Jižní Korea plánuje do konce tohoto desetiletí investovat do posílení výroby baterií pro elektromobily 40,6 bilionu wonů (35 miliard USD). Chce si tak upevnit pozici velmoci v tomto výrobním odvětví a zvýšit konkurenční tlak na dosud dominantní Čínu a Japonsko. Hlavními investory tohoto ambiciózního plánu budou především velké korejské technologické společnosti LG Energy Solution (LGES), SK Innovation a Samsung SDI.

„Cílem tohoto plánu je zajistit, aby společnostem byly poskytovány náležité pobídky k investicím do výzkumu a vývoje, které jim pomohou stát se na trhu s bateriemi světovými lídry,“ uvádí se v prohlášení korejské vlády. Podle vládního dokumentu se totiž jedná o odvětví, které se má stát životně důležitou součástí budoucí ekonomiky země.

Jihokorejští výrobci baterií pro elektromobily jsou jedni z největších na světě. Svědčí o tom například to, že v první polovině letošního roku jim patřila třetina celosvětového trhu. Korejské firmy navíc stále expandují – budují výrobní závody po celém světě, aby dokázaly uspokojit stále rostoucí poptávku po elektromobilech. Jejich výrobní kapacita se za posledních pět let téměř zečtyřnásobila na stávajících 217 GWh.

Aktuální vedoucí pozici Číny dokládá podle korejské poradenské společnosti SNE Research například to, že čínská společnost Amperex Technology letos sama dodala na světové trhy 31 % baterií. Potenciál dalšího rozvoje je však značný a SNE Research očekává, že globální trh s bateriemi vzroste do roku 2030 ze současných 46 miliard dolarů na zhruba 352 miliard dolarů. „Další investice a podpora jsou v tomto okamžiku naprosto zásadní, protože očekáváme, že tento trh dlouhodobě poroste,“ zdůraznil Yoon Joon-won z korejské investiční společnosti DS Asset Management.

Masivní podpora od státu i firem

Ze tří zmíněných technologických firem zatím nejaktivněji vystupuje společnost LGES, která se již nechala slyšet, že do roku 2030 plánuje investovat do rozvoje bateriových technologií 15,1 bilionu wonů, z toho téměř dvě třetiny – 9,7 bilionu wonů – do výzkumu a vývoje. Vedle toho chce tato firma podpořit i oblast vzdělávání – v Jižní Koreji hodlá v roce 2023 otevřít institut zaměřený na školení v oblasti bateriových technologií.

LGES zásobuje bateriemi velké automobilky, jako je Tesla, General Motors nebo Volkswagen, a poptávka po jejích produktech je tudíž značná – v současné době má nevyřízené zakázky na baterie v hodnotě přes 180 bilionů wonů. Do roku 2023 proto plánuje zvýšit výrobní kapacitu na 260 GWh, díky čemuž by do automobilového provozu mohlo v dohledné době vyjet dalších 3,7 milionu elektromobilů.

Společnosti SK Innovation a Samsung SDI své investiční plány v rámci tohoto vládního projektu zatím nezveřejnily, očekává se však, že Samsung SDI do roku 2030 vloží celosvětově do výzkumu a vývoje více než 9 bilionů wonů. SK Innovation plánuje investovat v příštích pěti letech do výzkumu a výroby doma i v zahraničí kolem 18 bilionů wonů.

Skromněji přispěje korejská vláda, která hodlá do roku 2028 tuto iniciativu podpořit částkou 306,6 miliardy wonů, především pak projekty zaměřené na vývoj baterií příští generace, jako jsou baterie založené na technologiích all-solid-state, lithium-síra a lithium-kov.

Do celé záležitosti se vložil i korejský prezident Moon Jae-in, který oznámil, že státem by měly být podporovány především firmy vyvíjející produkty nové generace, včetně bateriových technologií. Malým a středním firmám by měl vypomoci speciální fond dotovaný 80 miliardami wonů. Ten by měl těmto firmám usnadnit nákup materiálů a komponentů potřebných pro výrobu baterií. Do fondu by měly přispět jak vláda, tak různé finanční instituce a již zmínění tři velcí výrobci baterií, kterým byly od vlády na oplátku přislíbeny daňové úlevy ve výši až 50 %.

Že však poměry mezi korejskými technologickými firmami nejsou tak harmonické, jak by se na první pohled mohlo zdát, dokládá nedávný a stále živý spor mezi LG a SK Innovation na americkém trhu. Společnost LG tam obvinila SK coby konkurenta, že jí ukradl některá obchodní tajemství. Americká komise pro mezinárodní obchod dala LG za pravdu a na deset let zakázala dovoz většiny lithium-iontových baterií od SK na americký trh.

Rychlejší rozvoj brzdí surovinová závislost

Určitým problémem korejských výrobců baterií je, že většinu polotovarů musejí dovážet ze zahraničí, hlavně z Číny a Japonska. Podle společnosti B3 Intelligence, která se zabývá průzkumem trhu, například v loňském roce Čína a Japonsko ovládaly 70,2 % trhu s katodami. Na trhu s anodami byla jejich dominance ještě větší: 91,7 %. S dalšími nezbytnými ingrediencemi pro výrobu baterií – se separátory a elektrolytem – to bylo velmi podobné: tyto dvě země měly tržní podíly 80,3 %, resp. 87,9 %. Pro srovnání: Korea měla na trhu s katodami podíl pouze 19,5 %, v případě anod to bylo 8,3 %, 19,7 % u separátorů a 12,1 % u elektrolytů.

I přes tuto velkou ekonomickou rivalitu se Jižní Korea v loňském roce připojila k Číně a Japonsku, aby si společně stanovily rok 2050 jako nejzazší termín, kdy se stanou uhlíkově neutrálními. Korea plánuje vynaložit na svůj vlastní „Green New Deal“ 42,7 bilionu wonů. Cílem těchto investic by měla být především podpora nízkouhlíkových zdrojů energie a ztrojnásobení výroby obnovitelné energie již do roku 2025.

Britská energetická společnost BP nedávno zveřejnila svou již tradiční zprávu o celosvětové spotřebě energií. Tento přehled, který společnost publikuje již 70 let, je respektovaným zdrojem informací a indikátorem nových trendů pro řadu firem působících v oboru energetiky, vládních institucí i nevládních organizací. Loňský rok však byl i v oblasti energetiky značně poznamenán pandemií covid-19, takže řadu údajů obsažených ve zprávě tentokrát nelze brát jako nástup nových vývojových směrů, ale mnohem spíše jako výkyvy. Například poptávka po ropě loni dramaticky poklesla, avšak nyní je již zřejmé, že v první polovině letošního roku se do značné míry vrátila k normálu. Bylo by tedy vážnou chybou myslet si, že loňský propad je začátkem nějakého nového dlouhodobého vývoje.

Globální spotřeba primární energie v loňském roce poklesla o 4,5 %, což byl největší meziroční pokles od roku 1945. Tři čtvrtiny tohoto poklesu přitom šly na vrub spotřebě ropy – vcelku pochopitelně, protože pandemie velmi dramaticky ovlivnila pohyb osob, tedy dopravu. K menšímu poklesu došlo také ve spotřebě uhlí, zemního plynu a jaderné energie. Spotřeba energie z obnovitelných a vodních zdrojů naopak poměrně výrazně vzrostla.

I přes prudký pokles spotřeby zůstala ropa s podílem 31,2 % největším zdrojem energie. Následovalo uhlí, které se podílelo 27,2 %, zemní plyn 24,7 %, voda 6,9 %, obnovitelné zdroje 5,7 % a jaderná energie 4,3 %. Fosilní paliva tak loni stále představovala 83,1 % světové spotřeby primární energie.

K poklesu spotřeby energie došlo na celém světě – zaznamenalo jej více než 95 % zemí, nejvíce pak USA, Indie a Rusko. Jendou z výjimek byla Čína, kde spotřeba energie meziročně vzrostla o 2,1 %. I tak to však bylo výrazně pod průměrným růstem Číny za posledních 10 let, který činil 3,8 %.

Globální emise oxidu uhličitého poklesly v roce 2020 o 6,3 %. Stejně jako u spotřeby energie to byl také největší meziroční pokles od roku 1945 a celoroční emise se celkovým objemem vrátily na úroveň zaznamenanou v roce 2011. Jak však uvádí zpráva, míra poklesu emisí uhlíku v loňském roce odpovídá hodnotě, které by měl svět dosahovat každý rok po příštích 30 let, aby bylo možné naplnit cíle Pařížské klimatické dohody.

(zdroj: BP)

Bez ropy to zatím nejde

V roce 2020 svět spotřeboval 88,5 milionu barelů ropy denně. To bylo o 9,3 % méně než v roce 2019 a zhruba to odpovídalo spotřebě ropy v roce 2012. Ropa i tak stále představuje téměř třetinu zdrojů světové spotřeby energie.

Celosvětová těžba ropy poklesla v roce 2020 o 6,6 milionu barelů denně. Asi dvěma třetinami se na tomto poklesu podílely země OPEC. Produkce ropy v USA poklesla o 600 000 barelů denně, což byl tamní největší meziroční pokles zaznamenaný od začátku frakovacího boomu.

V posledních letech je nejrychleji rostoucím fosilním palivem zemní plyn. Jeho průměrná spotřeba se v posledních deseti letech každoročně zvýšila v průměru o 2,9 %. V loňském roce se jej však stejně jako v případě ropy spotřebovalo méně – meziročně o 2,3 %. To znamenalo největší pokles poptávky po zemním plynu v historii a pouze třetí meziroční pokles zaznamenaný od roku 1965.

I v roce 2020 byly světovým lídrem v oblasti výroby a spotřeby zemního plynu USA.

Celosvětová spotřeba uhlí má od svého vrcholu v roce 2014 sestupný trend. Její loňský pokles o 4,2 % byl však největším meziročním poklesem v historii.

I v případě uhlí byla výjimkou Čína, která spotřebu zvýšila, a to o 0,3 %. Zůstává tak zdaleka největším světovým producentem i spotřebitelem uhlí – v obou případech s podílem přes 50 %.

V zemích OECD se naopak poptávka po uhlí snížila na nejnižší úroveň od roku 1965, kdy se začala tato celosvětová analýza provádět. Historicky největší pokles poptávky po uhlí zaznamenaly i USA.

Obnovitelné zdroje byly i v krizi na vzestupu

Spotřeba obnovitelné energie i přes obrovský celosvětový pokles poptávky po energii obecně pokračovala v trendu z předchozích let. Nárůst poptávky po ní dosáhl 10 %.

Spotřeba solární elektřiny vzrostla o rekordních 1,3 exajoulů (EJ), což byl nárůst o 20 %, největší podíl na nárůstu poptávky po energii z obnovitelných zdrojů však měly větrné elektrárny (+1,5 EJ).

Loňský nárůst kapacity solárních a větrných zdrojů byl v kontextu pandemické krize opravdu pozoruhodný. Solární kapacita vzrostla o 127 GW, zatímco kapacita větrných zdrojů se zvýšila o 111 GW. V případě větrné kapacity to přitom znamenalo téměř dvojnásobný meziroční nárůst. Dohromady tak nyní mají větrné a solární zdroje po celém světě kapacitu 1 441 GW. Pro srovnání: v roce 2010 to bylo 221 GW.

I v případě obnovitelných zdrojů byla největším producentem energie Čína (1 EJ), následovaná USA (0,4 EJ). Evropa přispěla k tomuto nárůstu produkcí 0,7 EJ.

Spotřeba jaderné energie v roce 2020 poklesla o 4,1 %, což však lze částečně připsat poměrně značnému nárůstu v roce 2019. Největším světovým konzumentem jaderné energie zůstaly USA s 31% podílem. Nejrychleji rostla spotřeba jaderné energie v Jižní Africe (+ 13,7 %), Jižní Koreji (+ 9,1 %) a Číně (+ 4,3 %), v celkovém množství spotřebované jaderné energie však největší nárůst vykázala Čína.

Je třeba zopakovat, že údaje za loňský rok se musejí brát s rezervou. Nelze totiž očekávat, že strmě klesající trend ve spotřebě fosilních paliv bude i nadále pokračovat, určitě ne tempem z roku 2020. Ze zprávy nicméně plyne, že investoři by se měli nadále již spíše vyhýbat uhelným společnostem, ale společnosti, které vyrábějí, přepravují nebo prodávají ropu a zemní plyn se zřejmě o svou budoucnost zatím nemusejí příliš obávat.

Zcela evidentní je, že nárůst větrné a solární energie je dlouhodobým trendem, který bude pokračovat a sílit. Výzvou do budoucna tedy bude především budování potřebné infrastruktury pro tyto zdroje a zvládnutí přechodu k elektromobilitě.

Pokud se jako žena chystáte do podnikání, máme pro vás ne úplně dobrou zprávu. Nový výzkum, který se věnoval vlivu pohlaví zakladatele startupu na schopnost získat soukromý kapitál v Evropě, ukázal, ženy mají znatelně nižší šance na získání tohoto druhu prostředků.

Zprávu s tím závěrem vydala společnost NGP Capital, původem finská globální firma pro řízení rizikových investic do začínajících firem, a upozornil na ni server Tech.eu. Její analytici se ponořili do dat získaných z Q, což je na zakázku vytvořená platforma umělé inteligence společnosti NGP Capital určená k hledání nových startupů a trhů, a podívali se na surová data.

Celkem NGP Capital vybrala 21 289 společností a poté se podívala na 9 422 společností, které získaly rizikový kapitál v letech 2014 až 2019, aby zjistila, kolik z jejich zakladatelů bylo žen. Při zkoumání korelace firma spojila síly s Catarinou Cawén, mladou výzkumnicí z Helsinek.

Výzkum znovu ilustruje, jak téměř exkluzivně mužská záležitost oblast technologických start-upů je: 93 % z 3,2 miliardy eur investovaných do rizikového kapitálu v severských zemích v roce 2019 připadlo pouze mužským zakládajícím týmům, 6 % smíšeným týmům a pouze 1 % zakládajícím týmům složeným výhradně z žen.

To není překvapivá statistika, nejzajímavější asi je, že během pandemie koronaviru se čísla nijak nezlepšují. Ve skutečnosti se spíše zhoršují (NGP Capital pravděpodobně v příštích měsících výzkum aktualizuje a zahrne do něj i rok 2020, ale velkou změnu nečekejte).

Do jaké míry je to dáno “problémem na straně nabídky”? Zakládají ženy o tolik méně méně společností než muži? Podívejte se na následující graf. Ukazuje celkový počet evropských společností založených v letech 2014 až 2018 a kolik z nich získalo v letech 2015 až 2019 rizikový kapitál, a to jak v absolutních číslech, tak v relativním procentuálním vyjádření v rámci jednotlivých typů zakladatelských týmů.

Pohlaví zakladatelů v evropských start-upech (kredit NGP Capital)
Pohlaví zakladatelů v evropských start-upech (kredit NGP Capital)

Přístup k rizikovému kapitálu získalo 44 % startupů ze vzorku 21 289 a 20 % se dostalo do “fáze raného růstu” (série A). Avšak pouze 11 % týmů složených pouze z žen získalo rizikový kapitál ve fázi “early-growth” a ze všech společností založených ženami v Evropě získalo rizikový kapitál pouze 30 %.

Ze všech společností, které založily pouze mužské týmy, získalo 43 % podporu rizikového kapitálu. Smíšené zakladatelské týmy uspěly v tomto ohledu relativně nejčastěji: 56 % všech společností založených smíšenými týmy získalo rizikový kapitál.

Startupy podle zastoupení pohlaví v týmu a dosažené fáze rozvoje (kredit NGP Capital)
Startupy podle zastoupení pohlaví v týmu a dosažené fáze rozvoje (kredit NGP Capital)

Výzkum také poprvé nabídl pohled na to, jaký je vzájemný vliv pohlaví a “backgroundu”. Takových faktorů jako je zda podnikatel již dříve založil společnost, nebo zda má či nemá vysokoškolské vzdělání.

Předtím se ještě podívejme na celková data sektorově. Následující graf ukazuje, jak bylo financování rizikovým kapitálem rozděleno v různých odvětvích mezi různé typy zakladatelských týmů. Procenta ukazují podíl společností, které získaly podporu rizikového kapitálu, v porovnání s počtem založených společností.

Podíl zafinancových společností, které získaly VC funding (kredit NGP Capital)
Podíl zafinancových společností, které získaly VC funding (kredit NGP Capital)

V Evropě bylo v letech 2014 až 2018 založeno nejvíce společností v odvětvích fintech, healthtech, foodtech, podnikový software/”software as a service” a marketing.

Týmy, v nichž působí pouze muži, i týmy se smíšenými kolektivy založily ve srovnání s ostatními odvětvími více společností v oborech fintech (3 102) a healthtech (2 523). Výhradně ženské týmy založily více společností v odvětvích healthtech (252) a foodtech (151) než v ostatních oblastech.

Ženy byly také relativně aktivnější v odvětvích, jako je móda, média a vzdělávání. Muži naopak převládají jasně v odvětvích, jako je podnikový software, doprava a energetika.

Výzkum ukázal, že smíšené týmy byly relativně nejúspěšnější. Uspěly nejčastěji ve všech odvětvích s výjimkou herního sektoru. V tom jediném výhradně ženské týmy úspěly častěji než týmy se smíšeným nebo čistě mužským složením.

Podíl počtu zafinancovaných start-upů na celkovém počtu založených start-upů podle pohlaví(kredit NGP Capital)
Podíl počtu zafinancovaných start-upů na celkovém počtu založených start-upů podle pohlaví (kredit NGP Capital)

Vraťme se ovšem k backgroundu, tedy zjednodušeně vlivu informací o samotných zakladatelích na úspěšnost start-upu. Jak tedy rizikový kapitál zohledňuje faktory, jako jsou předchozí zkušenosti se zakládáním start-upů, ekonomické nebo technologické vzdělání či vysokoškolský titul.

Z následujícího grafu je patrné na pohled překvapivé zjištění, že pohlaví hraje ještě větší roli než všechny výše zmíněné faktory.

Podíl zafinancovaných start-upů na základě
Podíl zafinancovaných start-upů na základě “backgroundu” a pohlaví (kredit NGP Capital)

U čistě “ženských start-upů” je překvapivě vidět zcela opačný trend než ve všech ostatních případech. Zatímco obecně je vysokoškolský diplom výhodou, v případě čistě ženských týmů je to právě naopak. V tomto případě jako by vliv pohlaví přebil ostatní faktory.

Tento trend se projevuje i v dalších kategoriích. Stejný “background” nemá u zakladatelek stejný pozitivní vliv jako v případě zakladatelských týmů složených pouze z mužů a smíšených týmů.

Regresní analýza tedy ukazuje, že při rovnosti všech ostatních faktorů samotná příslušnost k ženskému pohlaví snižovala pravděpodobnost získání rizikového kapitálu zakladateli o 17 %. Tohle je údaj, který by si určitě zasloužil další pozornost.

Americká společnost Colonial Pipeline zaplatila podle Bloombergu hackerům z východní Evropy bitcoiny v ceně přes 100 milionů Kč jako výkupné za kybernetický útok, který provoz její sítě potrubí pro přepravu ropných produktů na východě USA.

Podle zdrojů firma výkupné zaplatila ve formě nesledovatelné kryptoměny již v pátek, a to několik hodin po útoku. Na oplátku od hackerů obdržela dešifrovací nástroj k obnovení zablokované počítačové sítě. Nástroj byl ale tak pomalý, že firma ve snaze o obnovení sítě dál používala své vlastní záložní systémy, píše Bloomberg. Zástupci firmy se k těmto informacím odmítli vyjádřit.

Hackeři, kteří na firmu zaútočili, jsou podle FBI spojení se skupinou DarkSide specializovanou na kybernetické vyděračství. Předpokládá se, že tato skupina má základnu v Rusku či východní Evropě. FBI od placení výkupného hackerům odrazuje a upozorňuje, že neexistuje záruka, že hackeři splní své sliby a odblokují napadený systém.

Společnost Colonial Pipeline již částečně obnovila provoz své potrubní sítě. Upozornila však, že návrat k normálu potrvá ještě několik dnů. Colonial Pipeline je největším provozovatelem sítě potrubí pro přepravu ropných produktů v USA a hlavním dodavatelem pohonných hmot pro jihovýchod USA. Zastavení provozu způsobilo v tomto regionu nedostatek pohonných hmot, u čerpacích stanic se před letní sezonou tvořily dlouhé fronty. Průměrná cena benzinu vystoupila na maximum od října 2014.

Zloději s kodexem

Útok proběhl způsobem, se kterým se většina z nás v posledních letech již seznámila: pomocí tzv. ransomware. Jde o vyděračský program, který obvykle uživateli zašifruje jeho data, zablokuje přístup k systému. Autoři pak za odblokování požadují výkupné, obvykle prostřednictvím nějaké kryptoměny.

Mapak sítě potrubí společnosti Colonial Pipeline (kredit Colonial Pipeline)
Mapak sítě potrubí společnosti Colonial Pipeline (kredit Colonial Pipeline)

Skupina známá jako DarkSide se na ransomware specializuje. To samo o sobě ovšem není nijak zvláštní, ransomware je zatím nejlepší obchodní model, který se internetovým zločincům podařilo najít. Ochota platit je u obětí dostatečně vysoká, platby s pomocí kryptoměn pro zločince poměrně bezpečné a dostatečně „měkkých“ cílů je dostatek.

V tomto případě ovšem podle některých indicií došlo k paradoxní situaci, kdy zločinci chytili větší “rybu”, než doufali. Útok na Colonial Pipeline je v podstatě útok na kritickou infrastrukturu USA, a jako takový k sobě připoutal spoustu pozornosti. Společnost se obrátila na policii a FBI, takže hackeři jen stěží dostanou výkupné a naopak se stanou předmětem pozornosti vyšetřovatelů. Právě to v dnešní situaci ovšem nejspíše nemají zapotřebí, protože ransomware je skutečně “kvetoucí byznys”, jehož význam meziročně roste stejně jako realizované zisky.

DarkSide se přitom doslova etablovala jako “solidní” organizace. Svým obětem nabízí zákaznickou linku, slibuje část zisku odvádět na dobročinnost a má vlastní “etický kodex”, podle kterého například nehodlá napadat nemocnice či jiná podobná zařízení. (A také podniky v zemích bývalého SSSR, což naznačuje, odkud pochází.) Pozornost úřadu jejímu “podnikání” svědčit bude těžko, byť rozhodně není jisté, že se ho podaří rychle zastavit. Jednotlivci, kteří organizaci provozují, také v dohledné době s velkou pravděpodobností zůstanou mimo dosah amerických policejních složek.

Podle databáze Crunchbase investice do evropských startupů dosáhly v prvním čtvrtletí 21,4 miliardy dolarů. To je dvakrát více než v roce předchozím a téměř dvojnásobek oproti poslednímu čtvrtletí roku 2020. 

Zvýšil se i počet nových jednorožců v Evropě, za jediné čtvrtletí jich přibylo bezkonkurenčně nejvíc – 16. Za celý rok 2020 přibylo 15 nových evropských jednorožců. Evropská rada soukromých jednorožců v hodnotě 1 miliardy dolarů nebo vyšší eviduje 86 společností, což je přibližně 11 % všech jednorožců na světě.

Evropští jednorožci také v prvním čtvrtletí získali větší množství kapitálu, 8,2 miliardy dolarů oproti 3,9 miliardy dolarů ve čtvrtém čtvrtletí roku 2020.

Seed financování ve výši 1,3 miliardy dolarů představuje nejvyšší částku, jaká byla zatím v jednom čtvrtletí u evropských startupů zaznamenána, meziročně se zvýšila o 26 % a mezičtvrtletně o 10 %. Seed financování v Evropě poprvé dosáhlo 1 miliardy dolarů v roce 2017. Od roku 2018 je financování v seed fázi na úrovni 1 miliardy dolarů nebo nad ní.

Rovněž objem finančních prostředků v rané fázi (5,8 miliardy dolarů) je pro evropské startupy historickým maximem. Druhým nejvyšším čtvrtletím, co se týče financování, bylo třetí čtvrtletí roku 2020 s celkovou částkou 5,4 miliardy dolarů. Financování se meziročně zvýšilo o 62 % a mezičtvrtletně o 49 %. Počty zafinancovaných projektů se zvýšily i ve srovnání s předchozím čtvrtletím. Přitom obvykle mívá tento v posledním čtvrtletí mívá ukazatel klesající tendenci z důvodu zpoždění dat.

Devět společností získalo v rané fázi financování více než 100 milionů dolarů, včetně čtyř v oblasti dodávek potravin. Patří mezi ně německá společnost Gorillas, která získala 290 milionů dolarů, česká společnost Rohlik se sumou 230 milionů dolarů a turecká společnost Getir, která obdržela 128 milionů dolarů.  Britská společnost Zapp si zajistila 100 milionů dolarů v sérii A.

Více než 100 milionů dolarů získaly v rámci svých kol financování tři evropské biotechnologické společnosti: New Amsterdam Pharma se sídlem v Nizozemsku získala 194 milionů dolarů v rámci série A, společnost Vaccitech se sídlem v Oxfordu ve Velké Británii získala 168 milionů dolarů v rámci série B a společnost IO Biotech se sídlem v Kodani získala 154 milionů dolarů v rámci série B. 

V Rakousku získala kryptoměnová platforma Bitpanda 170 milionů dolarů. A společnost Branded se sídlem ve Francii, která se zabývá akvizicí nejvýkonnějších prodejců na Amazonu, získala 150 milionů dolarů.

Financování pozdní fáze a technologického růstu dosáhlo 14,3 miliardy dolarů, což je o 202 % více než v předchozím roce a o 126 % více než v předchozím čtvrtletí. Jedná se o nejvyšší částku, jaká kdy byla u startupů se sídlem v Evropě zaznamenána. Miliardová kola financování získaly stockholmská platforma pro elektronické platby Klarna a londýnské online tržiště ojetých automobilů Cazoo.

Britský start-up Cazoo, který je často označován za „Amazon na trhu s ojetými auty“ (foto Cazoo)
Britský start-up Cazoo, který je často označován za „Amazon na trhu s ojetými auty“. (foto Cazoo)

Počet kol financování v hodnotě 100 milionů dolarů nebo vyšší dosáhl nejvyššího počtu zaznamenaného za čtvrtletí, a to 54 kol. Většina z nich je v pozdní fázi. Větší podíl transakcí uskutečnili rizikoví a alternativní investoři se sídlem v USA než jejich evropští kolegové.

Nejaktivnější investoři do evropských startupů zdůrazňují propojení mezi evropskými a americkými trhy rizikového kapitálu. V Evropě pochází většina aktivních investorů z Německa a Velké Británie, konkrétně High-Tech Gründerfonds, Business Growth Fund, HV Capital a Northzone.

Mezi aktivní investory se sídlem mimo Evropu patří GV, venture odnož společnosti Google, Accel, který nedávno oslavil 20 let s investičním týmem ve Velké Británii, Index Ventures, který vedle svých původních kanceláří v Evropě založil ústředí v USA, e.ventures a General Catalyst se sídlem v USA.

V prvním čtvrtletí došlo k výraznému nárůstu počtu akvizic společností se sídlem v Evropě. Za zmínku stojí berlínská společnost Adjust, která se zabývá automatizací marketingu a kterou za 1 miliardu dolarů koupila americká společnost AppLovin, a kodaňská platforma Peakon, kterou za 700 milionů dolarů koupila další americká společnost Workday.

Většinu akvizic v ceně nad 100 milionů dolarů vedly společnosti se sídlem v USA. Celkově jejich podíl na všech akvizicích v evropských společnostech však činil pouze zhruba třetinu.

V tomto čtvrtletí vstoupily na burzu dvě evropské společnosti, jejichž hodnota přesáhla 10 miliard dolarů. Konkrétně se jedná o společnost Arrival, která vyrábí elektromobily prostřednictvím účelově založené společnosti, a o doručovací službu Deliveroo.

Společnost Shopify si podepsala letos rekordní smlouvu na odstranění části své “uhlíkové stopy” z atmosféry. Má se o to postarat unikátní zařízení v USA.

Texas je jedním z několika zón, kde kde lidstvo ve velkém dopravuje na povrch pod zemí uložený uhlík. Samozřejmě ne kvůli uhlíku samotnému, ale jeho snadno dostupné energii, která je ve vazbách uhlíku s dalšími prvky uložena. V příštích několika letech by tu ovšem měl vzniknout závod, který tok uhlíku má otočit. Zatím probíhá vývoj, provoz by měl být hotový v roce 2024. Už teď je ovšem ojedinělý provoz zčásti rezervovaný. Zatím největší předběžnou objednávku udělala společnost Shopify, která si zamluvila odstranění 10 tisíců tun oxidu uhličitého.

Za projektem stojí několik hráčů. Hlavním je kanadská společnost Carbon Engineering, která se už několik let věnuje vývoji technologie odstraňování CO2 – o tom si více dále v článku. Jejími “spoluhráčem” v projektu je investiční společnost, za kterou z velké části stojí těžařská společnost Occidental Petroleum Corp..

Jinak řečeno, projekt texaské “průmyslové čističky vzduchu” je příkladem toho, jak tradiční firmy inovují a hledají nové zdroje příjmů. Těžaři potřebují nový byznys a věří, že by jím mohlo být odstraňování druhotných následků činnosti, na které vydělávali v posledních 150 letech. Je to vidět i na tom že, mezi investory do firmy Carbon Engineering se najde více velkých společností z oboru těžby fosilních paliv: Chevron či uhelný „gigant“ BHP. Tak jak má jejich nový byznys vypadat?

Jde o cenu

Otázka odstraňování oxidu uhličitého “čištěním” ze vzduchu byla v minulosti otázkou čistě akademickou. Kolektivní analýza týmu znalců z různých institucí v roce 2011 uváděla možný rozptyl cen v rozmezí mezi 50 až 1000 dolary za tunu tohoto plynu. Jinak řečeno, nebylo jasné, zda je o sci-fi, nebo reálně nasaditelnou technologii. Za 50 dolarů za tunu by se totiž při současné ceně emisních povolenek v EU totiž podobná technologie v podstatě vyplatila, protože cena povolenek se pohybuje už i kolem 50 euro. Za ceny kolem 1000 dolarů je její nasazení prakticky nereálné za jakýchkoliv okolností.

Carbon Engineering už více než 10 let snaží tento rozptyl zúžit a cenu srazit. Přitom chce ve velkém měřítku využívat postupy, které jsou známé již dlouho. Firma zvolila technologii zachycování CO2 v zásaditém roztoku, která je podle nich dobře škálovatelná. V podstatě ve všech krocích využívá postupy a reakce známé z jiných oborů, například papírenství. Proces poměrně podrobně popsala v loňské publikaci v časopise Joule (zde v PDF).

V provozu firmy Carbon Engineering se k zachycení používá čtyřstupňového procesu, jehož chemický zápis a hrubou energetickou bilanci najdete na připojeném schématu. Firma zvolila technologii zachycování CO2 v zásaditém roztoku, která v podstatě ve všech krocích využívá postupy a reakce využívané v jiných oborech, například papírenství. (schéma Carbon Engineering, SPE)

Práce je jedním z mála fakticky založených pohledů na technologii, od které si někteří neslibují nic a jiní všechno. Přitom, jak je známo, na papíře jsou všechny projekty postavené z běžně dostupných dílů, přesně na čas a podle rozpočtu, zatímco ve skutečnosti… Ve skutečnosti bývá všechno jinak. Carbon Engineering se v textu snaží jednoznačně ukázat, že její projekt je více než jen teoretický. Přesně popisuje nejen jednotlivé kroky procesu, tak i konkrétní dodavatele jednotlivých klíčových komponentů.

Cenu za odstranění tuny CO2 tým Carbon Engineering odhaduje na zhruba 100 až 230 dolarů za tunu, a to včetně kapitálových výdajů na stavbu linky. Externí odborníci odhadují, že za ceny kolem 250 dolarů by nebyl problém provoz spustit už dnes. Cena pod 100 dolarů by mohla být dosažitelná v poměrně blízké budoucnosti a za předpokladu, že půjde o větší linku, při jejímž budování se mohou uplatnit úspory z rozsahu.

Kdo to zaplatí?

Podobná separace oxidu uhličitého z atmosféry není (a s výjimkou špatných sci-fi ani nikdy nebude) způsob, jak výrazně snižovat množství tohoto skleníkového plynu v atmosféře. Carbon Engineering v Texasu chce postavit komerční provoz schopný za rok z atmosféry odstranit zhruba milion tun oxidu uhličitého. Celosvětové emise činí v posledních letech něco přes 30 miliard tun CO2 ročně.

Nejde o řešení problému světového klimatu, ale problému obchodního. Cena za vypouštění uhlíku do atmosféry bude minimálně v některých částech světa zřejmě dále stoupat. O evropských povolenkách jsme mluvili, ale není to jediný trh. Bidenova administrativa se zdá nějaké formě uhlíkové daně nakloněna a některé velmi “modré” americké státy už podobné kroky mají naplánovány. Například v Kalifornii by měl postupně začít platit tzv. nízkouhlíkový palivový standard, který žádá postupné snižování uhlíkové stopy prodávaných paliv s penalizací 150 dolarů za tunu uhlíku.

Zachycováním CO2 by pro producenty paliv mohl být například způsob, jak na trh dostávat palivo s velmi nízkou uhlíkovou stopou, protože se při něm ve skutečnosti neuvolní uhlík navíc. Za zachyceného uhlíku by se vyráběly jednoduché uhlovodíky, určené ke spalování. Samozřejmě, v praxi je celý proces složitější než na papíře. Vyžaduje kromě separace CO2 také vhodný zdroj levného vodíku, který je dalším důležitým stavebním kamenem případného paliva a tvoří údajně větší část výrobní ceny. Dnes se prakticky veškerý vodík získává ze zemního plynu, což ovšem výrazně mění uhlíkovou bilanci případného syntetického paliva a tím i potenciální rentabilitu.

Aritmetika se může změnit, pokud budou nadále klesat ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů. Časem (možná již během této dekády) by mohly být tak nízké, aby se ceny vodíku získávaného elektrolýzou dostaly na ceny srovnatelné s cenami vodíku ze zemního plynu.

Výroba paliva za zachyceného oxidu uhličitého je ovšem nejspíše zbytečně komplikovaný proces. Jednodušší bude nejspíše využít expertízy těžařů.

Experimentální jednotka společnosti Carbon Engineering (foto Carbon Engineering)
Experimentální jednotka společnosti Carbon Engineering (foto Carbon Engineering)

Vy špiníte, my čistíme

Druhou možností by zřejmě mohlo být provozovat velký filtr na CO2 jako „uhlíkový odpustek“ za prodej klasického paliva. V tom případě by se zachycený CO2 musel samozřejmě někam uklidit – a tady je příležitost pro tradiční producenty ropy a plynu. Za prvé mají nejvíce zkušeností s pumpováním všelijakých látek do velkých hloubek, a za druhé se jim CO2 hodí, alespoň tedy v určité míře.

Oxid uhličitý by totiž mohl sloužit těžařům, kteří ho mohou pumpovat do ložisek a tím zvýšit jejich výnos. Na postupu není nového nic než zdroj plynu. Jinak jde o postup osvědčený, který a poskytuje zajímavé výsledky.

Samozřejmě, poptávka po oxidu uhličitém pro těžební účely není neomezená a nejspíše bude klesat. Počítá se tedy obecně s tím, že plyn se bude jednoduše pumpovat pod zem jako do trvalého zásobníku. Tak to je v rámci norského projektu Sleipner, který běží už od roku 1996. V podstatě vznikl proto, že v daném ložisku je obsahu CO2 v plynu tak vysoký (cca 9%), že producent by musel platit příliš veliké uhlíkové daně. A tak ho raději oddělí a natlačí na zem, do „podzemního jezera“ (slaného akviferu) hluboko pod dnem Severního moře.

Provozovatel přitom samozřejmě ještě dosáhl na dotace pro vývoj a zkušební provoz této technologie. Projekt je rozsahem malý, od roku 1996 tak pod zem bylo uloženo něco přes milion tun oxidu uhličitého. Další pokusy o zachycování a ukládání tohoto skleníkového plynu ale skončily spíše hůře. Například snahy o zavedení “čistého uhlí”.

Prvním projektem, který v běžném provozu začal využívat technologii “odchytu a ukládání” CO2 při výrobě elektřiny, se stal blok č. 3 elektrárny Boundary Dam v kanadském státě Saskatchewan. Uveden do provozu byl v roce 2014. Tento projekt se ovšem proti původním plánům výrazně prodražil a provozní výsledky také nebyly nijak dobré. Zařízení bylo méně účinné, než se počítalo, a navíc mělo celou řadu technických problémů. V prvních dvou letech zhruba 40 procent času stálo kvůli opravám. Ostatně o tom, že projekt nebyl žádné velké terno, svědčí i rozhodnutí z roku 2018 nerozšiřovat systém na zachytávání CO2 na další bloky (tedy jednoduše řečeno další kotle).

Ještě dražším neúspěchem se stala elektrárna Kemper ve státě Mississippi. Ta měla podle původních plánů stát 2,4 miliardy dolarů a začít fungovat v roce 2014. Nakonec ovšem byl v roce 2017 projekt stavby elektrárny na “čisté uhlí” zcela zrušen a elektrárna přešla jen na spalování zemního plynu. Toho bylo v USA díky těžbě z břidlic dostatek, ba dokonce nadbytek. (I Boundary Dam nakonec bude odstavena, aby se místo ní stavěly bloky na zemní plyn.)

Zklamání z nenaplněných nadějí je patrné i při zběžném rozhovoru s některým z odborníků, kteří se věnují výzkumu konceptu označovanému jako CCS (Carbon Capture and Storage). Po přelomu 21. století se všeobecně očekávalo, že technologie se dočká rychlého rozšíření, ve skutečnosti byl ovšem pokrok mnohem pomalejší, než se předpokládalo. Potíže jsou přitom jak technického rázu, tak také čistě finanční.

Byť technologie může v řadě případů fungovat, byla prostě příliš drahá. Poměry se ovšem pomalu začínají měnit. Například proto, že velmi výrazně roste cena emisních povolenek v Evropské Unii, který (přesně podle plánu, dodejme) výrobu tepla a elektřiny z uhlí začíná velmi výrazně prodražovat.

Novináři, bloggeři i influenceři vědí, že svému publiku se musí zavděčit. Platí to i o těch technologických – možná ještě ve větší míře než obvykle. Když tedy Apple v říjnu 2020 představoval novou generaci svých mobilních telefonů, iPhone 12, jako vždy se hledala jakákoliv zajímavost. V záplavě spekulací a (ne)zaručených úniků možná trochu zaniklo, že tentokrát bylo skutečně o čem psát. Apple je skutečně široce dostupný příklad technologie, kterou v příštích letech téměř určitě oceníme všichni.

Řeč je o jádru telefonů iPhone 12, čipu A14 Bionic. Tyto mobilní čipy a brzy po nich Applem představené čipy M1 pro počítače totiž využívají extrémně malých základních „dílů“: tranzistorů o tloušťce 5 nanometrů. Taková vrstva je tlustá přesně 25 atomů křemíku. A byť jde do značné míry o marketingový název, protože neexistuje jednotná norma a velmi záleží na jejich konstrukci, je celkem jasné, že nové čipy Applu jsou začátkem větší vlny.

Jak ukazuje test za testem, nové čipy nabízejí výkony minimálně srovnatelné s konkurencí, ale s výrazně nižší spotřebou energie. Menší rozměry tranzistorů znamenají totiž nejen to, že na stejný čip jich dostanete více – a tím pádem dostanete větší výkon – ale také to, že k provádění operací s nimi je zapotřebí méně elektřiny. Rozdíl je v řádu nízkých desítek procent podle toho, které čipy se konkrétně srovnávají a při jaké činnosti. Jako průměr se uvádí hodnota nárůstu výkonu o cca 15 procent při stejné spotřebě.

Čip M1 společnosti Apple (foto Apple)
Čip M1 společnosti Apple (foto Apple)

Jak se to povedlo

To, že se povedlo sestoupit do rozměrů, kde už záleží už téměř na každém atomu, není rozhodně zásluha pouze Applu. Klíčovým hráčem byla především společnost ASML, kterou už před pár lety znalci označovali za „nejdůležitější technologickou firmu, o níž jste nikdy neslyšeli“. ASML je nizozemská společnost, ve které postupně zakoupily podíl všechny velké firmy v oboru výroby čipů. Podíl v ní vlastní Intel, Samsung i tchajwanská TSMC (dodavatel čipů právě pro Apple, ale zdaleka nejen pro něj).

Společnost se od svého založení v polovině 80. let věnuje výhradně jednomu jedinému oboru: fotolitografii, tedy „kreslení světlem“. Právě tak se tisknou dnešní čipy. Proces zjednodušeně řečeno probíhá tak, že se na křemíkovou „oplatku“ (wafer) soustředěným ultrafialovým světlem vykreslí obvod, který chce vyrobit.

Pro větší rozměry se tento proces podařilo zvládnout téměř dokonale. Ale přechod na tranzistory s nejmenšími rozměry v řádech nanometrů se dlouho nedařil. Hlavní důvod je jednoduché pochopit: vlnová délka používaného UV světla už je výrazně větší než rozměr součástek, jež takto chcete vyrábět. Na litografii se dlouho používala osvědčená technologie s vlnovou délkou 193 nanometrů, ale ta i přes nesmírná vylepšení prostě přestávala stačit. Byť výrobci přišli na spoustu chytrých „triků“, jak limity této technologie posunout.

To byl jeden z hlavních důvodů jisté stagnace v růstu výkonu výpočetní techniky v posledních letech. Moorův zákon sice nepřestal platit úplně – výkon stále rostl – ale růst se zpomaloval. Už neplatilo, že počet tranzistorů v čipech (a tedy výkon) se zdvojnásobuje každých 18 měsíců. Perioda se postupně prodlužovala na více než dva a půl roku.

Pomalý nástup

ASML i další výrobci se tak věnovali vývoji nové technologie fotolitografie „extrémním“ UV zářením (zkráceně EUV). Při něm se používají vlnové délky zhruba od 30 do 1 nanometru. Výhledově je tak možné vyrábět tranzistory menší než 5 nm. Dnes se už poměrně konkrétně mluví o technologii 3 nm. Ještě relativně nedávno situace tak nadějně vůbec nevypadala.

Nasazení EUV v minulosti slibovali mnozí v dobách, kdy tranzistory byly mnohonásobně větší než dnes. S EUV se počítalo podle některých odhadů již pro 45nm proces, tedy zhruba před 15 lety. Nadšení však opadalo a řada velkých firem (svého času např. IBM) nad vývojem zlomila hůl. Ještě po roce 2010 se tak v odborných kruzích poměrně čile debatovalo o tom, zda EUV litografie vůbec někdy bude k dispozici.

Především právě z ASML ovšem začaly postupně přicházet nadějné zprávy. V roce 2015 společnost ve svých výhledech uvedla, že by do roku 2020 reálně mohla prodat několik desítek svých EUV zařízení. A zhruba od konce roku 2017 to skutečně dělá.

Že byl vývoj obtížný, to znalce nijak nepřekvapilo. Práce se zářením takových vlnových délek je extrémně náročná na přesnost. Výroba čipů i dnes probíhá ve vakuu, ovšem v případě EUV musí být vakuum skutečně velmi kvalitní.

Pohled do nitra jedné z výrobních platforem od ASML (foto ASML)
Pohled do nitra jedné z výrobních platforem od ASML (foto ASML)

K soustředění a odrážení vznikajícího světla se využívá zrcadel s přesností, kterou téměř žádné jiné aplikace nevyžadují. ASML nemluví úplně rádo o přesných parametrech, jeho PR oddělení si tak pomáhá příměrem. Pokud by se jedno ze zrcadel zvětšilo na velikost Německa (cca 360 tisíc km2), nejvyšší výčnělek na celé této obrovské ploše by měl měřit maximálně jeden milimetr.

Přesnost přitom není jediný požadavek. Dnes lze v laboratořích dosáhnout úžasných výsledků a pracovat s jednotlivými atomy. Ale ASML vyrábí průmyslová zařízení, která musí i s cenovkou cca 120 milionů dolarů (3 mld. Kč) za kus svým majitelům vydělávat. Na přesnost náročné procesy tak v něm musí probíhat neustále a s vysokou mírou spolehlivosti a co nejmenšími odstávkami.

UV záření požadovaných délek vzniká ve stroji z plazmatu. To se vytváří z kapek rozžhaveného cínu, které silný laser změní v zářící obláček plynu. V jednom zařízení, jež vidíte na obrázku, probíhá tento proces podle ASML 50tisíckrát za sekundu.

Vzniklé světlo zachytávají zmíněná zrcadla a soustředí ho na připravenou křemíkovou plochu přes tzv. „masku“, vlastně inverzní obraz vznikajícího obvodu. Jednalo se de facto o jednoduchou konstrukci: neprůhlednou vrstvu chromu v požadovaném tvaru na skleněné podložce. Ale to pro EUV litografii použít nelze. Masky pro EUV se skládají z několika desítek vrstev křemíku a molybdenu, kterou jsou ještě překryty vrstvou sloučeniny bohaté na ruthenium a další vrstvou tantalu. Maska je tak složitá, že jedním z velkých problémů nové technologie byla její příprava, přesněji řečeno velmi vysoký podíl zmetků.

Drahota, ta drahota

Skutečnost, že novou, výrazně vylepšenou generaci čipů představil právě Apple, je ilustrativní v ještě jednom důležitém ohledu – a ten se týká ceny. EUV fotolitografie je nejen náročná, ale celkem pochopitelně také ve všech ohledech drahá.

ASML do jejího vývoje investovala doslova desetiletí práce a značné prostředky. A také počet firem, které ji mohou zakomponovat do své produkce, je velmi, velmi omezený. Na celém světě jsou v tuto chvíli pouze tři firmy, které o takovém kroku uvažují. Ještě v roce 2010 bylo pět společností, které měly ambice vyrábět novou generaci čipů. Na přelomu 20. a 21. století bylo výrobců zhruba 25. Je to naprosto pochopitelné, protože problémy, které před výrobci stojí, jsou čím dál obtížnější.

Zhruba dva roky starý odhad ekonomů z MIT uvádí, že stejné zvýšení výkonu dnes vyžaduje 13krát více prostředků než v roce 1971. Tedy pár let poté, co Gordon Moore přišel se svou slavnou předpovědí. Koncentrace do rukou několika velikých společností je tedy přirozeným důsledkem obtížnosti problému, nese v sobě ovšem reálné riziko dalšího zpomalení. Zpomalení, které by bylo dáno ani ne tak technologickými, ale ekonomickými faktory.

Macbook s procesorem M1 (kredit Apple)
Macbook s procesorem M1 (kredit Apple)

Nejde o žádné plané varování, něco podobného jsme mohli sledovat i v posledních letech. Před skutečně masovým nástupem mobilních telefonů s odlišnou čipovou architekturou vládl výrobě čipů jednoznačně americký Intel. Měl de facto monopol především na trhu s obchodními počítači. Jedinou konkurencí mu byla společnost AMD, jejíž procesory ale svými výkony za Intelem zřetelně zaostávaly.

Intel ovšem usnul na vavřínech. Od roku 2010 se právě kvůli nedostatku inovací především v segmentu procesorů, kterému americká firma roky vládla, nárůst výkonu hlavně u tradičních PC výrazně zpomalil. Nikdo samozřejmě nemůže stoprocentně dokázat, že to bylo v důsledku monopolizace trhu, ale tato hypotéza se jasně nabízí.

Intel se v každém případě nechal dohnat, a nakonec i předehnat konkurencí. Dnes se zpožděním připravuje rozjezd výroby tranzistorů s rozměry v řádech jednotek nanometrů. Procesory nedávno věčně druhého AMD ho však válcují ve všech testech. A rozdíl je ještě o něco málo větší při srovnání s Applem, který představením již zmíněného čipu M1 jasně ukončuje dlouholeté partnerství se svým bývalým exkluzivním dodavatelem. Monopoly svědčí zisku, pokroku méně.

Tesla velký náskok před ostatní elektromobilní konkurencí: za své články a bateriové sestavy platí výrazně nižší ceny než její konkurenti. Tvrdí do nová analýza společnost Cairn Energy. Analytici také očekávají, že náskoky Tesly vydrží do konce tohoto desetiletí. S tím, že společnost General Motors, které přichází s poněkud odlišnou technologií, bude z náskoku Muskovy automobilky postupně ukrajovat.

„Tesla dupe na plyn. Považují tyto roky za klíčové a budují své kapacity,“ řekl Sam Jaffe, výkonný ředitel Cairn ERA. „Podívejte se, co dělají v Šanghaji a v Berlíně a teď v Austinu v Texasu. Přidávají jednu továrnu za druhou.“

Výrazně pod konkurencí

Jaffe tvrdí, že výhoda Tesly pramení nejen z úspor z rozsahu, ale také z neúnavné snahy Elona Muska snižovat náklady na baterie. Baterie jsou největšími výdaji na výrobu elektrických vozidel. Jejich cena je také hlavní důvod, proč podle statistiky serveru Edmunds.com průměrná cena elektrických vozidel prodaných v únoru v USA byla 53 392 dolarů. Průměrná cena vozů se spalovacím motorem byla 40 472 dolarů.

Dlouhodobá snaha o zlevňování dala podle analytiků Cairn Energy Tesle relativně velký náskok před konkurencí. Samozřejmě, jde do jisté míry o odhad, automobilky tyto ceny nezveřejňují a nepotvrzují. Tesla odmítla novinářům výpočty Cairn ERA okomentovat.

Tesla údajně v průměru platí za články, ze kterých pak celé „bateriové sady“ skládají, svým dodavatelům 142 dolarů za kilowatthodinu (kWh). Pro firmu vyrábí tři dodavatelé: Panasonic, LG Chem a CATL. Pro srovnání, GM platí údajně za své bateriové články v průměru 169 dolarů za kWh, zatímco průměr v průmyslu se má pohybovat kolem 186 dolarů za kWh.

Díky tomu má Tesla samozřejmě nižší cenu i za zkompletované baterie. Ty ji podle Cairns stojí v průměru 187 dolarů za kWh, zatímco sestavy GM vyjdou na 207 dolarů za kWh. A průměrná cena pro zbytek průmyslu by měla být kolem 246 dolarů za kWh.

GM na stopě

Zatímco výzkum Cairn ERA předpovídá, že Tesla zůstane do roku 2030 lídrem v nákladech na bateriové články a jejich soubory (tedy finální baterie). Předpovídá však také, že GM tuto mezeru zmenší a do konce desetiletí se s Teslou prakticky srovná. GM plánuje investovat do roku 2025 do vývoje svých elektromobilů 22 miliard dolarů. Příští rok se u Lordstownu v Ohiu otevře bateriová továrna provozovaná společnostmi GM a LG Chem.

Pro mnoho jiných automobilek bude snaha dohnat Teslu a GM ve snižování nákladů na elektromobily velkou výzvou. Jaffe říká, že některé automobilky, například Volkswagen, již v tomto směru investují potřebné, ale řada dalších ne. Podle amerického analytiky některé automobilky nebudou moci v elektromobilovém sektoru jednoduše konkurenceschopné. Problematický je podle něj v tomto ohledu především přístup japonských výrobců.

První část článku popisovala dilema ropných společností v nové době. V pokračování textu se podíváme na to, jaké strategie volí evropské a americké společnosti.

Mezi vysoce postavenými manažeři amerických ropných společností najde Biden zřejmě poměrně málo pochopení. Většinový názor podle všeho je, že by bylo pošetilé přejít na obnovitelné zdroje energie. Argumentují tím, že jde o podnikání s nízkými výnosy, které je výhodnější přenechat společnostem, které se na obnovitelné zdroje specializují. Říkají, že je jen otázkou času, než se ceny ropy a zemního plynu zotaví, jakmile pandemie ustoupí.

Byť USA se potýkaly v době přípravy článku s rychlým nárůstem případů a jejich de facto již třetí vlna se potáhne s velkou pravděpodobností až za přelom roku, nejen na trzích převažuje optimismus. Koneckonců, vakcína je na dosah, léčba se zlepšuje, a tak i úmrtí bude s velkou pravděpodobností méně než během jara. A to i přesto, že případů je podstatně více. Očekává se tedy, že již během roku 2021 se spotřeba zhruba vrátí k úrovni z roku 2019, kdy byla jednoduše řečeno poptávka po ropě i zemním plynu nejvyšší v dějinách lidstva.

Ropná plošina
Ropná plošina u Southportu (foto Fraser Mummery)

Většinu roku 2020 se ceny za barel ropy na mezinárodním trhu pohybovaly kolem 40 dolarů za barel. Což stačí tak na pokrytí nákladů velké části těžařů a obchodníků, ale na tvorbu zisku nestačí. Málokdo očekává, že by se ceny ropy či zemního plynu na delší dobu vystoupaly například na extrémně vysoké hodnoty, jaké si pamatujeme z roku 2008. Producenti i analytici však věří (a někteří nepochybně doufají), že se delší dobu udrží v cenovém pásmu nad 70 dolarů, na kterých se pohybovala cena ropy v březnu 2021. V něm už mohou dostatečný zisk vytvářet i z technicky náročnějších ložišek, jako jsou podmořské vrty ve větších hloubkách či méně produktivní vrty v amerických břidlicích.

Jinak řečeno, americké společnosti se ve většina domnívají, že současný propad není „nový normál“ a ukazatel budoucnosti oboru, ale krátkodobý výkyv. Například strategie největšího z nich, Exxonu, je založena do značné míry na dalším využívání fosilních paliv či jejich bezprostředních náhražek.

Firma investovala více než miliardu dolarů do technologie zachycování a ukládání oxidu uhličitého. Finacuje také vývoj biopaliv takzvané druhé generace, které pochází ze speciálně upravených řas. Nevyžadují tedy pro produkci zemědělskou půdu. V obou případech jde o výzkum, na kterém se pracuje již roky a jehož komercializace ve větším měřítku bude trvat nejméně ještě další dlouhé roky. Pokud na ni vůbec dojde, protože například biopaliva II. generace si ve velkém měřítku zatím nikdo příliš nedokáže představit.

Americké společnosti zatím hledají ty nejjednodušší cesty ke snižování emisí. Zaměřily se ve větší míře například na omezování záměrných i nezáměrných úniků zemního plynu z vrtů. Což je problém mimo jiné i v USA, kde jsou ceny zemního plynu velmi nízké. V tuto chvíli se tedy nevyplácí v mnoha případech budovat infrastrukturu nutnou pro dopravu plynu k zákazníkovi. Obecně se ovšem firmy typu Exxon a Chevron drží toho, co umí nejlépe, vrtání břidlic v permské pánvi v Texasu a Novém Mexiku, hlubinné těžby na moři a obchodování se zemním plynem. Chevron ve nedávno koupil menší ropnou společnost Noble Energy, aby zvýšila své dostupné zásoby fosilních paliv.

Lepší nechat pod zemí?

V Evropě se zdá být trend jiný. Řada evropských ropných manažerů se nechala slyšet, že věk fosilních paliv končí a že plánují ponechat významnou část svých zásob navždy pohřbenou. Tvrdí také, že musí chránit své akcionáře tím, že se připravují na budoucnost, v níž vlády přijmou přísnější legislativu v oblasti životního prostředí.

Typickým příkladem je společnost BP, o které zlé jazyky v kuloárech někdy říkají, že „páchá“ sebevraždu v přímém přenosu“. Společnost nedávno oznámila, že v příštím desetiletí zvýší investice do nízkoemisních výroben (tj. primárně do obnovitelných zdrojů) na desetinásobek dnešních objemů, tedy na pět miliard dolarů ročně. Zároveň chce snížit produkci ropy a zemního plynu o 40 procent. Royal Dutch Shell, italská Eni, francouzská Total, španělská Repsol a norský Equinor si stanovily podobné cíle. Několik z těchto společností snížilo své dividendy, aby investovaly do nových zdrojů.

Spotřeba fosilních paliva ve světě podle typu (v TWh). Odshora zemní plyn, ropa, uhlí (foto OurWorldInData)
Spotřeba fosilních paliva ve světě podle typu (v TWh). Odshora zemní plyn, ropa, uhlí (foto OurWorldInData)

Z minulosti už dobře víme, že podobné snahy nemusí končit dobře. Společnost BP se pokusila o přechod k „zelené energetice“ na přelomu 90. a 90. let 20. století pod vedením tehdejšího výkonného ředitele Johna Browna. Ovšem finanční výsledky z obnovitelných zdrojů byly zklamáním, a společnost British Petroleum to po několika letech symbolicky uznala, kdy upustila od nového výkladu zkratky svého názvu, který prezentovala jako „Beyond Petroleum“, tedy „po ropě“.

Když se novináři Browna letos v létě zeptali, dušoval se, že tentokrát to bude jiné. „Tlak je teď mnohem silnější,“ řekl údajně. Připomíná, že ekonomika obnovitelných zdrojů se výrazně zlepšila a investoři dávají firmám v mnohem větší míře najevo, že od nich přechod očekávají. BP tak například i na poměrně konzervativním americkém trhu vstoupila nedávno do projektů na velké větrné parky podél pobřeží států New York a Massachusetts. Guvernéři (a především většina voličů) těchto států chtějí snížit svou závislost na zemním plynu.

Práce na desetiletí

Která strategie se osvědčí? Je poměrně dobře možné, že obě. Jak evropské, tak americké společnosti se totiž chovají racionálně.

Spotřeba fosilních paliv ještě několik desítek let bude vysoká. A že tedy minimálně část fosilního bohatství stále uloženého pod zemí se podaří ještě prodat. Výměna vozového parku, světové flotily lodí pro dopravu zboží či dopravních letadel si rozhodně vyžádá dlouhou dobu. „Pokud se opravdu nad ropou a plynem smráká, někdo to zapomněl říct spotřebitelům,“ prohlásil nedávno Raoul LeBlanc, viceprezident výzkumné a poradenské společnosti IHS Markit. Za současných podmínek je nejen v USA je jednoznačně levnější pokračovat v produkci fosilních paliv.

Ovšem ředitelé evropských společností jsou v poněkud jiné situaci. Celková nálada ve společnosti je trochu jiná, navíc postavení evropských společností je politicky slabší. Tvoří celkově menší segment ekonomiky než v USA. Přitom se před nimi rýsuje reálná možnost, že o jejich tradiční produkty nebude zájem. Nebo ještě spíše, že budou přímo nelegální v horizontu několika desítek let. Z hlediska rozhodování velkých gigantů typu BP nejde o příliš dlouhé časové měřítko. Na rozhodování v řádech desítek let jsou zvyklé, protože celý proces, rozvoje a provozu ložisek trvá trvá také desetiletí. Jejich management tedy dospěl k závěru, že k zásadní změně obchodního modelu by měl přistoupit také s dostatečným odstupem. Společnosti by se tak mohly například vyhnout v důsledku zmařeným investicím do dalšího průzkumu a rozvoje dalších ložisek.

Je velmi dobře možné, že v krátkodobém měřítku za to budou evropské společnosti na trhu potrestány. Poptávka po ropě a plynu se v příštím roce skutečně nejspíše zvýší, a nejen Exxon minimálně část své původní tržní hodnoty získá zpět. Ale bude to stačit? Nebude mít v tu chvíli evropská konkurence již veliký náskok? Otázka doslova za biliony.

Pokud totiž trh s fosilními palivy dále neporoste, prostředky na získávání a průzkum dalších ložisek se nikdy nemusí vrátit. Ropy i zemního plynu je na trhu dost. A i když omezí další průzkum, společnosti jako BP mají slibná či přímo již důkladně prozkoumaná ložiska na desetiletí dopředu. Pokud ušetří za investice na jejich další rozvoj, uvolní se jim značné prostředky pro rychlejší diverzifikaci. V průběhu příštích 10-20 let tak může do nových projektů postupně investovat celkem značné sumy, které mohou zlepšit její výsledky v době útlumu fosilního trhu.

Pod povrchem země dnes leží ohromné bohatství, po kterém stačí téměř sáhnout. Ve více či méně prozkoumaných ložiscích se nacházejí fosilní paliva s celkovou hodnotou v řádech bilionů dolarů. Přesnou hodnotu je samozřejmě těžko odhadnout, tržní ceny těchto surovin jsou dosti nepředvídatelné.

Zhruba dvě třetiny z těchto zásob jsou ve vlastnictví států či státem vlastněných firem. Jen menší část mají tedy svém portfoliu soukromé společnosti. Ale i to jim stačilo k tomu, aby se z majitelů těchto těžebních gigantů byly největší společnosti na světě.

Právě kvůli ropným společnostem, konkrétně Standard Oil, v USA vznikl antimonopolní zákon. Stejně jako se tedy dnes řeší vliv Google či Facebooku, diskutovalo se před více než sto lety o vlivu rodiny Rockefellerů, kteří zbohatli na surovině, pro kterou o pár desítek let dříve nebylo využití. (Dodejme, že Standard Oil spor prohrál, majitelé a akcionáři ovšem rozpadu impéria nemuseli litovat, protože z finančního hlediska neprodělali.) Ale nemusíme chodit vůbec daleko do minulosti.

Ropné barely (foto Adam Selwood)
Ropné barely (kredit Adam Selwood)

Ještě v roce 2013 byl společností s nejvyšší tržní hodnotou na světě americký ExxonMobil. Těžební gigant tehdy měl tržní kapitalizaci cca 420 miliard dolarů. Na začátku roku tehdy předběhl společnost Apple, které investoři nevěřili kvůli špatným prodejům iPhonu 5.

Dnes už ExxonMobil není ani v první desítce stejného žebříčku, ba ani v první padesátce. Na začátku ledna 2021 byl na 59. místě. Nyní už to neplatí, ale v létě roku 2020 akciový trh hodnotu Exxonu považoval za nižší než hodnotu společnosti Zoom. Tedy firma, jejímž jediným produktem je rozhraní pro videokonference. (Od té doby se situace změnila, Exxon je podle trhu více než dvakrát hodnotnější než Zoom: cca 100 mld. dolarů proti cca 230 miliardám.)

Rok otřesů

Významnou část problémů Exxonu a dalších velkých „ropných obrů“ lze samozřejmě dostopovat ke koronavirové pandemii. V souvislosti s rychlým poklesem poptávky po fosilních palivech, především v dopravě, jejich hodnota klesla o desítky procent. Exxon přišel o cca 50 procent své hodnoty a oznámil propouštění 15 procent zaměstnanců. Nebyl jediný; další velký americký fosilní gigant, Chevron, ztratil více zhruba 40 procent své tržní hodnoty.

Exxon byl podle některých pozorovatelů postižen ale o něco vážněji než konkurenti. Podle některých komentátorů proto, že je zastáncem trendu, který stále větší část investorů jde proti srsti. Jak ceny ropy klesají a obavy ze změny klimatu rostou, BP, Royal Dutch Shell a další evropské energetické společnosti odprodávají ropná pole, plánují výrazné snížení emisí a investují miliardy do obnovitelných zdrojů energie.

Američtí ropní giganti, a v první řadě právě Exxon (ale i jiní) jdou jiným směrem. Dál sází na ropu a zemní plyn. Do inovací zaměřených na snížení dopadu energetika na klima, jakou jsou obnovitelné zdroje, malé jaderné elektrárny či třeba (zatím jen opravdu prototypové) technologie na zachycování CO2, investují v podstatě drobné.

Rafinérie společnosti ExxonMobil v Baytown, USA (foto Roy Luck)
Rafinérie společnosti ExxonMobil v Baytown, USA (foto Roy Luck)

Rozdíl do jisté míry nepochybně odráží obrovské rozdíly v přístupu Evropy a Spojených států k otázce klimatu obecně. Evropští politici učinili z boje proti změně klimatu prioritu, zatímco prezident Donald Trump označil změnu klimatu za „podvod“. Během svého období jeho administrativa zrušila či alespoň rozvolnila celou řadu environmentálních předpisů, aby podpořila využívání fosilních paliv.

Ve veřejném vystupování nejsou mezi evropskými či americkými společnostmi rozdíly až tak veliké. Všechny firmy se ve svých prohlášeních shodují na tom, že změna klimatu je hrozbou. A také na tom, že ony – obrovské konglomeráty s desítkami tisíc zaměstnanců, rozsáhlými zkušenostmi, velikou masou technických znalostí – musí sehrát významnou roli „přechodu k nové energetice“. Ovšem rozdíl v rychlosti a naléhavosti, s jakou většina společnosti na obou stranách Atlantiku mění své podnikání, by nemohl být větší.

Americké ropné společnosti na dlouhodobou budoucnost ropy a zemního plynu, zatímco evropské velké společnosti sází na to, že mají budoucnost jako poskytovatelé elektřiny, shrnul trend nedávno pro New York Times David Goldwyn, svého času jeden z vysoce postavených představitelů amerického ministerstva energetiky. Jeho hlas bude důležitý i proto, že patřil do Obamova týmu, který se z velké části vrací do Bílého domu s Bidenovou administrativou. Jejíž šéf Joe Biden řekl, že chce být „klimatickým prezidentem“.

Konec I. části článku. Pokračování článku najdete zde.

Načíst další