Nedávno jsme zde rekapitulovali, jak si stojí prodej elektrických vozidel v České republice. Pro srovnání nyní přinášíme aktuální přehled prodejnosti tohoto typu automobilů u našich německých sousedů. Ti v této oblasti spoluurčují celosvětový trend, a tak může být toto porovnání v mnohém zajímavé.

I německý automobilový trh citelně zasáhla čipová krize a problémy s jejich dodávkami výrazně ovlivnily prodejnost jednotlivých značek a modelů. Je však zřejmé, že vozy s elektrickým pohonem si získávají stále větší kus koláče. Obecně lze říci, že němečtí automobiloví prodejci vděčí za své letošní vysoké zisky především silnému růstu v luxusní třídě, rostl prodej vozů SUV, naopak malé a kompaktní vozy na odbyt tolik nešly.

Vítězem podle údajů (jedná se o souhrnné výsledky od počátku letošního roku do konce října), které nedávno zveřejnil Spolkový úřad pro motorovou dopravu (KBA), však není ani SUV, ani limuzína některé z tradičních německých značek, ale elektromobil: Tesla Model 3.

Masivní nárůst

Ze všech nově registrovaných osobních vozů na německém trhu jich bylo za posledních deset měsíců letošního roku 41,2 procenta – z celkem 2 196 244 to bylo 904 696 – vybaveno alternativními pohony (jednalo se tedy o bateriové elektromobily, hybridy, vozy s palivovými články i vozy s pohonem na plyn). Ve srovnání se stejným obdobím předchozího roku tak došlo k nárůstu o 88,1 procenta. Samotné bateriové elektromobily dosáhly ve sledovaném období podílu nových registrací 12,2 procenta, což znamenalo meziročně více o 134,6 procenta.

Německé značky vyrábějící vozy s elektrickým pohonem se na nových registracích podílely 60 procenty. V případě jednotlivých značek se situace vyvíjela následovně: pomyslné vítězství si odnesl Mercedes s 59 696 prodanými elektrickými vozy, což znamenalo, že z jeho celkového prodeje tvořily tyto vozy 32,5 % (meziroční nárůst +119,6 %). V těsném závěsu skončilo Porsche (31,8 % / + 47,9 %), následováno jen s malým odstupem značkami Mini (28,6 % / + 83,3 %) a Audi (26,2 %) % / + 79,5 %). U těch všech tvořily elektromobily více než čtvrtinu nově prodaných vozů.

Mezi zahraničními značkami, pomineme-li stoprocentně elektrickou Teslu, patřili k nejsilnějším hráčům  Volvo (45,3 % / + 58,4 %), DS (43,5 % / + 46,5 %), Jeep (32,4 % / + 575,0 %), Kia (31,9 % / + 67,0 %), Hyundai (31,8 % / + 120,8 %) %) a Renault (31,4 % / + 40,8 %). Ti všichni dosáhli v rámci svých prodejů na více než 30procentní podíl elektromobilů.

Ofenziva VW

Velmi ofenzivně naladěn se momentálně jeví být Volkswagen, který dal za prvních jedenáct měsíců letošního roku dal jasně najevo, že to myslí s elektromobilitou vážně, a oficiální statistiky registrací nových vozů zmíněného úřadu KBA to potvrzují. Podle nich neslo každé čtvrté nové elektrické auto v Německu na kapotě logo VW. Nejlépe si vede model VW ID.3, který se v Německu v celkové prodejnosti – tedy i v porovnání s vozy se spalovacími motory – umístil na třetím místě. Podle plánů koncernu by se ID.3 se měl v oblasti elektromobility stát „novým Golfem“. Zatím sice za tímto očekáváním poněkud pokulhává, ale aktuální výsledky nejsou špatné. Nové registrace tohoto modelu, který se prodává od poloviny roku 2020, se letos více než ztrojnásobily a dosáhly počtu 25 200. Pokud se tedy Volkswagenu podaří zvládnout potíže s nedostatkem čipů, bude tento model pravděpodobně i v nadcházejícím automobilovém roce pokračovat v růstu na úkor jiných, tradičně velmi úspěšných modelů.

Jak jsme již avizovali, nejlépe prodávaným modelem jak mezi elektromobily, tak celkově, je aktuálně v Německu Tesla Model 3 s 29 166 novými registracemi. Prodej tohoto modelu se tak oproti předchozímu roku více než zdvojnásobil. Navzdory mnoha novým konkurentům Tesla nadále velmi dynamicky roste, což jistě mezi německými automobilkami vyvolává znepokojení. Samotný Model 3 se například prodává lépe než všechny elektrické modely od BMW a Mercedesu dohromady, i když jeho cena není úplně nejnižší – prodává se za bezmála 50 000 eur, tedy za cenu téměř o 15 000 vyšší, než za kterou je na prodej VW ID.3. Růst Tesly pravděpodobně bude pokračovat i v příštím roce, kdy by se měla rozjet výroba v nové Gigafactory budované v blízkosti Berlína. S Modelem Y by se tak měl na scéně objevit nový bestseller.

Poslední vývoj

Nejaktuálnější vývoj na německém elektromobilním trhu vypadá tak, že v minulém měsíci, tedy v listopadu, tvořily podle KBA elektromobily v Německu přibližně pětinu (20,3 %) nových registrací. Konkrétně se jednalo o 40 270 nových elektromobilů, což znamenalo v porovnání s listopadem loňského roku nárůst o 39 procent. U vozů na všechna ostatní paliva kromě těch na zkapalněný plyn došlo v meziročním srovnání k poklesu nových registrací.

Hybridní pohon mělo 59 251 nových vozidel a tvořilo tak podíl 29,9 procenta (-17,6 %), včetně 27 899 plug-in hybridů (14,1 % / -8,9 %). Pro srovnání: nové registrace osobních vozů s benzinovými motory poklesly o 43,6 procenta, takže jejich podíl činil již „jen“ 33,3 procenta, a počet aut s naftovým pohonem klesl ve srovnání se stejným měsícem loňského roku ještě více: o 55,7 procenta, což znamenalo podíl 15,8 procenta.

Zcela zanedbatelný podíl 0,1 procenta tvořily vozy jezdící na zemní plyn (183 vozů). Nových 1 249 vozů na zkapalněný plyn znamenalo nárůst o 25,8 procenta a podíl 0,6 procenta. V součtu oba plynové pohony zaznamenaly pokles o 5,9 procenta.

Vozů s alternativním pohonem v České republice přibývá. V porovnání s loňským rokem se jejich počet téměř zdvojnásobil – dosud se těchto vozů prodalo 25 545, přičemž za celý loňský rok to bylo jen 14 878.

Počet registrovaných elektromobilů se letos zvýšil o 10 procent (z 2 103 na 2 313 vozů), vozový park hybridních vozidel se meziročně rozšířil dokonce o 91 procent na 20 856 vozů. Plug-in hybridy přibývaly ještě rychlejším tempem – nárůst dosáhl 112 procent (meziročně z 1 616 na 3 427 vozů). Od začátku letošního roku také v registru přibylo osm osobních automobilů poháněných vodíkem. Aktuální informace o prodejích zveřejnil Svaz dovozců automobilů.

Celkový prodej nových osobních automobilů se od ledna do konce listopadu zvýšil o 4,4 procenta na 190 668 vozů. Hybridní a elektrické vozy tak tvořily přes 12 procent trhu. Nejvíce hybridních vozů na český trh dodala Toyota, a to 5 292 vozů. Za ní následoval Ford s 2 687 vozidly a Suzuki s 2 131 vozy. Domácí Škoda prodala celkem 1 873 hybridů Octavia a Superb.

V kategorii elektromobilů byla nejprodávanější značkou Škoda s 739 vozy. Za ní skončil s velkým odstupem druhý Volkswagen s 261 vozy a třetí Hyundai s 257 vozy. Na čtvrté příčce se umístila Tesla s 221 elektromobily. V řádu stovek prodaných elektromobilů skončily ještě Mercedes s 141 vozy a Peugeot se 120 vozy.

„Přibližně každé čtvrté registrované osobní bateriové elektrické vozidlo v letošním roce bylo Škoda ENYAQ, která zaznamenala 645 registrací, tj. 28 procent ze všech letošních osobních BEV. Následovaly modely Hyundai KONA (193), Tesla Model 3 (184) a Volkswagen ID.4 (139),“ uvedl k výsledkům Jindřich Frič, ředitel Centra dopravního výzkumu

Registrace nových čistých osobních automobilů v období leden–listopad 2021:

– 3 426 PHEV vozidel (plug-in hybrid), 1,80% podíl,

– 2 313 BEV vozidel (bateriové elektrické), 1,21% podíl,

– 1 915 LPG vozidel (zkapalněný ropný plyn), 1,00% podíl,

– 682 CNG vozidel (stlačený zemní plyn), 0,36% podíl,

– 8 FCEV vozidel (elektrické s palivovými články).

Zdroj: CDV

Prodej automobilů v posledních měsících ovlivňuje nedostatek čipů. Registrace tak ukazují, jak které značky měly s čipy problémy. Škoda sice prodala nejvíce elektromobilů, ale nedostatek čipů se na její celkové produkci projevil značně a přinutil ji dokonce až k dočasné odstávce výroby. Velké problémy s čipy zatím neměly korejské značky Hyundai a Kia. Hyundai již dosáhl v Česku na automobilovém trhu podílu 12,95 procenta a Kia aktuálně drží podíl 5,91 procenta. Tyto značky se v listopadu umístily na druhé a třetí příčce a meziročně vykázaly největší nárůst registrací (Hyundai + 51,92 % a Kia +35,41 %).

Rovněž čtvrtá Toyota měla s čipy méně problémů než Volkswagen, který klesl z třetí až na pátou příčku s tržním podílem jen 4,86 procenta. V listopadu Volkswagen na českém trhu – nejen v důsledku nedostatku čipů – zaznamenal meziroční propad o 64,7 procenta.

Výrobci polovodičů uvádějí, že v jednom elektromobilu či plug-in-hybridu je průměrně dvojnásobné množství polovodičů než ve voze se spalovacím motorem. Proto lze očekávat, že dříve či později na většinu výrobců elektromobilů čipová krize nějakým způsobem dolehne. Podle výrobce čipů Intel se navíc má do roku 2030 nákladnost čipů instalovaných ve vozidlech zvýšit až na pětinu celkových výrobních nákladů, což by znamenalo pětinásobný nárůst oproti roku 2019, kdy se jednalo o pouhá čtyři procenta. Plány rychlého rozvoje elektromobility by se tak ještě mohly zkomplikovat.

Twitterový příspěvek o tom, že si část společnosti Tesla odkoupí do soukromého vlastnictví, Elona Muska pronásleduje i po více než třech letech. Bankovní společnost JPMorgan Chase totiž zažalovala Teslu o 162 milionů amerických dolarů s tvrzením, že automobilka jí tuto částku dluží na základě opční smlouvy, kterou společnosti podepsaly v roce 2014. Jádrem sporu je ustanovení ve smlouvě, které umožňuje JPMorgan provést úpravu smluvních podmínek po jakýchkoli „mimořádných událostech“, k nimž v Tesle dojde.

Banka tvrdí, že tweet ze 7. srpna 2018, v němž Elon Musk, uvedl, že má „zabezpečeno financování“ na částečné odkoupení Tesly za 420 dolarů za akcii, naplnil výše uvedenou podmínku, protože tak výrazně snížil cenu akcií Tesly.

Podle Tesly oportunistický pokus

Akciové opce dávají jejich držiteli právo nakupovat akcie v určitém časovém období za stanovenou cenu, což vlastníkovi umožňuje z nich profitovat, pokud se jejich cena v daném období zvýší. Platnost opce JPMorgan vypršela v červnu a červenci letošního roku, ale banka tvrdí, že po Tesle kompenzaci požadovala již mnohem dříve, a to buď v podobě akcií, nebo hotovosti. „Tesla zjevně ignorovala svůj jasný smluvní závazek zaplatit JPMorgan v plné výši,“ uvedla banka.

Tesla s tímto výkladem nesouhlasí, podle ní úpravy banky byly „nepřiměřeně rychlé a představovaly oportunistický pokus využít změny volatility akcií Tesly“, uvádí se ve stížnosti Tesly.

Komplikovaná spolupráce s Muskem

Rozhodnutí této velké americké banky žalovat svého klienta je neobvyklé. Je o to neobvyklejší, že se jedná o klienta prestižního, s nímž by banka jistě ráda spolupracovala i nadále. Postup banky proto jen podtrhuje, jak komplikovaná může být pro finanční instituce spolupráce s Elonem Muskem. „Poskytli jsme společnosti Tesla několik příležitostí ke splnění jejích smluvních závazků, takže je opravdu nešťastné, že nás donutila tuto záležitost dovést až k soudnímu sporu,“ komentuje aktuální situaci banka.

Musk již v souvislosti se zmíněným tweetem vedl právní bitvu s americkou Komisí pro kontrolu cenných papírů (U.S. Securities and Exchange Commission – SEC), která jej obvinila z podvodu s cennými papíry a z klamání trhu. Musk podle komise podvedl investory nepravdivými tvrzeními na Twitteru o možné transakci typu „go-private“. Musk obvinění nejprve vehementně odmítal, ale nakonec ustoupil a souhlasil s pokutou ve výši 20 milionů amerických dolarů.

Německý automobilový koncern Volkswagen a společnost EIT InnoEnergy, která se zabývá investicemi v oblasti energetiky, oznámily, že spolu uzavřely strategické partnerství. Obě společnosti věří, že těsnější vzájemná spolupráce povede k úspěšným společným investičním a inovačním aktivitám, které by se měly zaměřovat především na podporu nadějných start-upů.

V oficiální zprávě německá automobilka uvádí, že jejím cílem je pomoci novým technologiím a obchodním modelům k prosazení se na trhu do té míry, aby mohly přispívat k dekarbonizaci dopravy a urychlit obrat k elektromobilitě. Kolik automobilka z Wolfsburgu hodlá do EIT InnoEnergy vložit finančních prostředků a jaký podíl za to získá, zatím nebylo zveřejněno.

EIT InnoEnergy je inovační komunita podporovaná Evropským institutem pro inovace a technologie (EIT). Funguje na bázi partnerství veřejného a soukromého sektoru (public-private partnership) a často investuje do projektů zaměřených na ochranu klimatu a obnovitelné zdroje energie. Podle svých vlastních informací investovala od svého založení v roce 2010 do přibližně 500 průmyslových společností.

EIT InnoEnergy je rovněž zapojena do několika celoevropských iniciativ, včetně Evropské bateriové aliance (European Battery Alliance – EBA), Evropského akceleračního centra pro zelený vodík (European Green Hydrogen Acceleration Centre – EGHAC) a Evropské solární iniciativy (European Solar Initiative – ESI).

Volkswagen a EIT InnoEnergy se již dobře znají z minulosti, mají totiž za sebou více než pět let plodné spolupráce. Obě společnosti se označují za ústřední hráče na poli aktivit European Battery Alliance a obě investují do švédských společností Northvolt (výrobce baterií) a H2 Green Steel (výrobce „zelené“ oceli).

„Abychom dekarbonizovali sektor dopravy, budeme potřebovat širokou škálu inovací. Kromě vlastních aktivit se proto v budoucnu budeme stále více spoléhat na spolupráci se start-upy, abychom tohoto cíle dosáhli,“ uvedl Jens Wiese ze společnosti Volkswagen. Partnerství s EIT InnoEnergy podle něj pomůže Volkswagenu najít nejslibnější společnosti ve všech oblastech energetické transformace, které pak koncern může podpořit při nastavení jejich obchodního modelu.

Podle Diega Pavie, generálního ředitele EIT InnoEnergy, je sektor dopravy uprostřed přelomového období. „Odvětví dopravy prochází jednou ze svých největších proměn. Automobilové společnosti stojí před volbou: buď budou tuto změnu řídit, nebo budou řízeny. Volkswagen se chopil příležitosti postavit se do čela této změny a utvářet ji. Proto jsme ještě více hrdí na to, že máme Volkswagen na palubě jako nového akcionáře a posouváme tak naši spolupráci na další úroveň. Když se podíváme na našich 300 společností působících ve všech oblastech udržitelné energetiky, rýsuje se ve spojení s Volkswagenem obrovský potenciál k urychlení dekarbonizace sektoru dopravy,“ řekl.

EIT InnoEnergy je ve svých investičních snahách velmi aktivní, její poslední akvizice se uskutečnila před pár týdny, kdy společnost zahájila strategické partnerství se srbskou společností ElevenEs. Ta plánuje výstavbu první gigatovárny na lithium-železo-fosfátové baterie (LFP) v Evropě. EIT InnoEnergy již sektor baterií dobře zná, v minulosti investovala do francouzského start-upu Verkor a, jak již bylo zmíněno, do společnosti Northvolt.

V nedávné době se na první strany mnoha světových médií dostala zpráva, že občané Salvadoru mohou nově všude platit kryptoměnou bitcoin. Tato středoamerická země je tak první, která kryptoměnu zavedla jako oficiální platilo, ačkoli většina populace nemá připojení internetu, bankovní účet ani kreditní kartu. Občané Salvadoru se tak k této novince stavějí značně rezervovaně. K problematickým aspektům této kryptoměny patří kromě jiného i značná energetická náročnost jejího provozu.

Podle Oldřicha Dědka, člena bankovní rady České národní banky, je právě tzv. těžba bitcoinů tím neproblematičtějším na této kryptoměně. „Například Gruzie má obrovský potenciál pro výrobu energie, ale kvůli těžařům bitcoinu se z čistého exportéra elektřiny stala čistým importérem. Jde o tak obrovské mrhání energií, že to musí jednou narazit na strop. Není možné, aby se bitcoin víc rozšířil, protože zeměkoule by tolik energie neměla,“ uvedl pro Český rozhlas tento člen bankovní rady České národní banky.

„Ano, je tam velká energetická náročnost, která ale bude do budoucna celkem významně klesat. Dnes je energie spotřebovávána na zapisování transakcí a na těžení nových bitcoinů, které dostávají za odměnu. Ty ale postupně klesají a bude zůstávat jen energie na zapisování kryptoměny,“ obhajuje udržitelnost bitcoinu hlavní ekonom investiční skupiny Natland  Petr Bartoň. Těžaři si podle něj navíc mohou pro těžbu bitcoinu vybírat lokality po celém světě, a tím pádem i energetické zdroje, které jsou v dané lokalitě k dispozici. Těžař tedy má možnost volby, a pokud uvažuje „udržitelně“, vybere si pro těžbu lokalitu energeticky zásobovanou z obnovitelných zdrojů.         

Lákavá hra

Jak to tedy vlastně je s energetickou náročností bitcoinu? Ta v posledních letech opravdu prudce vzrostla. New York Times vypočítaly, že v roce 2009 jste mohli vytěžit jeden bitcoin velmi snadno pomocí standardního kancelářského PC. Bitcoin jste měli během několika sekund a náklady na jeho zisk byly zanedbatelné. Dnes k tomu potřebujete místnost plnou specializovaných počítačů, každý v ceně tisíců dolarů. Spotřebujete při tom tolik elektřiny, kolik spotřebuje standardní americká domácnost za 9 let. Vyjádřeno v dolarech: zhruba 12 500 USD. Vzrostla však také hodnota samotného bitcoinu: ta dnes pohybuje kolem 50 000 USD, což je také důvod, proč je „hra“ o bitcoiny tak lákavá.  

Číselná srovnání jsou však znepokojující: Bitcoinové transakce probíhající na celém světě totiž spotřebovávají více elektřiny než některé státy. Tvorba bitcoinů a následné transakční pohyby v současné době spotřebují přibližně 91 terawatthodin elektřiny ročně, což je více, než kolik spotřebuje za rok třeba takové pětapůlmilionové Finsko, a více než sedmkrát tolik, kolik elektřiny spotřebují všechny globální operace Googlu. Provedeme-li historické srovnání, zjistíme, že množství elektřiny spotřebované na těžbu bitcoinů za posledních 5 let vzrostlo desetkrát.

Proč je vlastně bitcoin tak energeticky náročný? Vyplývá to z podstaty transakčního procesu. Řekněme, že si chcete něco koupit a zaplatit za to bitcoinem. První fáze koupě je rychlá a snadná: otevřete si bitcoinový účet, třeba u Coinbase, díky němuž můžete nakupovat bitcoiny za dolary. Tím získáte bitcoinovou digitální peněženku a můžete začít obchodovat. Obchodování je však založeno na tom, že každá transakce musí být ověřena v rámci bitcoinové sítě. Ta totiž zaručuje, že bitcoiny, které přijímáte, jsou skutečné. Tím se dostáváme k samotnému jádru celého bitcoinového účetnictví: k údržbě dnes již velmi rozsáhlé veřejné „účetní knihy“. Právě na ni se spotřebuje drtivá většina elektrické energie.

Celosvětové procentuální rozložení těžby bitcoinu (Cambridge Bitcoin Electricity Consumption Index)

Energie jako věrohodnost

Bitcoinoví těžaři po celém světě soutěží o to, kdo z nich bude moci ověřit danou transakci a zapsat ji do účetní knihy všech bitcoinových transakcí. S tímto vítězstvím je spojena odměna v podobě nově vytvořených bitcoinů. Tato hra se nazývá „těžba“. Můžete si ji představit třeba jako hru v kostky, avšak s tím rozdílem, že každý hráč má kostku s nespočetněkrát více stranami. Vítězem hry je ten, komu jako prvnímu padne určité předem definované číslo, například číslo nižší než 10. Vtip je v tom, že čím výkonnější počítač máte, tím více „hodů“ můžete za určitý časový interval provést.

Síť bitcoinů je ovšem navržena důmyslně a na nárůst počtu těžařů a jejich stále výkonnějších počítačů dokáže reagovat zvýšením obtížnosti hry, což znamená například to, že musíte hodit číslo menší než 4, nebo třeba zcela konkrétní číslo. Toto zvýšení obtížnosti však spirálovitě stimuluje další zvyšování výkonu počítačů a energetická náročnost těžby roste a roste. Dnes se proto těžaři často spojují do skupin, aby tak lépe zvládli velmi vysoké náklady na počáteční vybavení.

Ale vraťme se ke hře. Vítěz daného herního kola pak ověří „blok“ bitcoinových transakcí, za což je odměněn několika novými bitcoiny. Proč vůbec transakce doprovází takováto hra? Důvodem je to, že prosté zaznamenávání transakcí do účetní knihy by bylo příliš snadné. Jde tedy o to, zajistit, aby tak činily pouze „důvěryhodné“ počítače a byly eliminovány jakékoli nekalé úmysly. Pokud by totiž někdo chtěl jakýmkoli způsobem narušit legitimitu finančních převodů, musel by disponovat výpočetním výkonem, který je z technického i ekonomického hlediska zcela nerealizovatelný.

Energetická náročnost těžby bitcoinů vyjádřená v procentech spotřeby energie ve vybraných zemích

Bude někdy bitcoin zelenější?

Těžba dnes probíhá po celém světě a často právě tam, kde je dostatek levné energie. Po mnoho minulých let tak byla velká část těžby bitcoinů situována v Číně, avšak v poslední době tamní těžba oslabila. Vědci z univerzity v Cambridgi, kteří studovali geografické rozložení těžby bitcoinů, nedávno uvedli, že podíl Číny na globální těžbě klesl ze 75 procent na konci roku 2019 na 46 procent v dubnu letošního roku. Podíl USA na těžbě ve stejném období naopak vzrostl ze 4 na 16 procent.

Je tedy nějaká šance, že se těžba bitcoinů v dohledné době začne přiklánět k obnovitelným zdrojům energie? Odhady jsou různé, někteří odborníci však varují, že případný nárůst používání obnovitelné energie k tomuto účelu by mohl výrazně omezit možnosti jejího využití k účelům jiným, jež jsou obecně prospěšnější.

Snahy o reflexi současného znepokojivého stavu patrné jsou: jistá skupina těžařů například začala experimentovat s využíváním zbytkového zemního plynu, který se uvolňuje při těžbě fosilních paliv. Tato snaha je však zatím svým rozsahem zcela zanedbatelná a navíc ani příliš nekoresponduje s trendem udržitelnosti. V Číně se zase těžaři pokoušeli využívat vodní energii vznikající během období dešťů. V tomto případě sice šlo o čistý, ale dlouhodobě velmi nespolehlivý zdroj.

Zatím tedy platí, že při těžbě převažuje využívání fosilních zdrojů energie, i když existují samozřejmě lokální odlišnosti. Že by v dohledné době mělo dojít k výraznější změně co do energetických zdrojů i co do energetické náročnosti těžby, není příliš pravděpodobné. Bitcoin si již však – i přes vysokou míru volatility – vydobyl pevné místo ve světě financí a pravděpodobně zde s námi již zůstane. Nezbývá tedy než věřit, že budoucí změny principů těžby umožní její aktuálně jen stěží únosnou energetickou náročnost výrazně snížit.   

Podle revizní skupiny Norského státního investičního fondu, který je největším fondem státního majetku na světě a významně ovlivňuje dění na finančních trzích, se finance staly jedním z odvětví, v nichž je klimatické riziko nejvíce podceňováno. Vedení norské státní banky Norges Bank, která dohlíží na aktiva tohoto fondu ve výši 1,4 bilionu dolarů, by proto mělo zvýšit úsilí, aby zajistilo, že se rizika spojená s globálním oteplováním adekvátním způsobem odrazí v portfoliu fondu.

Fond by se měl také snažit sledovat investiční strategie, které jsou v souladu s cílem Pařížské dohody dosáhnout do roku 2050 nulových uhlíkových emisí, tvrdí experti. K tomu ale nejprve musí správně identifikovat největší klimatická rizika. Martin Skancke, hlavní autor zprávy, říká, že dopad změny klimatu je v řadě odvětví – nejen pouze v mnohými již odepisovaném ropném průmyslu – stále špatně chápán nebo přímo bagatelizován. „Je jen těžko uvěřitelné, že trh ještě nevzal v úvahu všechny informace o klimatických rizicích, kterým čelní ropné společnosti,“ podivuje se Skancke.

Příliš mnoho rizik

Expertní skupina, kterou Skancke vedl, se zaměřila především na finanční sektor. Banky, což ovšem není překvapením, jsou v rámci svých investičních aktivit vystaveny značnému riziku zvláště u těch úvěrů, které koncentrují klimatické riziko přicházející z více odvětví zároveň. Finanční trhy však ohrožuje též riziko nesprávné cenotvorby v oblasti realit, protože například ustupující pobřežní linie a povodně učinily a dále budou činit některé oblasti pevniny neobyvatelnými. Následně je zde oblast pojišťovnictví, které bude čelit stále nepředvídatelnějším živelním událostem, jež budou doprovázeny stále většími škodami na majetku. Mnoho klimatických a finančních rizik v sobě nese i doprava.

Aby byla všechna zjevná i zatím ještě skrytá rizika správně identifikována, měl by podle expertů Norský státní fond začít požadovat, aby se společnosti, které jsou součástí jeho portfolia, podrobily „zátěžovým klimatickým testům“. A tyto testy by měl v posledku podstoupit i samotný fond.

Složitější investiční strategie

Norsko, které je největším vývozcem ropy v celé západní Evropě, je pod stále rostoucím tlakem – domácím i zahraničním –, aby si jeho státní investiční fond stanovil v oblasti klimatu ambicióznější cíle. Prozatím však hlavním zájmem tohoto fondu – což ale to platí i pro většinu dalších investorů – zůstává, jak se nejlépe chránit před ztrátami ve svém vlastním portfoliu, které pramení z globálního oteplování. To však v každém případě znamená, že celý finanční sektor bude muset začít brát klima seriózněji, než tomu bylo doposud, a začít v rámci svým investičních záměrů vytvářet komplexní environmentální, sociální a správní (ESG) strategie.

Norský ministr financí Jan Tore Sanner již naznačil, že doporučení expertní skupiny ohledně státního investičního fondu bere vážně. Vše ale nezáleží pouze na něm. Norský parlament bude nejprve muset schválit formální návrh příslušných změn, k čemuž však zřejmě dojde až po zářijových parlamentních volbách. V těch pravděpodobně současnou vládnoucí koalici vedenou konzervativci nahradí levicověji zaměřený koaliční blok. Sanner však říká, že bez ohledu na složení vládní koalice by se fond neměl odchýlit od svého primárního cíle, jímž je návratnost vložených investic.

Instituce s velkým vlivem

Norský investiční fond však některé kroky ve směru navrhovaných změn již v minulosti učinil. Zvýšil například tlak na některé velké znečišťovatele životního prostředí, jako jsou společnosti Exxon Mobil nebo Chevron, přičemž upozornil na to, že krajním řešením by mohl být i odprodej akcií. Sanner i Skancke však shodně tvrdí, že odprodej by měla být až opravdu poslední možnost. Výše zmíněná expertní skupina je v tomto ohledu iniciativnější a požaduje, aby fond měl pro odprodej akcií, které se nedaří zhodnocovat, a to nejen finančně, ale i v klimatickém ohledu, větší manévrovací prostor. V úvahu je přitom třeba brát i skutečnost, že tento obří investiční fond může svého postavení coby největšího vlastníka akcií na světě dobře využívat k ovlivňování hlasů akcionářů i širší veřejnosti a do jisté míry tak celosvětově koordinovat aktivity v oblasti klimatu.

Hazard Halland, bývalý hlavní ekonom Světové banky, který v minulosti již vedl nátlakovou kampaň vůči velkým finančním investorům, aby se zavázali k nulovým emisím, tento fakt potvrzuje. Podle něj by doporučení expertní skupiny skutečně mohla změnit investiční politiku Norského státního investičního fondu do té míry, že tato politika by následně mohla ovlivnit i investiční strategie řady dalších finančních institucí. „Je to opravdu velmi pozitivní krok,“ zdůraznil.

Norský státní investiční fond je největší instituce svého druhu na světě. Vznikl v roce 1990 za účelem investic výnosů z ropného bohatství země. Tamní politici si totiž uvědomují, že zásoby „černého zlata“ nejsou bezedné. Podle odhadů byla již přibližně polovina norských ropných rezerv vyčerpána, a pokud by těžba dále probíhala současným tempem, budou ropné zdroje do roku 2060 vyčerpány zcela. Cílem fondu je proto zajistit, aby mělo Norsko dostatek peněz i v době, kdy éra fosilních paliv skončí. Peníze získané prodejem ropy investuje fond výhradně mimo Norsko, aby nepřehříval norskou ekonomiku. V současnosti fond těží především z investic do amerických technologických společností, jako je Apple, Amazon, Microsoft a Tesla. Tyto firmy loni významně přispěly k výnosu fondu ve výši 10,9 %. Technologické firmy přitom měly podle ředitele fondu Nicolaie Tangena návratnost 41,9 %.

Rychlý pád Afghánistánu do rukou hnutí Tálibán vyvolal po celém světě značnou politickou nervozitu. Součástí zjitřených debat jsou i otázky po tom, co se stane s obrovským nerostným bohatstvím země.

Afghánistán je jednou z nejchudších zemí na světě. V roce 2010 však Američané v rámci své vojenské mise zjistili, že země má velmi bohatá ložiska nerostů, která údajně mají hodnotu kolem jednoho bilionu amerických dolarů, podle zpravodajských magazínů The Diplomat či The Hill dokonce až tří bilionů USD. To samozřejmě dramaticky mění její ekonomické vyhlídky.

Zásoby nerostů, jako je železo, měď, zlato, stříbro či platina, jsou roztroušeny po mnoha provinciích Afghánistánu. V zemi se však nacházejí i ložiska tzv. vzácných zemin. To je skupina 17 prvků, měkkých kovů, které mají zajímavé fyzikální vlastnosti, například v oblasti magnetismu. Co je ale možná nejdůležitější, země by se mohla stát jedním z největších světových nalezišť lithia, což je zcela zásadní prvek pro výrobu dobíjecích baterií. Pentagon dokonce označil Afghánistán lithiovou Saudskou Arábií, to v narážce na vydatnost nalezišť této „ropy dneška“.

„Afghánistán je určitě jedním z nejbohatších regionů na tradiční drahé kovy, ale je bohatý i na kovy klíčové pro ekonomiku 21. století,“ řekl americké televizní stanici CNN Rod Schoonover, bezpečnostní expert a zakladatel Ecological Futures Group.

Ve hře jsou mocenské zájmy

Těžbě cenných nerostů v minulosti bránily bezpečnostní rizika, špatná infrastruktura a klimatické podmínky, zvláště velká sucha. Tyto okolnosti se za vlády Tálibánu pravděpodobně nezmění. Ve hře však jsou politickoekonomické zájmy zemí, jako je Čína, Pákistán a Indie, které se do těžebního byznysu mohou pokusit zapojit i navzdory současné chaotické situaci.

Velkým problémem země je rovněž chudoba a velmi slabá ekonomika. Podle zprávy amerického Kongresu zveřejněné letos v červnu žilo v roce 2020 odhadem 90 % Afghánců pod tamní hranicí chudoby, která je stanovena na 2 USD na den. Světová banka ve svém nejnovějším profilu této země uvedla, že afghánská ekonomika je velmi křehká a závislá na vnější pomoci. „Rozvoj a diverzifikace soukromého sektoru jsou omezeny nejistotou, politickou nestabilitou, slabými institucemi, nedostatečnou infrastrukturou, rozsáhlou korupcí a celkově složitým podnikatelským prostředím,“ uvádí se ve zprávě.

Další obtížnou překážkou, která brání zahájení efektivní těžby nerostů, je politická nekompetentnost či přímo korupce. Mnoho zemí se slabými či zkorumpovanými vládami trpí takzvaným „prokletím zdrojů“, což znamená, že z využívání přírodních zdrojů neprofituje místní obyvatelstvo a domácí ekonomika. A informace o afghánském nerostném bohatství, pocházející z dřívějších průzkumů provedených Sovětským svazem a v nedávné době potvrzené Američany, jsou samozřejmě obrovským lákadlem. Poptávka po kovech, jako je lithium, kobalt nebo neodym, totiž roste s tím, jak se stále větší část světa snaží přejít na elektromobilu a další emisně čisté technologie.

Mezinárodní agentura pro energii (IEA) v květnu uvedla, že celosvětovou produkci lithia, mědi, niklu, kobaltu a vzácných zemin, je třeba velmi rychle zvýšit. Jinak hrozí, že se nepodaří splnit klimatické cíle. Celých 75 % celosvětové produkce lithia, kobaltu a vzácných zemin přitom v současné době zajišťují pouze tři země – Čína, Demokratická republika Kongo a Austrálie. To je pochopitelně varovná informace a zálusk Číny na těžbu v Afghánistánu obavy z monopolismu a nekalých geopolitických záměrů rozhodně nerozptyluje.

Další důležitou a mnohým jistě známou srovnávací informací, která ještě zvýrazňuje naléhavost „afghánského nerostného problému“, je, že průměrný elektromobil vyžaduje ke své výrobě šestkrát více minerálů než konvenční automobil. Lithium, nikl a kobalt jsou klíčové pro výrobu baterií, elektrické obvody zase vyžadují obrovské množství mědi a hliníku. A vzácné zeminy jsou zapotřebí i k výrobě magnetů, například do větrných turbín.

„Pokud bude mít Afghánistán několik let klidu, umožní mu to rozvoj v čerpání svých nerostných zdrojů a může se tak během deseti let stát jednou z nejbohatších zemí v této oblasti,“ řekl v roce 2010 magazínu Science Said Mirzad z americké výzkumné organizace Geological Survey. Takový klid však dosud nenastal a většina afghánského nerostného bohatství stále zůstává v zemi, řekl Mosin Khan z think tanku Atlantická rada a dřívější člen Mezinárodního měnového fondu.

Co brzdí rozvoj těžby

Problémem je jistě značná náročnost těžby. I když se v Afghánistánu již těží zlato, měď a železo, těžba lithia a prvků vzácných zemin vyžaduje mnohem větší investice, technické know-how a také více času. IEA odhaduje, že od objevení ložiska do zahájení výroby to trvá v průměru 16 let.

Podle Khana vytvářejí v současné době nerostné suroviny Afghánistánu zisk ve výši pouhé jedné miliardy dolarů ročně. Khan přitom odhaduje, že 30 % až 40 % tohoto zisku bylo odsáváno korupcí a také Tálibánem, který měl pod kontrolou řadu menších těžebních projektů. Nyní je poměrně pravděpodobné, že Tálibán využije své znovunabyté moci k tomu, aby těžební činnosti v zemi rozšířil. „Tálibán převzal moc, ale přerod z povstalecké skupiny na celostátní vládu nebude zdaleka jednoduchý,“ upozornil Joseph Parkes, bezpečnostní analytik společnosti Verisk Maplecroft, která se zabývá analýzou rizik. Podle něj je doba, kdy se správa tamního těžebního sektoru standardizuje a stane se funkční, pravděpodobně ještě velmi vzdálena.

Khan poznamenává, že zahraniční investice bylo těžké získat již předtím, než Tálibán svrhl afghánskou civilní vládu podporovanou Západem. Získání soukromého kapitálu tak bude nyní ještě obtížnější, zejména proto, že mnoho nadnárodních firem a investorů se stále více přiklání k vyšším environmentálním, sociálním a správním standardům.

Státem podporované projekty motivované geopoliticky, tedy rozšiřováním politické moci, by však mohly být jiným příběhem. Například Čína, která je mimo jiné celosvětovým lídrem v těžbě vzácných zemin a v současné době také největším zahraničním investorem v Afghánistánu, již oznámila, že s Tálibánem udržuje kontakt a i nadále s ním hodlá vyjednávat.

Je faktem, že Čína se pokouší konkurovat západním zemím v rozvoji zelených technologií. Lithium a vzácné zeminy jsou přitom díky své hustotě a fyzikálním vlastnostem v rámci tohoto snažení zatím nenahraditelné. Snaha získávat nad těmito zdroji kontrolu tedy zapadá do dlouhodobé čínské geopolitické strategie.

Pokud by Čína do těžebních projektů v Afghánistánu skutečně vstoupila, vzhledem k dosavadním čínským praktikám by však hrozilo, že tyto projekty nebudou v souladu s konceptem udržitelnosti a environmentalistickými standardy, domnívá se Rod Schoonover. Avšak vzhledem k tomu, že středoasijský region bude pravděpodobně i nadále politicky velmi nestabilní, je možné, že Peking se bude ke spolupráci s Tálibánem stavět spíše rezervovaně a bude pro své mocenské zájmy hledat jiné, stabilnější regiony. Čína se totiž v Afghánistánu již v minulosti spálila – to když se pokusila investovat do projektu těžby mědi, který však záhy zkrachoval.

Součástí klimatického balíčku Fit for 55, který nedávno zveřejnila Evropská komise, je rovněž návrh opatření s názvem Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (Carbon Border Adjustment Mechanism – CBAM), označovaný také jako uhlíkové clo. Jeho cílem je zjednodušeně řečeno kompenzovat evropským firmám zvýšené výrobní náklady spojené s uhlíkovými emisemi, resp. s dekarbonizací.

Clo by podle Evropské komise mělo být v souladu s pravidly Světové obchodní organizace (WTO), některé země a průmyslová odvětví však již tento předpoklad zpochybnily. S rychlou reakcí přispěchala Čína, která vyjádřila znepokojení právě s částí týkající se uhlíkového cla. Podle Číny plán Evropské unie zavést uhlíkovou daň znepokojující a v navržené podobě bude v rozporu s mezinárodními konvencemi volného obchodu, což ohrozí možnosti dalšího celosvětového hospodářského růstu.

„CBAM je v podstatě jednostranné opatření k rozšíření klimatické problematiky do sféry mezinárodního obchodu,“ řekl Liu Youbin, mluvčí čínského ministerstva ekologie a životního prostředí. „Uhlíkové clo porušuje zásady WTO a vážně naruší vzájemnou důvěru v globální společenství a vyhlídky na ekonomický růst,“ dodal. Čína podle jeho slov zastává postoj, že každá země by v reakci na změnu klimatu měla mít možnost zohlednit svou úroveň hospodářského rozvoje, a chystaný uhlíkový tarif vážně oslabí ochotu a schopnost řady zemí tento problém řešit. Poznamenejme, že je to právě Čína, která se jako přední světový výrobce průmyslových surovin, jako je ocel nebo cement, podílí na emisích skleníkových plynů ze všech zemí nejvíce a uhlíkové clo by ji mohlo citelně zasáhnout. Nicméně aby ukázala i konstruktivní tvář, zveřejnila Čína již dva dny po publikování evropského balíčku svoji vlastní verzi klimatických opatření. Jejím hlavním sdělením je, že uhlíkové neutrality chce tato země dosáhnout v roce 2060, tedy o 10 let později než Evropská unie. V nedávné době Čína také spustila vlastní systém obchodování s emisemi, který by měl napříště pomoci porovnávat rozdíl v ceně uhlíku.

Jako po útoku na Bastilu

Vstoupí-li uhlíkové clo v roce 2026 v platnost, jak je nyní plánováno, bude to znamenat, že řada firem dovážejících do Evropské unie bude muset na jejích hranicích zaplatit nemalé částky. Představitelé EU se však ohrazují proti tomu, že by šlo o tradiční protekcionistický nástroj, jehož cílem je pouze zajištění ekonomických výhod po jednu skupinu na úkor ostatních. „CBAM není daň, je to především opatření v oblasti ochrany životního prostředí,“ obhajuje plánované zavedení uhlíkových tarifů Paolo Gentiloni, bývalý italský premiér, který je nyní evropským ekonomickým komisařem. Exekutiva EU rovněž poznamenává, že Evropská unie nebude první, která takovéto opatření zavede. Například v Kalifornii je již podobné opatření v platnosti – regulují se jím některé dovozy elektřiny.

Vlivný zpravodajský web Politico jízlivě poznamenal, že je příznačné, že se Evropská komise rozhodla oznámit návrh uhlíkových tarifů na francouzský státní svátek – Den Bastily. Byli to totiž Francouzi, kdo vedl snahy o zavedení uhlíkového poplatku. Politico se však ptá, zda stejně jako na začátku francouzské revoluce se vše nezvrhne do „krvavé záplavy sporů“, v níž zmizí většina ušlechtilých záměrů.

Evropská komise má navíc jistě ještě v živé paměti, jak před deseti lety podobně vznešené zelené cíle narazily na překážky tzv. reálpolitiky. Tehdy chtěl Brusel zdanit emise všech letadel odlétajících nebo přistávajících v Evropě, USA a Čína jej však zablokovaly a donutily jej tak od tohoto plánu zcela ustoupit. Washington tenkrát učinil to, že naprosto jednoduše schválil zákon, kterým americkým leteckým společnostem zakázal chystanou evropskou emisní daň dodržovat. Čína zase pohrozila, že přestane kupovat evropská letadla Airbus.

Největším nebezpečím však podle komentátorů je, že návrh bude k nepoznání rozmělněn mnoha kompromisy, které si budou vynucovat velcí obchodní partneři USA a Čína, ale pravděpodobně i některé evropské země, jejichž ekonomickou páteř tvoří „špinavý“ těžký průmysl a těžba, například Polsko.

Na koho dopadnou uhlíková opatření nejtíživěji?

Podle některých expertů uhlíková opatření nedolehnou nejtíživěji na Čínu, ale spíše na Rusko a Turecko, protože to jsou hlavní dovozci oceli, cementu, hliníku, energie a hnojiv do zemí EU. Velká Británie, která patří rovněž k významným exportérům surovin, se pravděpodobně opatření vyhne, protože již má vlastní uhlíkovou politiku. To se týká také Norska, Islandu, Švýcarska a Lichtenštejnska.

„Většina odvětví, o kterých mluvíme, má s Čínou velmi malé obchodní styky, s Ruskem se však obchoduje velmi, jedná se zejména o ropu, uhlí, elektřinu, ocel, hliník nebo hnojiva,“ řekl Nick Mabey, generální ředitel think tanku E3G ještě před zveřejněním evropského klimatického plánu. Dovoz těchto druhů zboží, jejichž výroba je emisně značně náročná, dosáhl v roce 2019 zhruba 10 miliard eur. Celkový ruský export do zemí EU přitom činil 145 miliard eur, což znamenalo, že unie byla největší obchodním partnerem Ruska, zatímco Rusko bylo „jen“ pátým největším obchodním partnerem EU.

Rusko již i zveřejnilo výpočet, podle nějž jej uhlíkové tarify přijdou na 7,6 miliardy amerických dolarů. To by z Moskvy učinilo jednoho z největších poražených v důsledku plánovaných opatření. „Vyhlídka další finanční zátěže je pro naši ekonomiku a naše společnosti extrémně nepříjemná,“ komentoval lakonicky plány na uhlíkový tarif Dmitrij Peskov, mluvčí ruského prezidenta Vladimira Putina. Opatrní jsou i relativně nezávislí komentátoři. „Samozřejmě to bude ve WTO sporné,“ uvedl například Pascal Lamy, bývalý generální ředitel WTO. Námitky vedle Ruska a Číny již vznesly také Kanada, Turecko, Katar a Saúdská Arábie.

Otázkou je, jak se nyní zachovají USA. Stupňující se tlak demokratických zákonodárců, jehož vyústěním by mohlo být vytvoření amerického uhlíkového tarifu. Administrativa prezidenta Bidena sice byla až dosud k evropským snahám poměrně skeptická, avšak americký zmocněnec pro otázky klimatu John Kerry varoval, že by nyní mohlo jít o poslední příležitost, nicméně diskuse stále probíhá. „Upozorňuji, že struktura uhlíkových opatření je extrémně komplikovaná,“ řekl Jonathan Pershing, který je členem Kerryho týmu, v květnové debatě zpravodajského portálu Euractiv. „V zásadě souhlasím s tím, že tyto snahy mají cenu, ale myslím si, že ta věc je mimořádně složitá.,“ dodal.

Jisté napětí mezi Evropou a Washingtonem tak v této diskusi přetrvává a odkrývá tak bojiště, na kterém se pravděpodobně bude odehrávat další fáze klimatické politiky. Evropská unie opakovaně zdůraznila, že uhlíkové clo nebude uplatňovat vůči zemím, které mají stejné environmentální ambice jako ona. Tím se otevírá výše zmíněná perspektiva postupných ústupků – Brusel se možná bude snažit uzavírat s jednotlivými zeměmi dvoustranné dohody, které budou obsahovat nejrůznější výjimky s ohledem na jejich „zelené agendy“.

Jižní Korea plánuje do konce tohoto desetiletí investovat do posílení výroby baterií pro elektromobily 40,6 bilionu wonů (35 miliard USD). Chce si tak upevnit pozici velmoci v tomto výrobním odvětví a zvýšit konkurenční tlak na dosud dominantní Čínu a Japonsko. Hlavními investory tohoto ambiciózního plánu budou především velké korejské technologické společnosti LG Energy Solution (LGES), SK Innovation a Samsung SDI.

„Cílem tohoto plánu je zajistit, aby společnostem byly poskytovány náležité pobídky k investicím do výzkumu a vývoje, které jim pomohou stát se na trhu s bateriemi světovými lídry,“ uvádí se v prohlášení korejské vlády. Podle vládního dokumentu se totiž jedná o odvětví, které se má stát životně důležitou součástí budoucí ekonomiky země.

Jihokorejští výrobci baterií pro elektromobily jsou jedni z největších na světě. Svědčí o tom například to, že v první polovině letošního roku jim patřila třetina celosvětového trhu. Korejské firmy navíc stále expandují – budují výrobní závody po celém světě, aby dokázaly uspokojit stále rostoucí poptávku po elektromobilech. Jejich výrobní kapacita se za posledních pět let téměř zečtyřnásobila na stávajících 217 GWh.

Aktuální vedoucí pozici Číny dokládá podle korejské poradenské společnosti SNE Research například to, že čínská společnost Amperex Technology letos sama dodala na světové trhy 31 % baterií. Potenciál dalšího rozvoje je však značný a SNE Research očekává, že globální trh s bateriemi vzroste do roku 2030 ze současných 46 miliard dolarů na zhruba 352 miliard dolarů. „Další investice a podpora jsou v tomto okamžiku naprosto zásadní, protože očekáváme, že tento trh dlouhodobě poroste,“ zdůraznil Yoon Joon-won z korejské investiční společnosti DS Asset Management.

Masivní podpora od státu i firem

Ze tří zmíněných technologických firem zatím nejaktivněji vystupuje společnost LGES, která se již nechala slyšet, že do roku 2030 plánuje investovat do rozvoje bateriových technologií 15,1 bilionu wonů, z toho téměř dvě třetiny – 9,7 bilionu wonů – do výzkumu a vývoje. Vedle toho chce tato firma podpořit i oblast vzdělávání – v Jižní Koreji hodlá v roce 2023 otevřít institut zaměřený na školení v oblasti bateriových technologií.

LGES zásobuje bateriemi velké automobilky, jako je Tesla, General Motors nebo Volkswagen, a poptávka po jejích produktech je tudíž značná – v současné době má nevyřízené zakázky na baterie v hodnotě přes 180 bilionů wonů. Do roku 2023 proto plánuje zvýšit výrobní kapacitu na 260 GWh, díky čemuž by do automobilového provozu mohlo v dohledné době vyjet dalších 3,7 milionu elektromobilů.

Společnosti SK Innovation a Samsung SDI své investiční plány v rámci tohoto vládního projektu zatím nezveřejnily, očekává se však, že Samsung SDI do roku 2030 vloží celosvětově do výzkumu a vývoje více než 9 bilionů wonů. SK Innovation plánuje investovat v příštích pěti letech do výzkumu a výroby doma i v zahraničí kolem 18 bilionů wonů.

Skromněji přispěje korejská vláda, která hodlá do roku 2028 tuto iniciativu podpořit částkou 306,6 miliardy wonů, především pak projekty zaměřené na vývoj baterií příští generace, jako jsou baterie založené na technologiích all-solid-state, lithium-síra a lithium-kov.

Do celé záležitosti se vložil i korejský prezident Moon Jae-in, který oznámil, že státem by měly být podporovány především firmy vyvíjející produkty nové generace, včetně bateriových technologií. Malým a středním firmám by měl vypomoci speciální fond dotovaný 80 miliardami wonů. Ten by měl těmto firmám usnadnit nákup materiálů a komponentů potřebných pro výrobu baterií. Do fondu by měly přispět jak vláda, tak různé finanční instituce a již zmínění tři velcí výrobci baterií, kterým byly od vlády na oplátku přislíbeny daňové úlevy ve výši až 50 %.

Že však poměry mezi korejskými technologickými firmami nejsou tak harmonické, jak by se na první pohled mohlo zdát, dokládá nedávný a stále živý spor mezi LG a SK Innovation na americkém trhu. Společnost LG tam obvinila SK coby konkurenta, že jí ukradl některá obchodní tajemství. Americká komise pro mezinárodní obchod dala LG za pravdu a na deset let zakázala dovoz většiny lithium-iontových baterií od SK na americký trh.

Rychlejší rozvoj brzdí surovinová závislost

Určitým problémem korejských výrobců baterií je, že většinu polotovarů musejí dovážet ze zahraničí, hlavně z Číny a Japonska. Podle společnosti B3 Intelligence, která se zabývá průzkumem trhu, například v loňském roce Čína a Japonsko ovládaly 70,2 % trhu s katodami. Na trhu s anodami byla jejich dominance ještě větší: 91,7 %. S dalšími nezbytnými ingrediencemi pro výrobu baterií – se separátory a elektrolytem – to bylo velmi podobné: tyto dvě země měly tržní podíly 80,3 %, resp. 87,9 %. Pro srovnání: Korea měla na trhu s katodami podíl pouze 19,5 %, v případě anod to bylo 8,3 %, 19,7 % u separátorů a 12,1 % u elektrolytů.

I přes tuto velkou ekonomickou rivalitu se Jižní Korea v loňském roce připojila k Číně a Japonsku, aby si společně stanovily rok 2050 jako nejzazší termín, kdy se stanou uhlíkově neutrálními. Korea plánuje vynaložit na svůj vlastní „Green New Deal“ 42,7 bilionu wonů. Cílem těchto investic by měla být především podpora nízkouhlíkových zdrojů energie a ztrojnásobení výroby obnovitelné energie již do roku 2025.

Britská energetická společnost BP nedávno zveřejnila svou již tradiční zprávu o celosvětové spotřebě energií. Tento přehled, který společnost publikuje již 70 let, je respektovaným zdrojem informací a indikátorem nových trendů pro řadu firem působících v oboru energetiky, vládních institucí i nevládních organizací. Loňský rok však byl i v oblasti energetiky značně poznamenán pandemií covid-19, takže řadu údajů obsažených ve zprávě tentokrát nelze brát jako nástup nových vývojových směrů, ale mnohem spíše jako výkyvy. Například poptávka po ropě loni dramaticky poklesla, avšak nyní je již zřejmé, že v první polovině letošního roku se do značné míry vrátila k normálu. Bylo by tedy vážnou chybou myslet si, že loňský propad je začátkem nějakého nového dlouhodobého vývoje.

Globální spotřeba primární energie v loňském roce poklesla o 4,5 %, což byl největší meziroční pokles od roku 1945. Tři čtvrtiny tohoto poklesu přitom šly na vrub spotřebě ropy – vcelku pochopitelně, protože pandemie velmi dramaticky ovlivnila pohyb osob, tedy dopravu. K menšímu poklesu došlo také ve spotřebě uhlí, zemního plynu a jaderné energie. Spotřeba energie z obnovitelných a vodních zdrojů naopak poměrně výrazně vzrostla.

I přes prudký pokles spotřeby zůstala ropa s podílem 31,2 % největším zdrojem energie. Následovalo uhlí, které se podílelo 27,2 %, zemní plyn 24,7 %, voda 6,9 %, obnovitelné zdroje 5,7 % a jaderná energie 4,3 %. Fosilní paliva tak loni stále představovala 83,1 % světové spotřeby primární energie.

K poklesu spotřeby energie došlo na celém světě – zaznamenalo jej více než 95 % zemí, nejvíce pak USA, Indie a Rusko. Jendou z výjimek byla Čína, kde spotřeba energie meziročně vzrostla o 2,1 %. I tak to však bylo výrazně pod průměrným růstem Číny za posledních 10 let, který činil 3,8 %.

Globální emise oxidu uhličitého poklesly v roce 2020 o 6,3 %. Stejně jako u spotřeby energie to byl také největší meziroční pokles od roku 1945 a celoroční emise se celkovým objemem vrátily na úroveň zaznamenanou v roce 2011. Jak však uvádí zpráva, míra poklesu emisí uhlíku v loňském roce odpovídá hodnotě, které by měl svět dosahovat každý rok po příštích 30 let, aby bylo možné naplnit cíle Pařížské klimatické dohody.

(zdroj: BP)

Bez ropy to zatím nejde

V roce 2020 svět spotřeboval 88,5 milionu barelů ropy denně. To bylo o 9,3 % méně než v roce 2019 a zhruba to odpovídalo spotřebě ropy v roce 2012. Ropa i tak stále představuje téměř třetinu zdrojů světové spotřeby energie.

Celosvětová těžba ropy poklesla v roce 2020 o 6,6 milionu barelů denně. Asi dvěma třetinami se na tomto poklesu podílely země OPEC. Produkce ropy v USA poklesla o 600 000 barelů denně, což byl tamní největší meziroční pokles zaznamenaný od začátku frakovacího boomu.

V posledních letech je nejrychleji rostoucím fosilním palivem zemní plyn. Jeho průměrná spotřeba se v posledních deseti letech každoročně zvýšila v průměru o 2,9 %. V loňském roce se jej však stejně jako v případě ropy spotřebovalo méně – meziročně o 2,3 %. To znamenalo největší pokles poptávky po zemním plynu v historii a pouze třetí meziroční pokles zaznamenaný od roku 1965.

I v roce 2020 byly světovým lídrem v oblasti výroby a spotřeby zemního plynu USA.

Celosvětová spotřeba uhlí má od svého vrcholu v roce 2014 sestupný trend. Její loňský pokles o 4,2 % byl však největším meziročním poklesem v historii.

I v případě uhlí byla výjimkou Čína, která spotřebu zvýšila, a to o 0,3 %. Zůstává tak zdaleka největším světovým producentem i spotřebitelem uhlí – v obou případech s podílem přes 50 %.

V zemích OECD se naopak poptávka po uhlí snížila na nejnižší úroveň od roku 1965, kdy se začala tato celosvětová analýza provádět. Historicky největší pokles poptávky po uhlí zaznamenaly i USA.

Obnovitelné zdroje byly i v krizi na vzestupu

Spotřeba obnovitelné energie i přes obrovský celosvětový pokles poptávky po energii obecně pokračovala v trendu z předchozích let. Nárůst poptávky po ní dosáhl 10 %.

Spotřeba solární elektřiny vzrostla o rekordních 1,3 exajoulů (EJ), což byl nárůst o 20 %, největší podíl na nárůstu poptávky po energii z obnovitelných zdrojů však měly větrné elektrárny (+1,5 EJ).

Loňský nárůst kapacity solárních a větrných zdrojů byl v kontextu pandemické krize opravdu pozoruhodný. Solární kapacita vzrostla o 127 GW, zatímco kapacita větrných zdrojů se zvýšila o 111 GW. V případě větrné kapacity to přitom znamenalo téměř dvojnásobný meziroční nárůst. Dohromady tak nyní mají větrné a solární zdroje po celém světě kapacitu 1 441 GW. Pro srovnání: v roce 2010 to bylo 221 GW.

I v případě obnovitelných zdrojů byla největším producentem energie Čína (1 EJ), následovaná USA (0,4 EJ). Evropa přispěla k tomuto nárůstu produkcí 0,7 EJ.

Spotřeba jaderné energie v roce 2020 poklesla o 4,1 %, což však lze částečně připsat poměrně značnému nárůstu v roce 2019. Největším světovým konzumentem jaderné energie zůstaly USA s 31% podílem. Nejrychleji rostla spotřeba jaderné energie v Jižní Africe (+ 13,7 %), Jižní Koreji (+ 9,1 %) a Číně (+ 4,3 %), v celkovém množství spotřebované jaderné energie však největší nárůst vykázala Čína.

Je třeba zopakovat, že údaje za loňský rok se musejí brát s rezervou. Nelze totiž očekávat, že strmě klesající trend ve spotřebě fosilních paliv bude i nadále pokračovat, určitě ne tempem z roku 2020. Ze zprávy nicméně plyne, že investoři by se měli nadále již spíše vyhýbat uhelným společnostem, ale společnosti, které vyrábějí, přepravují nebo prodávají ropu a zemní plyn se zřejmě o svou budoucnost zatím nemusejí příliš obávat.

Zcela evidentní je, že nárůst větrné a solární energie je dlouhodobým trendem, který bude pokračovat a sílit. Výzvou do budoucna tedy bude především budování potřebné infrastruktury pro tyto zdroje a zvládnutí přechodu k elektromobilitě.

Load More