WOW

Lithium-iontové baterie se zatím ani zdaleka nechystají opustit svou pozici jedničky mezi bateriemi. Ale díky zájmu o ukládání elektřiny „lionkám“ roste konkurence. Například v oboru velkých, stacionárních baterií řada odborníků vidí potenciál v tzv. redoxních průtočných bateriích.

Na úspěch těchto „sudových“ baterií sází mimo jiné i začínající český start-up Pinflow, kterou po několika letech existence v květnu začíná nabírat první zaměstnance. Firmu založili chemičtí inženýři Jaromír Pocedič, Jiří Vrána, Petr Mazúr, Jan Dundálek a Juraj Kosek, kteří se domnívají, že s vylepšeními – částečně i z jejich dílny a na základě licence z výzkumného centra NTC při ZČU – průtočné baterie mohou časem „lionky“ překonat výkonem i cenou. Jak a proč by se to mohlo stát, vysvětluje Jiří Vrána.

Jak průtočné baterie fungují a proč vám přišly tak slibné?
Průtočné baterie, a ty vanadové nejsou výjimkou, umožňují od sebe oddělit kapacitu baterie a její výkon. Výkon se vytváří v elektrochemickém reaktoru, tedy bateriovém svazku. A kapacita je dána jednoduše objemem dvojicí elektrolytů, které jsou v nádržích. To znamená, že baterii je možné zvětšovat podle potřeby přímo na místě, kde stojí. Elektrolyt je na vodné bázi a celé řešení je nehořlavé, nevýbušné, elektrolyt je prakticky nesmrtelný. Ve výsledku je tak baterie velmi trvanlivá. Délka životnosti by měla přesáhnout čtvrtstoletí.

Jiří Vrána (foto Pinflow Energy Storage)

A nejsou omezeny počtem cyklů, tedy tím, kolikrát se mohou nabít nebo vybít?
Tady zabrousím trochu do podrobností. Redoxní baterie se od konvenčních liší v tom, že reakce v nich probíhají pouze na povrchu elektrody. U lithium-iontových i dalších konvenčních baterií dochází k chemickým změnám uvnitř, v těle elektrody. Kvůli tomu se její vlastnosti zhoršují, doslova se trhá a kapacita klesá. To se v našem případě neděje, takže elektrody mají vysokou životnost. Mohou se několikrát denně nabíjet a vybíjet po dlouhé roky.

A co až nakonec doslouží?
Jednoduchá by měla být i recyklace celé baterie – konstrukční části jsou z recyklovatelných plastů, oceli a hliníku. Elektrolyt se dá znovu použít v jiné baterii nebo z něj může získat oxid vanadičný, který se používá jako legovací přísada ve výrobě oceli.

Jak jste se k práci na vanadových bateriích dostali a proč jste si je vybrali?
S nápadem přišel zhruba před osmi lety, ještě v době, kdy jsme byli studenty, profesor Juraj Kosek z pražské VŠCHT. Hledal tehdy aktuální problém, který by chemičtí inženýři mohli řešit. V té době se začal rozvíjet trh s obnovitelnými zdroji, ale bylo jasné, že jejich nasazení by bylo mnohem účinnější společně s nějakým systémem na ukládání energie. A že by se mělo jednat pokud možno o nějaké jiné řešení než lithiové baterie.

Schéma vanadové redoxní baterie (autor SuminotoElectic)
Schéma vanadové redoxní baterie (autor SuminotoElectic)

Jako nejvýhodnější se nám podle naší analýzy ukázaly průtočné baterie – a mezi nimi zase vanadové, které mají řadu výhod. Hlavní je to, že jde o systém s dlouhou životností, i proto, že na obou stranách baterie jsou stejné elektrolyty, a tak nedochází ke kontaminaci a zhoršování vlastností baterie. Tehdy také bylo jasné, že vanadové baterie mají stále ještě velký potenciál. Lithiové baterie proti nim byly výrazně pokročilejší a vyvinutější technologie.

Tušili jste od začátku, které části systému se budete věnovat, v čem chcete systém vylepšit?
Když jsme s vývojem začínali, baterie ještě nebyly tak masivně zapojovány jako v dnešních dnech. Bylo ale zřejmé, že bez stacionárních úložišť nebude možné navyšovat neustále podíl obnovitelných zdrojů v energetickém mixu. Zdálo se nám, že jako chemičtí inženýři bychom měli k řešení problému přispět.

Zvolili jsme si pro další rozvoj redoxní průtočné baterie, které byly v té době na přelomu laboratorního výzkumu a prvních aplikací. Líbil se nám jejich potenciál v oblasti ukládání energie ve větším měřítku. Oproti jiným bateriovým technologiím nám také přišly průtočné baterie jako pro nás poměrně dobře srozumitelný systém. Bateriový svazek, tedy ta část, kde se vytváří výkon baterie, je v podstatě průtočný chemický reaktor.

Začínali jsme v malém, vylepšováním vnitřních částí právě bateriového svazku. Začali jsme prototypovat první malé články, na kterých jsme experimentovali. Věnovali jsme se přípravě elektrolytu, vylepšení vlastností elektrod a rozvodu elektrolytu. Po několika letech jsme pak zkonstruovali první větší bateriové svazky.

Laboratorní jednočlánek vanadové redoxní průtočné baterie (foto Pinkflow)
Laboratorní jednočlánek vanadové redoxní průtočné baterie, jeden z komerčních produktů Pinflow (foto Pinflow)

A co jste za tu dobu jste vy jako Pinflow dokázali vylepšit?
Největší pokrok je v bateriovém svazku, který má vyšší proudové hustoty – zcela laicky řečeno, naše baterie při stejných rozměrech vyvine větší výkon při zachování účinnosti. Je to možné díky tomu, že jsme vyvinuli systém s velmi malým vnitřním odporem, kde jsme využili nové membránové materiály a podařilo se nám i vhodně upravit povrch elektrod a design rozvodu elektrolytů.

Jak vypadají elektrody takové baterie?
Vyrábí se z grafitizované plsti široké několik milimetrů. Elektrolyt protéká skrz tuto plstěnou strukturu a reakce v podstatě probíhá na každém vlákně této uhlíkové plsti. Plocha elektrody tedy není dána pouze obdélníkovým rozměrem elektrody, ale v úvahu musí být brána i vnitřní struktura v plsti. Pouhý gram uhlíkové plsti má plochu typicky kolem 0,5 m².

Přejděme ke konkurenci. Jak chcete „lionky“ porazit, kdy mají na své straně tu hlavní a rozhodující výhodu – nižší cenu?
Ne vždy, v některých případech už dnes mohou vanadové baterie být levnější.

V kterých případech?
Jedná se o opravdu velké systémy s výkonem desítek megawattů. Cena je vždy závislá na velikosti baterie. I velké instalace bateriových úložišť na bázi lithia jsou vždy složeny z jednotlivých malých článků, které mají svou elektroniku, cena systému v závislosti na kapacitě roste prakticky lineárně. V případě průtočných baterií nárůst ceny zvolňuje s velikostí systému, protože systém je technologicky jednodušší. Od určité velikosti můžou být průtočné baterie levnější.

Ve velkém měřítku, řekněme od desítek megawattů výše může být navíc plocha bateriemi zastavěná menší než u systémů na bázi lithia. Z požárního hlediska jsou totiž vanadové baterie bezpečnější, a tak zjednodušeně řečeno mezi nimi nemusí být rozestupy. Redoxní baterie přitom ještě mohou výrazně zlevňovat. Neprojevují se u nich úspory z rozsahu, tedy z výroby ve velkých objemech, které v posledních letech zlevňují lithiové baterie.

Detail 5kW svazku redoxní průtočné baterie firmy Pinflow (foto Pinflow)
Detail 5kW svazku redoxní průtočné baterie firmy Pinflow (foto Pinflow)

Z toho všeho plyne, že tento typ baterií v elektromobilech těžko bude…
Vanadové baterie jsou opravdu vhodné spíše pro stacionární užití: na objem se v nich nedá skladovat tolik energie. Ovšem velkou výhodou vanadových baterií je škálovatelnost. A tak i my míříme na širokou škálu aplikací od malých, cca pětikilowattových systémů jako zálohy třeba telekomunikačních zařízení, jako jsou věže pro mobilní vysílání, nebo i jako záložní systém k bytovému domu až po velké energetické systémy s kapacitou v řádu megawatthodin.

Ale ať má systém jakýkoliv výkon, obecně platí, že u průtokových baterií je výhodnější stavět baterie, které mají vysoký poměr mezi výkonem a celkovou v nich uskladněnou energií. Jinak řečeno, je lepší stavět baterie, které vydrží v provozu několik hodin na maximální výkon. Zhruba od pěti hodin výše, tedy výkon: kapacita 1:5 nebo i víc.

To jsou plány do budoucna. Co můžete reálně nabídnout teď?
Pinflow má z našeho pohledu tři pilíře. Za prvé prodáváme zařízení do laboratoří na experimenty s materiály do průtočných baterií. To pro nás jako výzkumníky byl takový přirozený přechod k byznysu. Řadu těchto systémů sami používáme, navíc jsou průtokové baterie docela velké výzkumné téma, systémy si chce „osahat“ a experimentovat s nim řada laboratoří, takže je poměrně velká poptávka. To je to, co teď tedy reálně prodáváme. Už jsme po celém světě instalovali asi 70 takových systémů.

A ty další „pilíře“?
Pak jsme aktivní i ve výzkumu – jsme tedy stále výzkumná laboratoř, byť pod svou značkou, ne značkou univerzity. Účastníme se třeba evropských vývojových projektů HIGREEW a HYFLOW, konkrétně právě tématům kolem vylepšení průtočných baterií. Třetí pilíř je start-upová linie výroby vanadových redoxních průtočných baterií. Zatím jsme postavili několik systémů s výkonem jednotlivých modulů 5 kilowattů.

Laboratorní testovací stanice se dvěma články redoxní průtočné baterie společnosti Pinflow (foto Pinflow)
Laboratorní testovací stanice se dvěma články redoxní průtočné baterie společnosti Pinflow (foto Pinflow)

Jak vypadají?
Jsou to takové velké „skříně“, zhruba s necelými dvěma metry na výšku, metr hluboké a dva metry široké. Kapacita je 30 kilowatthodin, uvnitř jsou až dva stejnosměrné svazky s napětím 48 V. Vyvíjíme i větší systémy, o výkonu řádově desítek kilowatt, které vlastně budou skládačka z těch vyzkoušených pětikilowattových modulů. Pro nás se zkušenostmi hlavně z laboratoře to byla nová záležitost, design nám zabral dost času, ať už šlo o potrubí, nádrže nebo konstrukční prvky nebo vývoj v průmyslových standardech.

Takže už je chystáte, nebo přímo stavíte?
Teď finalizujeme baterii napájenou z obnovitelného zdroje o výkonu 15 kW a kapacitě 70 kWh, která by mohla provádět dva až tři cykly denně. A máme několik další želízek v ohni, znovu jde o systémy s výkonem v řádu nižších desítek kW a vybíjecím časem kolem pěti hodin. Zatím to ovšem šlo pomalu, i proto, že nestíháme plnit zakázky na laboratorní moduly. Od května ale nabíráme první tři zaměstnance z přidružených technických oborů, tak se to snad více rozjede.

Jaká je cena a energetická hustota takových baterií?
Cena závisí na celkové velikosti systému. U malých systémů (5kW/30kWh) v aktuální fázi výroby vychází přibližně na 1100 EUR/kWh včetně výkonové elektroniky. U velkých systémů (měřítko MWh) cena klesá asi na 500 EUR/kWh. V 50 litrech elektrolytu uložíme 1kWh.

A dál?
U baterií s výkony řádově desítek kilowattů nemůžeme skončit, to je nám jasné. Musíme se s našimi úložišti dostat na úroveň desítek megawattů výkonu. Zatím se ale budeme držet všech tří pilířů: budeme dál rozšiřovat produktovou linii našich produktů pro výzkumníky. Také doufáme také, že se nám v rámci výzkumných projektů podaří další průlom v oblastech chemie elektrolytů pro průtočné baterie a zlepšení výkonové složky svazků. Obojí by totiž dost zásadně mohlo snížit cenu technologie.

My jsme to zatím moc nezmínili, ale vanadové baterie zatím nejsou nijak velký trh. Kdy odhadujete, že by se mohl trh s vanadovými redox bateriemi skutečně rozběhnout?
Situace už je na to podle nás z technického hlediska de facto zralá, ale samozřejmě bude chvíli trvat, než si zákazníci získají důvěru a budou ochotní ocenit výhody vanadových průtočných baterií. Podle nás bude zlomová chvíle, kdy se začne ukazovat problém s životností lithiových systémů. Ty mají sice spoustu jiných výhod, ale dlouhá životnost mezi nimi není. Navíc ani otázka recyklovatelnosti není z ekonomického pohledu zcela vyřešena. My jsme jako chemičtí inženýři přesvědčení, že dokážeme nabídnout systém cenově srovnatelný, ale s výrazně vyšší životností. A jsme přesvědčení, že zákazníci se nakonec nechají přesvědčit.

Novináři, bloggeři i influenceři vědí, že svému publiku se musí zavděčit. Platí to i o těch technologických – možná ještě ve větší míře než obvykle. Když tedy Apple v říjnu 2020 představoval novou generaci svých mobilních telefonů, iPhone 12, jako vždy se hledala jakákoliv zajímavost. V záplavě spekulací a (ne)zaručených úniků možná trochu zaniklo, že tentokrát bylo skutečně o čem psát. Apple je skutečně široce dostupný příklad technologie, kterou v příštích letech téměř určitě oceníme všichni.

Řeč je o jádru telefonů iPhone 12, čipu A14 Bionic. Tyto mobilní čipy a brzy po nich Applem představené čipy M1 pro počítače totiž využívají extrémně malých základních „dílů“: tranzistorů o tloušťce 5 nanometrů. Taková vrstva je tlustá přesně 25 atomů křemíku. A byť jde do značné míry o marketingový název, protože neexistuje jednotná norma a velmi záleží na jejich konstrukci, je celkem jasné, že nové čipy Applu jsou začátkem větší vlny.

Jak ukazuje test za testem, nové čipy nabízejí výkony minimálně srovnatelné s konkurencí, ale s výrazně nižší spotřebou energie. Menší rozměry tranzistorů znamenají totiž nejen to, že na stejný čip jich dostanete více – a tím pádem dostanete větší výkon – ale také to, že k provádění operací s nimi je zapotřebí méně elektřiny. Rozdíl je v řádu nízkých desítek procent podle toho, které čipy se konkrétně srovnávají a při jaké činnosti. Jako průměr se uvádí hodnota nárůstu výkonu o cca 15 procent při stejné spotřebě.

Čip M1 společnosti Apple (foto Apple)
Čip M1 společnosti Apple (foto Apple)

Jak se to povedlo

To, že se povedlo sestoupit do rozměrů, kde už záleží už téměř na každém atomu, není rozhodně zásluha pouze Applu. Klíčovým hráčem byla především společnost ASML, kterou už před pár lety znalci označovali za „nejdůležitější technologickou firmu, o níž jste nikdy neslyšeli“. ASML je nizozemská společnost, ve které postupně zakoupily podíl všechny velké firmy v oboru výroby čipů. Podíl v ní vlastní Intel, Samsung i tchajwanská TSMC (dodavatel čipů právě pro Apple, ale zdaleka nejen pro něj).

Společnost se od svého založení v polovině 80. let věnuje výhradně jednomu jedinému oboru: fotolitografii, tedy „kreslení světlem“. Právě tak se tisknou dnešní čipy. Proces zjednodušeně řečeno probíhá tak, že se na křemíkovou „oplatku“ (wafer) soustředěným ultrafialovým světlem vykreslí obvod, který chce vyrobit.

Pro větší rozměry se tento proces podařilo zvládnout téměř dokonale. Ale přechod na tranzistory s nejmenšími rozměry v řádech nanometrů se dlouho nedařil. Hlavní důvod je jednoduché pochopit: vlnová délka používaného UV světla už je výrazně větší než rozměr součástek, jež takto chcete vyrábět. Na litografii se dlouho používala osvědčená technologie s vlnovou délkou 193 nanometrů, ale ta i přes nesmírná vylepšení prostě přestávala stačit. Byť výrobci přišli na spoustu chytrých „triků“, jak limity této technologie posunout.

To byl jeden z hlavních důvodů jisté stagnace v růstu výkonu výpočetní techniky v posledních letech. Moorův zákon sice nepřestal platit úplně – výkon stále rostl – ale růst se zpomaloval. Už neplatilo, že počet tranzistorů v čipech (a tedy výkon) se zdvojnásobuje každých 18 měsíců. Perioda se postupně prodlužovala na více než dva a půl roku.

Pomalý nástup

ASML i další výrobci se tak věnovali vývoji nové technologie fotolitografie „extrémním“ UV zářením (zkráceně EUV). Při něm se používají vlnové délky zhruba od 30 do 1 nanometru. Výhledově je tak možné vyrábět tranzistory menší než 5 nm. Dnes se už poměrně konkrétně mluví o technologii 3 nm. Ještě relativně nedávno situace tak nadějně vůbec nevypadala.

Nasazení EUV v minulosti slibovali mnozí v dobách, kdy tranzistory byly mnohonásobně větší než dnes. S EUV se počítalo podle některých odhadů již pro 45nm proces, tedy zhruba před 15 lety. Nadšení však opadalo a řada velkých firem (svého času např. IBM) nad vývojem zlomila hůl. Ještě po roce 2010 se tak v odborných kruzích poměrně čile debatovalo o tom, zda EUV litografie vůbec někdy bude k dispozici.

Především právě z ASML ovšem začaly postupně přicházet nadějné zprávy. V roce 2015 společnost ve svých výhledech uvedla, že by do roku 2020 reálně mohla prodat několik desítek svých EUV zařízení. A zhruba od konce roku 2017 to skutečně dělá.

Že byl vývoj obtížný, to znalce nijak nepřekvapilo. Práce se zářením takových vlnových délek je extrémně náročná na přesnost. Výroba čipů i dnes probíhá ve vakuu, ovšem v případě EUV musí být vakuum skutečně velmi kvalitní.

Pohled do nitra jedné z výrobních platforem od ASML (foto ASML)
Pohled do nitra jedné z výrobních platforem od ASML (foto ASML)

K soustředění a odrážení vznikajícího světla se využívá zrcadel s přesností, kterou téměř žádné jiné aplikace nevyžadují. ASML nemluví úplně rádo o přesných parametrech, jeho PR oddělení si tak pomáhá příměrem. Pokud by se jedno ze zrcadel zvětšilo na velikost Německa (cca 360 tisíc km2), nejvyšší výčnělek na celé této obrovské ploše by měl měřit maximálně jeden milimetr.

Přesnost přitom není jediný požadavek. Dnes lze v laboratořích dosáhnout úžasných výsledků a pracovat s jednotlivými atomy. Ale ASML vyrábí průmyslová zařízení, která musí i s cenovkou cca 120 milionů dolarů (3 mld. Kč) za kus svým majitelům vydělávat. Na přesnost náročné procesy tak v něm musí probíhat neustále a s vysokou mírou spolehlivosti a co nejmenšími odstávkami.

UV záření požadovaných délek vzniká ve stroji z plazmatu. To se vytváří z kapek rozžhaveného cínu, které silný laser změní v zářící obláček plynu. V jednom zařízení, jež vidíte na obrázku, probíhá tento proces podle ASML 50tisíckrát za sekundu.

Vzniklé světlo zachytávají zmíněná zrcadla a soustředí ho na připravenou křemíkovou plochu přes tzv. „masku“, vlastně inverzní obraz vznikajícího obvodu. Jednalo se de facto o jednoduchou konstrukci: neprůhlednou vrstvu chromu v požadovaném tvaru na skleněné podložce. Ale to pro EUV litografii použít nelze. Masky pro EUV se skládají z několika desítek vrstev křemíku a molybdenu, kterou jsou ještě překryty vrstvou sloučeniny bohaté na ruthenium a další vrstvou tantalu. Maska je tak složitá, že jedním z velkých problémů nové technologie byla její příprava, přesněji řečeno velmi vysoký podíl zmetků.

Drahota, ta drahota

Skutečnost, že novou, výrazně vylepšenou generaci čipů představil právě Apple, je ilustrativní v ještě jednom důležitém ohledu – a ten se týká ceny. EUV fotolitografie je nejen náročná, ale celkem pochopitelně také ve všech ohledech drahá.

ASML do jejího vývoje investovala doslova desetiletí práce a značné prostředky. A také počet firem, které ji mohou zakomponovat do své produkce, je velmi, velmi omezený. Na celém světě jsou v tuto chvíli pouze tři firmy, které o takovém kroku uvažují. Ještě v roce 2010 bylo pět společností, které měly ambice vyrábět novou generaci čipů. Na přelomu 20. a 21. století bylo výrobců zhruba 25. Je to naprosto pochopitelné, protože problémy, které před výrobci stojí, jsou čím dál obtížnější.

Zhruba dva roky starý odhad ekonomů z MIT uvádí, že stejné zvýšení výkonu dnes vyžaduje 13krát více prostředků než v roce 1971. Tedy pár let poté, co Gordon Moore přišel se svou slavnou předpovědí. Koncentrace do rukou několika velikých společností je tedy přirozeným důsledkem obtížnosti problému, nese v sobě ovšem reálné riziko dalšího zpomalení. Zpomalení, které by bylo dáno ani ne tak technologickými, ale ekonomickými faktory.

Macbook s procesorem M1 (kredit Apple)
Macbook s procesorem M1 (kredit Apple)

Nejde o žádné plané varování, něco podobného jsme mohli sledovat i v posledních letech. Před skutečně masovým nástupem mobilních telefonů s odlišnou čipovou architekturou vládl výrobě čipů jednoznačně americký Intel. Měl de facto monopol především na trhu s obchodními počítači. Jedinou konkurencí mu byla společnost AMD, jejíž procesory ale svými výkony za Intelem zřetelně zaostávaly.

Intel ovšem usnul na vavřínech. Od roku 2010 se právě kvůli nedostatku inovací především v segmentu procesorů, kterému americká firma roky vládla, nárůst výkonu hlavně u tradičních PC výrazně zpomalil. Nikdo samozřejmě nemůže stoprocentně dokázat, že to bylo v důsledku monopolizace trhu, ale tato hypotéza se jasně nabízí.

Intel se v každém případě nechal dohnat, a nakonec i předehnat konkurencí. Dnes se zpožděním připravuje rozjezd výroby tranzistorů s rozměry v řádech jednotek nanometrů. Procesory nedávno věčně druhého AMD ho však válcují ve všech testech. A rozdíl je ještě o něco málo větší při srovnání s Applem, který představením již zmíněného čipu M1 jasně ukončuje dlouholeté partnerství se svým bývalým exkluzivním dodavatelem. Monopoly svědčí zisku, pokroku méně.

Česko-slovenská startupová soutěž Parádní nápad zná vítěze ročníku 2021. Finále ovládl slovenský startup EDIRIS, který chce zároveň pomoci farmářům i klimatu. Na druhém místě se pak umístil VOS.health a hned za ním skončil projekt Aqua-reaktor. Speciální umístění pak získal projekt Kovář Masaryk, který si získal porotu a stal se tak Miláčkem poroty.

Soutěž, která je určena inovativním nápadům a projektům z České a Slovenské republiky vybrala ze 41 přihlášek TOP 10 projektů z oblastí jako vzdělávání, zdraví, chytrá města a životní prostředí:

  • EDIRIS vyvíjí technologii založenou na umělé inteligenci, která optimalizuje výživu farmářských zvířat. Technologie zvyšuje produktivitu zvířat, zlepšuje jejich zdravotní stav, snižuje náklady farmáře a snižuje také emise vytvořené zvířaty. (1. místo)
  • VOS.health je ekosystém aplikací, který pomáhá lidem překonávat psychicky náročné situace, udržovat přehled o jejich náladě a pracovat na dlouhodobém zvýšení spokojenosti. VOS je digitální prostor, kde si každý může zaznamenávat náladu, pocity, emoce a pracovat na jejich zlepšení pomocí nejrůznějších intervenčních metod. (2. místo)
  • Aqua Reaktor je technologický koncept pro co nejefektivnější zpracování bioodpadu z domácností, podniků a parků. Jeho zpracováním hodlají realizátoři získat širokou škálu produktů, jako jsou: elektřina, teplo, rostliny, houby, krmení pro ryby, ryby, řasy a z řas cenný olej. To vše v biokvalitě se zápornou uhlíkovou stopou. (3. místo)
  • Kovář Masaryk je první jednotná webová platforma s kurzy zaměřenými na řemesla a ruční práce. (Miláček poroty)
  • Nekrachni je první vzdělávací aplikace v oblasti finanční gramotnosti. Díky zábavným a praktickým kurzům, duelům, sledováním progressu a personalizovanému programu, budují u studentů a denní návyky a motivují je k neustálému zlepšování a přenosu poznatků v oblasti finanční interakcí do praxe.
  • Raci na stráži je systém, který slouží pro rychlou analýzu kontaminace vody využívající raka jako bioindikátoru. Systém je využívám pro odhalení přítomnosti tzv. mikropolutantů (léky, drogy) ve velmi nízkých koncentracích ve vodě a jeho komerční potenciál je v ochraně znečištění zdrojů pitné vody.
  • Confused.cz je digitální analyticko-networkingová platforma pro mladé lidi řešící problém, do jakého oboru zamířit po střední nebo vysoké škole.
  • Ochrana omítek vyrábí nové ekologické prostředky pro odstraňování plísní a řas z omítek zateplených fasád.
  • APONI VIEW je inteligentní systém pro implementaci rozšířené reality do společnosti. Umožňuje prostřednictvím AR zobrazovat informace, které jsou přesně lokalizované v prostoru a tak přirozeně selektovat nejrelevantnější data pro konkrétního uživatele, pro jeho aktuální činnost a kompetence.
  • JAWINNER jsou žvýkací kameny, které slouží k posílení čelisti a žvýkacích svalů. Estetický a zdravotní přínos ve své podstatě řeší civilizační problém, který souvisí s požíváním převážně měkkých potravin a má významný vliv na kvalitu života v mnoha rovinách.

Na to, jak hodnotí finálové nápady, nám odpověděl člen finálové poroty Filip Řehořík (Microsoft, CEE Startup Lead): “V první řadě bych rád poděkoval všem týmům za jejich nápady do kterých, jak bylo vidět, dávají soutěžící spoustu energie a věnují jim hodně času, což je skvělé a bylo úžasné se s těmito příběhy seznámit. I přesto, že jsme si museli odepřít osobní setkání, měla akce díky organizátorům příjemnou atmosféru. Co mě nejvíce těší, že i přes skutečnost, že každý rok vzniká množství nových nápadů, z nichž některé prorazí a skutečně uspějí, stále se objevují nové, které dokáží překvapit něčím, co tu ještě nebylo. Jsem rád, že společnost Microsoft podporuje inovativní projekty jak po stránce technické, tak i obchodní s cílem, aby se co nejvíce parádních nápadů dostalo až do fáze, kdy skutečně pomáhají zákazníkům po celém světě.”

Jako další zasedli v porotě Tomáš Cironis za Startup World Cup & Summit, Martina Kemrová za Krajský úřad Středočeského kraje, Michal Mravec za INVEN Capital a Přemysl Rubeš za Presto Ventures. Vítěze čekali ceny ve formě vstupů na zahraniční i tuzemské startupové akce, jako je například Startup World Cup & Summit, ale také mentoringové a konzultační služby od Microsoft, PowerHUB a P-PINK v hodnotě 50 000,- Kč. Dále se mohl vítěz těšit z mediálního rozhovoru pro svetchytre.cz a v neposlední řadě získal kredity v hodnotě 10 000,- Kč na pracovní portál Startupjobs.cz a finanční odměnu 15 000,- Kč od P-PINK.

Na tým na druhém místě pak čekala finanční odměna v hodnotě 10 000,- Kč od P-PINK, mentoringové a konzultační služby v hodnotě 100 000,- Kč. Finanční odměna čekala i třetí místo a to ve výši 5 000,- Kč od P-PINK, a stejně tak mentoringové a konzultační služby. Miláček publika získal poukaz na mentoringové a konzultační služby v hodnotě 50 000,- Kč. “Soutěž jsme koncipovali od začátku jako česko-slovenskou a jsme velmi rádi, že uspěli účastníci z obou zemí. Věříme, že nejen jim, ale i ostatním, kteří se zúčastnili, tato soutěž nabídla příležitosti k dalšímu rozvoji. S projekty budeme rádi pracovat i nyní po finále,“ zhodnotila výsledky jedna z hlavních pořadatelek Petra Srdínková, provozní ředitelka Pardubického podnikatelského inkubátoru (P-PINK).

Tento ročník podpořili Startup World Cup & Summit, Microsoft, Startupjobs, INVEN Capital, Danube Energy+ a emovio.Záznam z večera si můžete shlédnout zde na FB události anebo na YouTube.

Načíst další