Nejen čeští turisté v posledních letech objevují ve stále větších počtech do nedávna z pochopitelných důvodů opomíjenou Albánii. Pokud tam letos zamíříte i vy, můžete se ovšem podívat na jednu technickou zvláštnost, kterou ani v Česku, ani jinde ve střední Evropě neuvidíte.

Evropský výrobce obnovitelné energie Statkraft totiž ve spolupráci s norským dodavatelem Ocean Sun právě v Albánii zahájil komerční provoz své první plovoucí solární elektrárny.

Zařízení je umístěno na vodní nádrži Banja, kde společnost Statkraft provozuje svou vodní elektrárnu Banja o výkonu 72 MW. Po úspěšném dokončení první plovoucí solární jednotky a připojení k síti nyní elektrárna vyrábí obnovitelnou energii a dodává ji do albánské národní elektrické sítě.

První jednotka sestávající z 1 536 solárních panelů, které mají dohromady instalovaný výkon 0,5 MWp z plochy téměř 4 000 metrů čtverečních.

Součástí projektu je dalších 160 stejných panelů na souši, jejich výkon se bude s těmi plovoucími během provozu nadále porovnávat. Očekává se, že projekt bude v druhé polovině roku 2021 pokračovat druhou realizační fází, v jejímž rámci budou instalovány další tři plovoucí jednotky s celkovým dodatečným výkonem 1,5 MWp.

Projekt využívá patentovanou membránovou technologii společnosti Ocean Sun. Solární moduly jsou namontovány na hydroelastických membránách, které údajně nabízejí proti jiným řešením výhody v ceně i výkonu

Technologie je určena pouze pro relativně dobře chráněné a klidné vodní plochy, jako jsou jezera, fjordy ńebo vodní nádrže. Patentovaný systém se skládá z plovoucí platformy ve tvaru disku ukotvené ke dnu pomocí čtyř kotevních bodů a dvanácti lan.

Design je do značné míry inspirován norskými zkušenostmi s aquakulturou, tedy velkochovem ryb v moři. “Rozdíl oproti rybí farmě spočívá v tom, že pod kruhem nejsou žádné klece pro ryby, takže hmotnosti systému je soustředěna na hladině, kde jsou rozmístěny moduly,” řekl před časem pro web PV-Magazine šéf firmy Sun Ocean Børge Bjørneklett.

Každá jednotka se skládá z plovoucího prstence potaženého tenkou membránou z polyetylenu s vysokou hustotou (HDPE). Přestože je membrána silná jen několik milimetrů, snadno unese jak váhu solárních panelů, tak váhu personálu provádějícího instalaci nebo údržbu.

Díky tomu, že membrána je tak tenká, mohou být panely podle společnosti mohou účinně chladit od vody z vodní plochy pod nimi. To by logicky mělo zvyšovat účinnost panelů především v parných dnech.

Šéf společnosti Ocean Sun neuvedl podrobnosti o chemickém složení použitého materiálu, který označil za umělý polymer. Uvedl, že membrána by mohla pojmout přibližně 600 kW výrobní kapacity fotovoltaického modulu, přičemž velikostní limit závisí na tom, že jedna membrána zabere celý 40stopý kontejner a větší membrány zatím nelze do zámoří přepravovat. “Když vyvíjíme projekty o velikosti megawattů, jsou rozděleny na dílčí jednotky o výkonu 600 kW, přičemž každou jednotku představuje jeden vztlakový kruh,” řekl Bjørneklett.

Výhody nejen pro Albánii

Tyto a další výhody se zatím v podstatě jen ověřují. Sea Ocean má na svém kontě jen několik málo instalací. Albánská by mohla být v mnoha ohledech zlomová, protože bude na dosah dalším potenciálním evropským zákazníkům a bude již pracovat v komerčním režimu.

“S velkým potěšením zahajujeme komerční provoz nového vlajkového plovákového zařízení Ocean Sun v nádrži Banja společnosti Statkraft. Je to důkazem bezpečné, jednoduché a rychlé metodiky výstavby. Solární panely se nám podařilo instalovat rekordní rychlostí… Těšíme se na druhou etapu projektu a na to, že budeme moci prokázat vysoký výkon našeho řešení,” prohlásil k zahájení provozu albánské instalace Bjørneklett.

Opakovaný důraz na rychlost výstavby není samozřejmě náhodný. Plovoucí elektrárny (alespoň na jiných než rekreačních vodních plochách) by měly mít velikou výhodu právě v tom, že nikomu nevadí. I když vhodných vodních ploch není k dispozici dost, rozhodně ne dost na to, aby pokryly evropskou spotřebu elektřiny, mělo by se na nich dát investovat relatvině snadno a rychle. Alespoň v to tedy investoři zatím nemají důvod nevěřit.

Podle společnosti Statkraft má Albánie jeden z nejvyšších podílů obnovitelné energie v jihovýchodní Evropě. Největší podíl na výrobě elektřiny v Albánii mají vodní elektrárny, které představují přibližně 95 % instalovaného výkonu. Kromě toho má Albánie jeden z nejvyšších počtů slunečních hodin v roce v Evropě a země tak má velký potenciál pro rozvoj solární energie, která se může poměrně vhodně doplňovat se stávajícími vodními elektrárnami.

V Česku v následujících letech násobně přibude fotovoltaických elektráren, Česko prý dokonce čeká v tomto směru “revoluce”. Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) na tiskové konference 31. května řekl, že Modernizační fond by mohl do roku 2030 zvýšit jejich instalovaný výkon v ČR ze současných 2,2 gigawattu na sedm až 14 gigawattů (GW).

Přesněji bude záležet na ceně emisních povolenek, z nichž plynou do zmíněného Modernizačního fondu prostředky. Fond má přispět k přechodu tuzemské energetiky na ekologické zdroje, celkem do roku 2030 nabídne minimálně 150 miliard korun (a to ještě nejde o jediné prostředky, které na obnovitelné zdroje v Česku budou určeny). A možná více, pokud se udrží současné vysoké ceny povolenek, či budou ještě stoupat.

Brabec řekl, že rekordní ceny emisních povolenek naznačují, že uvolněná částka by ve finále mohla být téměř dvojnásobná. Uhelné elektrárny nyní mají v Česku podle dat Energetického regulačního úřadu instalovaný výkon asi deset GW, jaderné 4,3 GW.

Brabec informoval, že na výstavbu nových fotovoltaických elektráren půjde v prvních výzvách z Modernizačního fondu určených pro ně 4,5 miliardy korun, ministerstvo životního prostředí navíc plánuje peníze postupně přidávat. „Podpora bude čistě investiční, proto na rozdíl od solárního boomu v roce 2009 podpořené instalace žádným způsobem nezatíží státní rozpočet provozní podporou. V předregistračních výzvách jsme obdrželi přes 9000 projektových záměrů a 90 procent z nich se týká právě fotovoltaiky. Takže čekáme opravdu velký zájem a jsem zvědavý, kolik projektů se do ostrých výzev nakonec přihlásí,“ řekl. Na rozvoj obnovitelných zdrojů půjde podle něj půjde podstatná část peněz z Modernizačního fondu, a to téměř 40 procent. „Jsme na prahu revoluce,“ dodal Brabec.

Už před měsícem MŽP a Státní fond životního prostředí ČR (SFŽP ČR) vyhlásily první dvě ostré výzvy na 6,4 miliardy korun z Modernizačního fondu pro teplárny, nyní je doplní dvě pro fotovoltaické elektrárny. Miliardu korun si rozdělí v průběžné nárokové výzvě projekty s instalovaným výkonem elektrické energie do jednoho megawattu (MWp), dalších 3,5 miliardy Kč je připraveno pro větší elektrárny s výkonem nad jeden MWp, které se mohou hlásit do jednokolové soutěžní výzvy. V závislosti na velikosti podniku a typu instalace elektrárny mohou zájemci dosáhnout na dotaci ve výši až poloviny celkových výdajů na projekt.

Elektronický příjem žádostí bude v obou výzvách zahájen v poledne 12. července prostřednictvím informačního systému AIS SFŽP ČR. Žádosti mohou podávat všichni zájemci, kteří se už dříve zapojili do předregistrační výzvy. V případě průběžné výzvy pro malé projekty bude možné žádosti podávat do 15. listopadu, soutěžní výzva pro velké projekty bude uzavřena 29. října. Díky těmto prvním výzvám by mělo být postaveno asi 230 menších a zhruba 45 větších projektů.

Předseda Komory obnovitelných zdrojů energie Štěpán Chalupa na dnešní tiskové konferenci uvedl, že asociace vítá a podporuje důraz na rozvoj malých a středních lokálních fotovoltaik. Pro rozvoj obnovitelných zdrojů je podle něj klíčová novela zákona o podporovaných zdrojích energie, která je stále ve Sněmovně. „Pokud zákon nebude schválen touto Sněmovnou, další vláda přípravou a schvalováním nového zákona ztratí další dva až tři roky,“ dodal.

Ekologické Hnutí Duha oznámilo, že od června spouští web venkovvbaliku.cz, kde bude starostům a obcím nabízet pomoc s vyřízením dotací z Modernizačního fondu. „Města a obce teď mají jedinečnou příležitost, jak ušetřit za elektřinu ve školách nebo úřadech. Sestavit projekt, aby vyhovoval podmínkám otevřené výzvy, ale nebude úplně snadné. Každému, kdo chce stihnout podat žádost dříve, než prostředky dojdou, nabízíme pomoc,“ řekl dnes expert hnutí na dotace v energetice Ondřej Pašek.

Vicepremiér a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (za ANO) minulý týden uvedl, že nové obnovitelné zdroje budou mít v nejbližších sedmi letech z evropských fondů typu Modernizačního fondu a Plánu obnovy k dispozici kolem 100 miliard korun. V Česku podle něj neexistuje podporovanější zdroj než právě obnovitelné zdroje. Důvodem je především podpora v souvislosti s takzvaným solárním boomem před více než deseti lety.

Celkové náklady na takzvané podporované zdroje energie (POZE) v posledních letech každoročně činí přes 40 miliard korun. Předloni to bylo 45,4 miliardy Kč, solární elektrárny obdržely 29,1 miliardy korun. Od roku 2006 bylo na podporu POZE v Česku vyplaceno přes 385 miliard korun. Vyplácení podpory pro solární elektrárny dlouhodobě kritizuje prezident Miloš Zeman.

Peníze z Modernizačního fondu bude možné čerpat na škálu projektů – od modernizace veřejného osvětlení, pořízení elektrobusů, energetických úspor v budovách i průmyslu až po výstavbu fotovoltaických či větrných elektráren. Na peníze z fondu cílí mimo jiné polostátní společnost ČEZ. Firma nedávno oznámila, že plánuje do roku 2030 vybudovat obnovitelné zdroje o výkonu šest GW, převážně fotovoltaické elektrárny v ČR. Jen do solárů chce skupina investovat až 90 miliard Kč, řekl minulý týden SeznamZprávám místopředseda představenstva ČEZ Pavel Cyrani.

Afghánské provincie Faráh, Nímróz, Hilmand a Kandahár mají v současné době na počet zhruba dvakrát více solárních instalací než Česká republika. I bez dotací. Nečekaný solární boom pohání pěstování opia.

Hilmand je nejnebezpečnější z provincií nebezpečného státu, a obzvláště ve Velké Británii to není zapotřebí připomínat. Britské síly ztratily během působení v Afghánistánu v 21. století něco přes 450 vojáků – a jen čtyři z nich v jiné části země než právě v Hilmandu. Hilmand je ale také obchodní centrum. Jde ovšem o obchod také do značné míry nebezpečný, a především velmi, velmi nelegální. Provincie je totiž nejvýznamnější produkční oblastí opia na celém světě – a opium je zase výchozí látkou pro produkci heroinu.

I přesto, že za podíl na výrobě a obchod s drogami hrozí v této zemi teoreticky i trest smrti, Afghánistán zajišťuje více než 90 % světové výroby heroinu a například z více než 95 % zajišťuje evropskou poptávku. Hilmand je ze všech 34 afghánských provincií největší a má také největší plochu osetou mákem: v roce 2019 to bylo více než 130 tisíc hektarů. Odhaduje se, že na celosvětové produkci opia se tedy podílí tato jediná provincie z více než 40 %. A jen o něco nižší tedy bude její podíl na celkové světové výrobě heroinu. A také je to centrum afghánského solárního boomu.

Samo a bez dotací

První hodnověrně doložený případ využití fotovoltaiky mezi zemědělci v oblasti pochází z roku 2013. Podle svědků se pak následující rok začaly panely objevovat na skladě v nabídce některých obchodníků v Laškargáhu, tedy hlavním městě provincie.

V následující letech jich přibývalo, až v roce v roce 2019 už byly zcela běžné. V Afghánistánu neexistuje žádná centrální databáze solárních instalací. Malá britská analytická společnost Alcis, která se zabývá analýzou satelitních snímků, v roce 2019 napočítala v jižních provinciích Afghánistánu (Faráh, Nímróz, Hilmand, Kandahár) celkem 69 tisíc vodních nádrží, které jsou dobrým znakem přítomnosti solárních panelů u dané usedlosti (zpráva zde v PDF).

Tyto čtyři afghánské provincie tedy mají na počet obyvatel zhruba dvakrát více solárních instalací než Česká republika. U nás bylo ke konci roku 2020 zhruba 37 tisíc fotovoltaických elektráren různých velikostí. Solární elektrárny v Afghánistánu vypadají ovšem jinak než v Evropě. Nejde v žádném případě o velké solární „parky“, ale spíše o splněný sen zastánců distribuované výroby elektřiny. Prakticky veškerou kapacitu fotovoltaiky tvoří malé instalace, s výkonem řádově maximálně v jednotkách kilowattů. Celkovou instalovanou kapacitu těchto malých „provozoven“ lze těžko odhadnout. Velmi hrubý odhad říká, že se bude pohybovat někde mezi 0,5 a 1 GW.

Satelitní snímek typické fotovoltaické instalace v provincii Hílmand (foto ALCIS)
Satelitní snímek typické fotovoltaické instalace v provincii Hílmand. Fotovoltaika pohání pumpy, které čerpají vodu z podzemí do nadzemních nádrží, jež pak slouží k zavlažování. Pole nejsou celý rok osázena mákem, ale ten představuje klíčovou a finančně velmi zajímavou surovinu. (foto ALCIS)

Elektřina jimi vyrobená afghánským pěstitelům slouží prakticky výlučně pro pohon vodních čerpadel, která z podzemí pumpují vodu na zavlažování jejich plodin. Hloubka studní se pohybuje zhruba kolem 100 metrů, plus minus několik desítek metrů podle oblasti (v některých sušších oblastech bývá průměr kolem 130 metrů). Někdy voda proudí do otevřených nádrží s objemem cca kolem 1000 m3 (typická plocha se pohybuje do 1000 m2 a hloubka od 1 do 2 m).

Když se to rozjede

V řadě oblastí Afghánistánu probíhalo šíření fotovoltaické technologie podle analytiků z Alcisu exponenciálním tempem: instalovaná kapacita se každým rokem nejméně zdvojnásobila. Z čistě matematického hlediska by to znamenalo, že se kapacita zvýší za sedm let 128násobně. To nepochybně není přesné číslo, podle Alcisu však zhruba vystihuje tempo růstu v oblasti.

Nádrž je zapotřebí z pochopitelného důvodu: protože voda se musí vyčerpat v době, kdy svítí slunce, a nelze ji čerpat vždy, když je to zapotřebí. Ne vždy je to ovšem možné. Menší afghánští zemědělci velké vodní nádrže nepoužívají – připravují je totiž o cennou půdu, která by mohla sloužit k zemědělské produkci. Musí tak spoléhat na to, že rostliny zvládnou zavlažit během doby, kdy svítí slunce. Skutečnost, že takoví zemědělci stále existují, naznačuje, že tento přístup funguje. Nepochybně s sebou ovšem nese větší riziko špatného výnosu než přečerpávání vody do povrchové nádrže, ze které pak lze zavlažovat vždy podle potřeby. Znamená to ovšem, že skutečný počet solárních instalací je vyšší než zmiňovaných 69 tisíc. O kolik, to lze jen špatně odhadnout.

Extrémním příkladem je administrativní oblast kolem města Bakva v provincii Faráh. Mezi tamními zemědělci probíhá pravidelné šetření, které se pokouší mapovat především vývoj v pěstování opia. Jeho součástí byla i otázka, kdo používá fotovoltaické panely. V roce 2013 používali všichni dotazovaní k zavlažování dieselagregáty. V roce 2017 už 68 % z nich používalo fotovoltaiku. V roce 2018 využívalo solární energii už 98 % dotazovaných.

Například na trzích v Laškargáhu se v posledních letech podle očitých svědků fotovoltaické panely (primárně samozřejmě čínské, což neznamená v žádném případě nekvalitní) prodávají doslova po tunách. Obchodníci je skladují často pod širým nebem srovnané do vysokých „věží“. A problém údajně není sehnat ani zkušené montéry, kteří systém uvedou do chodu. V posledních letech už zemědělci dokonce nemusejí pro panely jezdit ani do města, přibývá údajně dodavatelů, které přijedou za nimi a připraví instalaci na klíč. Rychlý rozvoj trhu s fotovoltaikou je dán čistě ekonomicky.

Autor v roce 2020 zveřejněné zprávy o vývoji výroby opia v jihozápadním Afghánistánu, David Mansfield z think-tanku AREU (Afghan Research and Evaluation Unit), narazil na první solární instalaci, jejíž majitel mu řekl, že za celý systém zaplatil ekvivalent 12 200 amerických dolarů (v dnešních cenách), tedy zhruba 300 tisíc korun. Pro investici se údajně rozhodl proto, že provoz dieselagregátu ho ročně přišel na 1 600 dolarů (cca 40 tisíc korun).

Nejde tu jen o cenu paliva, již tak drahého, ale také cenu oprav a náhrad zničeného vybavení. Kvalita paliva v oblasti je totiž mírně řečeno problematická a životnost některých komponent, především samotných dieselagregátů, je tak často krátká. Výjimkou není ani to, že je zemědělci musejí měnit každé dva roky. Výhodnost solárních systémů od roku 2013 pouze roste. Podle Mansfieldova odhadu mezi lety 2013 a 2017 klesla zhruba na polovinu. Jde o hrubý odhad, ale v kontextu vývoje cen na mezinárodním trhu nepochybně reálný.

V roce 2020 se podle Mansfieldovy zprávy cena celého systému na zavlažování, včetně případné povrchové nádrže pohybuje do 7 000 tisíc dolarů, tedy zhruba 180 tisíc korun, někdy i méně (například pokud už je vrt připraven a jde pouze o náhradu zdroje energie). Za takových podmínek je návratnost investice jen několik let.

To se musí využít

Využití podzemní vody k zavlažování polí není samozřejmě nic nového. V oblasti se využívá celá staletí. Ovšem fotovoltaický „boom“ výrazně zvýšil produktivitu zemědělců, kteří fotovoltaiku nasadili. Na výsledcích afghánského „opiového odvětví“ je to vidět.

Plocha osetá mákem určeným k výrobě opia v jednotlivých provinciích Afghánistánu v roce 2018 (foto UNODC)
Plocha osetá mákem určeným k výrobě opia v jednotlivých provinciích Afghánistánu v roce 2018. Odhad pochází od agentury UNODC. (foto UNODC)

V roce 2012, tedy před masovým zavedením solárních technologií, Afghánistán produkoval zhruba 3700 t opia. V roce 2016 to bylo 4800 t. V roce 2017 výroba dosáhla 9000 t, absolutního rekordu ve známé historii. Cena opia se v důsledku převisu nabídky zhroutila. V letech 2018 se produkce meziročně snížila, ale nezhroutila. V roce 2019 dosáhla odhadované úrovně 6400 t. Z kolapsu v roce 2017 evidentně ovšem nejvíce vytěžily ti s nejvyšší efektivitou: podíl „solárních“ pěstitelů z jihozápadu země, především z Hilmandu, na celkové produkci se totiž výrazně zvýšil. V roce 2019 tak tato provincie vyprodukovala zhruba 5000 z celkových 6400 tun afghánského opia.

Rozkvět zemědělství založeného do značné míry na opiu je vidět i na satelitních mapách. V roce 2012 bylo v údolí Hilmandu zhruba 160 tisíc hektarů zeleně (rozlišit mezi přirozenou vegetací a zemědělskou plochou je pracnější než sledování celkové zarostlé plochy). V roce 2018 to bylo 317 tisíc hektarů, v roce 2019 344 tisíc hektarů. Příčinou jsou nepochybně zemědělci, kteří s pomocí fotovoltaiky a podzemních studen postupně obsazují ještě nedávno pouštní oblasti.

Obdělávaná plocha se šíří směrem od povrchových zdrojů vody do míst, kde vláhu zajišťuje elektřina vyrobená ze slunce. Nejde přitom jen o nějaké „přežívání“. Stejné satelitní snímky v blízké infračervené oblasti (cca 700 až 1 300 nm) dovolují sledovat nejen plochu vegetace, ale do určité míry také její hustotu. Podle Alcis je z nich patrné, že produktivita zemědělské plochy v Hilmandu se zvyšuje: zemědělci na stejné ploše pěstují více rostlin. Na satelitních snímcích je zároveň vidět, že v nedávno ještě pouštních oblastech jižní afghánské provincie vzniklo v posledních pěti letech necelých 50 tisíc domů. Do nich se přistěhovalo odhadem půl milionu obyvatel.

Ty nejlepší solární články se na Zemi prakticky nevyužívají. Změnit to bude těžké. Konkurence je prostě příliš levná. Vývojáři to ovšem chtějí změnit.

Přílet dalších robotických průzkumníků k Marsu sice obrátily zraky vesmírných fanoušků k “Rudé planetě”, ještě během letošního roku se na sebe chce strhnout ambiciózní mise NASA s názvem Lucy. Sonda Lucy, která odstartuje 16. října na více než desetiletou misi, míří k Trojanům, asteroidům, které se pohybují v oblasti oběžné dráhy Jupitera.

Většina předchozích sond do vzdálenějších části sluneční soustavy (například Voyager a New Horizons) se spoléhala na drahé radioizotopové termoelektrické generátory. Lucy místo toho nese dvojici solárních panelů. Rozvíjejí se jako obří vějíře, každý s průměrem zhruba šesti metrů.

“Extrémní energetické požadavky” ve vesmíru jsou “v podstatě hlavním důvodem, proč jsou solární panely tak veliké a impozantní,” říká Katie Oakmanová, vedoucí oddělení struktur a mechanismů kosmické lodi Lucy. Což ovšem vyžadovalo zaměřit výzkum poněkud netradičním směrem. Zatímco na Zemi jsou hnacím motorem přechodu k zelené energii levné křemíkové články, vesmírní “solárníci” se musí spoléhat na jiné typy panelů.

Sondy Lucy (foto NASA)
Sondy Lucy (foto NASA)

Musí se jinak

Ve vesmíru hrozí ještě jedno nebezpečí: ionizující záření. Solární panely na oběžné dráze Země musí čelit ničivému vlivu záření Van Allenových pásů, solární panely na jiných místech naší soustavy zase ohrožují nabité částice ve slunečním větru. Obojí časem snižuje účinnost článků. Článku, který stráví 15 let na geosynchronní oběžné dráze Země (cca 36 tisíc kilometrů nad povrchem), má účinnost pouze zhruba 80 % původní hodnoty.

První družice z 50. a 60. let 20. století používaly křemíkové fotovoltaické články. Konstruktéři se však brzy začali zabývat takzvanými vícepřechodovými či multispektrálními články. Ty se vyrábí z vrstev několika materiálů, které každá pohlcuje jinou vlnovou délku světla. Tyto články jsou účinnější, v náročných vesmírných podmínkách odolnější a lehčí.

“Vesmírný průmysl používá vícepřechodové solární články již delší dobu, a to právě z těchto důvodů,” řekl pro IEEE Spectrum Ryan France, vědec z Národní laboratoře pro obnovitelnou energii (NREL) v Golden v Coloradu u Denveru. NREL byla v minulých desetiletích průkopníkem v oblasti vícepřechodových článků a v nedávné době tamní vědci posunuli účinnost vícepřechodových článků k symbolickému milníku 50procetní účinnosti. 

Návrat na zem

Na Zemi však vícepřechodové články  narážejí na ekonomickou překážku: nízká cena křemíkových fotovoltaických článků a jejich drtivá převaha na trhu dohromady činí z komercializace vícepřechodových článků obtížný úkol. Ceny křemíkových článků klesly od roku 1980 šedesátkrát a pokles se jen stěží zastaví.

Zkouška solární panelů sundy Lucy (foto NASA)
Zkouška solární panelů sundy Lucy (foto NASA)

Vícepřechodové články se zatím používají převážně v koncentrované solární technologii, která využívá zrcadla nebo čočky k soustředění a zesílení slunečního světla na solární panel. Tím se dosahuje působivých hodnot účinnosti, ale v praxi se zatím nedaří levnému křemíku konkurovat.

Výzkumníci z NREL se však nyní zaměřili na jiné aspekty, než je 50procentní účinnost, a snaží se především snížit cenu vícepřechodových článků. “Čím nižší budou náklady,” říká France, “tím větší bude potenciální odbyt.” Chtějí připravit půdu pro nové aplikace tohoto typu článků, i když zatím není jasné, o jaké aplikace by se mohlo jednat.

Ovšem levnější solární články nepochybně budou přínosem opět pro vesmírné aplikace. A Oakman si myslí, že rozložitelné solární panely, jaké má Lucy, najdou své uplatnění i případných delších “výletech” lidstva mimo naši planetů. Zejména do oblasti kolem Jupiteru, kde jsou teploty a množství světla výrazně nižší než v oblasti oběžné dráhy Země. “Pokud chceme i nadále vysílat kosmické lodě do vnějších částí sluneční soustavy, pak se podle mého názoru pro využití tohoto typu konstrukce najde celá řada možností.”

O Huntových z Texasu slyšel v Česku málokdo. Přesto je i českým čtenářům můžeme jednoduše představit: je to rodina velmi podobný Ewingům z “mýdlové opery” Dallas.

Zakladatel rodinného dědictví H.L. Hunt byl self-made-man, který ve 30. letech nad partičkou karet koupil za milion dolarů práva na největší v té době známé ropné naleziště na světě (East Texas Oil Field). Během následujících desetiletí se stal jedním z deseti nejbohatších lidí v USA. Měl život opravdu jako z televizního seriálu: byl velkým sponzorem konzervativních organizací a církví, ale jak se zjistilo po jeho smrti v roce 1975, žil dlouhé roky tajně v bigamii. Celkem měl 15 dětí se třemi ženami.

Jeho potomci se v oboru pohybovali také. Jeden z jeho synů, Bunker, byl krátce považován za nejbohatšího muže planety. Získal totiž koncesi na průzkum a případnou těžbu ropy v Libyii. Z geologického hlediska to byla trefa do černého, celý sektor ovšem brzy poté znárodnil nový libyjský vůdce Muammar Kaddáfí.

Nakonec byl z finančního hlediska nejúspěšnějším nástupníkem slavného otce syn Ray, jehož společnost například realizovala LNG projekty v Jemenu, Peru, nebo těžila v Kanadě či Rumunsku. Po pádu Saddáma Husajna byla jeho společnost první, kdo zahájila těžbu na severu země, tedy území bývalého Kurdistánu.

H.L. Hunt v roce 1965
H.L. Hunt v roce 1965

Další generace Huntových už se musí vyrovnat s tím, že situace v energetice se mění. Nevěří už pouze ropě. Rayův syn Hunter L. Hunt vybudoval novou spojku mezi soustavami Mexika a USA, kterou (respektive společnost ji vlastnící a provozující), kterou následně prodal za dvě miliardy dolarů. A před sedmi lety, v roce 2013, se také pustil do investice ve fotovoltaice – a věrný rodinné tradici rovnou ve velmi riskantním duchu.

Barva pro vojáky

Hunter L. totiž investoval do vývoje zcela nové technologie, tzv. perovskitových fotovoltaických článků. Založil společnost Hunt Perovskite Technologies, která roky byla téměř neviditelná, to se ovšem pomalu mění. Vývojový tým firmy pracuje s různými scénáři využití těchto materiálů.

Jedna je opravdu radikální: pro časopis Forbes vývojáři firmy oznámili, že chtějí vyvinout “nátěrovou” technologii. Na plastový substrát se přímo na místě instalace má nastříkat fotovoltaický nátěr. Ten bude mít nejspíše poměrně krátkou životnost (řádově údajně měsíců), ale obnova by měla být extrémně levná. Mezi první uživatele by údajně měla patřit například armáda.

Nejblíže praktickému využití má ovšem konzervativnější myšlenka využití perovskitových článků k vylepšení vlastností stávajících křemíkových panelů. Takový tandem by měl výrazně zvýšit výkon fotovoltaiky bez výrazného navýšení ceny. V úspěch v tomto ohledu doufá například firma, která by se dala označit za nestora tohoto mladého oboru, paradoxně v Německu působící Oxford PV.

Fotovoltaika v posledních desetiletích prudce zlevnila, půda – především ve vyspělých zemí – naopak zdražuje. Dává tedy smysl najít řešení, které by mohlo vzácného statku efektivně využít nějakým vhodným doplňkem. V posledních letech se tak začíná hlasitěji mluvit o konceptu, který umožní z půdy, přesněji zemědělské půdy, získat více díky levné elektřině ze Slunce: agrofovolotaice.

Především ve vyspělých evropských zemích, které se všechny potýkají s komplikovanými otázkami kolem rentability zemědělství při zachování ohledů na krajinu a půdu, které hlavně v Evropě není nazbyt (v USA je situace poněkud odlišná). Myšlenka je prostá: hospodáři by mohli získat nový zdroj příjmů, který by zároveň pomohl při kýženém přechodu k nízkouhlíkové energetice.

Nesmělé krůčky

Řekněme si rovnou, že rozvoj je opravdu nesmělý a jen pomalu nabírá dech. Prvním zajímavějším experimentem v našem okolí je pilotní projekt Fraunhofeova ústava pro solární energetické systémyse nedaleko Bodamského jezera. Na ploše o velikosti 0,34 ha je instalována FVE na pět metrů vysoké konstrukci. Celkový instalovaný výkon je 194 kW. Nainstalovány jsou tu oboustranné panely, které vyrábějí elektřinu i z odraženého slunečního záření od zemského povrchu.

Projekt má poměrně jednoduchý cíl: porovnat růst stejných plodin na dvou referenčních plochách. Jedna plocha má nad sebou konstrukci s panely, ta druhá je běžné pole s běžným způsobem hospodaření. Porovnání dvou těsně spolu sousedících ploch poskytuje nejrelevantnější výsledky.

Jak se ukazuje, rozdíly mohou být poměrně značné a do značné míry závisí na lokálních podmínkách a na počasí v daném roce. Projekt byl zahájen v roce 2017, kdy byla úroda pod fotovoltaiku o téměř pětinu (přesněji o 18 %) nižší než na sousední kontrolní ploše. V roce 2018, který byl výrazně slunečnější a sušší než rok předchozí, byl rozdíl výrazně menší. A úroda některých plodin byla dokonce na zastíněné ploše cca o desetinu vyšší. Za suchých let tedy mohou panely mít dvojí pozitivní efekt: nejenom vyrábějí „zelenou“ energii, ale jejich stín také brání vysychání půdy.

Solární panely nad vinicí v jižní Francii
Solární panely nad vinicí v jižní Francii (kredit Antoine BOLCATO (RPC))

Vinařům by se hodil stín?

Výsledky se samozřejmě liší rovněž podle plodiny a klimatu. Dobrý příkladem je vinařství Piolenc na jihu Francie. To je součástí pilotního projektu společnosti Sun’Agri, která na tomto místě testuje využití fotovoltaických systémů ve spojení s pěstováním vína, přesně řečeno tedy vinné révy.

Jde o malý projekt. Na ploše 600 m2 se réva pěstuje pod fotovoltaickými panely. Ty jsou samozřejmě poměrně malé a je mezi nimi dost místa, aby réva měla dostatek slunce. Celkový výkon elektrárny je tedy jen 84 kW. Stejný byste poměrně snadno mohli získat například z instalací na střechách řekněme 20 rodinných domků (v ČR je průměrný výkon střešní instalace pod 4 kW).

Projekt je to malý i v dalším ohledu: konstrukce je pouze něco přes čtyři metry vysoká, protože vinná réva se obhospodařuje výrazně menšími stroji než běžné zemědělské plodiny. Pro zajímavost, v částečném zastínění se na vinici sleduje odrůda Grenache Noir, jedna z nejrozšířenějších odrůd červeného vína na světě, která tvoří velkou část (80 %) vína typu Châteauneuf-du-Pape.

Réva je v mnoha ohledech pro agrofotovoltaiku vhodná plodina. Potřebuje sice slunce, ale v jižní Francii ho má více než dost. Zastínění nemá žádný negativní vliv na kvalitu hroznů, protože vinná réva nepotřebuje 100 % slunečního záření, které v této zeměpisné šířce na zem dopadá (samozřejmě v severnějších šířkách by to mohl být problém).

Naopak, v posledních horkých letech zastínění spíše pomohlo, protože podle průběžných výsledků tohoto experimentu se snížila potřeba vody pro růst rostlin o 22 %. A to především proto, že díky zastínění půda na vinohradu ztrácela méně vody. Rostliny z takovýchto instalací by tedy mohly být o něco odolnější vůči vlnám suchých období s nedostatkem dešťových srážek.

Instalace využívá natáčecí panely, které mají zvyšovat množství zachyceného světla. To je technologie, která se uplatňuje spíše jen příležitostně. Výroba energie je obecně řečeno odvětví s poměrně nízkými maržemi a jednoduchost a nižší cena téměř vždy vítězí. V tomto případě ovšem by mohla najít své opodstatnění, protože sklon panelů určuje řídicí software podle meteorologických podmínek tak, aby množství dopadajícího světla co nejvíce vyhovovalo rostlinám pod nimi.

Agrofotovoltaická elektrána společnosti Next2sun (kredit Next2sun)
Agrofotovoltaická elektrána společnosti Next2sun (kredit Next2sun)

Produktivní ploty

Vysoké konstrukce nad ornou půdou mají své nevýhody. Jednou z nich je cena, která je u nich podstatně vyšší než u běžných panelů na nízkých konstrukcích, jež nejen spotřebují méně materiálu, ale také se pohodlně stavějí přímo ze země. Uvažuje se – a někdy se již zkoušejí – i elektrárny, které se bez nich obejdou. Německá společnost Next2sun tak například postavila elektrárnu o celkovém instalovaném výkonu 2 MW na zemědělském pozemku nedaleko města Eppelborn na západě Německa, která má panely v podstatě až na úroveň země. Jak je to možné?

Panely jsou totiž umístěny v podstatě v podobě velkých vertikálních kolmých „stěn“, které se táhnou napříč celým pozemkem. Při pohledu z větší dálky budou působit podobně jako konvenční fotovoltaické elektrárny. Ve skutečnosti je však využití plochy půdy výrazně menší a panely a konstrukce, na které stojí, vlastně pokrývají zhruba jedno procento z celkové plochy.

Celá elektrárna tak má samozřejmě nižší účinnost, ale Next2sun to chce kompenzovat jiným „trikem“. Používá oboustranné panely, které mohou přijímat světlo z obou stran. To za běžných okolností pomáhá zvyšovat výkon o světlo odražené od země, v tomto případě tomu však není. Panely jsou totiž orientovány spíše severo-jižním směrem. Jinak řečeno, panely vyrábějí nejvíce po ránu a poté k večeru.

Agrofotovoltaická elektrána společnosti Next2sun (kredit Next2sun)
Agrofotovoltaická elektrána společnosti Next2sun (kredit Next2sun)

Firma tak chce nejen zjednodušit konstrukci a uvolnit půdu, ale také se vyhnout konkurenci jiných fotovoltaických výroben. Její provoz má mít nejvyšší výrobu v době, kdy jiné solární elektrárny vyrábějí nejméně a ceny na trhu jsou tedy vyšší (to je problém kachní křivky, jak se nesoulad mezi špičkami ve spotřebě a výrobou OZE obecně označuje). Podle Next2sun je na ploše takové elektrárny možné využít na pěstování krmiva, jako pastvy, či pěstování zemědělských plodin.

Všechny provozovny společnosti jsou ovšem relativně nové, například Eppelborn funguje od roku 2018 (společnost zprovoznila ještě větší elektrárnu s výkonem cca 4 MW, ale to až v roce letošním). Zkušeností tedy není mnoho, a ještě méně je těch nezávislých. Podle údajů uváděných na jejich webových stránkách je elektrárna z vertikálních panelů poměrně efektivní.

Z jednoho MW instalovaného výkonu se údajně vyrobilo během roku kolem 1000 MWh elektrické energie. To je podobné jako z běžných instalací v našich zeměpisných šířkách, a tedy jde spíše o překvapivě dobrý výsledek. Samozřejmě, k dosažení výkonu jsou nutné oboustranné (tzv. bifaciální) panely, které jsou zase o něco dražší než panely běžné (s tím, že rozdíl ovšem bude patrně klesat). To by však mohly do jisté míry kompenzovat vyšší ceny prodané elektřiny, pokud by se skutečně podařilo velkou část výroby soustředit do ranních či večerních hodin.

V Česku se zatím projekty pouze přivravují. Stejně jako v některých jiných oborech, i v případě je problém s legislativou, který podobný koncept zatím nezná. Ale situace by se snad mohla v tomto ohledu v dohledné době změnit. O vývoji vás budeme informovat.

Fotovoltaika je z hlediska svého celkového potenciálu nejslibnější obnovitelný zdrojů vůbec. V posledních dvou desetiletích se postupně potenciálu přibližuje – a to z jednoho jednoduchého důvodu: protože klesla její cena. Od roku 2000 činí pokles ceny více než 80 procent, uvedla v loňském roce Mezinárodní agentura pro obnovitelné zdroje (IRENA).

Do značné míry je díky křemíku. Ten dnes je základem prakticky všech vyráběných panelů s výjimkou některých okrajových způsobů využití (například pro družice). Věda zná v principu vhodnější a účinnější materiály, žádný z nich však tehdy tak levný, tak dobře známý a dobře prozkoumaný jako křemík. Výrobci křemíkových panelů se tak mohli opřít o dlouhá léta vědeckých i praktických zkušeností. I díky tomu se velkovýroba mohla těchto panelů rychle rozběhnout, a ceny tedy mohly rychle klesat. Pomalu je ovšem čas na náhradu.

Stará novinka

Velmi slibný nástupce se zrodil v roce 2009. Japonští vědci spíše jen tak ze zvědavosti vytvořili solární článek, ve kterém perovskit sloužil jako barvivo, tedy materiál, který pohlcuje světlo dopadající na článek. Měl mizernou účinnost, jen 3,5 procenta, a dokonce se vědcům ztrácel pod rukama. V článku byl použit kapalný elektrolyt, který postupně rozpouštěl materiál článků. Z laického pohledu to ubohý výsledek, vědce ale zaujal.

Proč? Protože základní materiál použitý pro článek byl zajímavě levný. Jednalo se o sloučeninu patří mezi tzv. perovskity. To je skupina sloučenin halogenů s kovem (jako první byly popsány sloučeniny s olovem), které lidstvo zná téměř 200 let. Mají sice nepraktické vlastnosti, ale jde o materiály, které v principu lze vyrábět levně a ve velkých množství. Už autory prvních článků napadlo, že podobné články by se daly výrbět sítotiskem, tedy podobně jako se tisknou například nálepky.

Bylo ovšem jasné, že vědce čeká ještě spousta práce. Perovskitů je celá řada. Materiáloví odborníci nimi mělo museli najít levné sloučeniny s vhodnými vlastnostmi, které by se daly vyrábět výrazně levněji než „čistý“ křemík.

Ukázka perovsktiu
Ukázka perovsktiu. V mřížce tvořené olovem a halogenem (v tomto případě chlórem či bromem) je uvězněna skupina CH3NH3+ (foto: Christopher Eames et al.)

Postupně se “perovsktiový vlak rozjel”. V srpnu roku 2012 vytvořil tým ze švýcarského Lausanne články s perovskitem s účinnosti necelých 10 procent. V červenci roku 2013 pak rekord posunuli na 15 procent. V té době vystoupil do popředí „perovsktitové scény“ jistý Henry Snaith z Oxfordské univerzity, budoucí spoluzakladatel firmy Oxford PV. Snaith představil v časopise Science první perovskitový článek, který nepotřebuje kapalný elektrolyt. Články obsahující kapalinu jsou totiž velmi nepraktické, na slunci by mohly například velmi snadno praskat.

Snaith do výzkumu nastoupil s velkým nadšením. Již před lety veřejně prohlásil, že podle něj nebude v brzké době problém s pomocí perovskitů postavit články s účinností zhruba 20 až 25 procent. Nemyslel tím články čistě perovsktitové, ale články s několika vrstvami „vyladěnými“ pro co nejlepší absorpci různých částí slunečního spektra, které by mohly umožnit rychlé zvýšení účinnosti.

Jen když nebude pršet…

Nikdo příliš nepochyboval, že perovskity by mělo být možné vyrábět levně. Jejich největší slabinou byla ovšem od začátku již zmíněná voda. Některé vhodné látky byly velmi nestabilní i za nízké vlhkosti. Někdy se dokonce rozpouštěly tak rychle, že se je po výrobě nepodařilo ani řádně změřit. Jiné se postupně rozkládaly už na světle, což je pro fotovoltaický materiál nepříjemný handicap.

Zastánci technologie tvrdí, že se problémy s trvanlivostí zveličují, a díky rokům vývoje je situace jiná. Články některých výrobců už prošly běžnými mezinárodními testy odolnosti a trvanlivosti (tj. IEC 61215), tedy testy „zrychleného stárnutí“. Automaticky to však neznamená, že by v běžných podmínkách měly fungovat zhruba stejně dlouho jako křemíkové panely, od kterých se dnes očekává životnost zhruba 25 let. Řádově roky by však fungovat měly. 

Firmě s oxfordským rodokmenem se ovšem evidentně nepodařilo vyřešit jiný problém, a to obsah jedovatých látek v článku, konkrétně olova. Není ho mnoho (údajně zhruba 0,3 gramu na metr čtvereční), ale i když si těžko představit, že v takovém množství by mohly panely způsobit nějakou ekologickou katastrofu, z legislativního hlediska (a tedy i z pohledu uživatele) by mohlo jít o problém především při vyřazování panelů z provozu.

Na světě je již několik firem, které chtějí perovskitové články zkoušet v praxi, pričemž v čele pelotonu je právě Oxford PV. Během několika málo let bychom tedy měli nejen z výsledků jejich měření, ale také z jejich finančních výkazů poznat, zda se křemík opravdu může na své pozici fotovoltaické jedničky začít cítit ohrožený.

Na střechách rodinných a bytových domů v Praze a okolí by se vešly solární panely s celkovým výkonem možná až 675 megawattů (MW). Takový je alespoň závěr analýzy, kterou vypracovala společnost EkoWATT na zakázku Aliance pro energetickou soběstačnost (analýza je ke stažení v PDF) .

Praha má klimatický plán, podle kterého by v roce 2030 měla pokrývat polovinu svých energetických potřeb z obnovitelných zdrojů energie (ne nutně ze zdrojů na svém území, samozřejmě). Studie má za ambici ukázat, jaký je potenciál lokálních zdrojů energie.

Podle výsledků by se na vhodné střechy obytných domů v hlavním městě a v okresech Praha-západ a Praha-východ dalo instalovat 472 až 675 megawattů (MW) výkonu. „Bilančně to pak vychází, že každá čtvrtá až pátá pražská domácnost může během roku spotřebovávat “jen” solární energii,“ prezentoval výsledky výpočtů Jiří Beranovský z konzultační společnosti EkoWATT a spoluautor Manuálu.

Studie počítá s omezeními, jako je orientace střechy, zastínění nebo neochota vlastníků bytových jednotek ke společné investici. Také zatím nepočítá s nasazením méně obvyklých technologií, jako je využití solárních fasád nebo solárních střešních tašek v místech, kde současné památkové předpisy nedovolují instalaci běžných solárních panelů.

Vypočítaný potenciál se vztahuje pouze na rodinné a bytové domy a nezahrnuje ostatní typy budov, jako jsou kancelářské, průmyslové a veřejné budovy (např. budovy státních orgánů nebo škol). Mnohé z nich přitom čekají zásahy spojené s adaptací na změnu klimatu, ať už v podobě zateplení, výměny oken nebo zelených střech.

Instalace fotovoltaických panelů
Instalace fotovoltaických panelů (foto UK Gov.)

Města dostávají nové impulsy

Analýza je součástí Manuálu pro využití lokální energetiky, který zmiňuje příklady dobré praxe ze zahraničních metropolí. Společným znakem měst, jako je Vídeň, Freiburg, Berlín nebo Řím je, že si pro sebe stanovily konkrétní a ambiciózní cíle v oblasti solární energetiky a vypracovaly plány k jejich naplnění.

V Římě se jedná o interaktivní mapu 157 městských fotovoltaických zařízení, z nichž většina je instalována na střechách školních budov. Ve Vídni budou masivně rozšiřovat solární panely na celkem 120 000 metrů čtverečních. Ve Freiburgu se jedná například o projekt Das Sonnenschiff (Sluneční loď), což je první komerční energeticky plusová stavba tohoto druhu. Město Berlín má v plánu zajistit značné rozšíření solárních panelů na střechách města s cílem dodat do roku 2050 solární energii, která pokryje přibližně 25 % potřeby města. Průvodní studie Fraunhofer ISE zjistila, že Berlín by mohl do roku 2050 ve městě využívat 4,4 gigawattů sluneční energie.

Podobnou cestou chce vyzkoušet i Brno. To by rád vybudovalo lokální obnovitelné zdroje propojené do jedné velké virtuální elektrárny, jejíž provoz bude mít na na starosti městský podnik. Zapojit se do ní podle plánů má 120 tisíc metrů čtverečních střech na 120 městských budovách, které pokryjí solární panely. K dispozici by mělo být i společné úložiště energie.

Českým a moravským městům pomůže k investicím do nových projektů obnovitelných zdrojů připravovaný Modernizačním fond nebo post-covidový Fond obnovy a odolnosti. Města přitom nebudou jedinými beneficienty programu.

Energetická skupina SOLEK, za kterou stojí český podnikatel Zdeňek Sobotka. uzavřela smlouvu o úvěru k financování výstavby fotovoltaických elektráren v Chile o výkonu přes 110 megawattů. Francouzská investiční banka Natixis poskytne Sobotkovi až 80 miliony dolarů.

Společnost SOLEK, která vznikla v roce 2010, není v Chile žádným nováčkem: v této jihoamerické zemi působí už sedm let a postavila tam třináct solárních elektráren. Její elektrárny mají výkon asi 75 megawattů. Celkově společnost v Evropě a Jižní Americe instalovala elektrárny o celkovém výkonu přes 88 megawattů.

„Chile je a nadále bude základním stavebním kamenem našeho portfolia solárních elektráren. V dynamickém růstu celkové instalované kapacity ve fotovoltaice zúročujeme zkušenosti a důvěru, které jsme za dobu 7 let našeho působení v Latinské Americe získali,“ uvedl nedávno Zdeněk Sobotka, zakladatel a CEO skupiny SOLEK.

Nový úvěr ve výši osmdesát milionů dolarů poslouží k financování rozvoji portfolia fotovoltaických elektráren o kapacitě více než 110 MW. Francouzská banka Natixis dokázala skupině nabídnout lepší podmínky než tuzemské peněžní ústavy. Díky flexibilnímu úvěru bude možné do portfolia průběžně přidávat další projekty.

Vybrané společnosti ze skupiny SOLEK podepsaly zajištěný úvěr s pobočkou investiční banky Natixis v New Yorku. Získané finanční zdroje budou použity na rozvoj portfolia fotovoltaických elektráren v Chile v rámci zvláštního režimu země pro projekty distribuované výroby (PMGD).

Čtyři projekty

„S investiční bankou Natixis jsme se dohodli na zajímavějších podmínkách, než jaké byly schopny poskytnout domácí banky. Úroková sazba je atraktivní i v kontextu naší dluhové služby jako celku,“ uvádí zakladatel a CEO skupiny SOLEK Zdeněk Sobotka. Natixis patří v Chile k hlavním bankám, které financují stavbu menších solárních zdrojů o velikosti od tří do devíti megawattů, na něž se Sobotkova firma zaměřuje. Důvodem je to, že mají od vlády zajištěné výhodné tarify v ceně 60 dolarů za megawatthodinu.

Tento výhodný tarif ale končí v dubnu 2022, a tak má SOLEK  zájem dokončit fotovoltaik co nejvíce. Firma si zároveň část z nich nechá a bude je provozovat sama, aby měla zdroj pravidelných tržeb. Portfolio bude zpočátku zahrnovat čtyři projekty PMGD, tj distribuované výroby solární energie. Finanční struktura úvěru poskytuje flexibilitu pro přidání dalších projektů do portfolia v průběhu času po splnění úvěrových kritérií.

Energetické investice jsou dlouhodobého charakteru, proto je dostatek diverzifikovaných zdrojů financování jedním ze základních předpokladů k úspěchu. Kromě zmíněného financování skupina SOLEK umisťuje na trh již několikátou emisi korporátních dluhopisů a do financování jejích projektů dlouhodobě investuje také MW Investiční fond, který jen za poslední rok vykázal výnos 6,73 %. Velmi dobře se tak ukazuje, že investování do zelené energetiky a solárních projektů může být vhodnou alternativou k realitním fondům, akciím či komoditám pro diverzifikaci investičních portfolií.

SOLEK je energetická společnost podnikající v oboru obnovitelných zdrojů energie se zaměřením zejména na solární energetiku. Zabývá se projektováním, výstavbou a provozem solárních elektráren v Evropě a Latinské Americe. Na trhu působí od roku 2010, své aktivity rozvíjí především v Chile a k dalším lokalitám úspěšně realizovaných fotovoltaických parků patří i Česká republika, Slovensko či Rumunsko.

Načíst další