V nedávné době se na první strany mnoha světových médií dostala zpráva, že občané Salvadoru mohou nově všude platit kryptoměnou bitcoin. Tato středoamerická země je tak první, která kryptoměnu zavedla jako oficiální platilo, ačkoli většina populace nemá připojení internetu, bankovní účet ani kreditní kartu. Občané Salvadoru se tak k této novince stavějí značně rezervovaně. K problematickým aspektům této kryptoměny patří kromě jiného i značná energetická náročnost jejího provozu.

Podle Oldřicha Dědka, člena bankovní rady České národní banky, je právě tzv. těžba bitcoinů tím neproblematičtějším na této kryptoměně. „Například Gruzie má obrovský potenciál pro výrobu energie, ale kvůli těžařům bitcoinu se z čistého exportéra elektřiny stala čistým importérem. Jde o tak obrovské mrhání energií, že to musí jednou narazit na strop. Není možné, aby se bitcoin víc rozšířil, protože zeměkoule by tolik energie neměla,“ uvedl pro Český rozhlas tento člen bankovní rady České národní banky.

„Ano, je tam velká energetická náročnost, která ale bude do budoucna celkem významně klesat. Dnes je energie spotřebovávána na zapisování transakcí a na těžení nových bitcoinů, které dostávají za odměnu. Ty ale postupně klesají a bude zůstávat jen energie na zapisování kryptoměny,“ obhajuje udržitelnost bitcoinu hlavní ekonom investiční skupiny Natland  Petr Bartoň. Těžaři si podle něj navíc mohou pro těžbu bitcoinu vybírat lokality po celém světě, a tím pádem i energetické zdroje, které jsou v dané lokalitě k dispozici. Těžař tedy má možnost volby, a pokud uvažuje „udržitelně“, vybere si pro těžbu lokalitu energeticky zásobovanou z obnovitelných zdrojů.         

Lákavá hra

Jak to tedy vlastně je s energetickou náročností bitcoinu? Ta v posledních letech opravdu prudce vzrostla. New York Times vypočítaly, že v roce 2009 jste mohli vytěžit jeden bitcoin velmi snadno pomocí standardního kancelářského PC. Bitcoin jste měli během několika sekund a náklady na jeho zisk byly zanedbatelné. Dnes k tomu potřebujete místnost plnou specializovaných počítačů, každý v ceně tisíců dolarů. Spotřebujete při tom tolik elektřiny, kolik spotřebuje standardní americká domácnost za 9 let. Vyjádřeno v dolarech: zhruba 12 500 USD. Vzrostla však také hodnota samotného bitcoinu: ta dnes pohybuje kolem 50 000 USD, což je také důvod, proč je „hra“ o bitcoiny tak lákavá.  

Číselná srovnání jsou však znepokojující: Bitcoinové transakce probíhající na celém světě totiž spotřebovávají více elektřiny než některé státy. Tvorba bitcoinů a následné transakční pohyby v současné době spotřebují přibližně 91 terawatthodin elektřiny ročně, což je více, než kolik spotřebuje za rok třeba takové pětapůlmilionové Finsko, a více než sedmkrát tolik, kolik elektřiny spotřebují všechny globální operace Googlu. Provedeme-li historické srovnání, zjistíme, že množství elektřiny spotřebované na těžbu bitcoinů za posledních 5 let vzrostlo desetkrát.

Proč je vlastně bitcoin tak energeticky náročný? Vyplývá to z podstaty transakčního procesu. Řekněme, že si chcete něco koupit a zaplatit za to bitcoinem. První fáze koupě je rychlá a snadná: otevřete si bitcoinový účet, třeba u Coinbase, díky němuž můžete nakupovat bitcoiny za dolary. Tím získáte bitcoinovou digitální peněženku a můžete začít obchodovat. Obchodování je však založeno na tom, že každá transakce musí být ověřena v rámci bitcoinové sítě. Ta totiž zaručuje, že bitcoiny, které přijímáte, jsou skutečné. Tím se dostáváme k samotnému jádru celého bitcoinového účetnictví: k údržbě dnes již velmi rozsáhlé veřejné „účetní knihy“. Právě na ni se spotřebuje drtivá většina elektrické energie.

Celosvětové procentuální rozložení těžby bitcoinu (Cambridge Bitcoin Electricity Consumption Index)

Energie jako věrohodnost

Bitcoinoví těžaři po celém světě soutěží o to, kdo z nich bude moci ověřit danou transakci a zapsat ji do účetní knihy všech bitcoinových transakcí. S tímto vítězstvím je spojena odměna v podobě nově vytvořených bitcoinů. Tato hra se nazývá „těžba“. Můžete si ji představit třeba jako hru v kostky, avšak s tím rozdílem, že každý hráč má kostku s nespočetněkrát více stranami. Vítězem hry je ten, komu jako prvnímu padne určité předem definované číslo, například číslo nižší než 10. Vtip je v tom, že čím výkonnější počítač máte, tím více „hodů“ můžete za určitý časový interval provést.

Síť bitcoinů je ovšem navržena důmyslně a na nárůst počtu těžařů a jejich stále výkonnějších počítačů dokáže reagovat zvýšením obtížnosti hry, což znamená například to, že musíte hodit číslo menší než 4, nebo třeba zcela konkrétní číslo. Toto zvýšení obtížnosti však spirálovitě stimuluje další zvyšování výkonu počítačů a energetická náročnost těžby roste a roste. Dnes se proto těžaři často spojují do skupin, aby tak lépe zvládli velmi vysoké náklady na počáteční vybavení.

Ale vraťme se ke hře. Vítěz daného herního kola pak ověří „blok“ bitcoinových transakcí, za což je odměněn několika novými bitcoiny. Proč vůbec transakce doprovází takováto hra? Důvodem je to, že prosté zaznamenávání transakcí do účetní knihy by bylo příliš snadné. Jde tedy o to, zajistit, aby tak činily pouze „důvěryhodné“ počítače a byly eliminovány jakékoli nekalé úmysly. Pokud by totiž někdo chtěl jakýmkoli způsobem narušit legitimitu finančních převodů, musel by disponovat výpočetním výkonem, který je z technického i ekonomického hlediska zcela nerealizovatelný.

Energetická náročnost těžby bitcoinů vyjádřená v procentech spotřeby energie ve vybraných zemích

Bude někdy bitcoin zelenější?

Těžba dnes probíhá po celém světě a často právě tam, kde je dostatek levné energie. Po mnoho minulých let tak byla velká část těžby bitcoinů situována v Číně, avšak v poslední době tamní těžba oslabila. Vědci z univerzity v Cambridgi, kteří studovali geografické rozložení těžby bitcoinů, nedávno uvedli, že podíl Číny na globální těžbě klesl ze 75 procent na konci roku 2019 na 46 procent v dubnu letošního roku. Podíl USA na těžbě ve stejném období naopak vzrostl ze 4 na 16 procent.

Je tedy nějaká šance, že se těžba bitcoinů v dohledné době začne přiklánět k obnovitelným zdrojům energie? Odhady jsou různé, někteří odborníci však varují, že případný nárůst používání obnovitelné energie k tomuto účelu by mohl výrazně omezit možnosti jejího využití k účelům jiným, jež jsou obecně prospěšnější.

Snahy o reflexi současného znepokojivého stavu patrné jsou: jistá skupina těžařů například začala experimentovat s využíváním zbytkového zemního plynu, který se uvolňuje při těžbě fosilních paliv. Tato snaha je však zatím svým rozsahem zcela zanedbatelná a navíc ani příliš nekoresponduje s trendem udržitelnosti. V Číně se zase těžaři pokoušeli využívat vodní energii vznikající během období dešťů. V tomto případě sice šlo o čistý, ale dlouhodobě velmi nespolehlivý zdroj.

Zatím tedy platí, že při těžbě převažuje využívání fosilních zdrojů energie, i když existují samozřejmě lokální odlišnosti. Že by v dohledné době mělo dojít k výraznější změně co do energetických zdrojů i co do energetické náročnosti těžby, není příliš pravděpodobné. Bitcoin si již však – i přes vysokou míru volatility – vydobyl pevné místo ve světě financí a pravděpodobně zde s námi již zůstane. Nezbývá tedy než věřit, že budoucí změny principů těžby umožní její aktuálně jen stěží únosnou energetickou náročnost výrazně snížit.   

Podle revizní skupiny Norského státního investičního fondu, který je největším fondem státního majetku na světě a významně ovlivňuje dění na finančních trzích, se finance staly jedním z odvětví, v nichž je klimatické riziko nejvíce podceňováno. Vedení norské státní banky Norges Bank, která dohlíží na aktiva tohoto fondu ve výši 1,4 bilionu dolarů, by proto mělo zvýšit úsilí, aby zajistilo, že se rizika spojená s globálním oteplováním adekvátním způsobem odrazí v portfoliu fondu.

Fond by se měl také snažit sledovat investiční strategie, které jsou v souladu s cílem Pařížské dohody dosáhnout do roku 2050 nulových uhlíkových emisí, tvrdí experti. K tomu ale nejprve musí správně identifikovat největší klimatická rizika. Martin Skancke, hlavní autor zprávy, říká, že dopad změny klimatu je v řadě odvětví – nejen pouze v mnohými již odepisovaném ropném průmyslu – stále špatně chápán nebo přímo bagatelizován. „Je jen těžko uvěřitelné, že trh ještě nevzal v úvahu všechny informace o klimatických rizicích, kterým čelní ropné společnosti,“ podivuje se Skancke.

Příliš mnoho rizik

Expertní skupina, kterou Skancke vedl, se zaměřila především na finanční sektor. Banky, což ovšem není překvapením, jsou v rámci svých investičních aktivit vystaveny značnému riziku zvláště u těch úvěrů, které koncentrují klimatické riziko přicházející z více odvětví zároveň. Finanční trhy však ohrožuje též riziko nesprávné cenotvorby v oblasti realit, protože například ustupující pobřežní linie a povodně učinily a dále budou činit některé oblasti pevniny neobyvatelnými. Následně je zde oblast pojišťovnictví, které bude čelit stále nepředvídatelnějším živelním událostem, jež budou doprovázeny stále většími škodami na majetku. Mnoho klimatických a finančních rizik v sobě nese i doprava.

Aby byla všechna zjevná i zatím ještě skrytá rizika správně identifikována, měl by podle expertů Norský státní fond začít požadovat, aby se společnosti, které jsou součástí jeho portfolia, podrobily „zátěžovým klimatickým testům“. A tyto testy by měl v posledku podstoupit i samotný fond.

Složitější investiční strategie

Norsko, které je největším vývozcem ropy v celé západní Evropě, je pod stále rostoucím tlakem – domácím i zahraničním –, aby si jeho státní investiční fond stanovil v oblasti klimatu ambicióznější cíle. Prozatím však hlavním zájmem tohoto fondu – což ale to platí i pro většinu dalších investorů – zůstává, jak se nejlépe chránit před ztrátami ve svém vlastním portfoliu, které pramení z globálního oteplování. To však v každém případě znamená, že celý finanční sektor bude muset začít brát klima seriózněji, než tomu bylo doposud, a začít v rámci svým investičních záměrů vytvářet komplexní environmentální, sociální a správní (ESG) strategie.

Norský ministr financí Jan Tore Sanner již naznačil, že doporučení expertní skupiny ohledně státního investičního fondu bere vážně. Vše ale nezáleží pouze na něm. Norský parlament bude nejprve muset schválit formální návrh příslušných změn, k čemuž však zřejmě dojde až po zářijových parlamentních volbách. V těch pravděpodobně současnou vládnoucí koalici vedenou konzervativci nahradí levicověji zaměřený koaliční blok. Sanner však říká, že bez ohledu na složení vládní koalice by se fond neměl odchýlit od svého primárního cíle, jímž je návratnost vložených investic.

Instituce s velkým vlivem

Norský investiční fond však některé kroky ve směru navrhovaných změn již v minulosti učinil. Zvýšil například tlak na některé velké znečišťovatele životního prostředí, jako jsou společnosti Exxon Mobil nebo Chevron, přičemž upozornil na to, že krajním řešením by mohl být i odprodej akcií. Sanner i Skancke však shodně tvrdí, že odprodej by měla být až opravdu poslední možnost. Výše zmíněná expertní skupina je v tomto ohledu iniciativnější a požaduje, aby fond měl pro odprodej akcií, které se nedaří zhodnocovat, a to nejen finančně, ale i v klimatickém ohledu, větší manévrovací prostor. V úvahu je přitom třeba brát i skutečnost, že tento obří investiční fond může svého postavení coby největšího vlastníka akcií na světě dobře využívat k ovlivňování hlasů akcionářů i širší veřejnosti a do jisté míry tak celosvětově koordinovat aktivity v oblasti klimatu.

Hazard Halland, bývalý hlavní ekonom Světové banky, který v minulosti již vedl nátlakovou kampaň vůči velkým finančním investorům, aby se zavázali k nulovým emisím, tento fakt potvrzuje. Podle něj by doporučení expertní skupiny skutečně mohla změnit investiční politiku Norského státního investičního fondu do té míry, že tato politika by následně mohla ovlivnit i investiční strategie řady dalších finančních institucí. „Je to opravdu velmi pozitivní krok,“ zdůraznil.

Norský státní investiční fond je největší instituce svého druhu na světě. Vznikl v roce 1990 za účelem investic výnosů z ropného bohatství země. Tamní politici si totiž uvědomují, že zásoby „černého zlata“ nejsou bezedné. Podle odhadů byla již přibližně polovina norských ropných rezerv vyčerpána, a pokud by těžba dále probíhala současným tempem, budou ropné zdroje do roku 2060 vyčerpány zcela. Cílem fondu je proto zajistit, aby mělo Norsko dostatek peněz i v době, kdy éra fosilních paliv skončí. Peníze získané prodejem ropy investuje fond výhradně mimo Norsko, aby nepřehříval norskou ekonomiku. V současnosti fond těží především z investic do amerických technologických společností, jako je Apple, Amazon, Microsoft a Tesla. Tyto firmy loni významně přispěly k výnosu fondu ve výši 10,9 %. Technologické firmy přitom měly podle ředitele fondu Nicolaie Tangena návratnost 41,9 %.

Rychlý pád Afghánistánu do rukou hnutí Tálibán vyvolal po celém světě značnou politickou nervozitu. Součástí zjitřených debat jsou i otázky po tom, co se stane s obrovským nerostným bohatstvím země.

Afghánistán je jednou z nejchudších zemí na světě. V roce 2010 však Američané v rámci své vojenské mise zjistili, že země má velmi bohatá ložiska nerostů, která údajně mají hodnotu kolem jednoho bilionu amerických dolarů, podle zpravodajských magazínů The Diplomat či The Hill dokonce až tří bilionů USD. To samozřejmě dramaticky mění její ekonomické vyhlídky.

Zásoby nerostů, jako je železo, měď, zlato, stříbro či platina, jsou roztroušeny po mnoha provinciích Afghánistánu. V zemi se však nacházejí i ložiska tzv. vzácných zemin. To je skupina 17 prvků, měkkých kovů, které mají zajímavé fyzikální vlastnosti, například v oblasti magnetismu. Co je ale možná nejdůležitější, země by se mohla stát jedním z největších světových nalezišť lithia, což je zcela zásadní prvek pro výrobu dobíjecích baterií. Pentagon dokonce označil Afghánistán lithiovou Saudskou Arábií, to v narážce na vydatnost nalezišť této „ropy dneška“.

„Afghánistán je určitě jedním z nejbohatších regionů na tradiční drahé kovy, ale je bohatý i na kovy klíčové pro ekonomiku 21. století,“ řekl americké televizní stanici CNN Rod Schoonover, bezpečnostní expert a zakladatel Ecological Futures Group.

Ve hře jsou mocenské zájmy

Těžbě cenných nerostů v minulosti bránily bezpečnostní rizika, špatná infrastruktura a klimatické podmínky, zvláště velká sucha. Tyto okolnosti se za vlády Tálibánu pravděpodobně nezmění. Ve hře však jsou politickoekonomické zájmy zemí, jako je Čína, Pákistán a Indie, které se do těžebního byznysu mohou pokusit zapojit i navzdory současné chaotické situaci.

Velkým problémem země je rovněž chudoba a velmi slabá ekonomika. Podle zprávy amerického Kongresu zveřejněné letos v červnu žilo v roce 2020 odhadem 90 % Afghánců pod tamní hranicí chudoby, která je stanovena na 2 USD na den. Světová banka ve svém nejnovějším profilu této země uvedla, že afghánská ekonomika je velmi křehká a závislá na vnější pomoci. „Rozvoj a diverzifikace soukromého sektoru jsou omezeny nejistotou, politickou nestabilitou, slabými institucemi, nedostatečnou infrastrukturou, rozsáhlou korupcí a celkově složitým podnikatelským prostředím,“ uvádí se ve zprávě.

Další obtížnou překážkou, která brání zahájení efektivní těžby nerostů, je politická nekompetentnost či přímo korupce. Mnoho zemí se slabými či zkorumpovanými vládami trpí takzvaným „prokletím zdrojů“, což znamená, že z využívání přírodních zdrojů neprofituje místní obyvatelstvo a domácí ekonomika. A informace o afghánském nerostném bohatství, pocházející z dřívějších průzkumů provedených Sovětským svazem a v nedávné době potvrzené Američany, jsou samozřejmě obrovským lákadlem. Poptávka po kovech, jako je lithium, kobalt nebo neodym, totiž roste s tím, jak se stále větší část světa snaží přejít na elektromobilu a další emisně čisté technologie.

Mezinárodní agentura pro energii (IEA) v květnu uvedla, že celosvětovou produkci lithia, mědi, niklu, kobaltu a vzácných zemin, je třeba velmi rychle zvýšit. Jinak hrozí, že se nepodaří splnit klimatické cíle. Celých 75 % celosvětové produkce lithia, kobaltu a vzácných zemin přitom v současné době zajišťují pouze tři země – Čína, Demokratická republika Kongo a Austrálie. To je pochopitelně varovná informace a zálusk Číny na těžbu v Afghánistánu obavy z monopolismu a nekalých geopolitických záměrů rozhodně nerozptyluje.

Další důležitou a mnohým jistě známou srovnávací informací, která ještě zvýrazňuje naléhavost „afghánského nerostného problému“, je, že průměrný elektromobil vyžaduje ke své výrobě šestkrát více minerálů než konvenční automobil. Lithium, nikl a kobalt jsou klíčové pro výrobu baterií, elektrické obvody zase vyžadují obrovské množství mědi a hliníku. A vzácné zeminy jsou zapotřebí i k výrobě magnetů, například do větrných turbín.

„Pokud bude mít Afghánistán několik let klidu, umožní mu to rozvoj v čerpání svých nerostných zdrojů a může se tak během deseti let stát jednou z nejbohatších zemí v této oblasti,“ řekl v roce 2010 magazínu Science Said Mirzad z americké výzkumné organizace Geological Survey. Takový klid však dosud nenastal a většina afghánského nerostného bohatství stále zůstává v zemi, řekl Mosin Khan z think tanku Atlantická rada a dřívější člen Mezinárodního měnového fondu.

Co brzdí rozvoj těžby

Problémem je jistě značná náročnost těžby. I když se v Afghánistánu již těží zlato, měď a železo, těžba lithia a prvků vzácných zemin vyžaduje mnohem větší investice, technické know-how a také více času. IEA odhaduje, že od objevení ložiska do zahájení výroby to trvá v průměru 16 let.

Podle Khana vytvářejí v současné době nerostné suroviny Afghánistánu zisk ve výši pouhé jedné miliardy dolarů ročně. Khan přitom odhaduje, že 30 % až 40 % tohoto zisku bylo odsáváno korupcí a také Tálibánem, který měl pod kontrolou řadu menších těžebních projektů. Nyní je poměrně pravděpodobné, že Tálibán využije své znovunabyté moci k tomu, aby těžební činnosti v zemi rozšířil. „Tálibán převzal moc, ale přerod z povstalecké skupiny na celostátní vládu nebude zdaleka jednoduchý,“ upozornil Joseph Parkes, bezpečnostní analytik společnosti Verisk Maplecroft, která se zabývá analýzou rizik. Podle něj je doba, kdy se správa tamního těžebního sektoru standardizuje a stane se funkční, pravděpodobně ještě velmi vzdálena.

Khan poznamenává, že zahraniční investice bylo těžké získat již předtím, než Tálibán svrhl afghánskou civilní vládu podporovanou Západem. Získání soukromého kapitálu tak bude nyní ještě obtížnější, zejména proto, že mnoho nadnárodních firem a investorů se stále více přiklání k vyšším environmentálním, sociálním a správním standardům.

Státem podporované projekty motivované geopoliticky, tedy rozšiřováním politické moci, by však mohly být jiným příběhem. Například Čína, která je mimo jiné celosvětovým lídrem v těžbě vzácných zemin a v současné době také největším zahraničním investorem v Afghánistánu, již oznámila, že s Tálibánem udržuje kontakt a i nadále s ním hodlá vyjednávat.

Je faktem, že Čína se pokouší konkurovat západním zemím v rozvoji zelených technologií. Lithium a vzácné zeminy jsou přitom díky své hustotě a fyzikálním vlastnostem v rámci tohoto snažení zatím nenahraditelné. Snaha získávat nad těmito zdroji kontrolu tedy zapadá do dlouhodobé čínské geopolitické strategie.

Pokud by Čína do těžebních projektů v Afghánistánu skutečně vstoupila, vzhledem k dosavadním čínským praktikám by však hrozilo, že tyto projekty nebudou v souladu s konceptem udržitelnosti a environmentalistickými standardy, domnívá se Rod Schoonover. Avšak vzhledem k tomu, že středoasijský region bude pravděpodobně i nadále politicky velmi nestabilní, je možné, že Peking se bude ke spolupráci s Tálibánem stavět spíše rezervovaně a bude pro své mocenské zájmy hledat jiné, stabilnější regiony. Čína se totiž v Afghánistánu již v minulosti spálila – to když se pokusila investovat do projektu těžby mědi, který však záhy zkrachoval.

Součástí klimatického balíčku Fit for 55, který nedávno zveřejnila Evropská komise, je rovněž návrh opatření s názvem Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (Carbon Border Adjustment Mechanism – CBAM), označovaný také jako uhlíkové clo. Jeho cílem je zjednodušeně řečeno kompenzovat evropským firmám zvýšené výrobní náklady spojené s uhlíkovými emisemi, resp. s dekarbonizací.

Clo by podle Evropské komise mělo být v souladu s pravidly Světové obchodní organizace (WTO), některé země a průmyslová odvětví však již tento předpoklad zpochybnily. S rychlou reakcí přispěchala Čína, která vyjádřila znepokojení právě s částí týkající se uhlíkového cla. Podle Číny plán Evropské unie zavést uhlíkovou daň znepokojující a v navržené podobě bude v rozporu s mezinárodními konvencemi volného obchodu, což ohrozí možnosti dalšího celosvětového hospodářského růstu.

„CBAM je v podstatě jednostranné opatření k rozšíření klimatické problematiky do sféry mezinárodního obchodu,“ řekl Liu Youbin, mluvčí čínského ministerstva ekologie a životního prostředí. „Uhlíkové clo porušuje zásady WTO a vážně naruší vzájemnou důvěru v globální společenství a vyhlídky na ekonomický růst,“ dodal. Čína podle jeho slov zastává postoj, že každá země by v reakci na změnu klimatu měla mít možnost zohlednit svou úroveň hospodářského rozvoje, a chystaný uhlíkový tarif vážně oslabí ochotu a schopnost řady zemí tento problém řešit. Poznamenejme, že je to právě Čína, která se jako přední světový výrobce průmyslových surovin, jako je ocel nebo cement, podílí na emisích skleníkových plynů ze všech zemí nejvíce a uhlíkové clo by ji mohlo citelně zasáhnout. Nicméně aby ukázala i konstruktivní tvář, zveřejnila Čína již dva dny po publikování evropského balíčku svoji vlastní verzi klimatických opatření. Jejím hlavním sdělením je, že uhlíkové neutrality chce tato země dosáhnout v roce 2060, tedy o 10 let později než Evropská unie. V nedávné době Čína také spustila vlastní systém obchodování s emisemi, který by měl napříště pomoci porovnávat rozdíl v ceně uhlíku.

Jako po útoku na Bastilu

Vstoupí-li uhlíkové clo v roce 2026 v platnost, jak je nyní plánováno, bude to znamenat, že řada firem dovážejících do Evropské unie bude muset na jejích hranicích zaplatit nemalé částky. Představitelé EU se však ohrazují proti tomu, že by šlo o tradiční protekcionistický nástroj, jehož cílem je pouze zajištění ekonomických výhod po jednu skupinu na úkor ostatních. „CBAM není daň, je to především opatření v oblasti ochrany životního prostředí,“ obhajuje plánované zavedení uhlíkových tarifů Paolo Gentiloni, bývalý italský premiér, který je nyní evropským ekonomickým komisařem. Exekutiva EU rovněž poznamenává, že Evropská unie nebude první, která takovéto opatření zavede. Například v Kalifornii je již podobné opatření v platnosti – regulují se jím některé dovozy elektřiny.

Vlivný zpravodajský web Politico jízlivě poznamenal, že je příznačné, že se Evropská komise rozhodla oznámit návrh uhlíkových tarifů na francouzský státní svátek – Den Bastily. Byli to totiž Francouzi, kdo vedl snahy o zavedení uhlíkového poplatku. Politico se však ptá, zda stejně jako na začátku francouzské revoluce se vše nezvrhne do „krvavé záplavy sporů“, v níž zmizí většina ušlechtilých záměrů.

Evropská komise má navíc jistě ještě v živé paměti, jak před deseti lety podobně vznešené zelené cíle narazily na překážky tzv. reálpolitiky. Tehdy chtěl Brusel zdanit emise všech letadel odlétajících nebo přistávajících v Evropě, USA a Čína jej však zablokovaly a donutily jej tak od tohoto plánu zcela ustoupit. Washington tenkrát učinil to, že naprosto jednoduše schválil zákon, kterým americkým leteckým společnostem zakázal chystanou evropskou emisní daň dodržovat. Čína zase pohrozila, že přestane kupovat evropská letadla Airbus.

Největším nebezpečím však podle komentátorů je, že návrh bude k nepoznání rozmělněn mnoha kompromisy, které si budou vynucovat velcí obchodní partneři USA a Čína, ale pravděpodobně i některé evropské země, jejichž ekonomickou páteř tvoří „špinavý“ těžký průmysl a těžba, například Polsko.

Na koho dopadnou uhlíková opatření nejtíživěji?

Podle některých expertů uhlíková opatření nedolehnou nejtíživěji na Čínu, ale spíše na Rusko a Turecko, protože to jsou hlavní dovozci oceli, cementu, hliníku, energie a hnojiv do zemí EU. Velká Británie, která patří rovněž k významným exportérům surovin, se pravděpodobně opatření vyhne, protože již má vlastní uhlíkovou politiku. To se týká také Norska, Islandu, Švýcarska a Lichtenštejnska.

„Většina odvětví, o kterých mluvíme, má s Čínou velmi malé obchodní styky, s Ruskem se však obchoduje velmi, jedná se zejména o ropu, uhlí, elektřinu, ocel, hliník nebo hnojiva,“ řekl Nick Mabey, generální ředitel think tanku E3G ještě před zveřejněním evropského klimatického plánu. Dovoz těchto druhů zboží, jejichž výroba je emisně značně náročná, dosáhl v roce 2019 zhruba 10 miliard eur. Celkový ruský export do zemí EU přitom činil 145 miliard eur, což znamenalo, že unie byla největší obchodním partnerem Ruska, zatímco Rusko bylo „jen“ pátým největším obchodním partnerem EU.

Rusko již i zveřejnilo výpočet, podle nějž jej uhlíkové tarify přijdou na 7,6 miliardy amerických dolarů. To by z Moskvy učinilo jednoho z největších poražených v důsledku plánovaných opatření. „Vyhlídka další finanční zátěže je pro naši ekonomiku a naše společnosti extrémně nepříjemná,” komentoval lakonicky plány na uhlíkový tarif Dmitrij Peskov, mluvčí ruského prezidenta Vladimira Putina. Opatrní jsou i relativně nezávislí komentátoři. „Samozřejmě to bude ve WTO sporné,“ uvedl například Pascal Lamy, bývalý generální ředitel WTO. Námitky vedle Ruska a Číny již vznesly také Kanada, Turecko, Katar a Saúdská Arábie.

Otázkou je, jak se nyní zachovají USA. Stupňující se tlak demokratických zákonodárců, jehož vyústěním by mohlo být vytvoření amerického uhlíkového tarifu. Administrativa prezidenta Bidena sice byla až dosud k evropským snahám poměrně skeptická, avšak americký zmocněnec pro otázky klimatu John Kerry varoval, že by nyní mohlo jít o poslední příležitost, nicméně diskuse stále probíhá. „Upozorňuji, že struktura uhlíkových opatření je extrémně komplikovaná,“ řekl Jonathan Pershing, který je členem Kerryho týmu, v květnové debatě zpravodajského portálu Euractiv. „V zásadě souhlasím s tím, že tyto snahy mají cenu, ale myslím si, že ta věc je mimořádně složitá.,“ dodal.

Jisté napětí mezi Evropou a Washingtonem tak v této diskusi přetrvává a odkrývá tak bojiště, na kterém se pravděpodobně bude odehrávat další fáze klimatické politiky. Evropská unie opakovaně zdůraznila, že uhlíkové clo nebude uplatňovat vůči zemím, které mají stejné environmentální ambice jako ona. Tím se otevírá výše zmíněná perspektiva postupných ústupků – Brusel se možná bude snažit uzavírat s jednotlivými zeměmi dvoustranné dohody, které budou obsahovat nejrůznější výjimky s ohledem na jejich „zelené agendy“.

Jižní Korea plánuje do konce tohoto desetiletí investovat do posílení výroby baterií pro elektromobily 40,6 bilionu wonů (35 miliard USD). Chce si tak upevnit pozici velmoci v tomto výrobním odvětví a zvýšit konkurenční tlak na dosud dominantní Čínu a Japonsko. Hlavními investory tohoto ambiciózního plánu budou především velké korejské technologické společnosti LG Energy Solution (LGES), SK Innovation a Samsung SDI.

„Cílem tohoto plánu je zajistit, aby společnostem byly poskytovány náležité pobídky k investicím do výzkumu a vývoje, které jim pomohou stát se na trhu s bateriemi světovými lídry,“ uvádí se v prohlášení korejské vlády. Podle vládního dokumentu se totiž jedná o odvětví, které se má stát životně důležitou součástí budoucí ekonomiky země.

Jihokorejští výrobci baterií pro elektromobily jsou jedni z největších na světě. Svědčí o tom například to, že v první polovině letošního roku jim patřila třetina celosvětového trhu. Korejské firmy navíc stále expandují – budují výrobní závody po celém světě, aby dokázaly uspokojit stále rostoucí poptávku po elektromobilech. Jejich výrobní kapacita se za posledních pět let téměř zečtyřnásobila na stávajících 217 GWh.

Aktuální vedoucí pozici Číny dokládá podle korejské poradenské společnosti SNE Research například to, že čínská společnost Amperex Technology letos sama dodala na světové trhy 31 % baterií. Potenciál dalšího rozvoje je však značný a SNE Research očekává, že globální trh s bateriemi vzroste do roku 2030 ze současných 46 miliard dolarů na zhruba 352 miliard dolarů. „Další investice a podpora jsou v tomto okamžiku naprosto zásadní, protože očekáváme, že tento trh dlouhodobě poroste,“ zdůraznil Yoon Joon-won z korejské investiční společnosti DS Asset Management.

Masivní podpora od státu i firem

Ze tří zmíněných technologických firem zatím nejaktivněji vystupuje společnost LGES, která se již nechala slyšet, že do roku 2030 plánuje investovat do rozvoje bateriových technologií 15,1 bilionu wonů, z toho téměř dvě třetiny – 9,7 bilionu wonů – do výzkumu a vývoje. Vedle toho chce tato firma podpořit i oblast vzdělávání – v Jižní Koreji hodlá v roce 2023 otevřít institut zaměřený na školení v oblasti bateriových technologií.

LGES zásobuje bateriemi velké automobilky, jako je Tesla, General Motors nebo Volkswagen, a poptávka po jejích produktech je tudíž značná – v současné době má nevyřízené zakázky na baterie v hodnotě přes 180 bilionů wonů. Do roku 2023 proto plánuje zvýšit výrobní kapacitu na 260 GWh, díky čemuž by do automobilového provozu mohlo v dohledné době vyjet dalších 3,7 milionu elektromobilů.

Společnosti SK Innovation a Samsung SDI své investiční plány v rámci tohoto vládního projektu zatím nezveřejnily, očekává se však, že Samsung SDI do roku 2030 vloží celosvětově do výzkumu a vývoje více než 9 bilionů wonů. SK Innovation plánuje investovat v příštích pěti letech do výzkumu a výroby doma i v zahraničí kolem 18 bilionů wonů.

Skromněji přispěje korejská vláda, která hodlá do roku 2028 tuto iniciativu podpořit částkou 306,6 miliardy wonů, především pak projekty zaměřené na vývoj baterií příští generace, jako jsou baterie založené na technologiích all-solid-state, lithium-síra a lithium-kov.

Do celé záležitosti se vložil i korejský prezident Moon Jae-in, který oznámil, že státem by měly být podporovány především firmy vyvíjející produkty nové generace, včetně bateriových technologií. Malým a středním firmám by měl vypomoci speciální fond dotovaný 80 miliardami wonů. Ten by měl těmto firmám usnadnit nákup materiálů a komponentů potřebných pro výrobu baterií. Do fondu by měly přispět jak vláda, tak různé finanční instituce a již zmínění tři velcí výrobci baterií, kterým byly od vlády na oplátku přislíbeny daňové úlevy ve výši až 50 %.

Že však poměry mezi korejskými technologickými firmami nejsou tak harmonické, jak by se na první pohled mohlo zdát, dokládá nedávný a stále živý spor mezi LG a SK Innovation na americkém trhu. Společnost LG tam obvinila SK coby konkurenta, že jí ukradl některá obchodní tajemství. Americká komise pro mezinárodní obchod dala LG za pravdu a na deset let zakázala dovoz většiny lithium-iontových baterií od SK na americký trh.

Rychlejší rozvoj brzdí surovinová závislost

Určitým problémem korejských výrobců baterií je, že většinu polotovarů musejí dovážet ze zahraničí, hlavně z Číny a Japonska. Podle společnosti B3 Intelligence, která se zabývá průzkumem trhu, například v loňském roce Čína a Japonsko ovládaly 70,2 % trhu s katodami. Na trhu s anodami byla jejich dominance ještě větší: 91,7 %. S dalšími nezbytnými ingrediencemi pro výrobu baterií – se separátory a elektrolytem – to bylo velmi podobné: tyto dvě země měly tržní podíly 80,3 %, resp. 87,9 %. Pro srovnání: Korea měla na trhu s katodami podíl pouze 19,5 %, v případě anod to bylo 8,3 %, 19,7 % u separátorů a 12,1 % u elektrolytů.

I přes tuto velkou ekonomickou rivalitu se Jižní Korea v loňském roce připojila k Číně a Japonsku, aby si společně stanovily rok 2050 jako nejzazší termín, kdy se stanou uhlíkově neutrálními. Korea plánuje vynaložit na svůj vlastní „Green New Deal“ 42,7 bilionu wonů. Cílem těchto investic by měla být především podpora nízkouhlíkových zdrojů energie a ztrojnásobení výroby obnovitelné energie již do roku 2025.

Britská energetická společnost BP nedávno zveřejnila svou již tradiční zprávu o celosvětové spotřebě energií. Tento přehled, který společnost publikuje již 70 let, je respektovaným zdrojem informací a indikátorem nových trendů pro řadu firem působících v oboru energetiky, vládních institucí i nevládních organizací. Loňský rok však byl i v oblasti energetiky značně poznamenán pandemií covid-19, takže řadu údajů obsažených ve zprávě tentokrát nelze brát jako nástup nových vývojových směrů, ale mnohem spíše jako výkyvy. Například poptávka po ropě loni dramaticky poklesla, avšak nyní je již zřejmé, že v první polovině letošního roku se do značné míry vrátila k normálu. Bylo by tedy vážnou chybou myslet si, že loňský propad je začátkem nějakého nového dlouhodobého vývoje.

Globální spotřeba primární energie v loňském roce poklesla o 4,5 %, což byl největší meziroční pokles od roku 1945. Tři čtvrtiny tohoto poklesu přitom šly na vrub spotřebě ropy – vcelku pochopitelně, protože pandemie velmi dramaticky ovlivnila pohyb osob, tedy dopravu. K menšímu poklesu došlo také ve spotřebě uhlí, zemního plynu a jaderné energie. Spotřeba energie z obnovitelných a vodních zdrojů naopak poměrně výrazně vzrostla.

I přes prudký pokles spotřeby zůstala ropa s podílem 31,2 % největším zdrojem energie. Následovalo uhlí, které se podílelo 27,2 %, zemní plyn 24,7 %, voda 6,9 %, obnovitelné zdroje 5,7 % a jaderná energie 4,3 %. Fosilní paliva tak loni stále představovala 83,1 % světové spotřeby primární energie.

K poklesu spotřeby energie došlo na celém světě – zaznamenalo jej více než 95 % zemí, nejvíce pak USA, Indie a Rusko. Jendou z výjimek byla Čína, kde spotřeba energie meziročně vzrostla o 2,1 %. I tak to však bylo výrazně pod průměrným růstem Číny za posledních 10 let, který činil 3,8 %.

Globální emise oxidu uhličitého poklesly v roce 2020 o 6,3 %. Stejně jako u spotřeby energie to byl také největší meziroční pokles od roku 1945 a celoroční emise se celkovým objemem vrátily na úroveň zaznamenanou v roce 2011. Jak však uvádí zpráva, míra poklesu emisí uhlíku v loňském roce odpovídá hodnotě, které by měl svět dosahovat každý rok po příštích 30 let, aby bylo možné naplnit cíle Pařížské klimatické dohody.

(zdroj: BP)

Bez ropy to zatím nejde

V roce 2020 svět spotřeboval 88,5 milionu barelů ropy denně. To bylo o 9,3 % méně než v roce 2019 a zhruba to odpovídalo spotřebě ropy v roce 2012. Ropa i tak stále představuje téměř třetinu zdrojů světové spotřeby energie.

Celosvětová těžba ropy poklesla v roce 2020 o 6,6 milionu barelů denně. Asi dvěma třetinami se na tomto poklesu podílely země OPEC. Produkce ropy v USA poklesla o 600 000 barelů denně, což byl tamní největší meziroční pokles zaznamenaný od začátku frakovacího boomu.

V posledních letech je nejrychleji rostoucím fosilním palivem zemní plyn. Jeho průměrná spotřeba se v posledních deseti letech každoročně zvýšila v průměru o 2,9 %. V loňském roce se jej však stejně jako v případě ropy spotřebovalo méně – meziročně o 2,3 %. To znamenalo největší pokles poptávky po zemním plynu v historii a pouze třetí meziroční pokles zaznamenaný od roku 1965.

I v roce 2020 byly světovým lídrem v oblasti výroby a spotřeby zemního plynu USA.

Celosvětová spotřeba uhlí má od svého vrcholu v roce 2014 sestupný trend. Její loňský pokles o 4,2 % byl však největším meziročním poklesem v historii.

I v případě uhlí byla výjimkou Čína, která spotřebu zvýšila, a to o 0,3 %. Zůstává tak zdaleka největším světovým producentem i spotřebitelem uhlí – v obou případech s podílem přes 50 %.

V zemích OECD se naopak poptávka po uhlí snížila na nejnižší úroveň od roku 1965, kdy se začala tato celosvětová analýza provádět. Historicky největší pokles poptávky po uhlí zaznamenaly i USA.

Obnovitelné zdroje byly i v krizi na vzestupu

Spotřeba obnovitelné energie i přes obrovský celosvětový pokles poptávky po energii obecně pokračovala v trendu z předchozích let. Nárůst poptávky po ní dosáhl 10 %.

Spotřeba solární elektřiny vzrostla o rekordních 1,3 exajoulů (EJ), což byl nárůst o 20 %, největší podíl na nárůstu poptávky po energii z obnovitelných zdrojů však měly větrné elektrárny (+1,5 EJ).

Loňský nárůst kapacity solárních a větrných zdrojů byl v kontextu pandemické krize opravdu pozoruhodný. Solární kapacita vzrostla o 127 GW, zatímco kapacita větrných zdrojů se zvýšila o 111 GW. V případě větrné kapacity to přitom znamenalo téměř dvojnásobný meziroční nárůst. Dohromady tak nyní mají větrné a solární zdroje po celém světě kapacitu 1 441 GW. Pro srovnání: v roce 2010 to bylo 221 GW.

I v případě obnovitelných zdrojů byla největším producentem energie Čína (1 EJ), následovaná USA (0,4 EJ). Evropa přispěla k tomuto nárůstu produkcí 0,7 EJ.

Spotřeba jaderné energie v roce 2020 poklesla o 4,1 %, což však lze částečně připsat poměrně značnému nárůstu v roce 2019. Největším světovým konzumentem jaderné energie zůstaly USA s 31% podílem. Nejrychleji rostla spotřeba jaderné energie v Jižní Africe (+ 13,7 %), Jižní Koreji (+ 9,1 %) a Číně (+ 4,3 %), v celkovém množství spotřebované jaderné energie však největší nárůst vykázala Čína.

Je třeba zopakovat, že údaje za loňský rok se musejí brát s rezervou. Nelze totiž očekávat, že strmě klesající trend ve spotřebě fosilních paliv bude i nadále pokračovat, určitě ne tempem z roku 2020. Ze zprávy nicméně plyne, že investoři by se měli nadále již spíše vyhýbat uhelným společnostem, ale společnosti, které vyrábějí, přepravují nebo prodávají ropu a zemní plyn se zřejmě o svou budoucnost zatím nemusejí příliš obávat.

Zcela evidentní je, že nárůst větrné a solární energie je dlouhodobým trendem, který bude pokračovat a sílit. Výzvou do budoucna tedy bude především budování potřebné infrastruktury pro tyto zdroje a zvládnutí přechodu k elektromobilitě.

Pokud se jako žena chystáte do podnikání, máme pro vás ne úplně dobrou zprávu. Nový výzkum, který se věnoval vlivu pohlaví zakladatele startupu na schopnost získat soukromý kapitál v Evropě, ukázal, ženy mají znatelně nižší šance na získání tohoto druhu prostředků.

Zprávu s tím závěrem vydala společnost NGP Capital, původem finská globální firma pro řízení rizikových investic do začínajících firem, a upozornil na ni server Tech.eu. Její analytici se ponořili do dat získaných z Q, což je na zakázku vytvořená platforma umělé inteligence společnosti NGP Capital určená k hledání nových startupů a trhů, a podívali se na surová data.

Celkem NGP Capital vybrala 21 289 společností a poté se podívala na 9 422 společností, které získaly rizikový kapitál v letech 2014 až 2019, aby zjistila, kolik z jejich zakladatelů bylo žen. Při zkoumání korelace firma spojila síly s Catarinou Cawén, mladou výzkumnicí z Helsinek.

Výzkum znovu ilustruje, jak téměř exkluzivně mužská záležitost oblast technologických start-upů je: 93 % z 3,2 miliardy eur investovaných do rizikového kapitálu v severských zemích v roce 2019 připadlo pouze mužským zakládajícím týmům, 6 % smíšeným týmům a pouze 1 % zakládajícím týmům složeným výhradně z žen.

To není překvapivá statistika, nejzajímavější asi je, že během pandemie koronaviru se čísla nijak nezlepšují. Ve skutečnosti se spíše zhoršují (NGP Capital pravděpodobně v příštích měsících výzkum aktualizuje a zahrne do něj i rok 2020, ale velkou změnu nečekejte).

Do jaké míry je to dáno “problémem na straně nabídky”? Zakládají ženy o tolik méně méně společností než muži? Podívejte se na následující graf. Ukazuje celkový počet evropských společností založených v letech 2014 až 2018 a kolik z nich získalo v letech 2015 až 2019 rizikový kapitál, a to jak v absolutních číslech, tak v relativním procentuálním vyjádření v rámci jednotlivých typů zakladatelských týmů.

Pohlaví zakladatelů v evropských start-upech (kredit NGP Capital)
Pohlaví zakladatelů v evropských start-upech (kredit NGP Capital)

Přístup k rizikovému kapitálu získalo 44 % startupů ze vzorku 21 289 a 20 % se dostalo do “fáze raného růstu” (série A). Avšak pouze 11 % týmů složených pouze z žen získalo rizikový kapitál ve fázi “early-growth” a ze všech společností založených ženami v Evropě získalo rizikový kapitál pouze 30 %.

Ze všech společností, které založily pouze mužské týmy, získalo 43 % podporu rizikového kapitálu. Smíšené zakladatelské týmy uspěly v tomto ohledu relativně nejčastěji: 56 % všech společností založených smíšenými týmy získalo rizikový kapitál.

Startupy podle zastoupení pohlaví v týmu a dosažené fáze rozvoje (kredit NGP Capital)
Startupy podle zastoupení pohlaví v týmu a dosažené fáze rozvoje (kredit NGP Capital)

Výzkum také poprvé nabídl pohled na to, jaký je vzájemný vliv pohlaví a “backgroundu”. Takových faktorů jako je zda podnikatel již dříve založil společnost, nebo zda má či nemá vysokoškolské vzdělání.

Předtím se ještě podívejme na celková data sektorově. Následující graf ukazuje, jak bylo financování rizikovým kapitálem rozděleno v různých odvětvích mezi různé typy zakladatelských týmů. Procenta ukazují podíl společností, které získaly podporu rizikového kapitálu, v porovnání s počtem založených společností.

Podíl zafinancových společností, které získaly VC funding (kredit NGP Capital)
Podíl zafinancových společností, které získaly VC funding (kredit NGP Capital)

V Evropě bylo v letech 2014 až 2018 založeno nejvíce společností v odvětvích fintech, healthtech, foodtech, podnikový software/”software as a service” a marketing.

Týmy, v nichž působí pouze muži, i týmy se smíšenými kolektivy založily ve srovnání s ostatními odvětvími více společností v oborech fintech (3 102) a healthtech (2 523). Výhradně ženské týmy založily více společností v odvětvích healthtech (252) a foodtech (151) než v ostatních oblastech.

Ženy byly také relativně aktivnější v odvětvích, jako je móda, média a vzdělávání. Muži naopak převládají jasně v odvětvích, jako je podnikový software, doprava a energetika.

Výzkum ukázal, že smíšené týmy byly relativně nejúspěšnější. Uspěly nejčastěji ve všech odvětvích s výjimkou herního sektoru. V tom jediném výhradně ženské týmy úspěly častěji než týmy se smíšeným nebo čistě mužským složením.

Podíl počtu zafinancovaných start-upů na celkovém počtu založených start-upů podle pohlaví(kredit NGP Capital)
Podíl počtu zafinancovaných start-upů na celkovém počtu založených start-upů podle pohlaví (kredit NGP Capital)

Vraťme se ovšem k backgroundu, tedy zjednodušeně vlivu informací o samotných zakladatelích na úspěšnost start-upu. Jak tedy rizikový kapitál zohledňuje faktory, jako jsou předchozí zkušenosti se zakládáním start-upů, ekonomické nebo technologické vzdělání či vysokoškolský titul.

Z následujícího grafu je patrné na pohled překvapivé zjištění, že pohlaví hraje ještě větší roli než všechny výše zmíněné faktory.

Podíl zafinancovaných start-upů na základě
Podíl zafinancovaných start-upů na základě “backgroundu” a pohlaví (kredit NGP Capital)

U čistě “ženských start-upů” je překvapivě vidět zcela opačný trend než ve všech ostatních případech. Zatímco obecně je vysokoškolský diplom výhodou, v případě čistě ženských týmů je to právě naopak. V tomto případě jako by vliv pohlaví přebil ostatní faktory.

Tento trend se projevuje i v dalších kategoriích. Stejný “background” nemá u zakladatelek stejný pozitivní vliv jako v případě zakladatelských týmů složených pouze z mužů a smíšených týmů.

Regresní analýza tedy ukazuje, že při rovnosti všech ostatních faktorů samotná příslušnost k ženskému pohlaví snižovala pravděpodobnost získání rizikového kapitálu zakladateli o 17 %. Tohle je údaj, který by si určitě zasloužil další pozornost.

Americká společnost Colonial Pipeline zaplatila podle Bloombergu hackerům z východní Evropy bitcoiny v ceně přes 100 milionů Kč jako výkupné za kybernetický útok, který provoz její sítě potrubí pro přepravu ropných produktů na východě USA.

Podle zdrojů firma výkupné zaplatila ve formě nesledovatelné kryptoměny již v pátek, a to několik hodin po útoku. Na oplátku od hackerů obdržela dešifrovací nástroj k obnovení zablokované počítačové sítě. Nástroj byl ale tak pomalý, že firma ve snaze o obnovení sítě dál používala své vlastní záložní systémy, píše Bloomberg. Zástupci firmy se k těmto informacím odmítli vyjádřit.

Hackeři, kteří na firmu zaútočili, jsou podle FBI spojení se skupinou DarkSide specializovanou na kybernetické vyděračství. Předpokládá se, že tato skupina má základnu v Rusku či východní Evropě. FBI od placení výkupného hackerům odrazuje a upozorňuje, že neexistuje záruka, že hackeři splní své sliby a odblokují napadený systém.

Společnost Colonial Pipeline již částečně obnovila provoz své potrubní sítě. Upozornila však, že návrat k normálu potrvá ještě několik dnů. Colonial Pipeline je největším provozovatelem sítě potrubí pro přepravu ropných produktů v USA a hlavním dodavatelem pohonných hmot pro jihovýchod USA. Zastavení provozu způsobilo v tomto regionu nedostatek pohonných hmot, u čerpacích stanic se před letní sezonou tvořily dlouhé fronty. Průměrná cena benzinu vystoupila na maximum od října 2014.

Zloději s kodexem

Útok proběhl způsobem, se kterým se většina z nás v posledních letech již seznámila: pomocí tzv. ransomware. Jde o vyděračský program, který obvykle uživateli zašifruje jeho data, zablokuje přístup k systému. Autoři pak za odblokování požadují výkupné, obvykle prostřednictvím nějaké kryptoměny.

Mapak sítě potrubí společnosti Colonial Pipeline (kredit Colonial Pipeline)
Mapak sítě potrubí společnosti Colonial Pipeline (kredit Colonial Pipeline)

Skupina známá jako DarkSide se na ransomware specializuje. To samo o sobě ovšem není nijak zvláštní, ransomware je zatím nejlepší obchodní model, který se internetovým zločincům podařilo najít. Ochota platit je u obětí dostatečně vysoká, platby s pomocí kryptoměn pro zločince poměrně bezpečné a dostatečně „měkkých“ cílů je dostatek.

V tomto případě ovšem podle některých indicií došlo k paradoxní situaci, kdy zločinci chytili větší “rybu”, než doufali. Útok na Colonial Pipeline je v podstatě útok na kritickou infrastrukturu USA, a jako takový k sobě připoutal spoustu pozornosti. Společnost se obrátila na policii a FBI, takže hackeři jen stěží dostanou výkupné a naopak se stanou předmětem pozornosti vyšetřovatelů. Právě to v dnešní situaci ovšem nejspíše nemají zapotřebí, protože ransomware je skutečně “kvetoucí byznys”, jehož význam meziročně roste stejně jako realizované zisky.

DarkSide se přitom doslova etablovala jako “solidní” organizace. Svým obětem nabízí zákaznickou linku, slibuje část zisku odvádět na dobročinnost a má vlastní “etický kodex”, podle kterého například nehodlá napadat nemocnice či jiná podobná zařízení. (A také podniky v zemích bývalého SSSR, což naznačuje, odkud pochází.) Pozornost úřadu jejímu “podnikání” svědčit bude těžko, byť rozhodně není jisté, že se ho podaří rychle zastavit. Jednotlivci, kteří organizaci provozují, také v dohledné době s velkou pravděpodobností zůstanou mimo dosah amerických policejních složek.

Podle databáze Crunchbase investice do evropských startupů dosáhly v prvním čtvrtletí 21,4 miliardy dolarů. To je dvakrát více než v roce předchozím a téměř dvojnásobek oproti poslednímu čtvrtletí roku 2020. 

Zvýšil se i počet nových jednorožců v Evropě, za jediné čtvrtletí jich přibylo bezkonkurenčně nejvíc – 16. Za celý rok 2020 přibylo 15 nových evropských jednorožců. Evropská rada soukromých jednorožců v hodnotě 1 miliardy dolarů nebo vyšší eviduje 86 společností, což je přibližně 11 % všech jednorožců na světě.

Evropští jednorožci také v prvním čtvrtletí získali větší množství kapitálu, 8,2 miliardy dolarů oproti 3,9 miliardy dolarů ve čtvrtém čtvrtletí roku 2020.

Seed financování ve výši 1,3 miliardy dolarů představuje nejvyšší částku, jaká byla zatím v jednom čtvrtletí u evropských startupů zaznamenána, meziročně se zvýšila o 26 % a mezičtvrtletně o 10 %. Seed financování v Evropě poprvé dosáhlo 1 miliardy dolarů v roce 2017. Od roku 2018 je financování v seed fázi na úrovni 1 miliardy dolarů nebo nad ní.

Rovněž objem finančních prostředků v rané fázi (5,8 miliardy dolarů) je pro evropské startupy historickým maximem. Druhým nejvyšším čtvrtletím, co se týče financování, bylo třetí čtvrtletí roku 2020 s celkovou částkou 5,4 miliardy dolarů. Financování se meziročně zvýšilo o 62 % a mezičtvrtletně o 49 %. Počty zafinancovaných projektů se zvýšily i ve srovnání s předchozím čtvrtletím. Přitom obvykle mívá tento v posledním čtvrtletí mívá ukazatel klesající tendenci z důvodu zpoždění dat.

Devět společností získalo v rané fázi financování více než 100 milionů dolarů, včetně čtyř v oblasti dodávek potravin. Patří mezi ně německá společnost Gorillas, která získala 290 milionů dolarů, česká společnost Rohlik se sumou 230 milionů dolarů a turecká společnost Getir, která obdržela 128 milionů dolarů.  Britská společnost Zapp si zajistila 100 milionů dolarů v sérii A.

Více než 100 milionů dolarů získaly v rámci svých kol financování tři evropské biotechnologické společnosti: New Amsterdam Pharma se sídlem v Nizozemsku získala 194 milionů dolarů v rámci série A, společnost Vaccitech se sídlem v Oxfordu ve Velké Británii získala 168 milionů dolarů v rámci série B a společnost IO Biotech se sídlem v Kodani získala 154 milionů dolarů v rámci série B. 

V Rakousku získala kryptoměnová platforma Bitpanda 170 milionů dolarů. A společnost Branded se sídlem ve Francii, která se zabývá akvizicí nejvýkonnějších prodejců na Amazonu, získala 150 milionů dolarů.

Financování pozdní fáze a technologického růstu dosáhlo 14,3 miliardy dolarů, což je o 202 % více než v předchozím roce a o 126 % více než v předchozím čtvrtletí. Jedná se o nejvyšší částku, jaká kdy byla u startupů se sídlem v Evropě zaznamenána. Miliardová kola financování získaly stockholmská platforma pro elektronické platby Klarna a londýnské online tržiště ojetých automobilů Cazoo.

Britský start-up Cazoo, který je často označován za „Amazon na trhu s ojetými auty“ (foto Cazoo)
Britský start-up Cazoo, který je často označován za „Amazon na trhu s ojetými auty“. (foto Cazoo)

Počet kol financování v hodnotě 100 milionů dolarů nebo vyšší dosáhl nejvyššího počtu zaznamenaného za čtvrtletí, a to 54 kol. Většina z nich je v pozdní fázi. Větší podíl transakcí uskutečnili rizikoví a alternativní investoři se sídlem v USA než jejich evropští kolegové.

Nejaktivnější investoři do evropských startupů zdůrazňují propojení mezi evropskými a americkými trhy rizikového kapitálu. V Evropě pochází většina aktivních investorů z Německa a Velké Británie, konkrétně High-Tech Gründerfonds, Business Growth Fund, HV Capital a Northzone.

Mezi aktivní investory se sídlem mimo Evropu patří GV, venture odnož společnosti Google, Accel, který nedávno oslavil 20 let s investičním týmem ve Velké Británii, Index Ventures, který vedle svých původních kanceláří v Evropě založil ústředí v USA, e.ventures a General Catalyst se sídlem v USA.

V prvním čtvrtletí došlo k výraznému nárůstu počtu akvizic společností se sídlem v Evropě. Za zmínku stojí berlínská společnost Adjust, která se zabývá automatizací marketingu a kterou za 1 miliardu dolarů koupila americká společnost AppLovin, a kodaňská platforma Peakon, kterou za 700 milionů dolarů koupila další americká společnost Workday.

Většinu akvizic v ceně nad 100 milionů dolarů vedly společnosti se sídlem v USA. Celkově jejich podíl na všech akvizicích v evropských společnostech však činil pouze zhruba třetinu.

V tomto čtvrtletí vstoupily na burzu dvě evropské společnosti, jejichž hodnota přesáhla 10 miliard dolarů. Konkrétně se jedná o společnost Arrival, která vyrábí elektromobily prostřednictvím účelově založené společnosti, a o doručovací službu Deliveroo.

Společnost Shopify si podepsala letos rekordní smlouvu na odstranění části své “uhlíkové stopy” z atmosféry. Má se o to postarat unikátní zařízení v USA.

Texas je jedním z několika zón, kde kde lidstvo ve velkém dopravuje na povrch pod zemí uložený uhlík. Samozřejmě ne kvůli uhlíku samotnému, ale jeho snadno dostupné energii, která je ve vazbách uhlíku s dalšími prvky uložena. V příštích několika letech by tu ovšem měl vzniknout závod, který tok uhlíku má otočit. Zatím probíhá vývoj, provoz by měl být hotový v roce 2024. Už teď je ovšem ojedinělý provoz zčásti rezervovaný. Zatím největší předběžnou objednávku udělala společnost Shopify, která si zamluvila odstranění 10 tisíců tun oxidu uhličitého.

Za projektem stojí několik hráčů. Hlavním je kanadská společnost Carbon Engineering, která se už několik let věnuje vývoji technologie odstraňování CO2 – o tom si více dále v článku. Jejími “spoluhráčem” v projektu je investiční společnost, za kterou z velké části stojí těžařská společnost Occidental Petroleum Corp..

Jinak řečeno, projekt texaské “průmyslové čističky vzduchu” je příkladem toho, jak tradiční firmy inovují a hledají nové zdroje příjmů. Těžaři potřebují nový byznys a věří, že by jím mohlo být odstraňování druhotných následků činnosti, na které vydělávali v posledních 150 letech. Je to vidět i na tom že, mezi investory do firmy Carbon Engineering se najde více velkých společností z oboru těžby fosilních paliv: Chevron či uhelný „gigant“ BHP. Tak jak má jejich nový byznys vypadat?

Jde o cenu

Otázka odstraňování oxidu uhličitého “čištěním” ze vzduchu byla v minulosti otázkou čistě akademickou. Kolektivní analýza týmu znalců z různých institucí v roce 2011 uváděla možný rozptyl cen v rozmezí mezi 50 až 1000 dolary za tunu tohoto plynu. Jinak řečeno, nebylo jasné, zda je o sci-fi, nebo reálně nasaditelnou technologii. Za 50 dolarů za tunu by se totiž při současné ceně emisních povolenek v EU totiž podobná technologie v podstatě vyplatila, protože cena povolenek se pohybuje už i kolem 50 euro. Za ceny kolem 1000 dolarů je její nasazení prakticky nereálné za jakýchkoliv okolností.

Carbon Engineering už více než 10 let snaží tento rozptyl zúžit a cenu srazit. Přitom chce ve velkém měřítku využívat postupy, které jsou známé již dlouho. Firma zvolila technologii zachycování CO2 v zásaditém roztoku, která je podle nich dobře škálovatelná. V podstatě ve všech krocích využívá postupy a reakce známé z jiných oborů, například papírenství. Proces poměrně podrobně popsala v loňské publikaci v časopise Joule (zde v PDF).

V provozu firmy Carbon Engineering se k zachycení používá čtyřstupňového procesu, jehož chemický zápis a hrubou energetickou bilanci najdete na připojeném schématu. Firma zvolila technologii zachycování CO2 v zásaditém roztoku, která v podstatě ve všech krocích využívá postupy a reakce využívané v jiných oborech, například papírenství. (schéma Carbon Engineering, SPE)

Práce je jedním z mála fakticky založených pohledů na technologii, od které si někteří neslibují nic a jiní všechno. Přitom, jak je známo, na papíře jsou všechny projekty postavené z běžně dostupných dílů, přesně na čas a podle rozpočtu, zatímco ve skutečnosti… Ve skutečnosti bývá všechno jinak. Carbon Engineering se v textu snaží jednoznačně ukázat, že její projekt je více než jen teoretický. Přesně popisuje nejen jednotlivé kroky procesu, tak i konkrétní dodavatele jednotlivých klíčových komponentů.

Cenu za odstranění tuny CO2 tým Carbon Engineering odhaduje na zhruba 100 až 230 dolarů za tunu, a to včetně kapitálových výdajů na stavbu linky. Externí odborníci odhadují, že za ceny kolem 250 dolarů by nebyl problém provoz spustit už dnes. Cena pod 100 dolarů by mohla být dosažitelná v poměrně blízké budoucnosti a za předpokladu, že půjde o větší linku, při jejímž budování se mohou uplatnit úspory z rozsahu.

Kdo to zaplatí?

Podobná separace oxidu uhličitého z atmosféry není (a s výjimkou špatných sci-fi ani nikdy nebude) způsob, jak výrazně snižovat množství tohoto skleníkového plynu v atmosféře. Carbon Engineering v Texasu chce postavit komerční provoz schopný za rok z atmosféry odstranit zhruba milion tun oxidu uhličitého. Celosvětové emise činí v posledních letech něco přes 30 miliard tun CO2 ročně.

Nejde o řešení problému světového klimatu, ale problému obchodního. Cena za vypouštění uhlíku do atmosféry bude minimálně v některých částech světa zřejmě dále stoupat. O evropských povolenkách jsme mluvili, ale není to jediný trh. Bidenova administrativa se zdá nějaké formě uhlíkové daně nakloněna a některé velmi “modré” americké státy už podobné kroky mají naplánovány. Například v Kalifornii by měl postupně začít platit tzv. nízkouhlíkový palivový standard, který žádá postupné snižování uhlíkové stopy prodávaných paliv s penalizací 150 dolarů za tunu uhlíku.

Zachycováním CO2 by pro producenty paliv mohl být například způsob, jak na trh dostávat palivo s velmi nízkou uhlíkovou stopou, protože se při něm ve skutečnosti neuvolní uhlík navíc. Za zachyceného uhlíku by se vyráběly jednoduché uhlovodíky, určené ke spalování. Samozřejmě, v praxi je celý proces složitější než na papíře. Vyžaduje kromě separace CO2 také vhodný zdroj levného vodíku, který je dalším důležitým stavebním kamenem případného paliva a tvoří údajně větší část výrobní ceny. Dnes se prakticky veškerý vodík získává ze zemního plynu, což ovšem výrazně mění uhlíkovou bilanci případného syntetického paliva a tím i potenciální rentabilitu.

Aritmetika se může změnit, pokud budou nadále klesat ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů. Časem (možná již během této dekády) by mohly být tak nízké, aby se ceny vodíku získávaného elektrolýzou dostaly na ceny srovnatelné s cenami vodíku ze zemního plynu.

Výroba paliva za zachyceného oxidu uhličitého je ovšem nejspíše zbytečně komplikovaný proces. Jednodušší bude nejspíše využít expertízy těžařů.

Experimentální jednotka společnosti Carbon Engineering (foto Carbon Engineering)
Experimentální jednotka společnosti Carbon Engineering (foto Carbon Engineering)

Vy špiníte, my čistíme

Druhou možností by zřejmě mohlo být provozovat velký filtr na CO2 jako „uhlíkový odpustek“ za prodej klasického paliva. V tom případě by se zachycený CO2 musel samozřejmě někam uklidit – a tady je příležitost pro tradiční producenty ropy a plynu. Za prvé mají nejvíce zkušeností s pumpováním všelijakých látek do velkých hloubek, a za druhé se jim CO2 hodí, alespoň tedy v určité míře.

Oxid uhličitý by totiž mohl sloužit těžařům, kteří ho mohou pumpovat do ložisek a tím zvýšit jejich výnos. Na postupu není nového nic než zdroj plynu. Jinak jde o postup osvědčený, který a poskytuje zajímavé výsledky.

Samozřejmě, poptávka po oxidu uhličitém pro těžební účely není neomezená a nejspíše bude klesat. Počítá se tedy obecně s tím, že plyn se bude jednoduše pumpovat pod zem jako do trvalého zásobníku. Tak to je v rámci norského projektu Sleipner, který běží už od roku 1996. V podstatě vznikl proto, že v daném ložisku je obsahu CO2 v plynu tak vysoký (cca 9%), že producent by musel platit příliš veliké uhlíkové daně. A tak ho raději oddělí a natlačí na zem, do „podzemního jezera“ (slaného akviferu) hluboko pod dnem Severního moře.

Provozovatel přitom samozřejmě ještě dosáhl na dotace pro vývoj a zkušební provoz této technologie. Projekt je rozsahem malý, od roku 1996 tak pod zem bylo uloženo něco přes milion tun oxidu uhličitého. Další pokusy o zachycování a ukládání tohoto skleníkového plynu ale skončily spíše hůře. Například snahy o zavedení “čistého uhlí”.

Prvním projektem, který v běžném provozu začal využívat technologii “odchytu a ukládání” CO2 při výrobě elektřiny, se stal blok č. 3 elektrárny Boundary Dam v kanadském státě Saskatchewan. Uveden do provozu byl v roce 2014. Tento projekt se ovšem proti původním plánům výrazně prodražil a provozní výsledky také nebyly nijak dobré. Zařízení bylo méně účinné, než se počítalo, a navíc mělo celou řadu technických problémů. V prvních dvou letech zhruba 40 procent času stálo kvůli opravám. Ostatně o tom, že projekt nebyl žádné velké terno, svědčí i rozhodnutí z roku 2018 nerozšiřovat systém na zachytávání CO2 na další bloky (tedy jednoduše řečeno další kotle).

Ještě dražším neúspěchem se stala elektrárna Kemper ve státě Mississippi. Ta měla podle původních plánů stát 2,4 miliardy dolarů a začít fungovat v roce 2014. Nakonec ovšem byl v roce 2017 projekt stavby elektrárny na “čisté uhlí” zcela zrušen a elektrárna přešla jen na spalování zemního plynu. Toho bylo v USA díky těžbě z břidlic dostatek, ba dokonce nadbytek. (I Boundary Dam nakonec bude odstavena, aby se místo ní stavěly bloky na zemní plyn.)

Zklamání z nenaplněných nadějí je patrné i při zběžném rozhovoru s některým z odborníků, kteří se věnují výzkumu konceptu označovanému jako CCS (Carbon Capture and Storage). Po přelomu 21. století se všeobecně očekávalo, že technologie se dočká rychlého rozšíření, ve skutečnosti byl ovšem pokrok mnohem pomalejší, než se předpokládalo. Potíže jsou přitom jak technického rázu, tak také čistě finanční.

Byť technologie může v řadě případů fungovat, byla prostě příliš drahá. Poměry se ovšem pomalu začínají měnit. Například proto, že velmi výrazně roste cena emisních povolenek v Evropské Unii, který (přesně podle plánu, dodejme) výrobu tepla a elektřiny z uhlí začíná velmi výrazně prodražovat.

Načíst další