Evropská unie se rozhodla ještě více zpřísnit emisní limity a tlak na automobilky tak dále roste. Nová norma Euro 7/VII (7 pro osobní a lehká užitková vozidla, VII pro nákladní vozidla a autobusy), kterou nyní chystá Evropská komise, sice podle neoficiálních informací zřejmě nakonec nebude tak nekompromisní, jak se původně plánovalo, ale požadavky zůstávají i nadále velmi přísné. Evropská komise by návrh nové emisní normy měla předložit do konce letošního roku s tím, že platit začne v roce 2025.

Zástupci automobilového průmyslu se obávají, že pokud norma projde schvalovacím procesem EU, reálně hrozí konec spalovacích motorů. Podle původní unijní představy, která unikla na veřejnost, se emise CO2 měly snížit ze současných 80 mg/km na 30 mg/km. To je však podle automobilek technicky zcela nesplnitelný požadavek. Spotřeba paliva by se totiž v takovém případě musela pohybovat kolem 1,2 litru nafty na 100 km nebo 1,4 litru benzinu na 100 km.

I pokud nakonec bude návrh nové emisní normy mírnější, je třeba počítat s nežádoucími efekty. Nové emisní nařízení totiž bude de facto znamenat zákaz prodeje nových automobilů se spalovacími motory a řada lidí si nový vůz, který by byl v souladu s novou normou, zkrátka nebude moci z finančních důvodů dovolit. Bude tedy dále jezdit ve svém starém autě. Vždyť ceny elektromobilů stále výrazně přesahují ceny běžných aut se spalovacím motorem a nelze příliš očekávat, že se tento stav v příštích několika málo letech výrazněji změní. V úvahu je třeba vzít i to, že v mnoha evropských zemích je nezbytná elektromobilní infrastruktura teprve v úplném zárodku. Tímto vynuceným prodloužením průměrného stáří evropských vozidel se tak ekologický záměr nové normy nepochybně oslabí a je jen otázkou, jak velký tento efekt bude.

Dalším nechtěným efektem normy Euro 7/VII pravděpodobně bude nárůst nezaměstnanosti, který způsobí omezování výroby v automobilovém průmyslu.

Výrobci aut pod tlakem

 „Automobilový průmysl je pod obrovským tlakem regulací a technologického vývoje, zároveň jsou firmy vlivem pandemie koronaviru výrazně oslabené, ať již propadem poptávky, či výpadky v dodavatelském řetězci. Současně platné limity škodlivin v rámci Euro 6/VI i pro spotřebu paliva, respektive emise CO2 přitom již dnes výrazně zasahují do modelové nabídky automobilek. Jakkoliv autoprůmysl bere svou zodpovědnost vůči životnímu prostředí vážně, případné drastické zpřísňování podmínek v tak krátké době je pro evropské páteřní průmyslové odvětví nerealistické,“ komentoval plány Evropské komise Zdeněk Petzl, výkonný ředitel Sdružení automobilového průmyslu.

Aktuálně platné normy stanovují limity oxidu uhelnatého, uhlovodíků, oxidů dusíku a pevných částic a metodiku pro měření těchto škodlivin. Chystané normy Euro 7/VII nejenže zpřísňují současné limity a rozšiřují seznam sledovaných škodlivin, ale do hry vstupují rovněž přísnější metody či dokonce sjednocení limitů pro měření v laboratořích i v reálném provozu. První návrhy také počítaly se zařazením extrémních podmínek testování, tedy například při tzv. studeném startu, jízdě do kopce s přívěsem ve vysokých nadmořských výškách nebo za velmi nízkých teplot. Tato kritéria ale fakticky znamenají zákaz spalovacích motorů. „Výrazně nižší emisní norma se nemůže vztahovat na všechny mezní podmínky, a zejména ne na extrémní jízdní podmínky,“ namítá Milan Šlachta ze společnosti Bosch Česká republika.

„Pro výrobce to vše pochopitelně znamená nutnost dalšího vývoje jak samotného spalovacího motoru, tedy např. zvyšování termodynamické účinnosti, tak jeho aftertreatmentu a další senzoriky na motoru či výfukovém potrubí. Zároveň s tím existuje potřeba v co nejširší míře využívat rekuperaci energie pro zlepšení energetické bilance dopravního prostředku. V praxi to přinese další elektrifikaci pohonů u všech kategorií vozidel. Nelze však opomenout ani využití „nových“ perspektivních a relativně čistých paliv, nutných např. pro těžkou dálkovou dopravu – rozšíření využití LNG nebo jiných, synteticky vyráběných uhlovodíkových paliv,“ vysvětluje Luboš Trnka z renomované certifikační společnosti TÜV SÜD.

Příliš málo času

Podle automobilek je zásadním problémem rovněž velmi krátká doba na implementaci takto rozsáhlých opatření. Obvyklá délka vývoje nového typu vozidla je totiž 5 až 7 let, norma Euro 7/VII by však měla začít platit již v roce 2025.

„Nové emisní požadavky by měly být proveditelné a kontrolovatelné, pokud jde o měření a testování. Vyvinout v tak krátké době nová technologická řešení k dosažení takto nastavených limitních hodnot není technicky možné anebo by to bylo za enormní cenu, která by neodpovídala celkovému přínosu,“ varuje Milan Šlachta a dodává: „K dosažení klimaticky neutrální mobility je třeba vzít v úvahu také ostatní možná řešení. Vedle elektromobility také syntetická paliva pro stávající spalovací motory a dále pracovat na jejich vylepšování. Nevytlačovat je nepřímo novou normou z trhu.“

Celý proces implementace nových norem tedy nakonec nemusí nutně znamenat výraznější pozitiva pro životní prostředí. To tvrdí i studie AERIS Europe zveřejněná na webu Evropského sdružení výrobců automobilů (ACEA). Podle ní by sice nové normy jistý pozitivní účinek mít mohly, ale ten by byl jen omezený, i s ohledem na to, že velmi výrazných pozitiv pro kvalitu ovzduší, například v rovině snížení emisí oxidů dusíku, přinesou již nová vozidla podle normy Euro 6/VI. Automobilky navíc mohou využít i jiných možností, jak snížit emise spalovacích motorů, například s pomocí syntetických paliv, která se vyrábějí z obnovitelných zdrojů. Pro klima totiž není největším problémem spalovací motor, ale fosilní paliva.

Velkým tématem současnosti je využití vodíku při přechodu k udržitelné energetické budoucnosti. Evropská unie přijala vodíkovou strategii v červenci 2020. Do roku 2030 by podle ní měly v Evropě vzniknout kapacity na výrobu vodíku ve výši až 40 GW a počítá i s dovozem dalších 40 GW vodíku ze sousedních regionů. Klíčovým problémem realizace ambiciózních plánů zůstává otázka různých technologií výroby vodíku, dostatku kapacit a ceny. 

Vodík k energetickému využití lze dnes vyrobit třemi způsoby, které se liší základním principem, složitostí, cenou a především dopadem na životní prostředí. Nejobvyklejší je výroba vodíku chemickým štěpením ze zemního plynu, při kterém ale zároveň vzniká a je vypouštěno do ovzduší velké množství CO2 – na jeden kilogram vyrobeného vodíku jej vzniká přes 5 kilogramů. Pro takto vzniklé palivo se používá název šedý vodík.

Ze zemního plynu se vyrábí i modrý vodík. V tomto případě je ale proces štěpení doplněn ještě o technologii (tzv. CCS) zachytávání a ukládání oxidu uhličitého.

Ekologicky nejpřijatelnější je zelený vodík, který nevzniká štěpením fosilního paliva, ale elektrolýzou vody, přičemž k jejímu rozkladu na vodík a kyslík se používá elektřina vyrobená obnovitelnou technologií; typicky přebytky výroby ve větrných a solárních elektrárnách.

Některé zdroje rozlišují ještě hnědý vodík vyráběný z uhlí a růžový, při jehož elektrolýze se používá elektřina výhradně z jaderného štěpení. Poradenská společnost Wood Mackenzie odhaduje, že do roku 2030 bude 80 % globální vodíkové kapacity tvořit modrý vodík.

Výrobně je v současnosti nejlevnější šedý vodík, jehož cena se pohybuje mezi 0,9 až 1,7 USD za kilogram. Modrý vodík je asi dvakrát dražší, zatímco současná cena zeleného vodíku dosahuje až sedminásobku ceny šedého vodíku. Podle studie poradenské společnosti Aurora Energy Research z ledna 2021 porovnávající ceny vodíku v EU, je v současnosti nejdražší zelený vodík vyráběný v Německu a i v budoucnosti bude importovaný modrý vodík levnější než zelený z produkce EU.

Z pohledu Německa bude podle studie v roce 2030 nejlevnějším zdrojem nízkouhlíkového vodíku modrý vodík z Nizozemska těsně následovaný modrým vodíkem z Norska, který by se přepravoval potrubím. Po roce 2030 by se mohl na první místo dostat zelený vodík z Maroka přepravovaný loděmi.

Také vodík z Chile, Kanady nebo Ruska, které ho plánují v příštím desetiletí vyrábět na export do Evropy, by podle studie mohl být navzdory drahé dopravě nákladově konkurenceschopný. Vysoké ceny evropského zeleného vodíku potvrzuje i zpráva poradenské společnosti Wood Mackenzie ze začátku letošního roku. 

Konkrétní projekty na výrobu zeleného vodíku jsou proto dosud spíš ojedinělé, naopak ale přibývají plány zejména ropných a plynařských společností na masivní výrobu modrého vodíku. V červenci 2020 oznámila norská společnost Equinor financování projektu Northern Lights CCS, což je 600 MW elektrárna v regionu Humber na severozápadě Británie.

Závod bude součástí Zero Carbon Humber, v rámci kterého chce Equinor ve spolupráci s National Grid a Drax Power dodávat energii a vodík do průmyslových center na východě Anglie. Koncem března 2021 ohlásil plány na výstavbu až 1 GW kapacit na výrobu modrého vodíku také ropný a plynárenský gigant BP. Kromě BP a Equinoru uvažují v současné době o vodíkových projektech i další celosvětově působící společnosti jako Shell, Enel, Engie nebo Orsted. Projekty ohlášené v roce 2020 dosahují 66 GW. 

Na současném vodíkovém boomu se podílí i Česko. Společnost Sunfire, ve které má podíl energetická skupina ČEZ, připravuje v areálu rafinérie obnovitelných paliv v holandském Rotterdamu výstavbu největšího světového vysokoteplotního elektrolyzéru na výrobu zeleného vodíku. Zařízení se začne budovat letos a do provozu má jít příští rok. ÚJV Řež, který je stoprocentní dcerou skupiny ČEZ, je jedním ze zakládajících členů České vodíkové technologické platformy HYTEP, jejímž posláním je podpora vývoje vodíkových technologií a zavádění vodíkového hospodářství v ČR. 

V Evropě má zpracovanou vodíkovou strategii do roku 2030 také např. polské ministerstvo pro klima a životní prostředí a vodíkovou platformu založilo i litevské ministerstvo energetiky. Řecká společnost DEPA zabývající se dodávkami zemního plynu nedávno podepsala memorandum o spolupráci s regionálním orgánem Severní Makedonie na rozvoji vodíkové infrastruktury.

Produkcí vodíku ve východní Evropě v současné době vyniká především Ukrajina, první člen skupiny Hydrogen Europe mimo EU. Země disponuje potrubím do Evropy a její kapacity se odhadují přibližně na 505 milionů metrů krychlových vodíku. 

Dovozem a dopravou vodíku do Evropy se chce zabývat i skupina jedenácti evropských provozovatelů plynárenské infrastruktury, která vloni ohlásila projekt evropské páteřní vodíkové sítě The European Hydrogen Backbone. Podle studie polského Emerging Futures Institute je vodíkové potrubí optimální cestou přenosu energie například z větrných farem v Baltském moři či v Norsku a z rozsáhlých instalací na Ukrajině nebo z fotovoltaik v severní Africe dál do střední a jižní Evropy a do Rakouska a Německa.

K projektu se v dubnu 2021 přidaly také Švédsko a Finsko, které chtějí potrubí pro přepravu čistého vodíku začít stavět do roku 2030. Ve střední a východní Evropě je nejaktivnější Maďarsko. První trasa z Ukrajiny přes Slovensko by měla být otevřena do roku 2035.

První část článku popisovala dilema ropných společností v nové době. V pokračování textu se podíváme na to, jaké strategie volí evropské a americké společnosti.

Mezi vysoce postavenými manažeři amerických ropných společností najde Biden zřejmě poměrně málo pochopení. Většinový názor podle všeho je, že by bylo pošetilé přejít na obnovitelné zdroje energie. Argumentují tím, že jde o podnikání s nízkými výnosy, které je výhodnější přenechat společnostem, které se na obnovitelné zdroje specializují. Říkají, že je jen otázkou času, než se ceny ropy a zemního plynu zotaví, jakmile pandemie ustoupí.

Byť USA se potýkaly v době přípravy článku s rychlým nárůstem případů a jejich de facto již třetí vlna se potáhne s velkou pravděpodobností až za přelom roku, nejen na trzích převažuje optimismus. Koneckonců, vakcína je na dosah, léčba se zlepšuje, a tak i úmrtí bude s velkou pravděpodobností méně než během jara. A to i přesto, že případů je podstatně více. Očekává se tedy, že již během roku 2021 se spotřeba zhruba vrátí k úrovni z roku 2019, kdy byla jednoduše řečeno poptávka po ropě i zemním plynu nejvyšší v dějinách lidstva.

Ropná plošina
Ropná plošina u Southportu (foto Fraser Mummery)

Většinu roku 2020 se ceny za barel ropy na mezinárodním trhu pohybovaly kolem 40 dolarů za barel. Což stačí tak na pokrytí nákladů velké části těžařů a obchodníků, ale na tvorbu zisku nestačí. Málokdo očekává, že by se ceny ropy či zemního plynu na delší dobu vystoupaly například na extrémně vysoké hodnoty, jaké si pamatujeme z roku 2008. Producenti i analytici však věří (a někteří nepochybně doufají), že se delší dobu udrží v cenovém pásmu nad 70 dolarů, na kterých se pohybovala cena ropy v březnu 2021. V něm už mohou dostatečný zisk vytvářet i z technicky náročnějších ložišek, jako jsou podmořské vrty ve větších hloubkách či méně produktivní vrty v amerických břidlicích.

Jinak řečeno, americké společnosti se ve většina domnívají, že současný propad není „nový normál“ a ukazatel budoucnosti oboru, ale krátkodobý výkyv. Například strategie největšího z nich, Exxonu, je založena do značné míry na dalším využívání fosilních paliv či jejich bezprostředních náhražek.

Firma investovala více než miliardu dolarů do technologie zachycování a ukládání oxidu uhličitého. Finacuje také vývoj biopaliv takzvané druhé generace, které pochází ze speciálně upravených řas. Nevyžadují tedy pro produkci zemědělskou půdu. V obou případech jde o výzkum, na kterém se pracuje již roky a jehož komercializace ve větším měřítku bude trvat nejméně ještě další dlouhé roky. Pokud na ni vůbec dojde, protože například biopaliva II. generace si ve velkém měřítku zatím nikdo příliš nedokáže představit.

Americké společnosti zatím hledají ty nejjednodušší cesty ke snižování emisí. Zaměřily se ve větší míře například na omezování záměrných i nezáměrných úniků zemního plynu z vrtů. Což je problém mimo jiné i v USA, kde jsou ceny zemního plynu velmi nízké. V tuto chvíli se tedy nevyplácí v mnoha případech budovat infrastrukturu nutnou pro dopravu plynu k zákazníkovi. Obecně se ovšem firmy typu Exxon a Chevron drží toho, co umí nejlépe, vrtání břidlic v permské pánvi v Texasu a Novém Mexiku, hlubinné těžby na moři a obchodování se zemním plynem. Chevron ve nedávno koupil menší ropnou společnost Noble Energy, aby zvýšila své dostupné zásoby fosilních paliv.

Lepší nechat pod zemí?

V Evropě se zdá být trend jiný. Řada evropských ropných manažerů se nechala slyšet, že věk fosilních paliv končí a že plánují ponechat významnou část svých zásob navždy pohřbenou. Tvrdí také, že musí chránit své akcionáře tím, že se připravují na budoucnost, v níž vlády přijmou přísnější legislativu v oblasti životního prostředí.

Typickým příkladem je společnost BP, o které zlé jazyky v kuloárech někdy říkají, že „páchá“ sebevraždu v přímém přenosu“. Společnost nedávno oznámila, že v příštím desetiletí zvýší investice do nízkoemisních výroben (tj. primárně do obnovitelných zdrojů) na desetinásobek dnešních objemů, tedy na pět miliard dolarů ročně. Zároveň chce snížit produkci ropy a zemního plynu o 40 procent. Royal Dutch Shell, italská Eni, francouzská Total, španělská Repsol a norský Equinor si stanovily podobné cíle. Několik z těchto společností snížilo své dividendy, aby investovaly do nových zdrojů.

Spotřeba fosilních paliva ve světě podle typu (v TWh). Odshora zemní plyn, ropa, uhlí (foto OurWorldInData)
Spotřeba fosilních paliva ve světě podle typu (v TWh). Odshora zemní plyn, ropa, uhlí (foto OurWorldInData)

Z minulosti už dobře víme, že podobné snahy nemusí končit dobře. Společnost BP se pokusila o přechod k „zelené energetice“ na přelomu 90. a 90. let 20. století pod vedením tehdejšího výkonného ředitele Johna Browna. Ovšem finanční výsledky z obnovitelných zdrojů byly zklamáním, a společnost British Petroleum to po několika letech symbolicky uznala, kdy upustila od nového výkladu zkratky svého názvu, který prezentovala jako „Beyond Petroleum“, tedy „po ropě“.

Když se novináři Browna letos v létě zeptali, dušoval se, že tentokrát to bude jiné. „Tlak je teď mnohem silnější,“ řekl údajně. Připomíná, že ekonomika obnovitelných zdrojů se výrazně zlepšila a investoři dávají firmám v mnohem větší míře najevo, že od nich přechod očekávají. BP tak například i na poměrně konzervativním americkém trhu vstoupila nedávno do projektů na velké větrné parky podél pobřeží států New York a Massachusetts. Guvernéři (a především většina voličů) těchto států chtějí snížit svou závislost na zemním plynu.

Práce na desetiletí

Která strategie se osvědčí? Je poměrně dobře možné, že obě. Jak evropské, tak americké společnosti se totiž chovají racionálně.

Spotřeba fosilních paliv ještě několik desítek let bude vysoká. A že tedy minimálně část fosilního bohatství stále uloženého pod zemí se podaří ještě prodat. Výměna vozového parku, světové flotily lodí pro dopravu zboží či dopravních letadel si rozhodně vyžádá dlouhou dobu. „Pokud se opravdu nad ropou a plynem smráká, někdo to zapomněl říct spotřebitelům,“ prohlásil nedávno Raoul LeBlanc, viceprezident výzkumné a poradenské společnosti IHS Markit. Za současných podmínek je nejen v USA je jednoznačně levnější pokračovat v produkci fosilních paliv.

Ovšem ředitelé evropských společností jsou v poněkud jiné situaci. Celková nálada ve společnosti je trochu jiná, navíc postavení evropských společností je politicky slabší. Tvoří celkově menší segment ekonomiky než v USA. Přitom se před nimi rýsuje reálná možnost, že o jejich tradiční produkty nebude zájem. Nebo ještě spíše, že budou přímo nelegální v horizontu několika desítek let. Z hlediska rozhodování velkých gigantů typu BP nejde o příliš dlouhé časové měřítko. Na rozhodování v řádech desítek let jsou zvyklé, protože celý proces, rozvoje a provozu ložisek trvá trvá také desetiletí. Jejich management tedy dospěl k závěru, že k zásadní změně obchodního modelu by měl přistoupit také s dostatečným odstupem. Společnosti by se tak mohly například vyhnout v důsledku zmařeným investicím do dalšího průzkumu a rozvoje dalších ložisek.

Je velmi dobře možné, že v krátkodobém měřítku za to budou evropské společnosti na trhu potrestány. Poptávka po ropě a plynu se v příštím roce skutečně nejspíše zvýší, a nejen Exxon minimálně část své původní tržní hodnoty získá zpět. Ale bude to stačit? Nebude mít v tu chvíli evropská konkurence již veliký náskok? Otázka doslova za biliony.

Pokud totiž trh s fosilními palivy dále neporoste, prostředky na získávání a průzkum dalších ložisek se nikdy nemusí vrátit. Ropy i zemního plynu je na trhu dost. A i když omezí další průzkum, společnosti jako BP mají slibná či přímo již důkladně prozkoumaná ložiska na desetiletí dopředu. Pokud ušetří za investice na jejich další rozvoj, uvolní se jim značné prostředky pro rychlejší diverzifikaci. V průběhu příštích 10-20 let tak může do nových projektů postupně investovat celkem značné sumy, které mohou zlepšit její výsledky v době útlumu fosilního trhu.

Pod povrchem země dnes leží ohromné bohatství, po kterém stačí téměř sáhnout. Ve více či méně prozkoumaných ložiscích se nacházejí fosilní paliva s celkovou hodnotou v řádech bilionů dolarů. Přesnou hodnotu je samozřejmě těžko odhadnout, tržní ceny těchto surovin jsou dosti nepředvídatelné.

Zhruba dvě třetiny z těchto zásob jsou ve vlastnictví států či státem vlastněných firem. Jen menší část mají tedy svém portfoliu soukromé společnosti. Ale i to jim stačilo k tomu, aby se z majitelů těchto těžebních gigantů byly největší společnosti na světě.

Právě kvůli ropným společnostem, konkrétně Standard Oil, v USA vznikl antimonopolní zákon. Stejně jako se tedy dnes řeší vliv Google či Facebooku, diskutovalo se před více než sto lety o vlivu rodiny Rockefellerů, kteří zbohatli na surovině, pro kterou o pár desítek let dříve nebylo využití. (Dodejme, že Standard Oil spor prohrál, majitelé a akcionáři ovšem rozpadu impéria nemuseli litovat, protože z finančního hlediska neprodělali.) Ale nemusíme chodit vůbec daleko do minulosti.

Ropné barely (foto Adam Selwood)
Ropné barely (kredit Adam Selwood)

Ještě v roce 2013 byl společností s nejvyšší tržní hodnotou na světě americký ExxonMobil. Těžební gigant tehdy měl tržní kapitalizaci cca 420 miliard dolarů. Na začátku roku tehdy předběhl společnost Apple, které investoři nevěřili kvůli špatným prodejům iPhonu 5.

Dnes už ExxonMobil není ani v první desítce stejného žebříčku, ba ani v první padesátce. Na začátku ledna 2021 byl na 59. místě. Nyní už to neplatí, ale v létě roku 2020 akciový trh hodnotu Exxonu považoval za nižší než hodnotu společnosti Zoom. Tedy firma, jejímž jediným produktem je rozhraní pro videokonference. (Od té doby se situace změnila, Exxon je podle trhu více než dvakrát hodnotnější než Zoom: cca 100 mld. dolarů proti cca 230 miliardám.)

Rok otřesů

Významnou část problémů Exxonu a dalších velkých „ropných obrů“ lze samozřejmě dostopovat ke koronavirové pandemii. V souvislosti s rychlým poklesem poptávky po fosilních palivech, především v dopravě, jejich hodnota klesla o desítky procent. Exxon přišel o cca 50 procent své hodnoty a oznámil propouštění 15 procent zaměstnanců. Nebyl jediný; další velký americký fosilní gigant, Chevron, ztratil více zhruba 40 procent své tržní hodnoty.

Exxon byl podle některých pozorovatelů postižen ale o něco vážněji než konkurenti. Podle některých komentátorů proto, že je zastáncem trendu, který stále větší část investorů jde proti srsti. Jak ceny ropy klesají a obavy ze změny klimatu rostou, BP, Royal Dutch Shell a další evropské energetické společnosti odprodávají ropná pole, plánují výrazné snížení emisí a investují miliardy do obnovitelných zdrojů energie.

Američtí ropní giganti, a v první řadě právě Exxon (ale i jiní) jdou jiným směrem. Dál sází na ropu a zemní plyn. Do inovací zaměřených na snížení dopadu energetika na klima, jakou jsou obnovitelné zdroje, malé jaderné elektrárny či třeba (zatím jen opravdu prototypové) technologie na zachycování CO2, investují v podstatě drobné.

Rafinérie společnosti ExxonMobil v Baytown, USA (foto Roy Luck)
Rafinérie společnosti ExxonMobil v Baytown, USA (foto Roy Luck)

Rozdíl do jisté míry nepochybně odráží obrovské rozdíly v přístupu Evropy a Spojených států k otázce klimatu obecně. Evropští politici učinili z boje proti změně klimatu prioritu, zatímco prezident Donald Trump označil změnu klimatu za „podvod“. Během svého období jeho administrativa zrušila či alespoň rozvolnila celou řadu environmentálních předpisů, aby podpořila využívání fosilních paliv.

Ve veřejném vystupování nejsou mezi evropskými či americkými společnostmi rozdíly až tak veliké. Všechny firmy se ve svých prohlášeních shodují na tom, že změna klimatu je hrozbou. A také na tom, že ony – obrovské konglomeráty s desítkami tisíc zaměstnanců, rozsáhlými zkušenostmi, velikou masou technických znalostí – musí sehrát významnou roli „přechodu k nové energetice“. Ovšem rozdíl v rychlosti a naléhavosti, s jakou většina společnosti na obou stranách Atlantiku mění své podnikání, by nemohl být větší.

Americké ropné společnosti na dlouhodobou budoucnost ropy a zemního plynu, zatímco evropské velké společnosti sází na to, že mají budoucnost jako poskytovatelé elektřiny, shrnul trend nedávno pro New York Times David Goldwyn, svého času jeden z vysoce postavených představitelů amerického ministerstva energetiky. Jeho hlas bude důležitý i proto, že patřil do Obamova týmu, který se z velké části vrací do Bílého domu s Bidenovou administrativou. Jejíž šéf Joe Biden řekl, že chce být „klimatickým prezidentem“.

Konec I. části článku. Pokračování článku najdete zde.

Německo začíná exponenciální růst v počtu domácích solárních systémů spojených s bateriemi. Již třetí rok za sebou se jejich počet zvýšil zhruba o polovinu, uvedla německý oborový spolek Bundesverband Solarwirtschaft. Na konci roku 2020 tak u našich sousedů mělo takových sestav být v zemi véce než čtvrt milionu.

Rok 2020 byl dokonce nadprůměrně přiznivý. Počty pořízených fotovoltaických systémů se meziročně zvýšili o 100 procent. Zhruba každá druhá domácnost z nich investovala do solární baterie, aby mohla využívat vyšší část vyrobené solární energie pro vlastní spotřebu. Stále častěji je podle průzkumům důvodem nabíjení elektromobilů.

Celkem si tak loni v Německu baterie popřídilo podle odhadů BSW přibližně 88 tisíc domácností. Celkový počet solárních systému s akumulátory se tak zvýšil na přibližně 270 tisíc.

Solární systémy spojené s akumulací energie jsou také čím dál zajímavější pro firmy. Od začátku roku mohou provozovatelé solárních systémů totiž novým způsobem šetřit. Výrazně, na trojnásobek, se zvýšil limit energie, kterou mohou spotřebovat bez toho, aby museli platit příspěvek na provoz obnovitelných zdrojů. Letos tak mohou firma nově spotřebovat 30 MWh, za které nezaplatí příplatek pro rok 2021 zastropováný na 65 EUR/MWh.

Což dává novou motivace investovat do baterií majitelům starších fotovoltaik, kterým už vypršela garantovaná 20letá podpora. Pro provozovatele těchto systémů je z ekonomického hlediska nejvýhodnější využít co nejvíce energie pro vlastní spotřebu. Podle informací BSW vyprší do roku 2030 podpora půl milionu solárních energetických systémů.

V Evropě aktuálně funguje nebo vzniká přes 500 bateriových úložišť. Více než 230 z nich v Británii, mezi členskými zeměmi EU je na prvním místě Německo se 115 zařízeními nebo projekty. V Česku rozvoji brání legislativa a jako úložiště zde fungují hlavně přečerpávací elektrárny. Upozornoil na to portál Evropa v datech.

V Česku jsou zatím čtyři bateriová úložiště, která mají ovšem relativně malý výkon . Většímu rozvoji zatím brání legislativa, která pojem akumulace energie v podstatě nezná. Průlom by mohla přinést novela energetického zákona, kterou v současné době projednávají poslanci,“ řekla dnes Adéla Denková z analytického projektu Evropa v datech.

S odkazem na loňskou studii Evropské komise portál dále uvedl, že v rámci Evropské unie Němci vévodí také v instalovaném výkonu fungujících úložišť. Ten dosahuje na 7,5 gigawattu (GW), což přibližně odpovídá třetině instalovaného výkonu všech elektráren v Česku, upozornila Evropa v datech.

Česko v rozvoji využití bateriových systémů i dalších forem akumulace v elektrizační soustavě rozhodně není na špičce světového vývoje. Svou roli v tom nepochybně hraje legislativa, která pojmy jako akumulace energie, úložiště elektrické energie nebo jejich ekvivalent vůbec nezná.

Přečerpávací elektrárna Dlouhé stráně (foto ČEZ)
Přečerpávací elektrárna Dlouhé stráně (foto ČEZ)

Vášnivá debata

O poslaneckém pozměňovacím návrhu na zákonné zakotvení akumulace energie se však na sněmovním hospodářském výboru vedla v polovině února 2021 vášnivá debata. Slyšet v ní byly dozvuky zkušeností ze solárního boomu z konce první dekády 21. století.

Například komunista Leo Luzar hovořil o tom, že se připravuje systém „baterkových baronů“. Asociace pro akumulaci energie AKU-BAT CZ se proti tomu ohradil s tím, že jednání vévodily nepravdivé informace. Výrazný podíl na tom podle ní má i „vlivná teplárenská lobby“, na kterou se někteří zákonodárci otevřeně odkazovali.

Podle portálu Evropa v datech kvůli současnému nastavení v ČR české firmy využívají příznivější situaci v zahraničí. Skupina Sev.en Energy finančníka Pavla Tykače například společně s čínskými partnery plánuje prostřednictvím britské firmy InterGen vybudovat v anglickém Essexu největší bateriové úložiště na světě. Projekt s 320 megawatty (MW) instalovaného výkonu už odsouhlasilo britské ministerstvo energetiky.

Česká uložiště elektřiny k začátku roku 2021:

  • Přečerpávací elektrárny:
    • Dlouhé Stráně (výkon 650 MW) – nejnovější a zároveň největší PVE v Česku, nachází se v Hrubém Jeseníku, má 2 soustrojí s reverzními Francisovými turbínami. (ČEZ)
    • Dalešice (480 MW) – součást komplexu Dukovany, má celkem 4 soustrojí s reverzními Francisovými turbínami. (ČEZ)
    • Štěchovice II (45 MW) – nahradila původní menší PVE na řece Vltavě ve Středočeském kraji. (ČEZ)
    • Černé jezero (1,5 MW) – nejstarší a zároveň nejmenší PVE v Česku. (ČEZ)
  • Velkokapacitní baterie
    • Planá nad Lužnicí (výkon 4 MW) – bateriové úložiště v komplexu teplárny, provozovatel: C-Energy Planá, v provozu (poznámka: není zahrnuta v citované evropské databázi).
    • Tušimice (4 MW) – bateriové úložiště v komplexu elektrárny, provozovatel: ČEZ, v provozu (poznámka: není zahrnuta v citované evropské databázi).
    • Prakšice (1 MW) – samostatné bateriové úložiště, provozovatel: Solar Global, v testovacím provozu (pro získání licence je nejprve nutná novela energetického zákona, který zatím takovým zařízením získání licence neumožňuje).
    • Mydlovary (1 MW) – samostatné bateriové úložiště, provozovatel: E.ON, v testovacím provozu (pro získání licence je nejprve nutná novela energetického zákona, který zatím takovým zařízením získání licence neumožňuje).

Zdroj: Evropa v datech

Devět členských zemí Evropské unie vyzvalo Evropskou komisi, aby stanovila datum, po němž nebude možné v unii prodávat nové vozy poháněné fosilnímu palivy. Skupina v čele s Dánskem a Nizozemskem si přeje, aby se automobilový průmysl sladil s ambiciózní unijní klimatickou politikou.

„Musíme urychlit zelený přechod v silniční přepravě a jako zákonodárci vyslat jasnou zprávu výrobcům i spotřebitelům,“ uvedl dánský ministr pro klima, energetiku a zdroje Dan Jörgensen. Vedle zmíněné dvojice států komisi oslovily Rakousko, Belgie, Řecko, Irsko, Litva, Lucembursko a Malta.

Současné standardy pro emise uhlíku potřebují „výrazně posílit“ a Evropská unie musí též posílit infrastrukturu stanic pro nabíjení a doplňování paliva pro vozy s nulovými emisemi, uvedli zástupci devíti zemí. Brusel by podle nich měl jednotlivým zemím umožnit, aby si samostatně rozfázovaly omezování a zákaz prodeje nových aut na fosilní paliva.

Evropská komise v červnu navrhne přísnější standardy pro emise oxidu uhličitého pro nová auta jako součást balíku opatření, jejichž cílem je snížit emise do roku 2030 nejméně o 55 procent proti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 chce blok dosáhnout klimatické neutrality.

Nemálo automobilek už představilo plán přechodu k elektrickým vozům. Za poslední měsíc oznámila švédská automobilka Volvo, že přejde na elektrická auta do roku 2030. Americký výrobce vozů Ford Motor zase informoval, že do stejného roku bude v Evropě prodávat pouze elektromobily. Značka Volkswagen ze stejnojmenného koncernu plánuje, že do roku 2030 budou v Evropě plně elektrické vozy tvořit přes 70 procent aut, které tato značka prodá.

Britská vláda se zavázala, že od roku 2030 zakáže prodeje nových aut a dodávek na benzín a naftu. Prodeje elektrických a hybridních vozů v Evropské unii se loni meziročně téměř ztrojnásobily na jeden milion vozů. Z úhrnu prodaných aut činily jednu desetinu.

Načíst další