Na Kubě se v posledních dnech odehrály největší protesty za poslední desetiletí, kdy tisíce lidí vyšly do ulic komunisty ovládané země, aby požadovaly svobodu. Protestují však také proti vážné hospodářské krizi a výpadkům proudu. Pandemie vyostřila krizi, která se již několik let prohlubuje kvůli americkým sankcím vůči Kubě a nedávno i americkým sankcím vůči věrnému spojenci Kuby, venezuelskému Nicolási Madurovi.

Výroba energie na Kubě je silně závislá na ropných produktech – podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) pochází kubánské zásobování energií především z ropných produktů, které se na výrobě energie podílejí z více než 80 %. Americké sankce vůči Venezuele však urychlily úpadek státní ropné společnosti PDVSA, která už tak v posledních letech měla potíže s udržením investic do údržby a oprav. Rozpad venezuelské produkce ropy a jejího vývozu snížil i dodávky na Kubu. Ostrov nemá dostatek topného oleje, který se dováží z Venezuely na základě barterové dohody mezi představiteli obou zemí z roku 2000. 

Venezuela je největším dodavatelem ropy pro Kubu na základě barterové dohody, kterou uzavřeli zesnulí vůdci obou zemí Hugo Chávez a Fidel Castro. Dohoda předpokládala, že Kuba bude dostávat pravidelné dodávky ropy výměnou za své vysoce kvalifikované lékaře a další odborníky, kteří budou pracovat ve Venezuele.

Zpřísnění amerických sankcí proti Madurovu režimu prohloubilo problémy venezuelského ropného průmyslu a Kuba se stala vedlejší obětí snížených dodávek venezuelské ropy. Nedostatečné dodávky ropy z Caracasu mnohahodinové výpadky proudu.

Výpadky elektřiny byly v posledních dnech jedním z hlavních důvodů kubánských protestů. Obyvatelé města San Antonio de los Baños, které minulý týden zažehlo pouliční protesty, tráví bez elektřiny 12 hodin denně, uvádí Caracas Chronicles. To přispívá k propadu ekonomiky, která se potýká jak s následky pandemie, tak potížem s ušlými zisky z turismu – ty současná krize ještě zhoršuje, protože lidé se vyhýbají cestám na Kubu. 

Kubánské úřady na konci června oznámily, že kvůli poruše v tepelné elektrárně Antonio Guiteras v Matanzasu bude až do 7. července docházet k celostátním výpadkům elektřiny. Jen několik týdnů předtím elektrárna prošla plánovanou údržbou. 

Snížení dodávek ropy z Venezuely, kolaps turistického průmyslu a pandemie vytvořily na Kubě dohromady opravdu výbušný koktejl. Obyvatelé požadují svobodu a odstoupení prezidenta Miguela Díaze Canela. Kubánci mají dost ekonomických potíží, vážných výpadků proudu, nedostatku potravin a léků a pokračujícího potlačování svobody slova. 
Podle vládních odhadů se kubánská ekonomika v roce 2020 propadla o 11 %. V letošním roce hospodářský pokles pokračuje. 

Jedná se o nejhorší situaci, kterou Kubánci zažili od humanitární krize na počátku 90. let během takzvaného “Período Especial”, která začala rozpadem Sovětského svazu a Rady vzájemné hospodářské pomoci, tedy hospodářského bloku socialistických zemí.

Kubánské úřady tento týden po protestech, které jsou v zemi, kde jsou nepovolená shromáždění nezákonná, vzácné, zatkly desítky lidí. Prezident Díaz Canel prohlásil, že protesty byly podníceny Spojenými státy, a vyzval kubánské “skutečné revolucionáře”, aby potlačili protesty “žoldáků”, což vedlo ke zvýšení násilí v kubánských ulicích. 

Protesty pravděpodobně nepovedou ke svržení kubánského režimu, protože v zemi neexistuje alternativní politické hnutí, které by mohlo zemi přivést k určité formě svobody a demokracie, uvádí Rafael Osío Cabrices z listu Caracas Chronicle.

Evropská unie se rozhodla ještě více zpřísnit emisní limity a tlak na automobilky tak dále roste. Nová norma Euro 7/VII (7 pro osobní a lehká užitková vozidla, VII pro nákladní vozidla a autobusy), kterou nyní chystá Evropská komise, sice podle neoficiálních informací zřejmě nakonec nebude tak nekompromisní, jak se původně plánovalo, ale požadavky zůstávají i nadále velmi přísné. Evropská komise by návrh nové emisní normy měla předložit do konce letošního roku s tím, že platit začne v roce 2025.

Zástupci automobilového průmyslu se obávají, že pokud norma projde schvalovacím procesem EU, reálně hrozí konec spalovacích motorů. Podle původní unijní představy, která unikla na veřejnost, se emise CO2 měly snížit ze současných 80 mg/km na 30 mg/km. To je však podle automobilek technicky zcela nesplnitelný požadavek. Spotřeba paliva by se totiž v takovém případě musela pohybovat kolem 1,2 litru nafty na 100 km nebo 1,4 litru benzinu na 100 km.

I pokud nakonec bude návrh nové emisní normy mírnější, je třeba počítat s nežádoucími efekty. Nové emisní nařízení totiž bude de facto znamenat zákaz prodeje nových automobilů se spalovacími motory a řada lidí si nový vůz, který by byl v souladu s novou normou, zkrátka nebude moci z finančních důvodů dovolit. Bude tedy dále jezdit ve svém starém autě. Vždyť ceny elektromobilů stále výrazně přesahují ceny běžných aut se spalovacím motorem a nelze příliš očekávat, že se tento stav v příštích několika málo letech výrazněji změní. V úvahu je třeba vzít i to, že v mnoha evropských zemích je nezbytná elektromobilní infrastruktura teprve v úplném zárodku. Tímto vynuceným prodloužením průměrného stáří evropských vozidel se tak ekologický záměr nové normy nepochybně oslabí a je jen otázkou, jak velký tento efekt bude.

Dalším nechtěným efektem normy Euro 7/VII pravděpodobně bude nárůst nezaměstnanosti, který způsobí omezování výroby v automobilovém průmyslu.

Výrobci aut pod tlakem

 „Automobilový průmysl je pod obrovským tlakem regulací a technologického vývoje, zároveň jsou firmy vlivem pandemie koronaviru výrazně oslabené, ať již propadem poptávky, či výpadky v dodavatelském řetězci. Současně platné limity škodlivin v rámci Euro 6/VI i pro spotřebu paliva, respektive emise CO2 přitom již dnes výrazně zasahují do modelové nabídky automobilek. Jakkoliv autoprůmysl bere svou zodpovědnost vůči životnímu prostředí vážně, případné drastické zpřísňování podmínek v tak krátké době je pro evropské páteřní průmyslové odvětví nerealistické,“ komentoval plány Evropské komise Zdeněk Petzl, výkonný ředitel Sdružení automobilového průmyslu.

Aktuálně platné normy stanovují limity oxidu uhelnatého, uhlovodíků, oxidů dusíku a pevných částic a metodiku pro měření těchto škodlivin. Chystané normy Euro 7/VII nejenže zpřísňují současné limity a rozšiřují seznam sledovaných škodlivin, ale do hry vstupují rovněž přísnější metody či dokonce sjednocení limitů pro měření v laboratořích i v reálném provozu. První návrhy také počítaly se zařazením extrémních podmínek testování, tedy například při tzv. studeném startu, jízdě do kopce s přívěsem ve vysokých nadmořských výškách nebo za velmi nízkých teplot. Tato kritéria ale fakticky znamenají zákaz spalovacích motorů. „Výrazně nižší emisní norma se nemůže vztahovat na všechny mezní podmínky, a zejména ne na extrémní jízdní podmínky,“ namítá Milan Šlachta ze společnosti Bosch Česká republika.

„Pro výrobce to vše pochopitelně znamená nutnost dalšího vývoje jak samotného spalovacího motoru, tedy např. zvyšování termodynamické účinnosti, tak jeho aftertreatmentu a další senzoriky na motoru či výfukovém potrubí. Zároveň s tím existuje potřeba v co nejširší míře využívat rekuperaci energie pro zlepšení energetické bilance dopravního prostředku. V praxi to přinese další elektrifikaci pohonů u všech kategorií vozidel. Nelze však opomenout ani využití „nových“ perspektivních a relativně čistých paliv, nutných např. pro těžkou dálkovou dopravu – rozšíření využití LNG nebo jiných, synteticky vyráběných uhlovodíkových paliv,“ vysvětluje Luboš Trnka z renomované certifikační společnosti TÜV SÜD.

Příliš málo času

Podle automobilek je zásadním problémem rovněž velmi krátká doba na implementaci takto rozsáhlých opatření. Obvyklá délka vývoje nového typu vozidla je totiž 5 až 7 let, norma Euro 7/VII by však měla začít platit již v roce 2025.

„Nové emisní požadavky by měly být proveditelné a kontrolovatelné, pokud jde o měření a testování. Vyvinout v tak krátké době nová technologická řešení k dosažení takto nastavených limitních hodnot není technicky možné anebo by to bylo za enormní cenu, která by neodpovídala celkovému přínosu,“ varuje Milan Šlachta a dodává: „K dosažení klimaticky neutrální mobility je třeba vzít v úvahu také ostatní možná řešení. Vedle elektromobility také syntetická paliva pro stávající spalovací motory a dále pracovat na jejich vylepšování. Nevytlačovat je nepřímo novou normou z trhu.“

Celý proces implementace nových norem tedy nakonec nemusí nutně znamenat výraznější pozitiva pro životní prostředí. To tvrdí i studie AERIS Europe zveřejněná na webu Evropského sdružení výrobců automobilů (ACEA). Podle ní by sice nové normy jistý pozitivní účinek mít mohly, ale ten by byl jen omezený, i s ohledem na to, že velmi výrazných pozitiv pro kvalitu ovzduší, například v rovině snížení emisí oxidů dusíku, přinesou již nová vozidla podle normy Euro 6/VI. Automobilky navíc mohou využít i jiných možností, jak snížit emise spalovacích motorů, například s pomocí syntetických paliv, která se vyrábějí z obnovitelných zdrojů. Pro klima totiž není největším problémem spalovací motor, ale fosilní paliva.

Loď se blíží k přístavu. V námořnické hantýrce to znamená, že čas na korekci kurzu je u konce. Uvidíme tedy, zda je to i případ ropy. Obrovská “loď” – světová poptávka po ropě – nezdržitelně míří ke srážce se stavem dodávek, která bude mít pro spotřebitele znatelné důsledky.

Tento příměr nedávno použil ve svém článku analytik a publicista David Messler. Není zdaleka sám, kdo tak uvažuje – podle řady odborníků v příštích měsících či letech by mohly ceny ropy a dalších fosilních paliv vystoupat na hladiny z let 2008. Proč, to se pokusíme vysvětlit v následujících řádcích.

Přiškrcené peněženky

Těžební společnosti až na výjimky v posledních letech šetří. Počet prováděných vrtů, a tím i kapitálových investic klesl postupně tak, že nestačí podle některých názorů ani k udržení těžby ropy na současné úrovni. Následující graf společnosti WoodMac, která se zabývá poradenstvím v oblasti energetiky, ukazuje, jak výrazný byl pokles kapitálových výdajů.

Roční investice do rozvoje těžby ropy (graf WoodMac)
Roční investice do rozvoje těžby ropy (graf WoodMac)

Roční investice do těžby ropy (foto WoodMac)

Není divu, že společnost z tohoto trhu odcházejí. Jak trh v čele s investičními fondy, jako je Blackrock, usilujícími o zelenou “čistotu” při rozdělování finančních prostředků na nové zdroje energie, tak i vládní nařízení nařizující snižování uhlíkové stopy a přechod k obnovitelným zdrojům energie, dávají ropným a plynárenským společnostem poměrně jasný signál, že o nové dodávky ropy a plynu není zájem.

Navíc nedávno nizozemský soud nařídil společnosti Shell, aby urychlila dekarbonizaci, a právě tento týden podnikla společnost kroky tímto směrem. Podle informací agentury Reuters se Shell rozhodl opustit naležiště v texaské Permské pánvi, které je centrem těžby ropy a plynu z břidlic. Jde o monumentální rozhodnutí, které může zcela zásadně změnit charakter firmy. Shell není jediný. I další velké společnosti BP a Total Energies snížila alokaci kapitálu na rozvoj těžby ropy a zbavila se aktiva, která s ní souvisí. Včetně některých možných nových potenciálních nalezišť ropy a plynu.

V blízké budoucnosti se velmi pravděpodobně bude těžit méně ropy. Takový trend alespoň naznačuje pohled na statistiky břidličných vrtů v USA. Těžba z břidlic je jeden z hlavních důvodů, proč byly ceny ropy v posledních letech tak nízké – díky ní se USA totiž vrátily na pozici největšího světého producenta této suroviny.

Ovšem škrty se nevyhnuly ani této oblasti. Jak upozorňuje například právě zmíněný David Messler, aktivita těžařů v USA se po vynucené pandemické přestávce sice výrazně zvyšuje, ale stále ještě je poměrně výrazně pod úrovní roku 2019. U břidlicových vrtů přitom dochází k přirozeně vysokému meziročnímu poklesu produkce, který může být dočasně zmírněn novým “frakováním”, tedy hydraulickým štěpením horniny. Ilustruje to následující graf, který zobrazuje počet ropných souprav a cenu ropy na americkém trhu (WTI).

Srovnání počtu pevninských vrtných souprav v USA a ceny ropy na americkém trhu (data EIA)
Srovnání počtu pevninských vrtných souprav v USA a ceny ropy na americkém trhu (data EIA)

Vyšší ceny ropy situace změní, ale není jisté do jaké míry. Odvětví se však v posledních několika letech změnilo a v současné chvíli podle analytiků na trhu chybí jak zařízení, tak lidé. Díky investičním škrtům byly odepsány a sešrotovány soupravy a další vybavení za miliardy dolarů. Zaměstnanci si našli novou kariéru a vzhledem k otřesům v odvětví se nechtějí vrátit. Loď je tak blízko mola, že už její trajektorii nelze změnit, myslí si Messler.

V podobné situaci je i obor hlubinných mořských vrtů. Ty jsou řádově dražší než břidlicové vrty, alespoň pokud se počítá pouze s počátečními náklady. Díky relativně nízkému poklesu produkce, o 6-10 % ročně, pro ně ovšem celkové srovnání vychází příznivě. Důležitější je však to, že v pobřežních vodách bylo snadné snižovat nebo odkládat kapitálové výdaje. Ještě v srpnu 2013 hledalo ropu a plyn v hlubokomořských oblastech Mexického zálivu 65 vrtných souprav. K lednu 2021 se jejich počet snížil na 11. V mezinárodních vodách byl pokles také výrazné, byť ne tak: v roce 2013 fungovalo 3400 vrtných souprav. Dnes je jich 1232.

Kde vzít…

Někteří producenti, jako například OPEC+, v posledních několika letech těžbu omezovali záměrně a své zahálející kapacity mohou rychle uvést do provozu. Ale analytici se obávají, že ani to nebude stačit. Podle Christyana Maleka z JPMorgan Chase, citovaného Wall Street Journal, chybí v celosvětovém měřítku zhruba v investicích do rozvoje těžby 600 miliard dolarů. Bez těchto investic podle jeho odhadu firmy nemohou pokrýt předpokládanou poptávku v roce 2030.

Investiční schopnosti odvětví podle něj “podsekl” i tlak na vyplácení dividend, částečně vyvolaný obavami o dlouhodobý výhled poptávky po ropě. “Prostě nevím, kde by se měl vzít kapitál, který by po roce 2022 zaručil růst těžby takovým tempem, jaké bude potřeba,” řekl zase David Meaney, zakládající ředitel společnosti Assert Capital Management LP.

Je také nepravděpodobné, že by obří mezinárodní firmy jako Shell, Chevron a ExxonMobil měly chuť financovat nové ropné a plynové projekty jen proto, aby výpadek dorovnaly. Ne poté, co je investoři tvrdě trestají za to, že nedělají dost pro snížení své uhlíkové stopy.

Svět v neuvěřitelně krátké době nevratně vsadil na to, že zelená energie – solární, větrná a biopaliva – bude schopna převzít velkou část jeho energetické zátěže. V Čechách se o tom někdy pochybuje, možná pod dojmem zkušeností ze solárního boomu kolem roku 2010, který sice státní pokladnu vyšel draho, ale naši energetiku nijak zásadně nezměnil. Ale svět už je opravdu trochu “dále”, než si u nás uvědomujeme. Je však docela dobře možné, že už za pár měsíců nám to rostoucí ceny vytápění či pohonných hmot pomohou připomenout.

Otázky na téma změny klimatu přicházely na předsedu představenstva a generálního ředitele společnosti ExxonMobil Darrena Woodse během virtuálního setkání akcionářů ve středu 26. května  jedna za druhou. Jak se společnost dívá na nedávnou zprávu, podle níž svět nepotřebuje nové investice do těžby ropy? Proč se společnost nevrhá na obnovitelné zdroje energie? A proč ExxonMobil investuje do zachycování a ukládání oxidu uhličitého – které bylo doposud z velké části ztrátové?

Woodsovy odpovědi na tyto otázky v telefonátu i v předchozích měsících investory neuspokojily. O několik minut později předběžné sčítání hlasů ukázalo, že akcionáři rozhodně odmítli vedení ExxonMobilu a zvolili nejméně dva nové členy představenstva, kteří se zavázali změnit směřování společnosti v oblasti změny klimatu. “Přichází změna,” řekl pro časopis Time Charlie Penner, investor, jehož hedgeový fond Engine No. 1 vedl aktivistickou kampaň, v telefonátu pro investory před hlasováním.

Až do nebe!

S ústupem od fosilních paliv je to v posledních letech jako na houpačce – vývoj chvíli míří jedním směrem, chvíli opačným. Během minulého týdnu ovšem houpačka zhoupla nečekaně a divoce na jednu stranu. Ve stejnou dobu, kdy se sešli investoři společnosti ExxonMobil, hlasovala většina investorů společnosti Chevron pro požadavek, aby společnost snížila emise, které spotřebitelé vytváří při užívání jejích výrobků. O několik hodin dříve nizozemský soud rozhodl, že společnost Royal Dutch Shell musí snížit své vlastní emise oxidu uhličitého.

Tato a další rozhodnutí posledních měsíců, ukazují, že být ropnou společností v době změny klimatu začíná být vážný problém. Ropné společnosti roky využívaly své rozsáhlé fondy pro styk s veřejností a lobbistický vliv, aby chránily svůj byznys. V poslední době tyto společnosti balancují na ostří nože: uznávají, že změna klimatu je skutečná, a zároveň trvají na tom, že je jejich povinností zajistit stabilní dodávky svých produktů na dlouhá desetiletí, protože tak dlouhoi po nich bude poptávka. Středeční události však naznačují, že vlády, investoři a aktivisté stále častěji vidí budoucnost jinak – tak, že ropné společnosti se buď přizpůsobí, nebo zaniknou.

Snaha společnosti Engine No. 1 o změny v představenstvu ExxonMobilu začala vážně v prosinci, ale středeční “převrat” se ve skutečnosti připravoval několik let. Během nich vzrostl rozsah a vliv aktivistických kampaní, které zvýšily povědomí veřejnosti o naléhavosti boje proti klimatickým změnám a zahnaly ropný a plynárenský průmysl obrazně řečeno do kouta. V reakci na tyto snahy a hrozivé vědecké poznatky se vlády po celém světě – včetně USA, které jsou největším spotřebitelem ropy – zavázaly, že se od fosilních paliv odkloní.

Money, money

Zásadní je, že ropné společnosti ztratily důvěryhodnost také na finanční frontě. Podle Institutu pro energetickou ekonomiku a finanční analýzu (Institute for Energy Economics and Financial Analysis) se růst energetického průmyslu zpomalil a v pěti z posledních sedmi let se tento sektor umístil na posledním místě akciového indexu S&P 500. Zejména v loňském roce se sektor ocitl v zoufalé situaci, když pandemie snížila poptávku po ropě a v jednu chvíli vedla až k poklesu cen do záporných hodnot.

Historická spotřeba fosilních paliva (kredit OurWorldInData, Vaclav Smil)
Historická spotřeba fosilních paliva (kredit OurWorldInData, Vaclav Smil)

Zároveň se jiné technologie (obnovitelné zdroje a bateriová úložiště) zlepšily ve svých parametrech natolik, že podle analytiků nebude k uspokojení našich dlouhodobých budoucích energetických potřeb nutné navyšovat dodávky ropy – jinými slovy, že bychom se mohli pohybovat kolem historického maxima těžby této suroviny. Právě minulý týden vydala Mezinárodní energetická agentura zprávu, podle níž svět již nepotřebuje nové investice do průzkumu a vytváření nových zdrojů ropy.

Když vezmeme v úvahu všechny tyto trendy, zdá se oprávněné pochybovat o budoucnosti odvětví. Reakce společností jsou různé. Obecně analytici tvrdí, že evropské ropné společnosti se začaly měnit rychleji než jejich americké protějšky. Právě ExxonMobilu, Chevron a pár dalších pak celý pomyslný peloton podle analytiků uzavíraly a ke změně přistupovaly nejméně ochotně a nejpomaleji.

Tyto okolnosti vedly k tomu, že společnosti se staly snadným terčem nátlaku ze strany akcionářů. Engine No. 1, hedgeový fond s malým podílem ve společnosti ExxonMobil, nominoval do představenstva společnosti ExxonMobil čtyři kandidáty a agitoval za ně prostřednictvím kampaní zaměřených převážně na argumenty, že jejich kandidáti – bývalí manažeři v oblasti energetiky – odvedou lepší práci při vytváření “hodnoty pro akcionáře”.

Na konci telefonátu s investory 26. května společnost ExxonMobil uvedla, že dva z kandidátů Engine No. 1 uspěli. U dvou křesel v představenstvu byl výsledek příliš těsný. Většina akcionářů společnosti ExxonMobil se rovněž vyslovila pro zvýšení průhlednosti lobbistických aktivit společnosti. “To je výsledek, který bude rezonovat v zasedacích místnostech ropných a plynárenských společností po celém světě,” řekl Edward Mason, ředitel angažovanosti ve společnosti Generation Investment Management, která není akcionářem ExxonMobilu.

Ve společnosti Chevron hlasování o snížení emisí následovalo po letech tlaku nizozemské aktivistické skupiny Follow This. Usnesení, které podle předběžného sčítání získalo podporu 61 % akcionářů požadovalo, aby společnost “podstatně snížila” emise z konečného použití svých výrobků – což je skupina emisí známá jako Scope 3 (další nepřímé emise). A zatímco mnoho energetických společností bylo ochotno snížit emise ve svých vlastních provozech, vyhýbaly se závazku snížit emise Scope 3, protože by to jednoho dne mohlo znamenat, že budou prodávat méně svého základního produktu, a ne jen že jej budou účinněji produkovat.

Mark van Baal, který založil společnost Follow This, připisuje nárůst zájmu akcionářů o klimatická usnesení novému způsobu myšlení investorů. “Posun, který jsem zaznamenal v posledních pěti letech, spočívá v tom, že investoři nehlasují s ohledem na nejlepší zájem společnosti, ale s ohledem na nejlepší zájem celého portfolia,” říká.

Šok v taláru

Zpráva o společnosti Shell přišla z jiného zdroje: od soudů. V posledních letech podali klimatičtí aktivisté stovky žalob na ropné a plynárenské společnosti v jurisdikcích po celém světě s různými právními argumenty a setkali se se střídavými úspěchy. Středeční jednoznačné vítězství klimatických aktivistů tak znamenalo významný posun vpřed; nizozemský soud v Haagu rozhodl, že Shell musí do roku 2030 snížit své emise o 45 % oproti úrovni z roku 2019.

Rozhodnutí, proti němuž bude podáno odvolání, vyvolalo v celém odvětví šok. ” Už samotná skutečnost, že takové rozhodnutí vůbec bylo vydáno – i když v tak progresivní jurisdikci, jako je Nizozemsko – je sama o sobě důkazem, že soud je schopen udělat takováto stanoviska,” říká Lars Eirik Nicolaisen, náměstek generálního ředitele společnosti Rystad Energy, která se zabývá výzkumem v oblasti energetiky.

V roce 2019 uveřejnil Time rozhovor s generálním ředitelem společnosti Shell Benem van Beurdenem v sídle společnosti v Haagu. Van Beurden tehdy vysvětlil, že se společnost sice zavázala k ochraně klimatu, ale trval na tom, že Shell stále musí uspokojovat světovou poptávku po ropě. To je koneckonců hlavní úkol ropné společnosti. “Budoucnost ropy bude jiná,” řekl. “Ale nějakou budoucnost mít bude. A proto se můžeme legitimně postavit do pozice pro tuto budoucnost.”

I přes dramatickou změnu trajektorie u několika velkých společností v posledních dnech ropa sama přes noc nezmizí. Středeční vývoj však dále naboural argumenty pro budování byznysu kolem ropy bez plánování jejího úpadku.

Nizozemský soud dnes rozhodl, že britsko-nizozemský ropný koncern Royal Dutch Shell musí do roku 2030 snížit své emise skleníkových plynů o 45 procent ve srovnání s rokem 2019. Toto zásadní rozhodnutí by mohlo připravit půdu pro právní kroky proti dalším energetickým firmám po celém světě, uvedla agentura Reuters. Firma má možnost se proti verdiktu odvolat a již uvedla, že svého práva využije.

Firma Shell v současnosti čelí stále většímu tlaku ze strany investorů, ekologických aktivistů i vlád, aby se postupně vzdala fosilních paliv a přešla na obnovitelné zdroje energie, uvádí Reuters. Stejnému tlaku čelí energetické firmy po celém světě. Proces, který dnes prozatím skončil průlomovým rozsudkem, iniciovalo sedm uskupení, včetně organizace Greenpeace. Podle agentury Reuters je to poprvé, co se ochránci životního prostředí obrátili na soudy, aby přiměli velkou energetickou společnost změnit strategii.

„Soud nařizuje společnosti Royal Dutch Shell, aby prostřednictvím své podnikové politiky snížila do roku 2030 emise CO2 o 45 procent s ohledem na úroveň z roku 2019, pro skupinu Shell i pro její dodavatele a zákazníky,“ uvedla ve verdiktu soudkyně Larisa Alwinová.

Podle agentury Reuters si Shell už letos stanovil jednu z nejodvážnějších klimatických strategií v oboru. Firma si dala za cíl snížit uhlíkovou náročnost svých produktů nejméně o šest procent do roku 2023, o 20 procent do roku 2030, o 45 procent do roku 2035 a do roku 2050 být zcela uhlíkově neutrální. Všechny tyto cíle se vztahovaly k hodnotám z roku 2016, uvádí Reuters.

Podle soudu však politika Shellu stran životního prostředí „nebyla konkrétní a byla plná podmínek a to není dostatečné“. Akcie Shellu na londýnské burze odpoledne reagovaly propadem o 0,7 procenta, zatímco akcie širšího evropského energetického sektoru stouply o 0,8 procenta.

Když se po druhé světové válce rozběhly závody v jaderném zbrojení mezi USA a SSSR, v obou zemích vznikl ohromný jaderný průmysl. Ten dvacet let po válce vyráběl hlavice obrazně řečeno „jako párky“, a tak měly obě země dohromady zhruba 40 tisíc hlavic (30 tisíc z toho USA). Poté začaly nabývat na síle hlasy, aby se využilo cenové výhody masové produkce a hlavice našly jiné využití, než aby ve skladech jen čekaly na možný konec světa.

V obou velmocích tak vznikly programy zkoumající možné „mírové využití jaderných hlavic“. Ten americký nesl název „Plowshare“ (radlice, což je odkaz na biblické „překovat meče v radlice“), a v jeho rámci nakonec došlo mezi lety 1961 a 1973 k 27 jaderným explozím na území USA.

Jejich cíle byly různorodé, například ověřování možností jaderného budování přehradních nádrží. Jako nejslibnější se ovšem podle průběžného hodnocení výsledků projektu ukázala možnost jiná: využití jaderných náloží v těžbě zemního plynu.

Na rozloučenou

V rámci těžebního podprogramu byly uskutečněny celkem tři testy. První, pokřtěný jako Experiment Gasbuggy, se odehrál před půlstoletím, přesně 10. prosince 1967. K jeho realizaci byl vybrán vrt v Novém Mexiku s velmi nízkými výnosy.

Geologové a fyzikové doufali, že exploze by to mohla změnit a uvolnit zásoby uzamčené ve břidlicích kolem vrtu. Tyto vrstvy jsou proti klasickým rezervoárům jen málo porézní, a i když tedy obsahují často velmi zajímavé množství uhlovodíků, ty zůstávají pevně ukotvené v hornině, v podstatě jen metry od ústí vrtu. Naopak v těch „nejlepších“ rezervoárech doputují k vrtu na velké vzdálenosti desítek či stovek metrů.

Schématické zobrazení experimentu Gasbuggy „před“ a „po“. Jak bylo řečeno, nálož byla uložena cca 1 300 metrů pod zem. Energie výbuchu měla narušit okolní horninu, vytvořit malý dóm, který se vzápětí zřítil - a především měla způsobit popraskání horniny, ze které se pak měl volně šířit plyn k vrtu. (foto DOE)
Schématické zobrazení experimentu Gasbuggy „před“ a „po“. Jak bylo řečeno, nálož byla uložena cca 1 300 metrů pod zem. Energie výbuchu měla narušit okolní horninu, vytvořit malý dóm, který se vzápětí zřítil – a především měla způsobit popraskání horniny, ze které se pak měl volně šířit plyn k vrtu. (foto DOE)

„Jaderná stimulace“ byla jen trochu bombastičtější verzí dříve používaných metod. Geologové už totiž v té době dobře věděli, že detonace nálože v málo produktivních vrtech může vést ke zvýšení produkce. Naděje byla, že jaderná nálož by mohla být prostě ekonomicky efektivnější než použití běžných výbušnin.

Použita byla jaderná nálož o síle 29 kilotun, která detonovala v hloubce 1288 metrů pod povrchem. Exploze vytvořila velký dóm o výšce zhruba 100 metrů a v nejširším místě průměru zhruba 50 metrů. Byl samozřejmě nestabilní, takže během několika vteřin zkolaboval. Co bylo pro plynaře důležitější, v okolní hornině exploze vytvořila pukliny sahající až do vzdálenosti kolem 60 metrů od dómu. Do místa původního dómu tak začal pronikat plyn původně uvězněný v okolní skále.

Účastníci pokusu slavili první atomový výbuch uskutečněný ve spolupráci průmyslu a soukromého sektoru a výsledky samotné těžby jim na první pohled dávaly dobrý důvod. Vrt během roku po jaderném experimentu vyprodukoval více plynu než za předchozích sedm let běžné těžby. Navíc se ukázalo, že experiment nevedl ani během následujících let ke znečištění podzemních vod při povrchu radioaktivními látkami – kilometr pod zemí je prostě příliš hluboko.

Projekt pokračoval dvěma dalšími detonacemi v Coloradu. Druhým byl tzv. Projekt Rulison v roce 1969, a poslední se odehrál 17. května 1971 v Coloradu. Během něj byly využity dokonce tři nálože o síle 30 kilotun, odpálené v hloubkách 1758, 1875 a 2015 metrů. Původně se předpokládalo, že v případě úspěchu by se během následujících let a desetiletí na plynových nalezištích ve Skalistých horách mohly použít desítky speciálně upravených jaderných náloží, ale nikdy k tomu nedošlo.

Radioaktivita v troubě

Hlavní potíž byla v tom, že získaný plyn byl ve všech třech případech poměrně výrazně radioaktivní. Obsahoval tritium, tedy radioaktivní formu vodíku, která emituje záření beta, a tak byl všechen zkušebně vytěžený plyn z „jaderných vrtů“ spálen bez užitku rovnou na místě. Úřady nikdy nedaly svolení k tomu, aby se dostal k uživatelům, a soukromé firmy v něm zapojené se do toho také nehrnuly. Hlavně proto, že se všichni obávali celkem pochopitelně reakce veřejnosti, především nově se formujícího enviromentálního hnutí.

Přitom technicky to asi nebylo zcela neřešitelné. Mírně radioaktivní mohou být i suroviny z běžně využívaných nalezišť a těžařský průmysl si vyvinul postupy, jak se s tím vypořádat. Dokonce i s radiací na úrovni srovnatelné se „znečištěním“ z jaderných vrtů. Uměle ozářený plyn proudící ze sporáku běžné americké domácnosti byl ovšem PR noční můra, i kdyby se hodnoty radiace podařilo a vyplatilo srazit na úroveň vyžadovanou normami.

Pohled na vrt (vpředu), kde se projekt Gasbuggy uskutečnil, v roce 1967. Dnes se provádí pravidelný monitoring, který zatím neodhalil nic neobvyklého.
ohled na vrt (vpředu), kde se projekt Gasbuggy uskutečnil, v roce 1967. Dnes se provádí pravidelný monitoring, který zatím neodhalil nic neobvyklého. (foto DOE)

Stejně důležité bylo i to, že atomová cesta k plynu se začala ukazovat jako příliš drahá. Účtování ukázalo, že v roce 1974 se do programu „jaderné stimulace“ zainvestovalo 82 milionů tehdejších dolarů (tedy cca 400 milionů v dnešních dolarech). Zkušenosti ukázaly, že i ve střednědobém výhledu byla návratnost celého přístupu hluboce prodělečná, údajně jen 15 až 40 procent vložených nákladů po 25 letech, a tak byl celý projekt zastaven.

Nejaderná náhrada

Nekonvenční zásoby zemního plynu tedy zůstaly mimo dosah těžařů, ale jen zhruba do přelomu tisíciletí. Federální vláda totiž od 80. let podporovala levnější program rozvoje nových metod těžby, které vedly až k vývoji technologie horizontálních vrtů a účinnějšího štěpení plynonosných vrstev natlakovanou kapalinou, tzv. frakování.

Díky technologickému pokroku se těžaři nakonec vrátili prakticky až na místa původních pokusů. Během první dekády 21. století bylo například vydáno více než 80 povolení k průzkumu v okruhu zhruba pěti kilometrů od místa posledního pokusu (Fawn Creek v Coloradu). Jedenáct povolení bylo dokonce v bezprostřední blízkosti kolem dvou kilometrů od místa vrtu. 

První část článku popisovala dilema ropných společností v nové době. V pokračování textu se podíváme na to, jaké strategie volí evropské a americké společnosti.

Mezi vysoce postavenými manažeři amerických ropných společností najde Biden zřejmě poměrně málo pochopení. Většinový názor podle všeho je, že by bylo pošetilé přejít na obnovitelné zdroje energie. Argumentují tím, že jde o podnikání s nízkými výnosy, které je výhodnější přenechat společnostem, které se na obnovitelné zdroje specializují. Říkají, že je jen otázkou času, než se ceny ropy a zemního plynu zotaví, jakmile pandemie ustoupí.

Byť USA se potýkaly v době přípravy článku s rychlým nárůstem případů a jejich de facto již třetí vlna se potáhne s velkou pravděpodobností až za přelom roku, nejen na trzích převažuje optimismus. Koneckonců, vakcína je na dosah, léčba se zlepšuje, a tak i úmrtí bude s velkou pravděpodobností méně než během jara. A to i přesto, že případů je podstatně více. Očekává se tedy, že již během roku 2021 se spotřeba zhruba vrátí k úrovni z roku 2019, kdy byla jednoduše řečeno poptávka po ropě i zemním plynu nejvyšší v dějinách lidstva.

Ropná plošina
Ropná plošina u Southportu (foto Fraser Mummery)

Většinu roku 2020 se ceny za barel ropy na mezinárodním trhu pohybovaly kolem 40 dolarů za barel. Což stačí tak na pokrytí nákladů velké části těžařů a obchodníků, ale na tvorbu zisku nestačí. Málokdo očekává, že by se ceny ropy či zemního plynu na delší dobu vystoupaly například na extrémně vysoké hodnoty, jaké si pamatujeme z roku 2008. Producenti i analytici však věří (a někteří nepochybně doufají), že se delší dobu udrží v cenovém pásmu nad 70 dolarů, na kterých se pohybovala cena ropy v březnu 2021. V něm už mohou dostatečný zisk vytvářet i z technicky náročnějších ložišek, jako jsou podmořské vrty ve větších hloubkách či méně produktivní vrty v amerických břidlicích.

Jinak řečeno, americké společnosti se ve většina domnívají, že současný propad není „nový normál“ a ukazatel budoucnosti oboru, ale krátkodobý výkyv. Například strategie největšího z nich, Exxonu, je založena do značné míry na dalším využívání fosilních paliv či jejich bezprostředních náhražek.

Firma investovala více než miliardu dolarů do technologie zachycování a ukládání oxidu uhličitého. Finacuje také vývoj biopaliv takzvané druhé generace, které pochází ze speciálně upravených řas. Nevyžadují tedy pro produkci zemědělskou půdu. V obou případech jde o výzkum, na kterém se pracuje již roky a jehož komercializace ve větším měřítku bude trvat nejméně ještě další dlouhé roky. Pokud na ni vůbec dojde, protože například biopaliva II. generace si ve velkém měřítku zatím nikdo příliš nedokáže představit.

Americké společnosti zatím hledají ty nejjednodušší cesty ke snižování emisí. Zaměřily se ve větší míře například na omezování záměrných i nezáměrných úniků zemního plynu z vrtů. Což je problém mimo jiné i v USA, kde jsou ceny zemního plynu velmi nízké. V tuto chvíli se tedy nevyplácí v mnoha případech budovat infrastrukturu nutnou pro dopravu plynu k zákazníkovi. Obecně se ovšem firmy typu Exxon a Chevron drží toho, co umí nejlépe, vrtání břidlic v permské pánvi v Texasu a Novém Mexiku, hlubinné těžby na moři a obchodování se zemním plynem. Chevron ve nedávno koupil menší ropnou společnost Noble Energy, aby zvýšila své dostupné zásoby fosilních paliv.

Lepší nechat pod zemí?

V Evropě se zdá být trend jiný. Řada evropských ropných manažerů se nechala slyšet, že věk fosilních paliv končí a že plánují ponechat významnou část svých zásob navždy pohřbenou. Tvrdí také, že musí chránit své akcionáře tím, že se připravují na budoucnost, v níž vlády přijmou přísnější legislativu v oblasti životního prostředí.

Typickým příkladem je společnost BP, o které zlé jazyky v kuloárech někdy říkají, že „páchá“ sebevraždu v přímém přenosu“. Společnost nedávno oznámila, že v příštím desetiletí zvýší investice do nízkoemisních výroben (tj. primárně do obnovitelných zdrojů) na desetinásobek dnešních objemů, tedy na pět miliard dolarů ročně. Zároveň chce snížit produkci ropy a zemního plynu o 40 procent. Royal Dutch Shell, italská Eni, francouzská Total, španělská Repsol a norský Equinor si stanovily podobné cíle. Několik z těchto společností snížilo své dividendy, aby investovaly do nových zdrojů.

Spotřeba fosilních paliva ve světě podle typu (v TWh). Odshora zemní plyn, ropa, uhlí (foto OurWorldInData)
Spotřeba fosilních paliva ve světě podle typu (v TWh). Odshora zemní plyn, ropa, uhlí (foto OurWorldInData)

Z minulosti už dobře víme, že podobné snahy nemusí končit dobře. Společnost BP se pokusila o přechod k „zelené energetice“ na přelomu 90. a 90. let 20. století pod vedením tehdejšího výkonného ředitele Johna Browna. Ovšem finanční výsledky z obnovitelných zdrojů byly zklamáním, a společnost British Petroleum to po několika letech symbolicky uznala, kdy upustila od nového výkladu zkratky svého názvu, který prezentovala jako „Beyond Petroleum“, tedy „po ropě“.

Když se novináři Browna letos v létě zeptali, dušoval se, že tentokrát to bude jiné. „Tlak je teď mnohem silnější,“ řekl údajně. Připomíná, že ekonomika obnovitelných zdrojů se výrazně zlepšila a investoři dávají firmám v mnohem větší míře najevo, že od nich přechod očekávají. BP tak například i na poměrně konzervativním americkém trhu vstoupila nedávno do projektů na velké větrné parky podél pobřeží států New York a Massachusetts. Guvernéři (a především většina voličů) těchto států chtějí snížit svou závislost na zemním plynu.

Práce na desetiletí

Která strategie se osvědčí? Je poměrně dobře možné, že obě. Jak evropské, tak americké společnosti se totiž chovají racionálně.

Spotřeba fosilních paliv ještě několik desítek let bude vysoká. A že tedy minimálně část fosilního bohatství stále uloženého pod zemí se podaří ještě prodat. Výměna vozového parku, světové flotily lodí pro dopravu zboží či dopravních letadel si rozhodně vyžádá dlouhou dobu. „Pokud se opravdu nad ropou a plynem smráká, někdo to zapomněl říct spotřebitelům,“ prohlásil nedávno Raoul LeBlanc, viceprezident výzkumné a poradenské společnosti IHS Markit. Za současných podmínek je nejen v USA je jednoznačně levnější pokračovat v produkci fosilních paliv.

Ovšem ředitelé evropských společností jsou v poněkud jiné situaci. Celková nálada ve společnosti je trochu jiná, navíc postavení evropských společností je politicky slabší. Tvoří celkově menší segment ekonomiky než v USA. Přitom se před nimi rýsuje reálná možnost, že o jejich tradiční produkty nebude zájem. Nebo ještě spíše, že budou přímo nelegální v horizontu několika desítek let. Z hlediska rozhodování velkých gigantů typu BP nejde o příliš dlouhé časové měřítko. Na rozhodování v řádech desítek let jsou zvyklé, protože celý proces, rozvoje a provozu ložisek trvá trvá také desetiletí. Jejich management tedy dospěl k závěru, že k zásadní změně obchodního modelu by měl přistoupit také s dostatečným odstupem. Společnosti by se tak mohly například vyhnout v důsledku zmařeným investicím do dalšího průzkumu a rozvoje dalších ložisek.

Je velmi dobře možné, že v krátkodobém měřítku za to budou evropské společnosti na trhu potrestány. Poptávka po ropě a plynu se v příštím roce skutečně nejspíše zvýší, a nejen Exxon minimálně část své původní tržní hodnoty získá zpět. Ale bude to stačit? Nebude mít v tu chvíli evropská konkurence již veliký náskok? Otázka doslova za biliony.

Pokud totiž trh s fosilními palivy dále neporoste, prostředky na získávání a průzkum dalších ložisek se nikdy nemusí vrátit. Ropy i zemního plynu je na trhu dost. A i když omezí další průzkum, společnosti jako BP mají slibná či přímo již důkladně prozkoumaná ložiska na desetiletí dopředu. Pokud ušetří za investice na jejich další rozvoj, uvolní se jim značné prostředky pro rychlejší diverzifikaci. V průběhu příštích 10-20 let tak může do nových projektů postupně investovat celkem značné sumy, které mohou zlepšit její výsledky v době útlumu fosilního trhu.

Pod povrchem země dnes leží ohromné bohatství, po kterém stačí téměř sáhnout. Ve více či méně prozkoumaných ložiscích se nacházejí fosilní paliva s celkovou hodnotou v řádech bilionů dolarů. Přesnou hodnotu je samozřejmě těžko odhadnout, tržní ceny těchto surovin jsou dosti nepředvídatelné.

Zhruba dvě třetiny z těchto zásob jsou ve vlastnictví států či státem vlastněných firem. Jen menší část mají tedy svém portfoliu soukromé společnosti. Ale i to jim stačilo k tomu, aby se z majitelů těchto těžebních gigantů byly největší společnosti na světě.

Právě kvůli ropným společnostem, konkrétně Standard Oil, v USA vznikl antimonopolní zákon. Stejně jako se tedy dnes řeší vliv Google či Facebooku, diskutovalo se před více než sto lety o vlivu rodiny Rockefellerů, kteří zbohatli na surovině, pro kterou o pár desítek let dříve nebylo využití. (Dodejme, že Standard Oil spor prohrál, majitelé a akcionáři ovšem rozpadu impéria nemuseli litovat, protože z finančního hlediska neprodělali.) Ale nemusíme chodit vůbec daleko do minulosti.

Ropné barely (foto Adam Selwood)
Ropné barely (kredit Adam Selwood)

Ještě v roce 2013 byl společností s nejvyšší tržní hodnotou na světě americký ExxonMobil. Těžební gigant tehdy měl tržní kapitalizaci cca 420 miliard dolarů. Na začátku roku tehdy předběhl společnost Apple, které investoři nevěřili kvůli špatným prodejům iPhonu 5.

Dnes už ExxonMobil není ani v první desítce stejného žebříčku, ba ani v první padesátce. Na začátku ledna 2021 byl na 59. místě. Nyní už to neplatí, ale v létě roku 2020 akciový trh hodnotu Exxonu považoval za nižší než hodnotu společnosti Zoom. Tedy firma, jejímž jediným produktem je rozhraní pro videokonference. (Od té doby se situace změnila, Exxon je podle trhu více než dvakrát hodnotnější než Zoom: cca 100 mld. dolarů proti cca 230 miliardám.)

Rok otřesů

Významnou část problémů Exxonu a dalších velkých „ropných obrů“ lze samozřejmě dostopovat ke koronavirové pandemii. V souvislosti s rychlým poklesem poptávky po fosilních palivech, především v dopravě, jejich hodnota klesla o desítky procent. Exxon přišel o cca 50 procent své hodnoty a oznámil propouštění 15 procent zaměstnanců. Nebyl jediný; další velký americký fosilní gigant, Chevron, ztratil více zhruba 40 procent své tržní hodnoty.

Exxon byl podle některých pozorovatelů postižen ale o něco vážněji než konkurenti. Podle některých komentátorů proto, že je zastáncem trendu, který stále větší část investorů jde proti srsti. Jak ceny ropy klesají a obavy ze změny klimatu rostou, BP, Royal Dutch Shell a další evropské energetické společnosti odprodávají ropná pole, plánují výrazné snížení emisí a investují miliardy do obnovitelných zdrojů energie.

Američtí ropní giganti, a v první řadě právě Exxon (ale i jiní) jdou jiným směrem. Dál sází na ropu a zemní plyn. Do inovací zaměřených na snížení dopadu energetika na klima, jakou jsou obnovitelné zdroje, malé jaderné elektrárny či třeba (zatím jen opravdu prototypové) technologie na zachycování CO2, investují v podstatě drobné.

Rafinérie společnosti ExxonMobil v Baytown, USA (foto Roy Luck)
Rafinérie společnosti ExxonMobil v Baytown, USA (foto Roy Luck)

Rozdíl do jisté míry nepochybně odráží obrovské rozdíly v přístupu Evropy a Spojených států k otázce klimatu obecně. Evropští politici učinili z boje proti změně klimatu prioritu, zatímco prezident Donald Trump označil změnu klimatu za „podvod“. Během svého období jeho administrativa zrušila či alespoň rozvolnila celou řadu environmentálních předpisů, aby podpořila využívání fosilních paliv.

Ve veřejném vystupování nejsou mezi evropskými či americkými společnostmi rozdíly až tak veliké. Všechny firmy se ve svých prohlášeních shodují na tom, že změna klimatu je hrozbou. A také na tom, že ony – obrovské konglomeráty s desítkami tisíc zaměstnanců, rozsáhlými zkušenostmi, velikou masou technických znalostí – musí sehrát významnou roli „přechodu k nové energetice“. Ovšem rozdíl v rychlosti a naléhavosti, s jakou většina společnosti na obou stranách Atlantiku mění své podnikání, by nemohl být větší.

Americké ropné společnosti na dlouhodobou budoucnost ropy a zemního plynu, zatímco evropské velké společnosti sází na to, že mají budoucnost jako poskytovatelé elektřiny, shrnul trend nedávno pro New York Times David Goldwyn, svého času jeden z vysoce postavených představitelů amerického ministerstva energetiky. Jeho hlas bude důležitý i proto, že patřil do Obamova týmu, který se z velké části vrací do Bílého domu s Bidenovou administrativou. Jejíž šéf Joe Biden řekl, že chce být „klimatickým prezidentem“.

Konec I. části článku. Pokračování článku najdete zde.

V jihoaustralském státě Victoria byl uveden do provozu první provoz na produkci zkapalněného vodíku, informovala agentura Reuters. Australsko-japonský projekt za 390 milionů USD je zaměřen na produkci vodíku z hnědého uhlí, jehož zásoby Austrálie nyní plánuje využívat jinak než doposud.

Cílem projektu je vytvořit první komplexní dodavatelsko-odběratelský řetězec, tedy nejen zajistit výrobu, ale také využití a odbyt pro produkt. Hlavním odběratelem by mělo být Japonsko.

Závod se nachází ve státě Victoria, kde se nachází čtvrtina známých světových zásob hnědého uhlí. Využívá technologie vyvinuté firmou firmy Kawasaki Heavy Industries, která v principu ovšem není v principu nijak nový: hnědé uhlí se v něm mění na palivové plyny. Zplynování uhlí se užívá již od 19. století, obvykle však výsledným produktem byl svítiplyn či energoplyn. Ale proces se využívá i k výrobě významné části průmyslově produkovaného vodíku.

Nový proces má jednu zásadní změnu v tom, že by měl mít negativní uhlíkovou bilanci. Při zplynování uhlí se totiž samozřejmě uvolňuje i uhlík. Ten by se však v tomto případě měl ukládat pod zem. Vodík bude v rámci provozu zkapalněn, a pak spotřebován v místě výroby, nebo (výhledově) dopraven k zákazníkům. Produkce této prototypové linky by měla dosahovat zhruba 70 kilogramů denně (což je vzhledem k nízké hustotě vodíku cca 8 000 m3 vodíku denně, nebo zhruba 1 m3 kapalného vodíku).

Lom Anglesea v Austrálii (foto John Englart)
Lom Anglesea v Austrálii (foto John Englart)

Uhelná velmoc hledá budoucnost

Projekt je také součástí snah australského byznysu (i státu) najít si nové místo v mezinárodním obchodu. Země má jednu z největších zásob uhlí na světě, a tuto surovinu také ve velkém exportuje, především na asijské trhy. Vodíkový experiment tedy je součástí australské strategie k „ozelenění“ světové energetiky.

Země také chce zřejmě částečně využit svých zkušeností a infrastruktury z obchodu se zkapalněným zemním plynem. Na tomto trhu je Austrálie světovou dvojkou. Znovu se orientuje hlavně na asijské trhy, které právě na zkapalněný plyn spoléhají ve větší míře než Evropa či USA.

O výrobě vodíku se dnes obvykle mluví spíše v sousvilosti s obnovitelnými zdroji. Při tom se má využívat jednoduššího procesu elektrolýze vody. OZE vyrábí elektřinu, která se pak v případě nedostatku poptávky v síti má využívat k rozkladu vody na kyslík a vodík.

Devět členských zemí Evropské unie vyzvalo Evropskou komisi, aby stanovila datum, po němž nebude možné v unii prodávat nové vozy poháněné fosilnímu palivy. Skupina v čele s Dánskem a Nizozemskem si přeje, aby se automobilový průmysl sladil s ambiciózní unijní klimatickou politikou.

„Musíme urychlit zelený přechod v silniční přepravě a jako zákonodárci vyslat jasnou zprávu výrobcům i spotřebitelům,“ uvedl dánský ministr pro klima, energetiku a zdroje Dan Jörgensen. Vedle zmíněné dvojice států komisi oslovily Rakousko, Belgie, Řecko, Irsko, Litva, Lucembursko a Malta.

Současné standardy pro emise uhlíku potřebují „výrazně posílit“ a Evropská unie musí též posílit infrastrukturu stanic pro nabíjení a doplňování paliva pro vozy s nulovými emisemi, uvedli zástupci devíti zemí. Brusel by podle nich měl jednotlivým zemím umožnit, aby si samostatně rozfázovaly omezování a zákaz prodeje nových aut na fosilní paliva.

Evropská komise v červnu navrhne přísnější standardy pro emise oxidu uhličitého pro nová auta jako součást balíku opatření, jejichž cílem je snížit emise do roku 2030 nejméně o 55 procent proti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 chce blok dosáhnout klimatické neutrality.

Nemálo automobilek už představilo plán přechodu k elektrickým vozům. Za poslední měsíc oznámila švédská automobilka Volvo, že přejde na elektrická auta do roku 2030. Americký výrobce vozů Ford Motor zase informoval, že do stejného roku bude v Evropě prodávat pouze elektromobily. Značka Volkswagen ze stejnojmenného koncernu plánuje, že do roku 2030 budou v Evropě plně elektrické vozy tvořit přes 70 procent aut, které tato značka prodá.

Britská vláda se zavázala, že od roku 2030 zakáže prodeje nových aut a dodávek na benzín a naftu. Prodeje elektrických a hybridních vozů v Evropské unii se loni meziročně téměř ztrojnásobily na jeden milion vozů. Z úhrnu prodaných aut činily jednu desetinu.

Načíst další