentech vývoje.
Našemu prvotnímu růstu velmi napomohl akcelerační program Challenger, kde jsme měli k dispozici odborníky na všechno. Nakonec se nám ho dokonce podařilo vyhrát, což nám umožnilo se ještě více zviditelnit. Také musím vyzvednout akcelerátor Perry Talents, jehož jsme také byli součástí. Mezi úspěchy určitě patří i výhra v soutěži Parádní nápad, která nám umožnila získat finanční odměnu, přístup k investorům a řadu dalších hodnotných cen.

Chceme se orientovat i na mezinárodní prostředí. Teprve nedávno se nám podařilo inkubovat v pařížském HEC Incubator, který sídlí v Station F, což je největší startup hub na světě. Čerstvá novinka je, že jsme byli přijati do velmi selektivního MassChallenge Switzerland programu, což je světový akcelerační program, kde jsme se probojovali přes konkurenci více než tisíc startupů. Půjde o kohortu s názvem Sustainable Food System Program, která se zaměřuje právě na Foodtech. Budeme tak po boku světovým hráčům z korporátní i startupové scény.

POWERHUB
PowerHUB je výzkumná organizace zaměřená na podporu mladých inovativních firem a transfer technologií. Je dlouhodobým partnerem EIT Urban Mobility a InnoEnergy klastru a je organizátorem několika inovačních aktivit jak v České republice, tak v zahraničí. Specializuje se na oblast mobility, energetiky a ICT. Kompletní přehled služeb a produktů je k dispozici na webových stránkách https://powerhub.cz/

Jaké máte plány s EDIRIS?
V průběhu následujících 40 let bude lidstvo potřebovat vyrobit stejné množství potravy, jako za posledních 8 000 let. Jediné řešení, jak toho dosáhnout, je extrémně akcentovat efektivitu a udržitelnost. EDIRIS adresuje právě tyto problémy. Chceme se stát partnerem farmářů a umožnit jim transformovat se na standardy zítřku.

Co se Vám na soutěži Parádní nápad nejvíce líbilo?
Byli jsme vystaveni dynamickému československému startupovému prostředí, což člověka neomrzí nikdy. Vždy si velmi rádi vyslechneme, s čím přicházejí ostatní, případně se poučíme z jejich zkušeností, které s námi sdílejí.

Součástí soutěže byl i bootcamp. Jak ho hodnotíte, co nejdůležitějšího si odnášíte?
Bootcamp se skládal z více kurzů zaměřených na různá témata. Vedený byl odborníky na danou tematiku. Myslím, že si z něj mohli hodně odnést tak začínající podnikatelé, tak startupy, které jsou již v pokročilejší fázi. Pro nás byl velmi přínosný a nejvíce relevantní kurz o Design Thinking.

Dostal jste otázku od poroty, která vás zaskočila?
Porota naštěstí kladla otázky, na které jsme byli připraveni odpovědět. Je velmi užitečné absolvovat podobné soutěže právě proto, že se pomalu naučíte rozeznávat určité oblasti, na které se investoři a porotci nejčastěji ptají. V tomto vidím významný přínos soutěží jako například Parádní nápad.

Jakým aktuálním výzvám čelíte?
Snažíme se obklopit těmi nejlepšími poradci. Hledáme ty nejlepší odborníky z odvětví, ať už na mezinárodní nebo lokální scéně. Může jít o lidi v mlékárenském průmyslu, jakož i o lidi s technologickým či businessovým zaměřením. To vyžaduje čas a trpělivost, ale když projeví zájem skutečná kapacita z odvětví, je to velmi obohacující pocit.

Co byste doporučil možným uchazečům soutěže Parádní nápad?
V první řadě doporučuji neváhat a přihlásit se. Nemáte absolutně co ztratit, ale získat můžete hodně. Při prezentování doporučuji inspirovat se video pitchi na Youtube od startupů z kvalitních akceleračních programů, jako je Y Combinator či 500 Startups. Je dobré dbát na jednoduchost, stručnost a výstižnost svých slov i slidů.

Parádní nápad 2021
Ze čtyřiceti přihlášek vybrali organizátoři, jimiž byli PowerHUB a P-PINK, do dvoudenního bootcampu dvacet jedna inovativních projektů z oblastí zdraví, vzdělávání, ekologie a chytrých měst. Z těch pak do finále, které se uskutečnilo virtuálně 27. 4. 2021, postoupilo nejlepších deset projektů. Z finálových projektů porota ve složení Tomáš Cironis za Startup World Cup & Summit, Martina Kemrová za Krajský úřad pro Středočeský kraj, Michal Mravec za INVEN Capital, Přemysl Rubeš za PRESTO Ventures a Filip Řehořík za Microsoft, vybrala vítěze. Tím se stal právě EDIRIS, s jehož spoluzakladatelem a odborníkem na výživu zvířat, Štefanem Kredatusem vám nyní přinášíme rozhovor. Partnerem akce byli Startupjobsemovio a Danube Energy+ projekt.

Text vyšel i na serveru Svetchytre.cz.

Pokud se jako žena chystáte do podnikání, máme pro vás ne úplně dobrou zprávu. Nový výzkum, který se věnoval vlivu pohlaví zakladatele startupu na schopnost získat soukromý kapitál v Evropě, ukázal, ženy mají znatelně nižší šance na získání tohoto druhu prostředků.

Zprávu s tím závěrem vydala společnost NGP Capital, původem finská globální firma pro řízení rizikových investic do začínajících firem, a upozornil na ni server Tech.eu. Její analytici se ponořili do dat získaných z Q, což je na zakázku vytvořená platforma umělé inteligence společnosti NGP Capital určená k hledání nových startupů a trhů, a podívali se na surová data.

Celkem NGP Capital vybrala 21 289 společností a poté se podívala na 9 422 společností, které získaly rizikový kapitál v letech 2014 až 2019, aby zjistila, kolik z jejich zakladatelů bylo žen. Při zkoumání korelace firma spojila síly s Catarinou Cawén, mladou výzkumnicí z Helsinek.

Výzkum znovu ilustruje, jak téměř exkluzivně mužská záležitost oblast technologických start-upů je: 93 % z 3,2 miliardy eur investovaných do rizikového kapitálu v severských zemích v roce 2019 připadlo pouze mužským zakládajícím týmům, 6 % smíšeným týmům a pouze 1 % zakládajícím týmům složeným výhradně z žen.

To není překvapivá statistika, nejzajímavější asi je, že během pandemie koronaviru se čísla nijak nezlepšují. Ve skutečnosti se spíše zhoršují (NGP Capital pravděpodobně v příštích měsících výzkum aktualizuje a zahrne do něj i rok 2020, ale velkou změnu nečekejte).

Do jaké míry je to dáno “problémem na straně nabídky”? Zakládají ženy o tolik méně méně společností než muži? Podívejte se na následující graf. Ukazuje celkový počet evropských společností založených v letech 2014 až 2018 a kolik z nich získalo v letech 2015 až 2019 rizikový kapitál, a to jak v absolutních číslech, tak v relativním procentuálním vyjádření v rámci jednotlivých typů zakladatelských týmů.

Pohlaví zakladatelů v evropských start-upech (kredit NGP Capital)
Pohlaví zakladatelů v evropských start-upech (kredit NGP Capital)

Přístup k rizikovému kapitálu získalo 44 % startupů ze vzorku 21 289 a 20 % se dostalo do “fáze raného růstu” (série A). Avšak pouze 11 % týmů složených pouze z žen získalo rizikový kapitál ve fázi “early-growth” a ze všech společností založených ženami v Evropě získalo rizikový kapitál pouze 30 %.

Ze všech společností, které založily pouze mužské týmy, získalo 43 % podporu rizikového kapitálu. Smíšené zakladatelské týmy uspěly v tomto ohledu relativně nejčastěji: 56 % všech společností založených smíšenými týmy získalo rizikový kapitál.

Startupy podle zastoupení pohlaví v týmu a dosažené fáze rozvoje (kredit NGP Capital)
Startupy podle zastoupení pohlaví v týmu a dosažené fáze rozvoje (kredit NGP Capital)

Výzkum také poprvé nabídl pohled na to, jaký je vzájemný vliv pohlaví a “backgroundu”. Takových faktorů jako je zda podnikatel již dříve založil společnost, nebo zda má či nemá vysokoškolské vzdělání.

Předtím se ještě podívejme na celková data sektorově. Následující graf ukazuje, jak bylo financování rizikovým kapitálem rozděleno v různých odvětvích mezi různé typy zakladatelských týmů. Procenta ukazují podíl společností, které získaly podporu rizikového kapitálu, v porovnání s počtem založených společností.

Podíl zafinancových společností, které získaly VC funding (kredit NGP Capital)
Podíl zafinancových společností, které získaly VC funding (kredit NGP Capital)

V Evropě bylo v letech 2014 až 2018 založeno nejvíce společností v odvětvích fintech, healthtech, foodtech, podnikový software/”software as a service” a marketing.

Týmy, v nichž působí pouze muži, i týmy se smíšenými kolektivy založily ve srovnání s ostatními odvětvími více společností v oborech fintech (3 102) a healthtech (2 523). Výhradně ženské týmy založily více společností v odvětvích healthtech (252) a foodtech (151) než v ostatních oblastech.

Ženy byly také relativně aktivnější v odvětvích, jako je móda, média a vzdělávání. Muži naopak převládají jasně v odvětvích, jako je podnikový software, doprava a energetika.

Výzkum ukázal, že smíšené týmy byly relativně nejúspěšnější. Uspěly nejčastěji ve všech odvětvích s výjimkou herního sektoru. V tom jediném výhradně ženské týmy úspěly častěji než týmy se smíšeným nebo čistě mužským složením.

Podíl počtu zafinancovaných start-upů na celkovém počtu založených start-upů podle pohlaví(kredit NGP Capital)
Podíl počtu zafinancovaných start-upů na celkovém počtu založených start-upů podle pohlaví (kredit NGP Capital)

Vraťme se ovšem k backgroundu, tedy zjednodušeně vlivu informací o samotných zakladatelích na úspěšnost start-upu. Jak tedy rizikový kapitál zohledňuje faktory, jako jsou předchozí zkušenosti se zakládáním start-upů, ekonomické nebo technologické vzdělání či vysokoškolský titul.

Z následujícího grafu je patrné na pohled překvapivé zjištění, že pohlaví hraje ještě větší roli než všechny výše zmíněné faktory.

Podíl zafinancovaných start-upů na základě
Podíl zafinancovaných start-upů na základě “backgroundu” a pohlaví (kredit NGP Capital)

U čistě “ženských start-upů” je překvapivě vidět zcela opačný trend než ve všech ostatních případech. Zatímco obecně je vysokoškolský diplom výhodou, v případě čistě ženských týmů je to právě naopak. V tomto případě jako by vliv pohlaví přebil ostatní faktory.

Tento trend se projevuje i v dalších kategoriích. Stejný “background” nemá u zakladatelek stejný pozitivní vliv jako v případě zakladatelských týmů složených pouze z mužů a smíšených týmů.

Regresní analýza tedy ukazuje, že při rovnosti všech ostatních faktorů samotná příslušnost k ženskému pohlaví snižovala pravděpodobnost získání rizikového kapitálu zakladateli o 17 %. Tohle je údaj, který by si určitě zasloužil další pozornost.

Podle databáze Crunchbase investice do evropských startupů dosáhly v prvním čtvrtletí 21,4 miliardy dolarů. To je dvakrát více než v roce předchozím a téměř dvojnásobek oproti poslednímu čtvrtletí roku 2020. 

Zvýšil se i počet nových jednorožců v Evropě, za jediné čtvrtletí jich přibylo bezkonkurenčně nejvíc – 16. Za celý rok 2020 přibylo 15 nových evropských jednorožců. Evropská rada soukromých jednorožců v hodnotě 1 miliardy dolarů nebo vyšší eviduje 86 společností, což je přibližně 11 % všech jednorožců na světě.

Evropští jednorožci také v prvním čtvrtletí získali větší množství kapitálu, 8,2 miliardy dolarů oproti 3,9 miliardy dolarů ve čtvrtém čtvrtletí roku 2020.

Seed financování ve výši 1,3 miliardy dolarů představuje nejvyšší částku, jaká byla zatím v jednom čtvrtletí u evropských startupů zaznamenána, meziročně se zvýšila o 26 % a mezičtvrtletně o 10 %. Seed financování v Evropě poprvé dosáhlo 1 miliardy dolarů v roce 2017. Od roku 2018 je financování v seed fázi na úrovni 1 miliardy dolarů nebo nad ní.

Rovněž objem finančních prostředků v rané fázi (5,8 miliardy dolarů) je pro evropské startupy historickým maximem. Druhým nejvyšším čtvrtletím, co se týče financování, bylo třetí čtvrtletí roku 2020 s celkovou částkou 5,4 miliardy dolarů. Financování se meziročně zvýšilo o 62 % a mezičtvrtletně o 49 %. Počty zafinancovaných projektů se zvýšily i ve srovnání s předchozím čtvrtletím. Přitom obvykle mívá tento v posledním čtvrtletí mívá ukazatel klesající tendenci z důvodu zpoždění dat.

Devět společností získalo v rané fázi financování více než 100 milionů dolarů, včetně čtyř v oblasti dodávek potravin. Patří mezi ně německá společnost Gorillas, která získala 290 milionů dolarů, česká společnost Rohlik se sumou 230 milionů dolarů a turecká společnost Getir, která obdržela 128 milionů dolarů.  Britská společnost Zapp si zajistila 100 milionů dolarů v sérii A.

Více než 100 milionů dolarů získaly v rámci svých kol financování tři evropské biotechnologické společnosti: New Amsterdam Pharma se sídlem v Nizozemsku získala 194 milionů dolarů v rámci série A, společnost Vaccitech se sídlem v Oxfordu ve Velké Británii získala 168 milionů dolarů v rámci série B a společnost IO Biotech se sídlem v Kodani získala 154 milionů dolarů v rámci série B. 

V Rakousku získala kryptoměnová platforma Bitpanda 170 milionů dolarů. A společnost Branded se sídlem ve Francii, která se zabývá akvizicí nejvýkonnějších prodejců na Amazonu, získala 150 milionů dolarů.

Financování pozdní fáze a technologického růstu dosáhlo 14,3 miliardy dolarů, což je o 202 % více než v předchozím roce a o 126 % více než v předchozím čtvrtletí. Jedná se o nejvyšší částku, jaká kdy byla u startupů se sídlem v Evropě zaznamenána. Miliardová kola financování získaly stockholmská platforma pro elektronické platby Klarna a londýnské online tržiště ojetých automobilů Cazoo.

Britský start-up Cazoo, který je často označován za „Amazon na trhu s ojetými auty“ (foto Cazoo)
Britský start-up Cazoo, který je často označován za „Amazon na trhu s ojetými auty“. (foto Cazoo)

Počet kol financování v hodnotě 100 milionů dolarů nebo vyšší dosáhl nejvyššího počtu zaznamenaného za čtvrtletí, a to 54 kol. Většina z nich je v pozdní fázi. Větší podíl transakcí uskutečnili rizikoví a alternativní investoři se sídlem v USA než jejich evropští kolegové.

Nejaktivnější investoři do evropských startupů zdůrazňují propojení mezi evropskými a americkými trhy rizikového kapitálu. V Evropě pochází většina aktivních investorů z Německa a Velké Británie, konkrétně High-Tech Gründerfonds, Business Growth Fund, HV Capital a Northzone.

Mezi aktivní investory se sídlem mimo Evropu patří GV, venture odnož společnosti Google, Accel, který nedávno oslavil 20 let s investičním týmem ve Velké Británii, Index Ventures, který vedle svých původních kanceláří v Evropě založil ústředí v USA, e.ventures a General Catalyst se sídlem v USA.

V prvním čtvrtletí došlo k výraznému nárůstu počtu akvizic společností se sídlem v Evropě. Za zmínku stojí berlínská společnost Adjust, která se zabývá automatizací marketingu a kterou za 1 miliardu dolarů koupila americká společnost AppLovin, a kodaňská platforma Peakon, kterou za 700 milionů dolarů koupila další americká společnost Workday.

Většinu akvizic v ceně nad 100 milionů dolarů vedly společnosti se sídlem v USA. Celkově jejich podíl na všech akvizicích v evropských společnostech však činil pouze zhruba třetinu.

V tomto čtvrtletí vstoupily na burzu dvě evropské společnosti, jejichž hodnota přesáhla 10 miliard dolarů. Konkrétně se jedná o společnost Arrival, která vyrábí elektromobily prostřednictvím účelově založené společnosti, a o doručovací službu Deliveroo.

Společnost Shopify si podepsala letos rekordní smlouvu na odstranění části své “uhlíkové stopy” z atmosféry. Má se o to postarat unikátní zařízení v USA.

Texas je jedním z několika zón, kde kde lidstvo ve velkém dopravuje na povrch pod zemí uložený uhlík. Samozřejmě ne kvůli uhlíku samotnému, ale jeho snadno dostupné energii, která je ve vazbách uhlíku s dalšími prvky uložena. V příštích několika letech by tu ovšem měl vzniknout závod, který tok uhlíku má otočit. Zatím probíhá vývoj, provoz by měl být hotový v roce 2024. Už teď je ovšem ojedinělý provoz zčásti rezervovaný. Zatím největší předběžnou objednávku udělala společnost Shopify, která si zamluvila odstranění 10 tisíců tun oxidu uhličitého.

Za projektem stojí několik hráčů. Hlavním je kanadská společnost Carbon Engineering, která se už několik let věnuje vývoji technologie odstraňování CO2 – o tom si více dále v článku. Jejími “spoluhráčem” v projektu je investiční společnost, za kterou z velké části stojí těžařská společnost Occidental Petroleum Corp..

Jinak řečeno, projekt texaské “průmyslové čističky vzduchu” je příkladem toho, jak tradiční firmy inovují a hledají nové zdroje příjmů. Těžaři potřebují nový byznys a věří, že by jím mohlo být odstraňování druhotných následků činnosti, na které vydělávali v posledních 150 letech. Je to vidět i na tom že, mezi investory do firmy Carbon Engineering se najde více velkých společností z oboru těžby fosilních paliv: Chevron či uhelný „gigant“ BHP. Tak jak má jejich nový byznys vypadat?

Jde o cenu

Otázka odstraňování oxidu uhličitého “čištěním” ze vzduchu byla v minulosti otázkou čistě akademickou. Kolektivní analýza týmu znalců z různých institucí v roce 2011 uváděla možný rozptyl cen v rozmezí mezi 50 až 1000 dolary za tunu tohoto plynu. Jinak řečeno, nebylo jasné, zda je o sci-fi, nebo reálně nasaditelnou technologii. Za 50 dolarů za tunu by se totiž při současné ceně emisních povolenek v EU totiž podobná technologie v podstatě vyplatila, protože cena povolenek se pohybuje už i kolem 50 euro. Za ceny kolem 1000 dolarů je její nasazení prakticky nereálné za jakýchkoliv okolností.

Carbon Engineering už více než 10 let snaží tento rozptyl zúžit a cenu srazit. Přitom chce ve velkém měřítku využívat postupy, které jsou známé již dlouho. Firma zvolila technologii zachycování CO2 v zásaditém roztoku, která je podle nich dobře škálovatelná. V podstatě ve všech krocích využívá postupy a reakce známé z jiných oborů, například papírenství. Proces poměrně podrobně popsala v loňské publikaci v časopise Joule (zde v PDF).

V provozu firmy Carbon Engineering se k zachycení používá čtyřstupňového procesu, jehož chemický zápis a hrubou energetickou bilanci najdete na připojeném schématu. Firma zvolila technologii zachycování CO2 v zásaditém roztoku, která v podstatě ve všech krocích využívá postupy a reakce využívané v jiných oborech, například papírenství. (schéma Carbon Engineering, SPE)

Práce je jedním z mála fakticky založených pohledů na technologii, od které si někteří neslibují nic a jiní všechno. Přitom, jak je známo, na papíře jsou všechny projekty postavené z běžně dostupných dílů, přesně na čas a podle rozpočtu, zatímco ve skutečnosti… Ve skutečnosti bývá všechno jinak. Carbon Engineering se v textu snaží jednoznačně ukázat, že její projekt je více než jen teoretický. Přesně popisuje nejen jednotlivé kroky procesu, tak i konkrétní dodavatele jednotlivých klíčových komponentů.

Cenu za odstranění tuny CO2 tým Carbon Engineering odhaduje na zhruba 100 až 230 dolarů za tunu, a to včetně kapitálových výdajů na stavbu linky. Externí odborníci odhadují, že za ceny kolem 250 dolarů by nebyl problém provoz spustit už dnes. Cena pod 100 dolarů by mohla být dosažitelná v poměrně blízké budoucnosti a za předpokladu, že půjde o větší linku, při jejímž budování se mohou uplatnit úspory z rozsahu.

Kdo to zaplatí?

Podobná separace oxidu uhličitého z atmosféry není (a s výjimkou špatných sci-fi ani nikdy nebude) způsob, jak výrazně snižovat množství tohoto skleníkového plynu v atmosféře. Carbon Engineering v Texasu chce postavit komerční provoz schopný za rok z atmosféry odstranit zhruba milion tun oxidu uhličitého. Celosvětové emise činí v posledních letech něco přes 30 miliard tun CO2 ročně.

Nejde o řešení problému světového klimatu, ale problému obchodního. Cena za vypouštění uhlíku do atmosféry bude minimálně v některých částech světa zřejmě dále stoupat. O evropských povolenkách jsme mluvili, ale není to jediný trh. Bidenova administrativa se zdá nějaké formě uhlíkové daně nakloněna a některé velmi “modré” americké státy už podobné kroky mají naplánovány. Například v Kalifornii by měl postupně začít platit tzv. nízkouhlíkový palivový standard, který žádá postupné snižování uhlíkové stopy prodávaných paliv s penalizací 150 dolarů za tunu uhlíku.

Zachycováním CO2 by pro producenty paliv mohl být například způsob, jak na trh dostávat palivo s velmi nízkou uhlíkovou stopou, protože se při něm ve skutečnosti neuvolní uhlík navíc. Za zachyceného uhlíku by se vyráběly jednoduché uhlovodíky, určené ke spalování. Samozřejmě, v praxi je celý proces složitější než na papíře. Vyžaduje kromě separace CO2 také vhodný zdroj levného vodíku, který je dalším důležitým stavebním kamenem případného paliva a tvoří údajně větší část výrobní ceny. Dnes se prakticky veškerý vodík získává ze zemního plynu, což ovšem výrazně mění uhlíkovou bilanci případného syntetického paliva a tím i potenciální rentabilitu.

Aritmetika se může změnit, pokud budou nadále klesat ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů. Časem (možná již během této dekády) by mohly být tak nízké, aby se ceny vodíku získávaného elektrolýzou dostaly na ceny srovnatelné s cenami vodíku ze zemního plynu.

Výroba paliva za zachyceného oxidu uhličitého je ovšem nejspíše zbytečně komplikovaný proces. Jednodušší bude nejspíše využít expertízy těžařů.

Experimentální jednotka společnosti Carbon Engineering (foto Carbon Engineering)
Experimentální jednotka společnosti Carbon Engineering (foto Carbon Engineering)

Vy špiníte, my čistíme

Druhou možností by zřejmě mohlo být provozovat velký filtr na CO2 jako „uhlíkový odpustek“ za prodej klasického paliva. V tom případě by se zachycený CO2 musel samozřejmě někam uklidit – a tady je příležitost pro tradiční producenty ropy a plynu. Za prvé mají nejvíce zkušeností s pumpováním všelijakých látek do velkých hloubek, a za druhé se jim CO2 hodí, alespoň tedy v určité míře.

Oxid uhličitý by totiž mohl sloužit těžařům, kteří ho mohou pumpovat do ložisek a tím zvýšit jejich výnos. Na postupu není nového nic než zdroj plynu. Jinak jde o postup osvědčený, který a poskytuje zajímavé výsledky.

Samozřejmě, poptávka po oxidu uhličitém pro těžební účely není neomezená a nejspíše bude klesat. Počítá se tedy obecně s tím, že plyn se bude jednoduše pumpovat pod zem jako do trvalého zásobníku. Tak to je v rámci norského projektu Sleipner, který běží už od roku 1996. V podstatě vznikl proto, že v daném ložisku je obsahu CO2 v plynu tak vysoký (cca 9%), že producent by musel platit příliš veliké uhlíkové daně. A tak ho raději oddělí a natlačí na zem, do „podzemního jezera“ (slaného akviferu) hluboko pod dnem Severního moře.

Provozovatel přitom samozřejmě ještě dosáhl na dotace pro vývoj a zkušební provoz této technologie. Projekt je rozsahem malý, od roku 1996 tak pod zem bylo uloženo něco přes milion tun oxidu uhličitého. Další pokusy o zachycování a ukládání tohoto skleníkového plynu ale skončily spíše hůře. Například snahy o zavedení “čistého uhlí”.

Prvním projektem, který v běžném provozu začal využívat technologii “odchytu a ukládání” CO2 při výrobě elektřiny, se stal blok č. 3 elektrárny Boundary Dam v kanadském státě Saskatchewan. Uveden do provozu byl v roce 2014. Tento projekt se ovšem proti původním plánům výrazně prodražil a provozní výsledky také nebyly nijak dobré. Zařízení bylo méně účinné, než se počítalo, a navíc mělo celou řadu technických problémů. V prvních dvou letech zhruba 40 procent času stálo kvůli opravám. Ostatně o tom, že projekt nebyl žádné velké terno, svědčí i rozhodnutí z roku 2018 nerozšiřovat systém na zachytávání CO2 na další bloky (tedy jednoduše řečeno další kotle).

Ještě dražším neúspěchem se stala elektrárna Kemper ve státě Mississippi. Ta měla podle původních plánů stát 2,4 miliardy dolarů a začít fungovat v roce 2014. Nakonec ovšem byl v roce 2017 projekt stavby elektrárny na “čisté uhlí” zcela zrušen a elektrárna přešla jen na spalování zemního plynu. Toho bylo v USA díky těžbě z břidlic dostatek, ba dokonce nadbytek. (I Boundary Dam nakonec bude odstavena, aby se místo ní stavěly bloky na zemní plyn.)

Zklamání z nenaplněných nadějí je patrné i při zběžném rozhovoru s některým z odborníků, kteří se věnují výzkumu konceptu označovanému jako CCS (Carbon Capture and Storage). Po přelomu 21. století se všeobecně očekávalo, že technologie se dočká rychlého rozšíření, ve skutečnosti byl ovšem pokrok mnohem pomalejší, než se předpokládalo. Potíže jsou přitom jak technického rázu, tak také čistě finanční.

Byť technologie může v řadě případů fungovat, byla prostě příliš drahá. Poměry se ovšem pomalu začínají měnit. Například proto, že velmi výrazně roste cena emisních povolenek v Evropské Unii, který (přesně podle plánu, dodejme) výrobu tepla a elektřiny z uhlí začíná velmi výrazně prodražovat.

V edinburghském přístavu vyrostla v posledních letech velmi nezvyklá stavba. V podstatě jde o nekrytou výtahovou šachtu vysokou na čtyři patra. Ovšem místo výtahu v šachtě visí jen závaží: ohromné, 50tunové kovové závaží. Kabina není zapotřebí. Nejde ovšem o zařízení na dopravu nákladů, ale obří baterii.

Princip zařízení je starobylý. V podstatě jde o baterii, která ukládá energie ve formě potenciální energii v zemském gravitačním poli. Úplně stejně fungují vodní přečerpávací elektrárny. I v těch voda musí nejprve putovat vzhůru gravitačním polem Země, aby se pak ve chvíli potřeby prudce spustila dolů a roztočila připojenou turbínu. Přečerpávací jsou zatím nejúčinnějším a nejlevnějším způsobem skladování elektřiny ve velkém měřítku, ale jejich další rozvoj komplikuje především nedostatek vhodných lokalit. Nejde přitom jen o topografii, tedy vhodné výškové rozdíly, ale také problémy o to, že místní obyvatelé velmi často nechtějí vidět své hory „seříznuté“ a vybetonované.

„Gravitační baterie“ přesto představují zajímavou alternativu k chemickým bateriím, které dominují celosvětovému trhu se skladováním energie. Trhu, který v příštích letech a desetiletích nejspíše rapidně poroste ruku v ruce s nárůstem výkonů obnovitelných zdrojů energie. Ze slunečního svitu či větru vyrobená energie není dostupná vždy a poptávka po způsobech jejího ukládání tedy bude do budoucna nejspíše jen stoupat.

Zatímco na chemické baterie sází celá řada velkých korporací, několik menších společností (o jedné jsme již psali) pracuje na myšlence nového typu „gravitačních baterií“. Jedna z nich – start-up Gravitricity – je provozovatelem a majitelem zařízení v Edingburghu.

V malém

Jde zatím jen o malý demonstrátor principu s omezeným výkonem. Při spouštění závaží se z motorů „výtahu“ stávají elektrické generátory, které vysílají až 250 kilowattů energie zpět do sítě. Ovšem ten může dávat jen zhruba po dobu 11 sekund. Zařízení je schopné reagovat pružně, maximálního výkonu dosáhne s velmi malým zpožděním jednotek sekund (úplně přesné údaje k dispozici nejsou).

Koncept demonstračního zařízení společnost Gravitricity v Edinburghu (kredit Gravitricity)
Koncept demonstračního zařízení společnost Gravitricity v Edinburghu (kredit Gravitricity)

Přesto, že jde o opravdu skromný začátek, gravitační baterie má hned několik výrazných výhod. Některé jsou výhody jsou zjevné: lithium-iontové baterie například mají omezenou životnost na určitý počet nabíjecích cyklů. Ovšem komponenty gravitačních úložišť – navijáky, ocelové kabely a těžká závaží – vydrží dobře desítky let. Zavádění chemických baterií znamená také jistou ekologickou zátěž, nutnost vývoje zatím nevyzkoušených technologií recyklace a budování nové infrastruktury, výroba oceli (i její recyklace) jsou odzkoušené a velmi dobře vypilované technologie.

Gravitační baterie se tak v důsledku mohou z ekologického i finančního hlediska vyplatit, myslí si někteří. Oliver Schmidt z Imperial College London pro Gravitricity zpracoval analýzu, podle které po započtení všech nákladů – včetně výstavby, provozních nákladů a údržby – může být tento typ skladování levnější než lithium-iontové baterie. Schmidt odhaduje, že Gravitricity by mohla vyjít na 171 dolarů za každou megawatthodinu (MWh). Schmidtův výpočet celoživotních nákladů na MWh lithium-iontových baterií, 367 dolarů, tedy zhruba dvakrát vyšší. Průtokové baterie, slibná technologie pro síťová úložiště, vyjde vyjde podle Schmidta má celkové náklady 274 dolarů za MWh.

Nejdřív se musí postavit

V případě gravitačních technologií se jedná pouze o odhad, který nejdje doložit daty z praxe. Technologie je stále „neuvěřitelně nezralá“, uvedl Schmidt pro časopis Science. A zatímco ceny chemických baterií stále vytrvale klesají tempem několik procent za rok na jednotku uložené energie, vývojáři „gravitačních baterií“ (kterých je opravdu na světě jen pár), neudělaly v tomto ohledu zatím žádný pokrok.

Samozřejmě je tu ještě jeden další problém. Stejně jako všechny skladovací technologie i gravitační skladování má zatím „smrtící“ konkurenci. Na většině míst Země jsou nejlevnějším způsobem, jak se vyrovnat s výkyvy poptávky, elektrárny na zemní plyn, které mohou velmi pružně reagovat.

Gravitricity si údajně nedělá iluze o překážkách, které před firmou stojí. Nejde jen o to, že zatím se jedná o malý start-up se 14 zaměstnanci. I na samotné technologii je ještě co vyvíjet a zlepšovat, než bude opravdu použitelná, robustní a levná. V Gravitricity například měli údajně nečekaně velké problémy s kroucením ocelových lan, na kterých je závaží připevněno.

Pokud se firmě podaří překonat počáteční obtíže a zvládne projít start-upovým „údolím smrti“, plánuje do roku 2023 postavit plnohodnotnou elektrárnu. Ta už by měla mít těžší závaží, a téměř kilometr hlubokou šachtu, která by mohla produkovat až 4 MW špičkového výkonu.

Načíst další