Plynové „hrátky“ Kremlu s Evropsko unií ohrožují klimatickou politiku, ekonomiku a politickou stabilitu bloku. Velké otřesy zatím hrozba nevyvolává, otázkou je, zda to tak zůstane.

Ruský prezident Vladimir Putin se ostře pustil do nového kola boje Evropskou unií: v reakci zavedené po invazi na Ukrajinu Rusko postupně přerušuje dodávky plynu významným evropským zákazníkům. I v západních metropolích tak roste nervozita, jak bude vypadat letošní zima, konstatuje vlivný server Politico.

Moskva tak vyvíjí tím obrovský politický tlak na vlády. Pokud bude letošní zima chladná, hrozí možnost, že Evropané budou mrznout. Výpadek plynu také ohrožuje klimatické cíle bloku, protože evropské země nahrazují plynové zdroje elektřiny svou jedinou rychle a snadno dostupnou náhradou: uhlím. Zastavení dodávek ruského plynu by také nepochybně uvrhlo kontinent do recese.

Salámová metoda

Simone Tagliapietra, analytik think tanku Bruegel, nazval ruskou politiku „energetickým vydíráním“ (a volal mimochodem po velmi ostré reakci, ve které by embargo na ruský plyn pouze první, základní krok). Podmořským plynovodem Nord Stream z Ruska do Německa proudí pouze 40 % běžného množství plynu, což ovlivňuje dodávky do Francie, Itálie a Rakouska i Německa.

Ruský monopolní vývozce plynu Gazprom již zastavil veškeré dodávky do Polska, Bulharska, Nizozemska, Finska a Dánska poté, co se energetické společnosti v těchto zemích odmítly podřídit požadavkům Kremlu platit za dodávky v rublech.

„Je třeba uznat, že Putin kousek po kousku snižuje dodávky plynu do Evropy, také proto, aby zvýšil cenu, a my musíme reagovat našimi opatřeními,“ uznal v televizním rozhovoru německý ministr hospodářství a klimatu Robert Habeck a dodal, že „je to napjatá a vážná situace“.

Reakce Evropy dokazuje statistické pravidlo, že když se v politice přímo střetne ekonomika s klimatem, ekonomika vždy zvítězí. V reakci na nedostatek plynu totiž hned několik zemí plánují zprovoznit uhelné elektrárny.

Tradičně velmi „zelené“ Rakousko plánuje znovu uvést do provozu odstavenou uhelnou elektrárnu. Polsko hodlá dotovat uhlí používané k vytápění domácností. Nizozemsko se minulý týden rozhodlo zrušit dřívější plány na omezení výroby ve svých čtyřech uhelných elektrárnách. „Kdyby to nebyla výjimečná doba, nikdy bychom to neudělali,“ komentoval ministr pro klima Rob Jetten.

Itálie jako jeden z největších odběratelů ruského plynu v Evropě také reaguje, jak jen může. Italská vláda plánuje na úterý 28. června krizové zasedání. Premiér Mario Draghi už schválil stavbu dvou dalších tzv. „regazifikačních jednotek“ (tedy na zplynování zkapalněného zemního plynu (LNG)). Jeho vláda jedná o dodávkách zkapalněného plynu s řado zemí včetně Kataru, Angoly a Alžírska v zoufalé snaze zajistit si dodávky pro případ, že by Rusko zastavilo dodávku.

Brusel se snaží působit sebevědomě, ale jeho znepokojení je očividné. „Situaci, ve které se nacházíme, bereme velmi vážně. Ale my jsme připraveni,“ řekla minulý týden na setkání s novináři předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Krátce na to své ujištění sama trochu zpochybnila: „Doba je obtížná. Situace se nelepší.“

Špinavé dohody

Rychlý obrat ke spalování uhlí v zájmu zajištění energetické bezpečnosti má pro klimaticky uvědomělou Evropu – tedy především západní Evropu – velmi nepříjemnou symbolickou pachuť. Málokdo však očekává, že by Unii či její jednotlivé členské státy odradil od jejich úsilí o snižování emisí skleníkových plynů.

V Německu úředníci neochvějně tvrdí, že návrat uhlí bude krátkodobý a neohrozí cestu země k nulovému využívání uhelné energie do roku 2030. Uhlí bude fungovat jako rezervní zdroj pro energetický sektor, což zemi umožní vytvořit si zásoby plynu před zimou. Vláda mezitím plánuje rychlé zvýšení podílu obnovitelných zdrojů.  

Ruská invaze zatím pouze zvyšuje politickou podporu pro rozvoje „čisté energie“ v Německu, uvedl pro Politico Simon Müller, ředitel think tanku Agora Energiewende: „Situace zvýšila naléhavost řešení problému a poskytla další politický impuls pro další zrychlení zavádění obnovitelných zdrojů,“ řekl Müller. Německý parlament zvažuje přijetí deseti opatření v oblasti energetické účinnosti a obnovitelných zdrojů energie a Müller uvedl, že koalice tří stran se v zásadě shoduje na důležitosti odstranění překážek pro urychlení stavby obnovitelných zdrojů.

I zájmové „zelené“ skupiny jsou zatím v klidu: „V Německu v tuto chvíli neexistuje vůbec žádný plán, který by zpochybňoval harmonogram ukončení používání uhlí,“ řekl Christoph Bals, politický ředitel nevládní organizace Germanwatch.

Potřeba rychle změnit přístup k otázce vyřazení uhlí však vyvolává určité politické napětí – což nepochybně Rusku nemůže vadit. Konzervativní opozice v Berlíně Habeckovi vyčítá, že povolil zvýšení využívání uhlí a zároveň vyloučil zachování provozu tří zbývajících německých jaderných elektráren po konci letošního roku.

„Nerozumím tomu, že zelený ministr pro klima dává přednost tomu, aby byly déle v provozu další uhelné elektrárny, před uhlíkově neutrálními jadernými elektrárnami,“ řekl v pondělí německé televizi Jens Spahn, zástupce šéfa křesťanských demokratů v parlamentu. Politiku odstavování jaderných elektráren přijala bývalá předsedkyně jeho strany Angela Merkelová.

Koaliční partneři nesouhlasí: „Je třeba udržet tři zbývající jaderné elektrárny v provozu déle,“ řekl Bijan Djir-Sarai, generální tajemník liberálních Svobodných demokratů. „Tuto skutečnost nemůže ministr hospodářství jednoduše ignorovat.“

Habeck připustil, že jeho krokem je „prolomením tabu“, nicméně uvedl, že uhlí je stále lepší než oživení atomové energie. Jeho základním argumentem přitom je, že změna přístupu k „jádru“ by se projevila až koncem příštího roku – tedy příliš pozdě na to, aby pomohla během letošní zimy. Podpořil ho i kancléř Olaf Scholz, který v rozhovoru zveřejněném minulý týden uvedl, že „jaderná energie nám teď nepomůže, alespoň ne v příštích dvou letech, o které jde především“.

Vedoucí političtí představitelé vyzývají své občany, aby šetřili energií a omezili spotřebu plynu, zatímco vlády pracují na navýšení zásob, aby kontinent přečkal zimní výpadek ruského plynu. Jako poslední možnost zvažují zavedení přídělového systému na dodávky zemního plynu.

Zastavení dodávek plynu by téměř jistě uvrhlo blok do recese. Evropská centrální banka varovala, že pokud Rusko zcela uzavře plynový kohoutek, eurozóna v příštím roce zaznamená pokles HDP o 1,7 %.

„Přerušení dodávek energie a malá pravděpodobnost okamžitého nahrazení dodávek plynu z Ruska by si pravděpodobně vyžádaly určitou racionalizaci a přerozdělení zdrojů, což by vedlo ke snížení výroby v eurozóně, zejména v energeticky náročných odvětvích,“ uvedla banka a předpověděla, že pokud by k tomu došlo, ekonomika bloku by se příští rok zotavila.

ECB však měla pro Putina také varování: „Pokud jde o ruskou ekonomiku, scénář obsahuje těžkou recesi s propadem ekonomického výkonu srovnatelným s propadem po rozpadu Sovětského svazu.“

Ruská energetická zbraň v číslech

Rusko je dnes třetím největším světovým producentem ropy za Spojenými státy a Saúdskou Arábií. V lednu 2022 činila celková produkce ropy v Rusku 11,3 milionů barelů denně (mb/d). Pro srovnání, celková produkce ropy v USA činila 17,6 mb/d, zatímco v Saúdské Arábii se těžilo 12 mb/d.

Přibližně 60 % ruského vývozu ropy směřuje do zemí OECD a dalších 20 % do Číny. V listopadu, což je poslední měsíc, za který jsou k dispozici oficiální měsíční statistiky o ropě, dovezla Evropa z Ruska celkem 4,5 mb/d ropy (34 % celkového dovozu). Země OECD Asie a Oceánie dovezly v listopadu z Ruska celkem 440 tis. mb/d ropy (5 % celkového dovozu), zatímco země OECD Severní a Jižní Amerika 625 tis. mb/d (17 % celkového dovozu).

Prostřednictvím systému Družba dodává do Evropy zhruba 750 kb/d. Bezprostředně ohroženo je denní dodávky zhruba čtvrt milionu barelů ruské ropy, které putují přes Ukrajinu jeho jižní větví. Z ní jsou přímo zásobovány Maďarsko, Slovensko a Česká republika.

Největším jednotlivým odběratelem ruské ropy je Čína. V roce 2021 odebírala v průměru 1,6 mb/d ropy. Zhruba polovinu dodávaly do země ropovodní, druhá polovina putovala po moři. Rusko je rovněž významným dodavatelem ropy do Běloruska, Rumunska a Bulharska a produktů do většiny zemí bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajiny. 

V roce 2020 bylo Rusko druhým největším producentem zemního plynu po Spojených státech. Vytěžilo zhruba 637 miliard m3. Na vývoz šla více než třetina, zhruba 240 miliard m3. Zhruba 90 procent tohoto množství šlo do Evropy, a to téměř výlučně prostřednictvím stávajících plynovodů.

Ruská vláda usiluje o to, aby se stala globálním dodavatelem zemního plynu; v roce 2020 schválila svůj nejnovější plán energetické politiky, který upřednostňuje rozvoj a diverzifikaci vývozu energie a usiluje o výrazné zvýšení investic do zkapalněného zemního plynu (LNG), zejména v arktické oblasti. Konkrétně v případě zemního plynu je cílem strategie zvýšit vývoz LNG na úroveň nad 120 miliard m3, a pak až na 300 miliard m3 v roce 2035. Zvýšení kapacity vývozu LNG by Rusku umožnilo konkurovat na exportních trzích mimo Evropu.

Závislost Evropy na dodávkách ruského plynu se v posledním desetiletí zvýšila. Spotřeba zemního plynu v regionu zůstala v tomto období celkově zhruba stejná, ale těžba klesla o třetinu a rozdíl vyrovnal zvýšený dovoz. Podíl dodávek ruského plynu zvýšil z 25 % celkové poptávky po plynu v regionu v roce 2009 na zhruba 32 % v roce 2021.

Nákladní lodě plující do Evropy začnou platit za vypuštěné emise. Které začínající firmy by mohly této příležitosti využít?

V příštím roce se EU chystá zpřísnit opatření proti jednomu znejšpinavějších průmyslových odvětví na světě: lodní dopravě. Od začátku roku 2023 bude lodní doprava spadat pod unijní systém pro obchodování s emisemi (ETS). Všechny lodě přepravující zboží do Evropské unie i z Evropské unie, budou tedy platit za své emise.

Tato daň znamená, že lodě budou muset kupovat uhlíkové povolenky, které pokryjí všechny emise během plavby v EU a polovinu emisí vzniklých při mezinárodních plavbách, které začínají nebo končí v přístavu EU. Kromě toho nařízení dále zvýší cenu paliva, která je již nyní rekordně vysoká v důsledku dopadu války na Ukrajině na dodavatelské řetězce.

To vše bude samozřejmě představovat pro mnohé problém – ale také příležitost pro startupy. Několik zajímavých, které by na změně legislativy mohly vydělat, vytipoval server Sifted.eu.

Vyšší účinnost

Jedním z největších problémů, kterým čelí lodní průmysl, je skutečnost, že bezemisní a nízkouhlíková paliva, jako je zelený metanol a čpavek, nejsou nákladově konkurenceschopná.

Místo přechodu na udržitelnější paliva se tedy mnoho společností v krátkodobém horizontu zaměřuje na zvyšování efektivity a zajištění toho, aby jejich plavidla dokázala přepravit více zboží na větší vzdálenost s využitím menšího množství paliva. Snižují také rychlost: podle výzkumu může snížení rychlosti lodi o 10 % snížit emise o 19 %.

Zde přicházejí ke slovu startupy, jako je DeepSea. Tento řecký startup, který založili Konstantinos Kyriakopoulos a Roberto Coustas, využívá umělou inteligenci ke sledování výkonnosti plavidel. V reálném čase poskytuje provozovatelům a majitelům lodí doporučení, jak mohou zvýšit jejich efektivitu a snížit emise. Odvětví není příliš transparentní, a s těmi informacemi, které jsou k dispozici, neumí efektivně pracovat řekl Roberto Coustas pro Sifted: „My celý proces zefektivním.“

Platforma společnosti DeepSea informuje kapitány o nejpřímějších trasách, které by mohli využít, přičemž samozřejmě bere v potaz faktory jako předpověď počasí. Samozřejmě, plavidla už dnes mají systém, který vybírá trasy na základě počasí. Technologie DeepSea přidává modely výkonnosti jednotlivých plavidel generované umělou inteligencí a plánuje cestu na míru pro každou konkrétní loď. Sleduje také totiž statistiky výkonu hlavních motorů a spotřebu paliva.

„Zohledňujeme, jak a kdy každá loď skutečně spaluje palivo – místo abychom předpokládali, že je to gumová kachna. To nám umožňuje předpovědět, kolik bude každá potenciální trasa „stát“, a najít tu optimální,“ říká Coustas. Jde tedy v podstatě o sofistikovanou navigaci – a pokud DeepSea skutečně uspěje, hodně to říká o tom, jak veliké rezervy v úspoře paliv lodní doprava ještě měla.

Podle Coustase spotřebuje lodní průmysl ročně 300 milionů tun paliva a 10 % z toho se promrhá. To vede nejen k vyšším emisím, ale také k vyšším nákladům pro provozovatele. „Obojí by se dalo snížit jen lepším využitím stávající flotily,“ říká Coustas.

Technologie DeepSea může provozovatelům pomoci ušetřit palivo, což zase minimalizuje uhlíkovou daň, kterou budou platit, až příští rok vstoupí v platnost systém obchodování s emisemi, říká Coustas. Tvrdí, že optimalizace tras společnosti DeepSea vede v průměru k osmiprocentní úspoře paliva.

Společnost DeepSea dosud získala 8,7 milionu eur od společností Nabtesco Technology Ventures a ETF Partners a v létě ji čeká další kolo financování.

Lepší přehled

Dalším evropským startupem, který pomáhá zvyšovat efektivitu v lodní dopravě, je společnost Zencargo se sídlem ve Velké Británii. Její platforma údajně pomáhá optimalizovat nízkouhlíkové trasy a zkrátit dobu nakládky nákladu – nechce ovšem uvést přesnou výši deklarovaných úspor. Software pro společnosti vytváří schémata s podrobným popisem pořadí, v jakém by měly být lodě nakládány a jak by měly být skladovány.

„Nejenže můžeme maximalizovat množství nákladu, které můžeme dostat do každého kontejneru, ale můžeme také ušetřit čas při přípravě produktu a kontejneru,“ říká spoluzakladatel Richard Fattal.

Společnost Zencargo například společnostem počítá emise v rámci jejich dodavatelských řetězců, od těch spojených s konkrétními přepravními trasami až po potenciál úspor, pokud přejdou z nákladních aut na vlaky. Startup také informuje firmy o tom, kolik paliva by mohly ušetřit používáním různých typů plavidel. Například přechod z lodi poháněné těžkým topným olejem na loď poháněnou zkapalněným zemním plynem (LNG) může snížit průměrné emise přibližně o 25 %.

Společnost neslibuje žádnou revoluci, ale celou řadu malých úspor. „Lodní společnosti hledají drobná zlepšení, která dohromady budou mít velký dopad, aby se mohly vyrovnat s dopady změn ekologických předpisů, a při zvyšování účinnosti hraje velkou roli technologie,“ řekl Fattal pro Sifted.

Společnost Zencargo získala od svého založení v roce 2017 více než 50 milionů eur od společností Digital+ Partners, HV Capital a Picus Capital.

Výzkum a vývoj

Opatření na zvýšení efektivity však k dekarbonizaci lodního průmyslu vedou jen do určité míry. Podle odborníků je k dosažení dlouhodobých klimatických cílů dohodnutých v rámci Pařížské dohody nutná radikální změna – a to znamená přijetí nových nízkouhlíkových technologií.

Jedním z problémů je, že investoři váhají s financováním některých potřebných výzkumných a vývojových prací. „Všichni mají zájem, ale nikdo nechce být první, kdo investuje do technologií v rané fázi,“ říká Diane Gilpinová, generální ředitelka organizace Smart Green Shipping Alliance, která vyvíjí technologická řešení, jež mají pomoci „dekarbonizaci“ lodní dopravy.

Společnost Smart Green Shipping navrhla své vlastní řešení: automatické zatahovací ocelové a hliníkové plachty, které umožňují provozovatelům využívat po část plavby větrnou energii místo fosilních paliv.

V rámci pilotního projektu společnost zjistila, že nákladní loď vybavená těmito plachtami může na transatlantické plavbě z Baton Rouge do Liverpoolu ušetřit 20 % paliva ročně. „Navrhujeme systém, který lze na loď opravdu snadno nainstalovat a který okamžitě snižuje její závislost na fosilních palivech,“ říká Gilpin.

Britská společnost se však potýká s problémy při získávání investic. „I když jsou ceny ropy vysoké a systém EU pro obchodování s emisními povolenkami představuje pro finanční výsledky společností velmi reálnou hrozbu, stále se nám nedaří získat řádné investice,“ říká Gilpin. Snaží se přitom dopravce přesvědčit, že jen s drobnými „vylepšeními“ nakonec nevystačí: „Potřebujeme digitální systémy pro zvýšení efektivity a optimalizace tras je rozhodující, ale potřebujeme také systémové změny. Pokud zkombinujeme řešení energetické účinnosti s větrnou energií, můžeme splnit současné klimatické cíle, zatímco budeme čekat na změnu paliva.“

Tony Foster, generální ředitel investiční společnosti Marine Capital, souhlasí. „Celkové snížení, kterého lze dosáhnout pomocí digitálních technologií, může být malé ve srovnání s tím, [co] bude v nadcházejícím desetiletí povinné,“ říká. Kromě pohonu s podporou větru se lodním společnostem vyplatí investovat také do instalace účinnějších lodních šroubů.

Praktický dopad by mohly mít i nové technologie na omezení tvorby „biologického znečištění“ – tedy velmi jednoduše řečeno nárůstu mořských organismů na trupu lodě. Výsledkem může být pokles rychlosti i o 10 procent, což s sebou samozřejmě nese i zvýšení spotřeby paliva na trase.

Problémy lodní přepravy jsou však veliké a jasné řešení nemají. Třeba elektrifikace odvětví dnes kvůli čistě technickým omezením nedává smysl (více v boxu na konci článku). „Majitelé v tuto chvíli nemají jinou možnost než zůstat u stávajících technologií a provést vylepšení, která mohou,“ říká Foster.

Stephan Morais, řídící partner společnosti Indico Partners, říká, že automatické plachty jsou „slibnou“ technologií, kterou lze použít na velkých nákladních lodích. Očekává se, že klíčovou roli v dekarbonizaci odvětví bude hrát zelený vodík, při jehož spalování nevznikají žádné emise. K jeho praktickému nasazení je ovšem daleko. Jeho výroba vyžaduje obrovské množství nové infrastruktury a obnovitelné energie.

Inovace v lodní dopravě zatím zaostávají, protože „odvětví je velmi konzervativní a pomalu přijímá nová nevyzkoušená řešení,“ řekl Morais pro Sifted. „Stávající řešení budou zavedena teprve tehdy, až bude nastaven systém obchodování s emisemi, který bude tomuto odvětví vnucen.“

Elektricky to jednoduše nejde

Obří lodě nesou takové množství paliva, že je ho při dnešní úrovni technologií nemožné nahradit energií skladovanou v bateriích. Ty největší lodě by potřebovaly baterie s hmotností přes miliardu kilogramů. Místo motorů spalovacích v útrobách obřích kontejnerových lodí tedy v dohledné době elektrické motory zřejmě nezaujmou.

Ale postupná elektrifikace oboru není vyloučena. A podobně jako v oboru pozemní dopravy, i na moři, by se nejspíše mohlo začít u menších dopravních prostředků. Americký startup Fleetzero plánuje brzy začít křižovat Tichý oceán s menšími elektrickými loděmi, o kterých tvrdí, že by se cenou mohly vyrovnat lodím na fosilní paliva. Novátorské obří baterie byste v nich hledali ovšem zbytečně: myšlenka je taková, že by tyto nákladní lodě „měnily baterie“ v přístavech, do kterých zavítají.

Zakladatelé firmy tvrdí, že chtějí „ušít“ lodě na míru elektrického pohonu, ne předělat dnešní lodě na elektřinu: „Začali jsme s problémem dekarbonizace námořní přepravy od otázky, jak zařídit, aby nebyla dražší víc než dnes,“ Steven Henderson, spoluzakladatel a generální ředitel startupu pro časopis Fast Company.

Henderson a jeho spoluzakladatel Michael Carter pracovali v lodní dopravě a podle svých slov si uvědomili, že snaha o snížení emisí v tomto odvětví má jeden základní problém: všechny možné alternativy jsou výrazně dražší než současná technologie.

Například čpavek nebo zelený vodík by mohly stát až čtyřikrát více než těžké topné oleje (tedy mazut), který lodě používají dnes. Lodě by také musely používat přepracované motory, které by mohly spalovat alternativní kapalná paliva. „Uvědomili jsme si, že pokud je to [snižování emisí uhlíku, pozn.red.] naše budoucnost, tak to není dobré ani pro odvětví, a pokud se sazby za lodní dopravu zvýší, nebude to dobré ani pro zbytek světa,“ řekl Carter pro Fast Company.

Cílem společnosti tedy od začátku bylo nabídnou alternativu, které nepovede k navýšení nákladů na přepravu. Henderson a Carter údajně prošli řadu všemožných alternativ a po jejich zvážení údajně dospěli k názoru, že elektrické lodě „nebudou fungovat“. Na kontejnerové lodi s kapacitou 10 000 nebo 20 000 kontejnerů, která dnes obepluje zeměkouli na jednu nádrž paliva, prostě za žádných okolností nebude místo pro baterie, které by jí poskytly alespoň trochu srovnatelné výkony. Jejich energetická hustota prostě není taková jako v případě kapalných uhlovodíků.

„Ta myšlenka nebyla životaschopná,“ řekl Carter pro americké novináře a pokračoval: „Ale uvědomili jsme si, že řešíme špatný problém.“ Spočítali, že pokud by lodě byly menší – tedy bylo by na nich místo pro 3 000 až 4 000 kontejnerů – a po cestě by se častěji zastavovaly, mohla by to i se současnou bateriovou technologie dávat smysl. „Moderní lodě jsou optimalizovány na fosilní paliva,“ říká Henderson. „Jak by to vypadalo, kdyby se lodě optimalizovaly podle baterií?“

Návrh společnosti Fleetzero tedy spočívá v tom, že lodě by vezly energie v bateriích vtěsnaných do standardních lodních kontejnerů. Přístavní jeřáby by je tedy dokázaly v přístavu z lodi jednoduše zvednout a vyměnit za čerstvě nabité baterie.

Tento systém by měl dávat smysl, protože zavádění nějakých přístavních „rychlonabíječek“ pro nákladní lodě zatím neexistuje. I když takové plány samozřejmě minimálně na papíře jsou, výměna baterií je v tomto případě logickou alternativou (která se ostatně může částečně prosadit i v pozemní dopravě).

Loď by samozřejmě musela mít i tak velkou baterii – a také poněkud netypickou trasu. Autoři nápadu předpokládají, že při přepravě zboží z Číny do USA, tedy na vzdálenost, kterou dnes kontejnerové lodě překonávají přímo, by „eloď“ několikrát zastavila. Plula by přes Japonska na Aljaška, odkud by dorazila Seattlu, a pak mohla případně pokračovat podél západního pobřeží do Los Angeles. V takovém případě by vzdálenost mezi přístavy je dostatečně krátká na to, aby současná technologie baterií dokázala pokrýt dojezd.

Lodě Fleezero by nemohly přímo konkurovat obřím lodím, které dnes obstarávají velkou část dopravy. Jejich lodě by údajně zase měly tu výhodu, že mohou zastavovat i v přístavech, které se dnes běžně nepoužívají, protože pro kontejnerovým „obrům“ jsou prostě příliš malé. Menší elektrické lodě by se tak snad mohly vyhnout podobným situacím, jakých jsme byli svědky během koronavirové pandemie. Protože přístavy byly přetížené a odbavování zboží vázlo, desítky lodí čekaly v dlouhých frontách na vykládku celé dny. Což je jistě zajímavá výhoda, otázkou ovšem je, zda – či spíše za jak dlouho – se taková situace může zase opakovat.

Společně nakupovat plyn, zrychlit přechod na obnovitelné zdroje energie, zlepšit efektivitu využití vyrobené energie a více ji uspořit. To jsou hlavní body plánu REPowerEU, jehož podrobnosti Evropská komise zveřejnila ve středu 18. května. Plán je reakcí na narušení celosvětového trhu s energií způsobené ruskou invazí na Ukrajinu.

Než se podíváme na podrobnosti, představme si hlavní rysy plánu. Plán uvádí dva naléhavé důvody pro transformaci evropského energetického systému: ukončení závislosti EU na ruských fosilních palivech, která jsou využívána jako ekonomická a politická zbraň a stojí evropské daňové poplatníky téměř 100 miliard eur ročně, a snížení emisí oxidu uhličitého (jazykem plánu tedy „řešení klimatické krize“, byť transformace evropské energetiky rozhodně samo o sobě současnou trajektorii nezmění).

Další premisou je, že pokud bude Evropská Unie jednotná, může svou závislost na ruských fosilních palivech ukončit rychleji. Politické cíle jsou odrazem většinového přání občanů: 85 % Evropanů se domnívá, že EU by měla co nejdříve snížit svou závislost na ruském plynu a ropě, aby podpořila Ukrajinu.

Protože neexistuje jednoduché řešení –nemůžeme tedy jen tak „otočit“ kohoutkem a brát ropu, a především plyn odjinud –plán REPowerEU je složený z celé řady dílčích kroků. Navrhuje reagovat úsporami energie, diverzifikací dodávek energie a urychleným zaváděním energie z obnovitelných zdrojů s cílem nahradit fosilní paliva v domácnostech, průmyslu a výrobě energie.

Evropská komise navrhuje, aby členské země využívaly k dosažení těchto cíle dotací v rámci tzv. „Nástroje pro oživení a odolnost“. V něm se budou dělat cílené změny tak, aby ho státy mohly používat k prosazování dohodnutých priorit.

Úspory na prvním místě

Volné energie není v tuto chvíli na trhu dost, a tak klíčovou části navrhovaného plánu mají být úspory. Při současných cenách energií je to také řešení nejlevnější. Komise navrhuje posílit dlouhodobá opatření v oblasti energetické účinnosti – tedy v podstatě snížit ztráty energie. Součástí návrhu i zvýšení současného závazného cíle v této oblasti z 9 % na 13 % (tento cíl je byl určen v rámci balíčku právních předpisů „Fit for 55“, jenž je součástí tzv. Zelené dohody pro Evropu).

Komise – podle nás poněkud optimisticky – doufá, že se podaří ve větší míře přesvědčit odběratele, aby změnili své chování. Zveřejnila sdělení EU o šetření energií, v němž jsou podrobně popsány krátkodobé změny chování, které by mohly snížit poptávku po plynu a ropě o 5 %. A vybízí členské státy, aby zahájily vlastní „osvětové“ kampaně zaměřené na domácnosti a průmysl. Snad to bude lepší než například kampaň na očkování proti covidu

Členské státy se rovněž vybízejí, aby využívaly fiskální opatření na podporu úspor energie. Tedy ne, aby například plošně snižovaly na energie, ale dělaly to pouze cíleně: například pro energeticky účinné systémy vytápění, izolaci budov a spotřebiče a výrobky.

Ruská energetická zbraň v číslech

Rusko je dnes třetím největším světovým producentem ropy za Spojenými státy a Saúdskou Arábií. V lednu 2022 činila celková produkce ropy v Rusku 11,3 milionů barelů denně (mb/d). Pro srovnání, celková produkce ropy v USA činila 17,6 mb/d, zatímco v Saúdské Arábii se těžilo 12 mb/d.

Přibližně 60 % ruského vývozu ropy směřuje do zemí OECD a dalších 20 % do Číny. V listopadu, což je poslední měsíc, za který jsou k dispozici oficiální měsíční statistiky o ropě, dovezla Evropa z Ruska celkem 4,5 mb/d ropy (34 % celkového dovozu). Země OECD Asie a Oceánie dovezly v listopadu z Ruska celkem 440 tis. mb/d ropy (5 % celkového dovozu), zatímco země OECD Severní a Jižní Amerika 625 tis. mb/d (17 % celkového dovozu).

Prostřednictvím systému Družba dodává do Evropy zhruba 750 kb/d. Bezprostředně ohroženo je denní dodávky zhruba čtvrt milionu barelů ruské ropy, které putují přes Ukrajinu jeho jižní větví. Z ní jsou přímo zásobovány Maďarsko, Slovensko a Česká republika.

Největším jednotlivým odběratelem ruské ropy je Čína. V roce 2021 odebírala v průměru 1,6 mb/d ropy. Zhruba polovinu dodávaly do země ropovodní, druhá polovina putovala po moři. Rusko je rovněž významným dodavatelem ropy do Běloruska, Rumunska a Bulharska a produktů do většiny zemí bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajiny. 

V roce 2020 bylo Rusko druhým největším producentem zemního plynu po Spojených státech. Vytěžilo zhruba 637 miliard m3. Na vývoz šla více než třetina, zhruba 240 miliard m3. Zhruba 90 procent tohoto množství šlo do Evropy, a to téměř výlučně prostřednictvím stávajících plynovodů.

Ruská vláda usiluje o to, aby se stala globálním dodavatelem zemního plynu; v roce 2020 schválila svůj nejnovější plán energetické politiky, který upřednostňuje rozvoj a diverzifikaci vývozu energie a usiluje o výrazné zvýšení investic do zkapalněného zemního plynu (LNG), zejména v arktické oblasti. Konkrétně v případě zemního plynu je cílem strategie zvýšit vývoz LNG na úroveň nad 120 miliard m3, a pak až na 300 miliard m3 v roce 2035. Zvýšení kapacity vývozu LNG by Rusku umožnilo konkurovat na exportních trzích mimo Evropu.

Závislost Evropy na dodávkách ruského plynu se v posledním desetiletí zvýšila. Spotřeba zemního plynu v regionu zůstala v tomto období celkově zhruba stejná, ale těžba klesla o třetinu a rozdíl vyrovnal zvýšený dovoz. Podíl dodávek ruského plynu zvýšil z 25 % celkové poptávky po plynu v regionu v roce 2009 na zhruba 32 % v roce 2021.

Společná kasa

Ale „prospořit“ se k nezávislosti na ruských energiích je bez velké recese nemožné. Evropská unie tak již několik měsíců hledá, jak diverzifikovat dodávky. V tuto chvíli již jsou zajištěné rekordní dodávky LNG a vyšší dodávky plynu z neruských plynovodů – ale není jich dost. Nakupovat se musí dále.

Vznikla tak nová energetická platforma EU, která umožní dobrovolné společné nákupy plynu, LNG a vodíku prostřednictvím sdružování poptávky, optimalizace využívání infrastruktury a koordinace kontaktů s dodavateli. Platforma rovněž umožní společný nákup vodíku z obnovitelných zdrojů, ale to je zatím tedy pouze hudba budoucnosti.

Zatím ještě nevznikl „mechanismus společného nákupu“, v jehož rámci by se mohly sjednávat a uzavírat smlouvy o nákupu plynu jménem zúčastněných členských států. Komise také zatím pouze zváží legislativní opatření, která by vyžadovala, aby členské státy své dodávky plynu postupně diverzifikovaly.

Evropa obecně do budoucnosti hodně sází na vodík, který zatím přitom na trhu v podstatě není. Nové přijatá vnější energetická strategie EU usnadní energetickou diverzifikaci a budování dlouhodobých partnerství s dodavateli, včetně spolupráce v oblasti vodíku nebo jiných zelených technologií. V rámci plánu se mají rozvíjet velké „vodíkové koridory“ ve Středozemním a Severním moři.

Komise také tvrdí, že Evropa bude tváří v tvář ruské agresi bude EU podporovat zranitelné země: Ukrajinu, Moldavsko, země západního Balkánu a země Východního partnerství (to jsou Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie, Moldavská republika, Ukrajina a Bělorusko, které je ovšem evidentně jiný případ než ostatní státy z této skupiny). Evropa bude s Ukrajinou pracovat i nadále na zajištění bezpečnosti dodávek energie. Dále se také bude připravovat půda pro budoucí obchod s elektřinou a obnovitelným vodíkem, jakož i na rekonstrukci energetického systému v rámci iniciativy REPower Ukraine (to bude nutné, protože Rusko zastaví dodávky elektřiny z obsazené Záporožské jaderné elektrárny, která pokrývala zhruba 20 procent ukrajinské spotřeby).

Hlavně obnovitelně!

Klíčovým rysem návrhu je další zvyšování podílu obnovitelných zdrojů na evropské výrobě energie. Komise navrhuje v rámci balíčku „Fit for 55“ zvýšit hlavní cíl pro rok 2030 v oblasti obnovitelných zdrojů energie ze 40 % na 45 %. Má tak vzniknout celá řada nových iniciativ a programů, které by dosti zásadně změnily nejen energetiku, ale podepsaly by se například i ve stavebnictví. Ty hlavní jsou:

  • Zvláštní solární strategie EU „Solar Strategy“ pro zdvojnásobení solární fotovoltaické kapacity do roku 2025 a instalaci zařízení pro výrobu 600 GW do roku 2030.
  • Iniciativy pro fotovoltaické využívání střech „Solar Rooftop“ s postupně zaváděnou zákonnou povinností instalovat solární panely na nových veřejných a komerčních budovách a nových obytných budovách.
  • Zdvojnásobení míry využívání tepelných čerpadel a opatření na integraci geotermální a solární tepelné energie do modernizovaných systémů dálkového a obecního vytápění.
  • Zrychlení stavby nových zdrojů. Komise vydala doporučení, která mají řešit problém pomalého a složitého povolovacího řízení u velkých projektů v oblasti hlavních obnovitelných zdrojů energie. Prosazuje také cílenou změnu směrnice o obnovitelných zdrojích energie, která má uznat energii z obnovitelných zdrojů za oblast převažujícího veřejného zájmu. V oblastech s nižšími environmentálními riziky by členské státy měly vyhradit preferenční oblasti pro výrobu obnovitelných zdrojů energie, v nichž by se uplatňovaly zkrácené a zjednodušené povolovací postupy.
  • Rozjet využití vodíku ve velkém měřítku. Komise navrhuje stanovení cíle získat do roku 2030 10 milionů tun vodíku z obnovitelných zdrojů z domácí výroby a 10 milionů tun z dovozu, za účelem náhrady zemního plynu, uhlí a ropy v odvětvích, která lze obtížně dekarbonizovat, a v odvětvích dopravy. V zájmu urychlení rozvoje vodíkových projektů jsou na výzkum vyčleněny dodatečné prostředky ve výši 200 milionů eur a Komise se zavazuje dokončit posouzení prvních významných projektů společného evropského zájmu do léta.
  • Akčního plánu pro biomethan, který stanoví nástroje včetně nového průmyslového partnerství pro biomethan a finanční pobídky k navýšení výroby na 35 miliard m³ do roku 2030, mimo jiné prostřednictvím společné zemědělské politiky.

Podpora rozvoje vodíkové ekonomiky má také být výrazně silnější. Komise zavede rozdílové smlouvy o uhlíku s cílem podpořit využívání zeleného vodíku v průmyslu a zvláštní financování pro REPowerEU v rámci Inovačního fondu. Mimochodem, k tomuto a dalším úkolům se mají využívat ve velké míře příjmy z obchodování s emisními povolenkami.

Chystají se i změny v dopravě. Komise totiž slíbila předložit balíček opatření týkajících ekologizace nákladní dopravy s cílem zvýšit energetickou účinnost v tomto odvětví. Uvažuje se také o nové legislativě, která by měla podpořit zvýšení podílu vozidel s nulovými emisemi ve veřejných a podnikových vozových parcích (tedy flotilách nad určitý počet vozů).

Za kolik to bude?

Plán bude samozřejmě něco stát. Plnění cílů REPowerEU vyžaduje do roku 2027 dodatečné investice ve výši 210 miliard eur. Výsledkem by mohlo být snížení dovozu fosilních paliv (především samozřejmě z Ruska). Ale přesně vyčíslit možné úspory je v tuto chvíli předčasné.

Na podporu REPowerEU je již v rámci Nástroje pro oživení a odolnost k dispozici 225 miliard eur ve formě úvěrů. Komise dnes přijala nové právní předpisy a pokyny určené členským státům ohledně jejich využití. Komise také navrhuje navýšit finanční krytí Nástroje pro oživení a odolnost o 20 miliard EUR ve formě grantů z prodeje emisních povolenek v rezervě tržní stability.

Podobné cíle, tedy dekarbonizaci dlouhodobě podporuje tzv. „politika soudržnosti“, ve které je až 100 miliard eur určených na investice do obnovitelné energie, vodíku a infrastruktury. Dalších 26,9 miliardy eur z fondů soudržnosti by mohlo být uvolněno v rámci dobrovolných převodů do Nástroje pro oživení a odolnost. Letos na podzim Komise zdvojnásobí finanční prostředky, které jsou k dispozici pro rozsáhlou výzvu inovačního fondu na rok 2022, na přibližně 3 miliardy eur.

Posílena by měla být i plynárenská infrastruktura EU. Podle odhadů Komise bude zapotřebí investice ve výši přibližně 10 miliard eur. Má dojít také k urychlení rozvoje projektů „společného zájmu“ v oblasti elektřiny, tedy zlepšení schopnosti a kapacit elektrických sítí. Má to urychlit „Nástroj pro propojení Evropy“. Komise k 18. květnu spustila novou výzvu k předkládání návrhů s rozpočtem 800 milionů eur. Další bude následovat počátkem roku 2023.

Ztrácíte se v evropských plánech? Toto je základní přehled

Zelená dohoda pro Evropu je dlouhodobý plán růstu EU, jehož cílem je dosáhnout do roku 2050 klimatické neutrality Evropy. Tento cíl je zakotven v evropském právním rámci pro klima, jakož i v právně závazném příslibu snížit do roku 2030 čisté emise skleníkových plynů nejméně o 55 % ve srovnání s úrovněmi v roce 1990. Proto byl v červenci 2021 Komisí předložen balíček předpisů „Fit for 55“. V jeho rámci se měla do roku 2030 snížit naše spotřebu plynu o 30 %, zhruba z třetiny díky zvýšení oblasti energetické účinnosti.

Dne 8. března 2022 navrhla Komise nástin plánu, jehož účelem je – vzhledem k ruské invazi na Ukrajinu – dosáhnout nezávislosti Evropy na ruských palivech, a to v dostatečném předstihu před rokem 2030. Na zasedání Evropské rady ve dnech 24. a 25. března se vedoucí představitelé EU na tomto cíli dohodli a požádali Komisi, aby předložila podrobný plán REPowerEU, který byl dnes přijat. Z nedávných přerušení dodávek plynu do Bulharska a Polska vyplývá, že nedostatečnou spolehlivost ruských dodávek energie je třeba naléhavě řešit.

Komise přijala v reakci na ruskou agresi řadu protiruských sankcí. Na dovoz uhlí se již vztahuje režim sankcí a Komise předložila návrhy na postupné ukončení dovozu ropy do konce roku, které nyní projednávají členské státy. Maďarsko plán v současné podobě blokuje, své pochyby mají ovšem i Spojené státy, podle kterých by embargo nadále zhoršila inflaci.

Evropská unie podala u Světové obchodní organizace (WTO) stížnost na britský systém dotací výroby větrné energie. Považuje jej totiž z hlediska firem EU za diskriminační. Podle agentury Reuters jde o vůbec první stížnost EU na Velkou Británii u WTO po brexitu.

Evropská komise ve své zdůvodňující zprávě uvádí, že technologie a řešení zelené energie jsou v EU velmi důležitým odvětvím, přičemž samotný sektor větrné energetiky dosahuje značných obratů (v roce 2018 podle EK činil 36 miliard eur) a poskytuje 500 000 vysoce kvalitních pracovních míst. „Diskriminační obchodní praktiky, jako jsou ty, které dnes uplatňuje Velká Británie, podporují odliv investic z EU, což má dopad na konkurenceschopnost EU v tomto odvětví a obecně podkopává úsilí o řešení klimatické krize,“ uvádí se ve zprávě.

Na obzoru je tak první vážnější spor mezi EU a Velkou Británií od konce tzv. přechodného období. Toto období, které bylo první fází realizace vystoupení Velké Británie z EU, skončilo v prosinci roku 2020. Ke sporu navíc dochází v době, kdy se obě strany nacházejí v mrtvém bodě ohledně provádění dohody o vystoupení.

V rozporu se základní zásadou

Podle Evropské komise porušuje Velká Británie zmíněným opatřením základní zásadu WTO, podle které musí mít dovážené zboží možnost konkurovat domácím produktům za stejných podmínek. Britské praktiky však vedle toho, že poškozují dodavatele z EU, navíc zvyšují výrobní náklady, takže obecně vzato znamenají riziko zpomalení růstu zavádění a využívání zelené energie.

O jaké praktiky se jedná? Uchazeči o finanční podporu zakázek v oblasti větrné energetiky musejí uvést, jaká část z celkové hodnoty zakázky bude vyrobena ve Velké Británii. Na základě tohoto kritéria, resp. na tom, zda žadatel tento závazek skutečně dodrží, jim pak je vyplacena státní podpora.

Velká Británie je, pokud jde o instalovanou kapacitu offshore výroby elektrické energie z větru, v celosvětovém srovnání již několik let na prvním místě. To se však podle britského listu Financial Times dosud příliš nepromítlo do počtu pracovních míst. Z výrobního boomu naopak těží především zahraniční společnosti, včetně těch v EU a Číně, upozorňují Financial Times.

Podobně se vyjadřuje i zájmová skupina RenewableUK, která odhaduje, že pouze 29 procent kapitálových výdajů na projekty mořské větrné energetiky zůstává v britské ekonomice. Premiér Boris Johnson se již nechal slyšet, že chce tuto úroveň domácích investic zvýšit na 40 až 50 procent, resp. na 60 procent výdajů na celý životní cyklus daných produktů, tedy včetně údržby.

Spor na několik let?

EU a Velká Británie mají nyní 60 dní na to, aby na základě vzájemných konzultací dosáhly dohody. Pokud se však spor během tohoto období nevyřeší, může stěžovatel požádat o vytvoření výboru WTO, který záležitost rozhodne. EU se již přitom v minulosti na Velkou Británii s těmito výhradami několikrát obrátila, avšak vždy bez výsledku.

Pokud bude spor řešit výbor WTO, může se – což je poměrně běžná praxe – táhnout i několik let, upozornila agentura Reuters.

Velká Británie měla na začátku března letošního roku v provozu 11 091 větrných turbín s celkovým instalovaným výkonem přes 24,6 GW: 14,1 GW kapacity na pevnině a 10,4 GW na moři. V roce 2020 pokrývala větrná energetika čtvrtinu britské spotřeby. Již v roce 2016 překonala uhlí a v roce 2018 jadernou energetiku. Vláda země se navíc zavázala, že do roku 2030 pobřežní kapacity větrné energetiky výrazně rozšíří.

Energetické štítky budou mít nově i mobilní telefony a tablety. Počítá s tím chystané evropské nařízení, které by Evropská komise měla schvalovat v prvním čtvrtletí příštího roku. Vyplývá to z informací na webu komise, všimla si agentura ČTK. Cílem je, aby výrobci při navrhování mobilních přístrojů zohledňovali jejich energetickou účinnost a dlouhou životnost, opravitelnost, možnost modernizace, údržbu, opětovné použití a recyklaci.

Od loňského března platí v Česku i EU nové energetické štítky pro velké bílé spotřebiče a televizory, od září pak i pro svítidla. Jsou přehlednější a pomáhají spotřebitelům šetřit náklady na provoz a energii. Díky zavedení nové stupnice značení se uvolnilo místo v nejvyšší energetické třídě A, která je nově určená jen pro ty energeticky nejúspornější výrobky.

„Energetický štítek po obsahové stránce vystavují výrobci. Ti mají zodpovědnost za obsah dat na něm uvedených. Prodejci mají povinnost energetické štítky zákazníkům vystavit tak, aby se mohli na základě dat na štítku rozhodovat o tom, jaký spotřebič zakoupí. Konkrétní pravidla se vztahuji třeba i na katalogy, reklamy a další propagaci výrobků,“ uvedl generální ředitel sdružení evropských výrobců domácích spotřebičů APPLiA CZ Radek Hacaperka.

Aktuálně rostoucí ceny energie podle organizace SEVEn, The Energy Efficiency Center zvyšují i potenciál úspor energie a při výběru nového modelu spotřebiče je proto o to důležitější snažit se vyhledat energeticky úsporný model. „Správnost zavedení nové stupnice a nových štítků se nám záhy potvrdila nástupem nových produktů s výrazně nižší spotřebou, které spotřebitelům snižují náklady na energie a jsou zároveň jedním z nástrojů k zajištění energetické nezávislosti,“ dodal ředitel SEVEn Juraj Krivošík.

Správnost všech údajů na energetickém štítku a jeho dostupnost v prodejní síti kontroluje dozorový orgán, který je v každé členské zemi EU. V ČR je dozorovým orgánem Státní energetická inspekce. „Energetický štítek je v celé grafické a obsahové podobě závazný v rámci celé EU. Díky tomu mají jak spotřebitelé, tak i výrobci výhody většího trhu s jednotnou legislativou,“ uvedl ústřední ředitel inspekce Pavel Gebauer.

Pro další kategorie výrobků, které také mají energetický štítek, se aktualizace a sjednocení připravuje. Nebude to ale letos. Týká se to například sušiček prádla, digestoří, trub, klimatizací a ohřívačů vody a kotlů.

Jak je to s novými štítky

Štítky se musí měnit kvůli samotným spotřebičům. Původní systém, který byl platný od roku 1995, používal rozmezí A–G. Označení A platilo pro nejúspornější spotřebiče, G pro nejméně úsporné. S postupným vylepšováním spotřebičů bylo třeba toto značení aktualizovat, k čemuž došlo v roce 2010. Tehdy se zavedlo značení „+“, které se zpočátku jevilo jako vhodné. Přidáváním znamének „+“ se však toto označení stávalo nepřehledným a další změna byla nevyhnutelná.

Jak jsme již uváděli, zatím byly mové energetické štítky schváleny pro následující skupiny spotřebičů:

  • myčky nádobí
  • pračky a kombinované pračky se sušičkou
  • chladničky, mrazničky a vinotéky
  • svítidla
  • elektronické displeje televizorů, monitorů a digitálních informačních displejů
  • komerční chladničky

U ostatních spotřebičů (sušičky, trouby, kotle a klimatizace) dojde ke změně štítků až s odstupem několika let, u nich se tedy setkáte i nadále s původním značením.

Energetický štítek se vrací k původnímu značení A–G, ale pozor na zařazení původních spotřebičů skupiny A+/++/+++.

  • původnímu označení A+++ nyní odpovídá označení „energetická třída B“
  • původnímu označení A++ nyní odpovídá označení „energetická třída C“
  • původnímu označení A+ nyní odpovídá označení „energetická třída D“

Jak můžete vidět, nové označení poskytuje prostor pro další technologický vývoj, a tedy lze předpokládat, že vydrží několik dalších let. Právě toto bylo hlavním záměrem změny, protože přidávání dalších „+“ už by bylo v podstatě nereálné.

A je toho více…

Kromě výše zmíněné energetické spotřeby se štítek rozšířil o mnohé další parametry.

Spotřeba vody – ta je zde uváděna za každý cyklus mytí nebo praní.

Hlučnost – tento údaj je velmi důležitý k porovnání s ostatními, abyste zvolili ten nejvhodnější pro vaši domácnost.

Kapacita – u chladniček zůstává stále označení kapacity v litrech, u vinoték se nově uvádí podle počtu lahví o objemu 0,75 litrů. 

QR kód – díky němu si jednoduše načtete veškeré potřebné informace do vašeho zařízení. QR kód vás navede do databáze zvané EPREL, do které musí výrobci zaregistrovat své výrobky včetně technické dokumentace.

Spotřeba energie – u myček, praček a kombinovaných praček se sušičkou se nově neuvádí spotřeba za rok, ale vypočítaná na 100 pracích cyklů.

Délka programu Eco – jedná se o režim, ve kterém je měřeno několik parametrů dohromady (spotřeba vody, délka programu, hlučnost aj.). Díky tomuto ukazateli můžete jednoduše porovnat ty nejdůležitější hodnoty.

Státy Evropské unie chtějí v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu zavést nová společná opatření proti rostoucím cenám energie. Podporují také nouzovou synchronizaci k propojení energetické sítě EU s ukrajinskou sítí.

Po jednání unijních ministrů energetiky to řekla francouzská ministryně Barbara Pompiliová, uvedla agentura ČTK. Český ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela v Bruselu navrhl zavedení povinných nouzových zásob plynu v rámci unie. Česko má podle něj dostatečné zásoby energií do konce této topné sezony.

Ministři debatovali o rizicích, která plynou z ruské agrese a následných unijních sankcích. Podle eurokomisařky Kadri Simsonové musí být EU připravena na chvíli, kdy bude Ukrajina potřebovat nouzové dodávky energie, a proto je důležitá široká podpora, kterou ministři vyjádřili synchronizaci ukrajinské rozvodné sítě s tou unijní. Její provedení ale nebude otázkou několika hodin, ale spíše dnů či týdnů, upozornila komisařka.

Samotné EU podle francouzské ministryně Pompiliové nedostatek energií v současnosti nehrozí. „Analýza komise ukázala, že v krátkodobém výhledu je riziko pro energetickou bezpečnost nízké,“ prohlásila politička, jejíž země v současnosti ministerským jednáním předsedá.

Podle Síkely má nyní dostatek zásob i Česko, EU by si však do budoucna měla zajistit širší zdroje a snížit svou závislost na Rusku. Ministři se podle něj bavili i o tom, jak nahradit výpadky dodávek ruského plynu či ropy, kdyby se Rusko rozhodlo v reakci na tvrdé sankce omezit jejich přísun do Evropy.

„Chtějí se využít všechny možné kanály, pokud by k výpadkům došlo,“ prohlásil po jednání český ministr. EU například vyjednává s řadou zemí o možných dodávkách zkapalněného plynu, které by částečně mohly pokrýt výpadek z Ruska, jež pokrývá 40 procent trhu.

Řada ministrů se shodla, že válka na Ukrajině je pro unii zlomovým momentem pro budoucnost energetické bezpečnosti. Například německý ministr hospodářství Robert Habeck, jehož země teprve v reakci na invazi pozastavila projekt nového plynovodu z Ruska Nord Stream 2, prohlásil, že Německo je na Rusku závislé příliš. „Toho se musíme zbavit,“ řekl novinářům s tím, že jeho země musí být připravena na „radikální kroky“.

Síkela také navrhoval, aby EU do budoucna kromě již povinných rezerv ropy zavedla pro dodavatele povinnost držet na topnou sezonu zásoby ve výši 30 procent dodávek. Ministr podotkl, že Česko již podobné pravidlo má. Evropská komise chce v březnu představit nové energetické návrhy, mezi nimiž mají být i rezervy plynu.

Opatření jsou nastavena tak, aby Česká republika zvládla i situaci, kdy by Rusko zastavilo dodávky plynu. Prohlásil to v neděli 27. února v televizi CNN Prima News premiér Petr Fiala. O této hrozbě ale nemá ministerský předseda signály.

Fiala řekl, že s rizikem omezení dodávek ruského plynu počítá nejen česká vláda, ale i Evropa. „Ale nestrašme se,“ poznamenal. „Že by Rusko zastavilo úplně všechno asi není pravděpodobné, ale může dojít k omezení dodávek a i k problémům s cenami,“ citovala předsedu vláda agentura ČTK. Poukázal na to, že plyn proudí do Evropy ze čtyř směrů.

„Jsme připraveni ve spolupráci s jinými evropskými státy dodávky plynu, kdyby je Rusko výrazně omezilo nebo zastavilo, nějakým způsobem nahradit. Evropská komise udělala řadu předběžných dohod s jinými zeměmi, které jsou schopny pomoct,“ uvedl předseda vlády.

V případě ropy má stát reálné zásoby na 94 dnů, řekl dříve premiér. U zemního plynu nejsou zásobníky státní. „Ale máme představu o zásobách, obchodníci mají povinnost mít zásoby na 30 dní,“ uvedl ve čtvrtek. Na případné výpadky je tak ČR připravená, podle Fialy jí nahrálo i to, že nebyla tuhá zima (a dodejme, že i příznivé počasí).

Dost na šest týdnů

V krátkodobém výhledu Evropa nemusí být veliké problém. Ze stávajících zásob by evropské státy mohly vytápět domovy a pohánět průmysl až do konce zimy – pokud tedy zima bude tak mírná, jak předpovědi naznačují. Uvedl to alespoň na základě své analýzy přední německý ekonomický institut.

A to i přesto, že Evropa není zrovna dobře připravena. Na začátku tohoto týdne byly zásobníky na celém kontinentu v průměru naplněny pouze z 31 %, což je zhruba o polovinu méně než v roce 2020. V Německu byly zásoby obzvláště nízké v zásobnících provozovaných ruským státním energetickým gigantem Gazprom. (Zásobníky plynu nejsou ani v Česku provozované státem, ale soukromými subjekty.)

Podle výpočtů Institutu energetické ekonomiky na univerzitě v Kolíně nad Rýnem, které poskytl deníku Guardian, by současná úroveň plynu v evropských zásobách “mohla nahradit výpadek ruských dodávek na šest týdnů”, pokud by v únoru nebo březnu nedošlo k výraznému poklesu teplot.

Analýza institutu se shoduje s opatrně optimistickou zprávou Německého hospodářského institutu, která byla rovněž zveřejněna ve středu 23. února. Úplné zastavení dodávek z Ruska, který v současné době pokrývá polovinu německých potřeb, „povede k omezení dostupnosti plynu v některých evropských zemích“. Kolínský ústav ovšem tvrdí, že takový výpadek by činil „maximálně 10 % poptávky“.

Z dlouhodobého hlediska jde ovšem o obtížně řešitelný problém, a to zejména německý, jak je již delší dobu jasné. I kdyby Německo zvolilo razantní krátkodobé řešení, závislost na plynu mu zůstane do příštích let. Leonhard Birnbaum, generální ředitel největšího německého dodavatele plynu a elektřiny E.ON, uvedl, že zatímco dodávky energie pro letošní zimu jsou zajištěny, příští rok by mohl být větší výzvou.

“Pokud by došlo k úplnému výpadku dovozu ruského plynu, okamžitý dopad by nebyl tak dramatický, protože jsme téměř na konci topné sezóny. Ale příští zimu by se mohlo stát, že nebudeme schopni uspokojit požadavky na dodávky všech průmyslových zákazníků. Někteří z nich možná budou muset vypnout proud. Je utopické se domnívat, že ruský plyn lze ze dne na den zcela nahradit jinými zdroji,” řekl Birnbaum pro německý Die Zeit.

Připomeňme, že z německého hlediska se plyn považuje za „přechodové palivo“ k uhlíkově neutrální energetice. Což je zatím centrální „dogma“ německé politiky. Pokud se Německo bude držet svých současných plánů, bez plynu se neobejde. Ale byť se Rusko již i v Německu zničilo svůj image spolehlivého dodavatele levného plynu, může být jiný než ruský?

Jednou možností je dovoz zkapalněného zemního plynu (LNG). Je to možnost ovšem velmi problematická. V neposlední řadě na neexistenci terminálu v Německu, který by byl pro dovoz LNG nezbytný. LNG není na trhu dost, a navíc se jedná o drahou alternativu. Zemní plyn se dodává také z Norska, ale tyto dodávky nelze zvýšit. Severská země je na horní hranici svých těžebních kapacit.

Jižní problém

Další velkou evropskou ekonomikou, jejíž slabinou je v současné situaci závislosti na ruském plynu, je Itálie. Ta se možná bude muset vrátit k uhelným elektrárnám, aby pokryla poptávku po energiích v případě zastavení dodávek z Ruska. Podle agentury ANSA to dnes v italském parlamentu v souvislosti s ukrajinskou krizí a jejích dopadech na italskou ekonomiku řekl premiér Mario Draghi. Itálie se stejně jako další evropské země také už řadu měsíců potýká s výrazným růstem cen energií. Draghi ale zdůraznil, že nezpochybňuje nutnost přejít v dlouhodobém horizontu na obnovitelné zdroje.

„Sankce, které jsme schválili a které ještě v budoucnu možná přijmeme, nás nutí naléhavě zvažovat jejich dopady na naši ekonomiku,“ řek podle zprávy agentury ČTK l italský premiér v Římě krátce poté, co summit EU schválil zavedení tvrdých sankcí vůči Rusku za jeho vojenský útok na Ukrajinu. „Zhruba 45 procent plynu, který dovážíme, je z Ruska. Ještě před deseti lety to bylo asi 27 procent,“ řekl dnes italský premiér. „Možná bude nutné znovuotevřít uhelné elektrárny, abychom pokryli případný nedostatek energií v krátkodobém horizontu,“ dodal Draghi.

Současné události podle Draghiho ukázaly, že Itálie v posledních desetiletích neudělala dost pro rozvoj alternativních zdrojů energie. Deník La Repubblica dnes napsal, že v Itálii je nyní funkčních sedm uhelných elektráren, které mají být uzavřeny do konce roku 2025.

Předpoklady o prodeji možná až 18 milionů elektromobilů v Unii během několika příštích let jsou podle nové analýzy velmi přehnané. Výrobci se dokážou vyhnout postihům i bez prodeje elektromobilů.

Ve třetím čtvrtletí letošního roku se v Evropě prodal rekordní počet vozů na (alespoň zatím) „alternativní“ pohony. Tržní podíl elektromobilů na baterii se zvýšil na 9,8 procenta, zatímco podíl plug-in hybridů vystoupil na 9,1 procenta. Dohromady tak mají 18,9 procenta trhu a v obou případech je to z meziročního pohledu nárůst tržního podílu skoro na dvojnásobek, uvedlo ve své zprávě Evropské sdružení výrobců automobilů (ACEA).

Analýza zájmové organizace Transport & Environment (T&E) tvrdí, že cíle EU pro výrobce automobilů pro rok 2025 jsou tak nenáročné, že je firmy splní již dva roky před plánovaným termínem. Ke slibovanému snížení evropských emisí skleníkových plynů tedy výrobci automobilů v tomto období příliš nepřispějí.

Analýza ukazuje, že současné cíle plní výrobci snadno. Pět automobilových skupin (Tesla-JLR-Honda, Volvo, BMW, Daimler a Stellantis) splnily cíle pro rok 2021 již v červenci, tedy šest měsíců před stanoveným termínem. Ford, Toyota-Mazda-Suzuki-Subaru a Kia jsou velmi blízko splnění cíle (rozdíl je menší dva gramy 2 gramy CO2 na ujetý kilometr (g/km)). Další společnost (Volkswagen, Hyundai a Renault-Nissan-Mitsubishi) jsou na dobré cestě, aby ke konci roku svůj cíle splnily (limit překračují o méně než 3 g/km). Autoři analýzy tedy odhadují, že všechny automobilky emisní cíle na konci roku splní.

Výrobci automobilů mají různé strategie pro dosažení zadaných cílů v oblasti emisí CO₂: Kia, Renault a Volkswagen spoléhají na rostoucí prodeje bateriových elektrických vozidel, zatímco Daimler, Volvo nebo BMW se zaměřují především na plug-in hybridní vozidla (tedy vozy s hybridním pohonem, které lze strčit do zásuvky). Jiní, jako například skupina, ve které jsou společně Toyota, Ford a Stellantis, se více zaměřují na zvyšování účinnosti motorů a hybridizaci.

Rozbor, který zveřejnila T&E také ukazuje na některé obecně známé mezery v unijních předpisech. Výrobce využívají především čtyř regulačních mechanismů: úpravy cílů pro emise CO₂ u těžších automobilů, kreditů na ekologické inovace, superkreditů násobících prodej plug-inů a sdružování prodeje s dalšími automobilkami. T&E počítá, že dohromady tyto čtyři nástroje umožnily automobilky de facto snížit „laťku“ o celých 16 procent. Díky těmto „kouzlům“ je tedy splnění cíle snazší, než by se mohlo zdát. Například BMW a Daimler by bez těchto úlev zadané emisní cíle podle analýzy nesplnily.

Reálný efekt přitom tyto nástroje mohou mít v praxi přesně opačný, než je zamýšleno. Zvyšují například prodeje v segmentu v kategorii velkých vozidel, tedy SUV (která automobilky už tak prodávají rády, protože na nich mají vyšší marže). Jde o vozy, které ve skutečnosti díky své vysoké hmotnosti mají v mnoha případech vyšší emise, než by měly stejné vozy s motory čistě na fosilní paliva. V loňském testu v reálných podmínkách, který si u laboratoře zaplatila stejná zájmová organizace Transport & Environment vypouštěly tři oblíbené plug-in vozy výrazně více CO2, než kolik uvádí „papírové údaje“.

V testu na plně nabitou baterii za optimálních podmínek typy BMW X5, Volvo XC60 a Mitsubishi Outlander vypouštěly o 28-89 % více emisí CO2, než bylo inzerováno. Při jízdě s prázdnou baterii do svého okolí uvolňovaly údajně dokonce třikrát až osmkrát více emisí, než kolik činí oficiální hodnoty. Při jízdě v režimu dobíjení baterie, který by mohl být běžnější, protože motoristé před použitím elektrického režimu v nízkoemisních zónách nabíjejí baterie, vypouštěly vozy PHEV třikrát až dvanáctkrát více emisí oxidu uhličitého.

Analýza organizace T&E přitom ukazuje, že široké využívání této hybridní technologie pomohlo všem výrobcům splnit cíle EU v oblasti emisí CO2 pro rok 2021. A to i přesto, že tři společnosti (JLR, Volvo a Daimler) mají v průměru vyšší emise z benzinových a naftových vozidel než před pěti lety. Společnost T&E založila svou prognózu na údajích o emisích CO2 u automobilů prodaných v první polovině letošního roku.

Podle společnosti T&E bude pro členské státy velmi obtížné splnit navrhované národní klimatické cíle do roku 2030, pokud v druhé polovině 20. let nestanoví pro výrobce automobilů mnohem náročnější cíle. Pro připomenutí, například cílem ČR je snížit celkové emise skleníkových plynů do roku 2030 o 30 % v porovnání s rokem 2005, což odpovídá snížení emisí o 44 milionů tun CO2 (do tohoto množství by se samozřejmě počítalo i snížení emisí jiných skleníkových plynů). Podle cílů EU by emise oxidu uhličitého z nových automobilů v roce 2030 ve srovnání se současností měly klesnout o 80 procent. 

A jaká je budoucnost benzínu a nafty?

Byť tedy výrobci automobilů v podstatě bez výjimek neúnavně propagují své ekologické smýšlení a zároveň využívají každé možnosti, aby přechod na automobily „bez výfuků“ oddálily. Je to z obchodního hlediska samozřejmě pochopitelný a naprosto racionální krok: automobilkám stále dobíhají investice do jiných technologií a provozů než elektromobilových.

Navíc se očekává další pokles cen baterií, který by měl rozšířit řady zákazníků, kteří si elektromobil mohou dovolit. V neposlední řadě bychom také neměli zapomínat na to, že spalovací motory také mají stále své technologické rezervy.  

Celková energetická účinnost spalovacích motorů u řady vozů na konci minulého století byla kolem 20–25 procent. K pohonu vozu tedy nakonec sloužila pouze pětina až čtvrtina energie, kterou je možné získat spálením daného množství paliva.

S pomocí různých menších větších zlepšení (rozšíření turbo-dmychadel, systémů start-stop, ale třeba i lepších maziv atd.) výrobci s tímto číslem ovšem poměrně výrazně zahýbali. Ve výsledku se tak podařilo účinnost moderních motorů poměrně výrazně zvýšit a dnes se udává, že u řady vozidel přesahuje 35 procent a v případě těch nejnovějších se dostává na hodnoty kolem 40 procent. A tento vývoj může ještě minimálně nějakou dobu pokračovat. Optimistické hlasy v průmyslu říkají, že výhledově (tedy možná zhruba do roku 2030) bychom se mohli dostat na hodnoty kolem 50 procent.

Stále je ovšem velmi těžké si představit, že by takové vozy mohli plnit cíle určené pro rok 2030. Ty zatím nejsou definitivně určeny, ale jsme již na emovio.cz psali, na veřejnost uniklý návrh čistě spalovacím motorům mnoho šancí nedává.

Podle předběžného návrhu by se automobilové emise CO2 měly v té době snížit až 30 gramů na ujetý kilometr (g/km). To po přepočtu znamená, že spotřeba paliva se v takovém případě musela pohybovat kolem 1,2 litru nafty na 100 kilometrů, případně 1,4 litru benzinu na 100 kilometrů. V takovém případě by velkou část nabídky nutně musely tvořit elektromobily, které mají podle metodiky nulové emise oxidu uhličitého.

Proč? Protože k takovéto spotřebě by bylo zapotřebí efektivitu motorů zvýšit naprosto zásadně. S přimhouřením alespoň jednoho oka můžeme říci, že spálením jednoho kilogramu paliva lze získat při stoprocentní účinnosti kolem 10 kilowatthodin (kWh) energie. Při přepočtu na litr je to tedy někde mezi 7 až 8 kWh (do rozmezí „schováváme“ rozdíl mezi naftou a benzínem).

Pokud by spalovací motory měly 50procentní účinnost, jejich spotřeba by se tak mohla pohybovat zhruba kolem 4 litrů na 100 kilometrů, možná o něco níže (podrobněji jsme čísla rozebírali v tomto článku). Ale pokud by měl dosáhnout reálné spotřeby kolem tří litrů, musela by se účinnost motoru zvýšit poměrně vysoko nad 60 procent.

Proti současnému stavu je to hezký úspěch, ale ke zmíněným 1,2 či 1,4 litru na 100 kilometrů je to opravdu hodně daleko. V takovém případě by účinnost spalovacích motorů musela dosahovat zhruba 85 procent. A to si dnes nedokáže představit nikdo (nebo se k tomu alespoň veřejně nikdo nechce přiznat).

Boj o paragrafy

V současnosti se vedou různá veřejná i zákulisní jednání o podobě předpisů pro další snižování emisí. Jak ukazuje i analýza T&E, jejich závěry budou pro další vývoj klíčové.

Pro automobilky bude tedy v takovém případě nezbytným řešením „naředit“ případné prodeje vozů se spalovacími motory vozy čistými. Či alespoň na papíře čistými, jakou jsou dnes plug-in hybridy všeho druhu.

Do budoucna by měly být „čistými vozy“ především elektromobily, ale i nad těmi visí velký otazník. Existují návrhy, aby od roku 2025 výrobci deklarovali CO2 emise nově prodávaných vozů se započtením celého životního cyklu paliva. Má se tedy mimo jiné počítat, kolik oxidu uhličitého vypouštějící elektrárny pro daný typ vozidla podle složení energetické výroby v tom daném státě. A v tu chvíli se elektromobily už tak výhodnými zdaleka nejeví.

Unijní průměr je velmi zhruba kolem 400 gramů CO2 na kilowatthodinu spotřebovanou v síti. Na jednu kWh dnešní automobily ujedou pět až šest kilometrů, což znamená, že jejich spotřeba se pohybuje kolem 60 gramů CO2 na kilometr. V celé řadě zemí – včetně třeba Německa – jsou hodnoty ještě výrazně nepříznivější a elektromobily by byly velmi „špinavé“.

Tato a další konkrétní opatření mají být předmětem dalších jednání. Definitivně by nová pravidla měla být oznámena v roce 2023. I analýza stávajícího stavu ale naznačuje, že skutečnost se pak může od deklarací v řadě nenápadných, ale důležitých ohledů výrazně lišit.

Plynovod Nord Stream 2, který zdvojnásobí kapacitu vývozu ruského plynu po dně Baltského moře do Evropy, je hotov. Výstavba sporného projektu pod Baltským mořem byla ukončena dnes ráno v 07:45 SELČ, oznámil podle agentury TASS šéf ruské státní plynárenské společnosti Gazprom Alexej Miller.

Poslední část potrubí se pokládala 6. září. Poté se ještě jednotlivé úseky vedení vzájemně propojovaly. Teď skončily i tyto práce.

Projekt za 11 miliard USD (235 miliard Kč) má roční přepravní kapacitu 55 miliard metrů krychlových. Čelil politickému odporu ze strany Spojených států, ale také Ukrajiny a Polska. Práce začaly v roce 2018 a dokončeny byly se zpožděním půldruhého roku.

Komerční dodávky plynovodem Nord Stream 2 začnou poté, až je odsouhlasí německý regulátor. Nyní se čeká na certifikaci. Ta by měla trvat až čtyři měsíce, ale začne teprve po získání všech dokumentů, což zahrnuje i testy německého ministerstva hospodářství a ruského plynárenského gigantu Gazprom.

Potrubí v projektu Nord Stream obchází území Polska a Ukrajiny, které tak už nebudou dostávat tranzitní poplatky jako dosud, a přijdou rovněž o část svého diplomatického vlivu. Dlouho se proti tomuto plynovodu stavěl i Washington. Ten ale v červenci uzavřel s Berlínem dohodu, která dokončení plynovodu Nord Stream 2 umožnila bez uvalení dalších amerických sankcí.

Očekává se, že Gazprom začne touto cestou dodávat první plyn do Německa v říjnu. Paralelní potrubí Nord Stream 1 je v provozu od roku 2011.

Fotovoltaika je z hlediska svého celkového potenciálu nejslibnější obnovitelný zdrojů vůbec, a to hned z několika důvodů. Její cena rychle klesá, celkový potenciál je ohromný a technologii přitom ještě lze výrazně vylepšit. Ano, i když jsou panely levné a relativně účinné, je velmi dobře možné, že v brzké budoucnosti budou ještě levnější a ještě účinnější.

Právě to slibuje technologie využití tzv. perovskitů. To je skupina sloučenin halogenů s kovem (jako první byly popsány sloučeniny s olovem), které lidstvo zná téměř 200 let. I když dnes není důvod proč je vyrábět – není pro ně význmanější využití – v principu jde o materiály, které lze vyrábět levně a ve velkém. Fotovoltaické články z tohoto typu látek by se daly výrábět sítotiskem, tedy podobně jako se tisknou například nálepky.

Na světě je již několik firem, které chtějí perovskitové články zkoušet v praxi. Na čele peletonu se již roky drží společnost Oxford PV. I přes svůj název má závod v Německu s maximální výrobní kapacitou zhruba 100 megawattů (MW) ročně. V příštím roce by pak měly z něj zamířit první panely na trh. Světovým trhem tak malý objem výroby nemůže zahýbat. Firma je však prvním odvážlivcem, který se pokusí s novou technologie prorazit na dnes velmi konkurenčním trhu s fotovoltaikou.

Je to samozřejmě dosti riskantní podnik. Především právě Evropa a evropští investoři pamatují, jak místní výrobci solárních paneků pohořeli. Nedokázali prakticky nijak využít solárním boom v Německu či Česku, a trh dnes jednoznačně ovládá Čína.

Nejdeme do toho sami! A jdeme!

Oxford PV si proto na svou pouť domluvil partnera, se kterým se o riziko měl podělit. V roce 2019 podepsala strategickou exkluzivní smlouvu se švýcarskou vývojářskou společnosti Meyer Burger. Podle dohody měly obě společnosti exkluzivně spolupracovat na vývoji technologie pro hromadnou výrobu perovskitových tandemových článků založených na technologii heteropřechodových křemíkových článků a vývoji nezbytných výrobních technologií.

Ovšem Meyer Burger postupně změnil strategii. Společnost se rozhodla sama pustit do výroby panelů tohoto typu. Postupně navýšila investice do výroby a v tuto chvíli má k dispozici kapacity na výrobu oboustranných panelů o celkové kapacitě zhruba 800 MW ročně. Nepoužívají sice perovskit, ale používají i jiné klíčové technologie, která na perovskitových článcích vyráběných společnst s Oxford PV mají být.

Druhá strana tohoto obchodního manželství, je v trochu jiné situaci. Její závod by měl být téměř kompletně hotov, ale není připraven k ostré výrobě. Přesto se Oxford PV rozhodla ukončit spolupráci se svým švýcarským dodavatelem.

Závod Oxford PV v německém Braniboru nad Havolou (foto: Oxford PV)
Závod Oxford PV v německém Braniboru nad Havolou (foto: Oxford PV)

A to jednou jedinou větou v tiskovém prohlášení, které se týkalo dokončení závodu na výrobu panelů v Braniborsku: „Společnost Oxford PV po dosažení tohoto milníku ve výrobě ukončila exkluzivní spolupráci se společností Meyer Burger.“ To bylo vše. Švýcarská firma byla evidentně zaskočena. Reagovala prohlášením, podle kterého bude zkoumat „právní možnosti“.

Rozchod na první pohled nedává velký smysl. Obě společnosti vlastní rozsáhlou síbrku patentů a know-how týkajících se výroby perovskitových panelů (a obecně těch typů panelů, ve kterých by se mohly prosadit nejlépe, o tom na konci článku).

Každá se přitom specializuje na trochu jiné věci a zdálo by se, že se jejich technologie mohou vhodně doplňovat. Jejich spojení se zdálo logické. Skutečnost ovšem budou poněkud komplikovanější. Zdá se ovšem, že v horším postavení by mohli být Švýcaři.

Byť spor je neveřejný a týká se technologií, které firmy střeží jako obchodní tajemství, Oxford PV zřejmě má více na vybranou. Perovskity lze připravit různými způsoby, a firma se tak může obrátit na jiné dodavatele.

Meyer Burger najde dodavatele vyspělé perovskitové technologie podstatně hůře. Společnosti přitom s těmito materiály ve své strategii pro budoucí roky spoléhala. Buď se tedy bude muset pustit do vlastního vývoje s velkým nasazením, nebo doufat, že se jí na malém „perovskitovém písečku“ podaří najít nějakého nového partnera. Je ovšem otázkou, zda takový vůbec existuje, zda někdo, kdo by o splupráci měl zájem, má vývoj alespoň tak pokročilý jako Oxford PV.

V každém případě minimálně v krátkodovém měřítku spíše jen zkomplikuje nasazení perovskitů. A to by mohlo znamenat i zpomalení snah o oživení oboru, který v Evropě i přes její podporu obnovitelných zdrojů, již delší dobu spíše jen živoří.

Veterán mladého oboru

Společnost Oxford PV je v oboru nové generace perovskitových článků dobře známým jménem. Stojí za ní totiž jistý Henry Snaith z Oxfordské univerzity. Tento vědec se do popředí „perovsktitové scény“ vyhoupl velmi brzy. V časopise Science totiž představil vůbec první perovskitový článek, který nepotřebuje kapalný elektrolyt. I v době, kdy k dispozici jen malé laboratorní vzoky, prohlašoval, že v brzké době nebude problém s pomocí perovskitů postavit články s účinností zhruba 20 až 25 procent.

Myšlence věřil nejen po stránce akademické. Spoluzaložil spin-off Oxford PV, se kterým chtěl články přivézt na trh. Firma se roky věnovala pouze vývoji, to se však pomalu láme. V roce 2021 by ale už měly její panely být začít být k vidění na střechách.

Společnost Oxford PV nalákala investory a koupila továrnu u města Branibord nad Havolou (Brandenburg) nedaleko Berlína. Závod vznikl v dobách, kdy se Německo pokoušelo stát významným výrobcem ve fotovoltaice. Měly se v něm vyrábět velmi tenké křemíkové panely s nízkými materiálovými náklady, ale výrobce (a do značné míry ani technologie samotná) v čínské konkurenci neobstál.

Naše nika

Oxford PV se rozhodlo, že ani ona rozšířeným křemíkovým článkům v mnoha ohledech konkurovat nemůže. Vydalo se cestou kombinace křemíků a perovskitů. Tak by mělo být alespoň na papíře postavit článek s účinnosti kolem 30 procent, která je pro běžné křemíkové zcela nedosažitelná. Stačí zkombinovat běžný křemíkový článek s účinností kolem 20 procent a perovskitový článek s účinností něco nad 15 procent. Není tedy zapotřebí „špičkově vyladěný“ perovskit, jehož vývoj by si vyžádal hodně času.

I když tedy perovskity zatím křemík v účinnosti nedohnaly, spojení sil obou materiálů údajně funguje. Oxford PV v listopadu 2018 předvedlo kombinovaný křemíkovo-perovsktivoý článek s naměřenou účinností 28 procent (což mimochodem znamená, že samotný perovskitový článek zřejmě má účinnost ani ne 15 procent, a ještě spíše nějakých 11-12 procent). Na konci roku 2020 se rekord posunul na 29,5 procenta (takže účinnost perovskitu se zvýšila již k oněm 15 procentům).

Dnes běžně dostupné křemíkové panely mají účinnost maximálně do 20 procent. Kombinovaný panel by tedy měl za stejné plochy vyrobit zhruba o třetinu více energie. Zároveň s tím by měla klesnout cena za vyrobenou kilowatthodinu. To nehraje velkou roli, pokud stavíte solární park na poušti. Ale může to být důležité pro střešní instalace, kde bývá místa nedostatek.

Systém funguje tak, že dopadající světlo nejprve projde jednou vrstvou perovskitového materiálu, který dobře pohlcuje především světlo kratších vlnových délek (tedy směrem k modré části spektra). Naopak křemíkový článek je účinnější při absorpci světla větších vlnových délek. Obě vrstvy se tak dobře doplňují. A do budoucna by mělo být možné vrstvy dále přidávat, a zvýšit účinnost snad až ke 40 procentům, doufají výzkumníci (a to nejen ti z Oxford PV).

Otázku samozřejmě je, kolik za výkon navíc připlatíme. Společnost také tvrdí, že již má vyvinutý výrobní proces, během kterého přidání perovskitu představuje pouze jeden krok navíc v rámci výroby samotného křemíkového článku. Cílem samozřejmě je, aby cena za vyšší účinnost byla dostatečně nízká.

Bohužel v tuto chvíli nevíme, jak to ve skutečnosti s cenou panelů bude. Cenově konkurovat velkým výrobcům je pro malou firmu prakticky nemožné, a tak Oxford PV zvolila jinou cestu a chce svou technologii především licencovat.

Load More