Svět po pandemickém propadu poptávky a následném oživení naráží na mantinely v zásobování. Týká se to i energetiky. V Evropě hrozí nedostatek elektřiny chudším domácnostem, v Číně domácnostem i podnikům v některých oblastech, a v Indii… podle některých hlasů všem.

Druhá nejlidnatější země světa stojí na pokraji bezprecedentní energetické krize. Více než polovina ze 135 uhelných elektráren v zemi jede z posledních rezerv. Zásoby uhlí jsou na kritickém minimu. V zemi, kde se 70 % elektřiny vyrábí z uhlí, je to vážný důvod k obavám. Nedostatek elektřiny by mohl výrazně zpomalit postpandemické hospodářské oživení.

Krize pomalu doutnala již několik měsíců. Když se indická ekonomika po smrtící druhé vlně Covid-19 vzpamatovala, prudce vzrostla poptávka po elektřině. Jen za poslední dva měsíce spotřeba energie vyskočila o téměř 17 % ve srovnání se stejným obdobím roku 2019. Současně se světové ceny uhlí zvýšily o 40 % a indický dovoz této suroviny klesl na dvouleté minimum.

V posledních letech indická produkce zaostávala, protože se země snažila snížit svou závislost na uhlí, aby splnila klimatické cíle. Ceny navíc byly relativně nízké, motivace ke zvýšení těžby byly tedy poměrně malé.

Země je druhým největším dovozcem uhlí na světě, přestože má zároveň také čtvrté největší zásoby uhlí na světě. Elektrárny, které se obvykle spoléhají na dovoz, jsou nyní do značné míry závislé na indickém uhlí, což dále zvyšuje tlak na domácí produkci. A v současné chvíli není uhlí odkud dovážet. Trh je napjatý všude.

Indie straší totéž co zbytek světa, který se potýká s růstem ceny či přímo nedostatkem energií: rychlý růst cen. “Nedostatek jsme zaznamenali již v minulosti, ale tentokrát je bezprecedentní, že uhlí je nyní opravdu drahé,” řekl pro BBC Aurodeep Nandi, indický ekonom a viceprezident společnosti Nomura. “Pokud budu [jako společnost] dovážet drahé uhlí, zvýším ceny, ne? Podniky nakonec tyto náklady přenesou na spotřebitele, takže hrozí potenciální inflační dopad,” dodal. Pokud bude krize pokračovat, čeká spotřebitele rychlý nárůst cen elektřiny. Maloobchodní inflace je i v Indii vysoká (podobně ostatně jako ve velké části světa). Zdražilo vše od ropy až po potraviny.

Indický ministr energetiky R.K. Singh v rozhovoru pro noviny The Indian Express uvedl, že situace je “na ostří nože”. Země by se podle něj měla připravit, že příštích pět až šest měsíců bude složitých. Vysoce postavený vládní úředník pod podmínkou zachování anonymity potvrdil BBC, že situace je znepokojivá.

Pokud bude současný stav přetrvávat, bude mít třetí největší asijská ekonomika problém se zotavit, varuje paní Zohra Chatterjiová, bývalá šéfka společnosti Coal India Limited – státního podniku, který je zodpovědný za 80 % dodávek uhlí do země. “Elektřina pohání všechno, takže nedostatek uhlí ovlivní veškerý průmysl.”

Problém i impulz

Co s tím? Názory se liší. Zohra Chatterjiová označila současnou situaci za “budíček pro Indii”. Podle ní nastal čas snížit přílišnou závislost na uhlí a agresivněji prosazovat strategii obnovitelných zdrojů energie.

Situace by ovšem také mohla být dalším impulzem pro indický jaderný program. Ten je velmi ambiciózní a také specifický. Indové dnes provozují 16 tzv. těžkovodních reaktorů, které všechny používají jako palivo přírodní uran. Země tak nemusí stavět závody na obohacování paliva, které jsou technologicky náročné a je těžké pro ně najít dostatek zakázek.

Využití přírodního uranu je také v souladu s dlouhodobou koncepcí indické jaderné energetiky, která usiluje o intenzivní energetické využití thoria. Tohoto prvku má země ohromné zásoby, ovšem v běžných tlakovodních reaktorech, jaké jsou v provozu třeba v Česku, ho využívat nejde.

Problémem indického jaderného vývoje je ovšem spíše pomalejší tempo a neustálé oddalování původních termínů. Současné těžkosti by možná mohly přispět k tomu, aby se podpora vývoje ustálila, a zároveň se zvýšil tlak na výsledky. To je ovšem možná příliš optimistický odhad – dá se předpokládat, že mnohem spíše se jako obvykle najde nějaké krátkodobé řešení. A pak se na problémy minimálně pozapomene.

Zvláště, když se problém nejspíše podaří překonat. Indie má totiž dostatek jiné energetické suroviny: vody. Silné deště v poslední době zvedly hladinu nádrží, a tak potenciál výroby z vodních elektráren je poměrně vysoký. Někteří analytici se tak domnívají, že k rozsáhlým výpadkům a blackoutům by dojít nemělo. A pokud nějaké nastanou, omezí se nejspíše na venkovské oblasti, protože vláda se bude za každou cenu snažit udržet dodávky pro hospodářská centra a průmysl.

A co příště

V každém případě ovšem platí, že Indie je před obtížnou otázkou, asi obtížnější než evropské státy. U nás nedostatek elektřiny či tepla nehrozí, problémem je cena. Což je samozřejmě extrémně nepříjemné, ale Indie má problém ještě větší: poptávku v podstatě nemůže uspokojit ani za běžných okolností, teď je situace už opravdu kritická.     

Navíc země chce dále snižovat své emise. Uspokojit poptávku po elektřině 1,4 miliardy obyvatel a zároveň snížit závislost na silně znečišťujících uhelných elektrárnách, je tak pro ni ještě obtížnější problém než například pro Německo.

Problém je prostě olbřímí. A tak je těžké si představit, že by se ústřední postavení uhlí v indické energetice mohlo v dohledné době změnit. I kdyby se indický jaderný program skutečně rozběhl hladce a podle plánu, náhrada uhlí bude trvat desetiletí. Samotné obnovitelné zdroje stačit nebudou. Na ty lze přejít pouze, pokud je dostatečná záloha ve flexibilních zdrojích.

Nehledě na dlouhodobé investice do více zdrojů energie, bývalí úředníci jako paní Chatterjiová tvrdí, že krizi, jako je ta současná, je možné předejít lepším plánováním. Domnívá se, že je zapotřebí užší koordinace mezi společností Coal India – největším dodavatelem uhlí v zemi – a dalšími zúčastněnými stranami.

Paní Chatterjiová dodává, že producenti energie by měli mít povinnost udržovat zásoby na určitou dobu dopředu. To se v Indii nedělo, protože producenti nebyli kompenzováni za s tím spojené náklady navíc. Bezpečnost prostě něco stojí. A jak vidíme nejen v Indii, v dobách hojnosti a dostatku se takovou cenu chce platit jen málokomu.

Energetický regulační úřad (ERÚ) prošetřuje dodavatele energií Bohemia Energy, Europe Easy Energy a Lumius kvůli možnému nefér jednání na trhu s energiemi. Řekl to mluvčí úřadu Michal Kebort.

U společností Bohemia Energy a Europe Easy Energy šetří podle něj ERÚ možné porušení zákona o ochraně spotřebitele, konkrétně podezření na užití zakázaných nekalých obchodních praktik. Obě firmy spadají do stejné podnikatelské skupiny Bohemia Energy, která je největším uskupením alternativních dodavatelů energií v ČR. Skupina v reakci uvedla, že se vždy snažila respektovat právo a věří, že legislativu dodržela i nyní. Další společnost, Lumius, pak podle úřadu nečekaně ukončuje smlouvy na dodávky plynu především velkým odběratelům.

Kebort pro ČTK uvedl, že už v září se na ERÚ obrátilo několik stovek spotřebitelů se stížnostmi na jednostrannou změnu fixované ceny ze strany společností Bohemia Energy a Europe Easy Energy. Nyní počet těchto spotřebitelských podání dosahuje několika set každý den, sdělil mluvčí.

“Stížností na chování těchto dvou firem se u nás schází extrémní množství, proto jsme se rozhodli výjimečně informovat veřejnost o našich krocích již ve fázi zahájení šetření. Lidé si stěžují nejenom na předčasné ukončení fixace ceny. Velkým otazníkem je také to, jakým způsobem tyto společnosti přesvědčují spotřebitele, aby z fixovaných produktů přešli na pohyblivé ceny určované burzou. To je totiž pravý opak jistoty, kterou nabízí fixace,” řekl dnes předseda Rady ERÚ Stanislav Trávníček.

Úřad upozornil, že výsledek šetření nesmí předjímat, připomněl, že obecně však za porušení zákona o ochraně spotřebitele může uvalit až pětimilionovou pokutu. V krajních případech, kdy dochází k opakovanému a závažnému porušování zákonů, pak může ERÚ přistoupit až k odebrání licence.

Skupina Bohemia Energy v reakci uvedla, že situace na trhu je zcela bezprecedentní a pro ni samotnou jde o velmi složité období. “Fixované ceny dokáží pokrýt běžné výkyvy trhu, ale aktuální situace na trhu s energiemi je natolik extrémní, že při rychlém růstu není možné stávající fixace zachovat. Je nám to velmi líto. Nezříkáme se své odpovědnosti a snažíme se celou situaci aktivně řešit s ERÚ i s dotčenými zákazníky,” řekla ČTK mluvčí firmy Hana Novotná.

“Naše společnost se na naprosto zběsilém nárůstu velkoobchodních cen nijak nepodílí, naopak musíme řešit, stejně jako naši zákazníci, jeho přímé důsledky. K obdobným krokům budou postupně přistupovat i další dodavatelé. Snažíme se s našimi zákazníky komunikovat přímo a transparentně – tj. neschováváme se za zveřejňování ceníků neznámo kde na webu, byť zákazníkům v současné době nesdělujeme radostné zprávy,” dodala Novotná.

Další ze jmenovaných společností, Lumius, pak podle úřadu zákazníkům rozesílá sdělení, kde jim oznamuje ukončení dodávek plynu. Mezi oslovenými zákazníky jsou přitom i teplárny, které dodávají teplo do domácností. Současně společnost do systému operátora trhu již zadává požadavky na zkrácení dodávek plynu. ERÚ připomněl, že pokud by Lumius vyhlásil úpadek, o jeho odběratele by se postaral takzvaný dodavatel poslední instance, s výjimkou těch, jejichž odběr přesahuje 630 megawatthodin plynu ročně.

Jednatel Lumiusu Pavel Miklas dnes odkázal na zářijové oznámení firmy na jejích webových stránkách. “S ohledem na bezprecedentní situaci na energetických trzích tímto společnost Lumius, dodavatel elektřiny a plynu, oznamuje, že byla nucena přistoupit k restrukturalizaci portfolia a reorganizaci své činnosti. O svém postupu společnost informuje odběratele, kterých se daná situace týká, individuálně,” píše se v něm.

Trávníček dnes dále uvedl, že ERÚ věří, že jeho kroky budou důraznou výstrahou všem dodavatelům, kteří by své obtíže chtěli řešit na úkor spotřebitelů v rozporu se zákony. “Smlouvy se mají plnit, a to platí pro obě strany, i za současných podmínek, kdy ceny energií na burzách dramaticky rostou. Pokud naše řízení potvrdí jednání obchodníků v rozporu se smlouvami nebo případné jiné protiprávní jednání, podá ERÚ trestní oznámení na jednatele takovýchto společností. Vzhledem k závažnosti a nebývalému rozsahu tohoto jednání je poženeme k osobní odpovědnosti,” dodal Trávníček.

Prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Tomáš Prouza dnes ČTK řekl, že se ukazuje, že legislativa na ochranu spotřebitelů na energetickém trhu na takto mimořádné situace nepamatuje. “Bude proto potřeba ji dopracovat ve znění nového energetického zákona, a to co nejdříve po volbách. Svaz obchodu je připraven na tom s ministerstvem průmyslu a obchodu a ERÚ spolupracovat,” dodal.

Podle dat Operátora trhu s elektřinou (OTE) dodávala Bohemia Energy entity na konci srpna elektřinu asi 400.000 a plyn zhruba 190.000 odběratelům. Europe Easy Energy měla zhruba 39.000 zákazníků na elektřině a asi 21.000 na plynu. Lumius dodával elektřinu asi 8000 a plyn zhruba 3200 odběratelům. Velkoobchodní ceny elektřiny a plynu v poslední době vystoupaly do rekordní výše, některé ceníky dodavatelů tak mohou zdražit o desítky procent či dokonce násobně.

Někteří prodejci energií se snaží zbavit produktů s fixovanou cenou pro zákazníka, které jsou teď pro ně kvůli vysokým velkoobchodním cenám nevýhodné.

Upozornil na to Energetický regulační úřad (ERÚ). Mluvčí úřadu Michal Kebort pro agenturu ČTK řekl, že na ERÚ se jen během září obrátilo 200 až 300 spotřebitelů, kteří měli produkt s fixovanou, respektive garantovanou cenou, který se jim teď jejich dodavatel snaží ukončit. V některých případech dokonce dostávají nabídku pravého opaku fixace, tj. produkty, jejichž cena se přímo odvíjí od burzovních cen, uvedl mluvčí.

Připomněl, že o tom, zda dodavatel energií skutečně garantuje stálou cenu na několik let, nerozhodují reklamní slogany, ale znění smlouvy. Někteří z dodavatelů podle Keborta například podepisovali fixované produkty, které sice slibovaly neměnnou cenu na další rok, šlo však o smlouvy na dobu neurčitou, které mohou kdykoliv vypovědět a po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty ukončit.

To také udělali, jakmile ceny energií na burze vzrostly a původní nabídka pro ně přestala být výhodná, podotkl mluvčí. Konkrétní názvy společností, které tak postupují, ERÚ neuvedl.

„Spotřebitelé jsou samozřejmě zmatení. Produkt vnímali jako jistotu neměnné ceny na celý další rok, někdy i delší období. Během dvou měsíců od podpisu jim ale dodavatel volá a přesvědčuje je, že musí přejít na jiný ceník. V některých případech dodavatelům takový krok smlouvy skutečně umožňují, není tomu tak ale vždy. Jestliže smlouvy byly uzavírány na dobu určitou a s pevně garantovanou cenou, dodavatel je povinen smluvní ujednání dodržet a nemůže se z něj jednoduše vyvázat,“ uvedla radní ERÚ Markéta Zemanová.

Rizikové smlouvy

V některých případech byl podle ERÚ spotřebitelům prodejci jako alternativa nabídnut produkt, kde se ceny počítají podle vzorce, který přímo zohledňuje aktuální cenu elektřiny nebo plynu na burze.

Takové nabídky však mohou být nebezpečné právě ve chvíli, kdy ceny na burzách rostou, což se v současnosti děje – zdražení se u tohoto typu produktů promítá prakticky okamžitě do koncové ceny a je jen na spotřebiteli, aby burzovní vývoj neustále sledoval, upozornil úřad. Ukázkovým negativním příkladem jsou podle něj potíže španělských spotřebitelů, kde byly podobné smlouvy velmi rozšířené.

Úřad připomněl, že oznámení o zvýšení ceny či změně smluvních podmínek musí dodavatel spotřebitelům zaslat nejdéle 30 dní před tím, než změny začnou platit. Spotřebitel má pak právo reagovat odstoupením od smlouvy až do desátého dne před avizovanou změnou. Důležité přitom je, že odstoupí-li spotřebitel od smlouvy kvůli zvýšení ceny nebo změně smluvních podmínek v této lhůtě, nesmí mu dodavatel účtovat žádné sankce, i kdyby šlo o smlouvu na dobu určitou.

„Samotné oznámení o zvýšení ceny může být také problematické. Případů, kdy dodavatel spotřebiteli změnu ceny neoznámil vůbec nebo nedostatečně, jsme v září řešili jen několik. Velmi pravděpodobně jich ale bude přibývat. I když oznámení o zvýšení ceny detailně upravuje novela energetického zákona účinná od příštího roku, už nyní platí, že neoznámená změna ceny je změnou neúčinnou. Hra na schovávanou se proto dodavatelům nemusí vyplatit, a to hned dvakrát. Naše kontroly se na nešvary dodavatelů při změnách smluv či cen také zaměří,“ dodal radní ERÚ Ladislav Havel.

Růst zatím nekončí

Velkoobchodní ceny elektřiny dál rostou. Elektřina s dodávkou na následující rok se na pražské energetické burze nyní obchoduje za cenu vyšší než 100 eur (asi 2530 korun) za megawatthodinu (MWh). Vyplývá to z dat středoevropské energetické burzy Power Exchange Central Europe (PXE).

Analytici odhadují, že ceny energií pro české domácnosti porostou v následujících měsících nejen u elektřiny a plynu, ale například také u uhlí. U elektřiny a plynu očekávají nejpozději na podzim kvůli vysokým velkoobchodním cenám růst cen u nezafixovaných produktů řádově až o 20 procent, což může znamenat, že lidé si připlatí až tisíce korun.

Analytici se rovněž shodují v tom, že velkoobchodní ceny elektřiny ženou nahoru hlavně rekordní ceny emisních povolenek, které platí uhelné elektrárny či průmyslové podniky za tunu oxidu uhličitého vypuštěného do atmosféry.

Neexistuje prakticky scénář, podle kterého by elektřina v Evropě v příštích letech zásadně zlevňovala. V reakci na rekordní ceny emisních povolenek na trhu řekl hlavní ekonom investiční skupiny Natland Petr Bartoň. Cena emisních povolenek v Evropské unii dnes poprvé překročila 60 eur (přes 1500 Kč) za tunu. Systém obchodování s povolenkami je hlavním nástrojem EU k omezování emisí skleníkových plynů a byl zprovozněn v roce 2005. Za poslední rok se cena povolenek zhruba zdvojnásobila. Přispěly k tomu ambicióznější cíle pro snižování emisí a rekordní ceny plynu.

„Při současném podílu špinavých a čistých zdrojů energie a současných cenách energie a povolenek činí povolenky zhruba deset procent ceny energií. Pokud nyní domácnost platí zhruba 2000 korun měsíčně za energie, tak každé další euro zdražených povolenek bude znamenat zhruba čtyři koruny měsíčně v nákladech. V nepřímých nákladech však stoupne cena energií kvůli dražším povolenkám ještě více. Investice do čistších zdrojů energie stojí nemalé prostředky, přičemž i ty v konečném důsledku musí zaplatit spotřebitel,“ uvedl Bartoň.

Analytik společnosti ENA Jiří Gavor k tomu řekl, že růst ceny povolenky žene nahoru i burzovní ceny elektřiny, které se pak se zpožděním promítají do nárůstu konečných účtů za spotřebu elektřiny. U elektřiny očekávají experti nejpozději na podzim kvůli vysokým velkoobchodním cenám růst cen u nezafixovaných produktů řádově o deset procent, což může znamenat, že lidé si připlatí až tisíce korun.

„Pro českou, zatím stále převážně uhelnou energetiku, znamená růst ceny emisních povolenek automaticky růst nákladů na výrobu elektřiny a tepla, což je zároveň silným ekonomickým impulzem pro urychlení přechodu na emisně výhodnější paliva. Typicky se jedná o mix zemní plyn, biomasa a odpady. Růst ceny povolenky je do značné míry tažen nákupy finančních investorů. Na současném přepáleném inflačním trhu není mnoho aktiv, u kterých růstový trend je v podstatě garantován ambiciózní klimatickou politikou EU,“ uvedl Gavor.

Radim Dohnal z portálu Capitalinked.com míní, že rovnovážná cena povolenky je pod 60 eury. „Současný nárůst je převážně panika a spekulace,“ uvedl. Podle hlavního ekonoma Trinity Bank Lukáše Kovandy může za současný růst cen povolenek postoj Ruska. „Přiškrtilo Evropské unii dodávky plynu, aby ukázalo důležitost plynovodu Nord Stream 2. Ten si nepřejí USA. Zdražování plynu umocňuje sháňku EU po uhlí, čímž zdražují i povolenky,“ napsal na Twitter.

Co teď? Spořit

U elektřiny a plynu očekávají experti nejpozději na podzim kvůli vysokým velkoobchodním cenám růst cen u nezafixovaných produktů řádově o deset procent, což může znamenat, že lidé si připlatí až tisíce korun. „Alespoň krátkodobé řešení nabízí lidem zajištění pevné sazby za energie. Zdražování je však dlouhodobý trend, a růst se proto časem nevyhne ani fixovaným cenám. Například cena silové elektřiny vzrostla ve střední Evropě za poslední tři roky téměř o 50 procent a z našich analýz vyplývá, že do konce desetiletí stoupne o dalších 40 procent,“ uvedl ředitel strategie EGÚ Brno Michal Macenauer.

Firmám podle něj pomohou investice do vlastních zdrojů energií a nových technologií. „Taková řešení nabízejí nejen úspory, ale při správné realizaci také příležitost k dodatečným výnosům za prodej nespotřebované energie,“ řekl. Podle EGÚ Brno je řešením například investice do společné výroby elektřiny a tepla v kogenerační jednotce. Je vhodná jak pro průmyslové či výrobní podniky, tak pro budovy se stabilním odběrem těchto energií, jako jsou nemocnice, školy a další, uvedla společnost.

Menší firmy mohou podle ní dosáhnout úspor kombinací tepelných čerpadel s úpravami pro vyšší zateplení budov nebo fotovoltaiky s plynovým zdrojem tepla. „U vlastního zdroje odpadají poplatky za přenos, distribuci, systémové služby a další. Tyto náklady přitom dnes tvoří více než polovinu konečné ceny elektřiny,“ uvedl Macenauer. Návratnost pořízení vlastního zdroje elektřiny a tepla se podle něj pohybuje v rozmezí od tří do deseti let.

Analýzy EGÚ Brno ukazují, že do roku 2040 budou v České republice odstaveny přinejmenším elektrárny zajišťující 40 procent stávajícího výkonu. Podobná situace bude i v okolních zemích. „Je třeba si uvědomit, že se nyní nacházíme na začátku nejvýraznější proměny energetiky od poloviny 20. století. Evropu čekají obrovské investice do nových zdrojů a infrastruktury, a ty se výrazně projeví v konečných cenách energií,“ dodal Macenauer.

Povolenky

Evropský systém obchodování s emisemi ETS stanovuje limity celkového množství skleníkových plynů, které mohou vypouštět sektory v jeho působnosti, a zároveň umožňuje podnikům získat nebo zakoupit emisní povolenky, s nimiž lze podle potřeby obchodovat. Když se jejich cena zvyšuje, roste i motivace firem snažit se snižovat emise.

Evropská komise (EK) v květnu uvedla, že počet povolenek v oběhu se loni zvýšil, protože pandemie covidu-19 vedla k poklesu emisí. Na konci loňského roku bylo podle komise v oběhu zhruba 1,579 miliardy povolenek, o 14 procent více než před rokem. Komise proto rozhodla, že z budoucích aukcí stáhne 378,9 milionu povolenek a umístí je do rezervy pro stabilizaci trhu.

Rwanda je jednou z mnoha zemí rozvojového světa, která trpí energetickou chudobou. Rychle rostoucí ekonomika má k dispozici ani ne 200 MW elektrického výkonu. Zároveň je to ale jedna z mála zemí na světě, která má po ruce relativně snadno dostupný a velmi čistý zdroj energie: velké zásoby zemního plynu pod hladinou jezera Kivu. Energeticky chudá země ale experimentuje se zdrojem elektřiny, který by mohl v případě chyby či omylu zabíjet ve velkém. 

Plyn je tak snadno využitelný, protože díky nezvyklým geologickým podmínkách je rozpuštěný přímo ve vodě jezera. Ve hloubkách jezera je podobně jako v láhvi či plechovce se sycenou limonádou natlakováno dost plynu na to, aby po dobu několika desítek let dodával nepřetržitě kolem jednoho gigawattu výkonu. Přitom ho není zapotřebí složitě těžit, stačí ho relativně jednoduchým procesem vyčerpávat i s vodou přímo z hloubek Kivu, a poté oddělit.

Země se nyní po letech pokusů i odkladů způsobených konflikty v oblasti či soudními spory chce pustit do využití svého nezvyklého přírodního dědictví. Cíle jsou skromnější, než na kolik by množství plynu stačilo; celkem by plyn z jezera měl začít v příštích dvou letech dodávat do rwandské sítě dalších 100 MW výkonu. Pro zemi to neznamená konec energetických obtíží, to ani zdaleka, ale i tak by to pro oblast mohlo znamenat mimořádnou hospodářskou příležitost. V nejhorším případě ale možná také ohromné nebezpečí. 

Pokud se nám v Čechách nedostává elektřiny, většinou náš problém vyřeší jen pár metrů prodlužovacího kabelu. Zásuvka a v ní v podstatě neomezený zdroj levné energie nebývá ve většině případů dále než pár metrů daleko. Už těžko si dokážeme představit energetickou chudobu, jakou prožívají obyvatelé rozvíjejícího se světa, kde elektřina prostě není k dispozici – a bez ní se vzdalují i možnosti jakéhokoliv výraznějšího rozvoje.

Některé země tento chronický problém nutí k řešením, které by optimisté nazvali inovativními a pesimisté spíše hazardem se životem. Například Rwandu, jež se po letech ověřovacích pokusů pomalu chystá přikročit k využití zdroje zásob metanu pod hladinou jezera Kivu. Projekt může několikanásobně zvýšit elektrickou produkci země, ale v krajním případě také způsobit katastrofu těžko představitelných rozměrů.

Mrtvo pod hladinou

Jezero Kivu není na pohled ani nebezpečné, ani bohaté na plyn. Mírně slané, přitom ovšem ryze vnitrozemské jezero leží v nadmořské výšce necelých 1500 metrů nad mořem v geologicky velmi aktivní oblasti africké Velké příkopové propadliny. Jeho rozloha je téměř čtyřikrát větší než rozloha Balatonu a zabírá plochu cca 2700 km², ale na rozdíl od zmiňovaného maďarského jezera je velmi hluboké – až 485 metrů.

To nejzajímavější leží v hloubkách pod 60 metrů. Do vod jezera totiž ze dna proniká ve velkém množství oxid uhličitý. Obecně platí, že v natlakované a studené vodě se plyn rozpouští výrazně lépe než za běžného tlaku a vyšších teplot, a tak se v hloubkách jezera oxid uhličitý hromadí ve velkém množství. V Kivu se stává ve velké míře potravou pro místní mikroorganismy, jež ho mění na metan, který se také ochotně rozpouští v natlakované vodě. Celkem je podle odhadů ve vodě rozpuštěno cca 60 miliard krychlových metrů metanu a 300 miliard metrů krychlových CO2.

Dokud se láhev neotevře a tlak tedy neklesne, plyn zůstává rozpuštěný v kapalině. Když ale láhev otevřete, tlak poklesne a plyn se začne z vody uvolňovat. Což v případě limonády není problém, v případě jezera to může být katastrofa.

Uvolněného plynu totiž může být zřejmě tolik, že prakticky vyhubí život na břehu jezera. Biologové a geologové našli na březích jezera stopy nejméně pěti masových vymírání místních organismů za posledních šest tisíc let. Z nedávné doby od Kivu žádný případ takové události nemáme, ale známe je odjinud.

21. srpna 1986 došlo ke stejnému typu katastrofy, známé jako limnická erupce, u jiného afrického jezera, Nyos v Kamerunu. Při mohutném výtrysku vody z hlubin jezera na povrch, která „vybuchla“ v gejzíru vysokém údajně několik desítek metrů, se do vzduchu kolem jezera uvolnilo takové množství CO2, že vzduch se stal nedýchatelným.

Ve dvou přilehlých údolích plyn zabil celkem 1700 lidí, nespočet hospodářských i jiných zvířat. Kivu je mnohem větší a okolí velmi hustě obydlené, a tak by se v podobné situaci mohly ocitnout v ohrožení možná až dva miliony lidí, obávají se odborníci.

Pohled na jezero Kivu (foto Adam Jones/Flickr)
Na pohled vypadá jezero Kivu naprosto idylicky. (foto Adam Jones/Flickr)

Naděje i strach

Na jezeře Nyos od katastrofy před 30 lety pracují pumpy, které mají zabránit hromadění plynu v hloubce jezera, a jeho „přetlakování“ a opakování situace. Na jezeře Kivu by s tímto problémem měli pomoci mimo jiné i těžaři plynu.

Už několik desítek let obě země, které leží na březích jezera (Rwanda a Kongo), uvažují o projektu, jak využít nesmírné bohatství plynu pod hladinou. Plynu je celkem dost na to, aby sloužil řádově k pohonu gigawattových zdrojů po několik desítek let. A zhruba stomegawattový zdroj by mohl u jezera fungovat nastálo jen s plynem, který v jezeře vzniká průběžně. Odhady jsou sice nepřesné, protože v rovnicích je celá řada neznámých, ale řádově se na nich geologové shodnou.

Navíc plyn by se z jezera stejně měl odčerpávat, aby jeho koncentrace nedostoupila kritické hranice (byť nikdo přesně neví, kde ta hranice leží) a nedošlo k jeho uvolnění v nějaké katastrofické události. I proto pokusy s využitím plynu v malém probíhají už více než 30 let. Metan využíval několik let menší pivovar, na jezeře také už osm let pracuje malý projekt KP1. Měl mít výkon cca pět megawattů, pohybuje se spíše mezi dvěma až třemi.

Ke skutečnému průlomu se schyluje s projektem KivuWatt, který je dílem skotské společnosti ContourGlobal. Jeho první fáze již zhruba čtyři roky pracuje, a má maximální výkon 26 MW. V roce 2022 by měla začít pracovat druhá část elektrárny, která má přidat zhruba dalších 74 MW instalovaného výkonu.

Získávání vody z jezera by mělo být v principu bezpečné: má probíhat odsáváním vody z hlubokých vrstev (cca 350 m) několik kilometrů od břehu. Z ní se má získat větší část obsaženého metanu, a pak se voda pod tlakem znovu napumpuje pod hladinu.

Většinový vědecký názor je, že za dodržení určitých podmínek by měl být tento proces v podstatě bezpečný. Někteří, třeba italský vulkanolog Dario Tedesco, který zná tuto oblast, se ovšem obávají, že pumpovaná voda by mohla v důsledku rozvířit spodní vrstvy jezera a spustit změny, které neumíme dost dobře předvídat. Vývoj jezera se sleduje poměrně obtížně a některé procesy mohou proběhnout tak rychle, že nebude čas reagovat.

Země, kde se nedá svítit

V západní Evropě by asi takové obavy – byť riziko je v podstatě nevyčíslitelné – vedly rychle k zastavení projektu, Rwanda je ale ve zcela jiné situaci. Země, jejíž HDP v posledním desetiletí rostl v průměru přes osm procent ročně, v současné době má jen cca 253 megawattů (MW) elektrárenských bloků – a to je velký pokrok, protože ještě před 10 lety to byla méně než třetina.

Zhruba jen 30 procent obyvatel země má přístup k elektřině ze sítě (a před pěti lety to bylo méně než 20 procent). Maximálně mohou využívat elektřinu z dieselagregátů, které jsou jedním z nejdražších zdrojů energie vůbec. A to platí vlastně i o velké části větších zdrojů; třetina z nich spaluje ropu a těžké topné oleje, které se na cisternách nákladních vozů dovážejí z Keni a Tanzánie, a tak je rwandská elektřina jedna z nejdražších v oblasti. Rwandské firmy proto podle Světové banky platí za kilowatthodinu elektrické energie v průměru více než šest korun za kWh, tedy za zhruba trojnásobek české ceny pro velkoodběratele.

Země se pokouší o rychlejší elektrifikaci, ale jde to pomalu. zatím se jí to příliš nedaří. Po roce 2017 se mluvilo o rychlém nárůstu kapacity a roce měla mít podle plánů v roce 2017 k dispozci cca 700 MW výkonu. Jak jsme viděli, v roce 2021 je skutečný výkon zhruba třetinový.

Země experimentuje s lokálními solárními zdroji, ale podniky by potřebovaly spolehlivé dodávky, a bateriové systémy jsou i přes výrazný pokles ceny v poslední době stále ještě příliš drahé. Země tak vyjednává se svými sousedy (Keňou a Etiopií) o dovozu elektřiny, ale elektřina je nedostatkové zboží v celém regionu. I proto je nebezpečné jezero tak lákavé.

I v Česku se začíná sahat po nástroji, který v posledních letech významně změnil trh s elektřinou z obnovitelných zdrojů v západním světě. Automobilka Škoda Auto začala nakupovat elektřinu od provozovatele „zeleného zdroje“ v rámci speciální smlouvy, ve které odběratel zavazuje, za kolik a na jak dlouho bude z dané výrobny nakupovat.

Smlouvy typu PPA (Power Purchase Agreements) nejsou v zahraničí žádnou výjimkou. Uzavírají se jak kvůli ochraně před růstem cen elektřiny, tak samozřejmě i jako součást vztahu s veřejností. Například v USA se žádná z velkých technologických firem bez těchto kontraktů neobejde – a velká část z nich se buď zavázala, či dokonce už dokončila přechod k nákupu elektřiny z obnovitelných zdrojů.

Samozřejmě, dodávky jsou stále přímo ze sítě, takže k udržení stability dodávek a výroby se využívá síťových služeb poskytovaných jinými subjekty. Přesto je to rozšířený způsob, jak zajistit výnosy z obnovitelných zdrojů, a tak de facto zlevnit jejich zavádění. Předvídatelnost ohledně cen a odběru je klíčová pro banky, které z velké části obnovitelné zdroje pomáhají financovat. 

Za miliardu

V Česku se ovšem téměř nevyužívá. A není asi vůbec náhodou, že první skutečně velkou smlouvu tohoto typu na českém trhu uzavřela mladoboleslavská Škoda, která je jak vlastněná subjektem ze západnější země EU, tak musí být opatrná na svůj vztah s veřejnosti právě na západoevropských trzích. Cena celého kontraktu by se během dvaceti let jeho trvání měla přehoupnout přes miliardu korun. Škodovka by elektřinu měla začít odebírat v roce 2023.

Smlouvu uzavřela dceřiná společnost automobilky, Ško-Energo, která se zabývá energetickými dodávkami pro veškeré škodovácké závody. Partnerem je jí energetická skupina Ambient Energy, která k tomu využije čtyři nové větrné elektrárny na Opavsku, jejichž souhrnný výkon má dosahovat devíti megawattů.

Park, který má dodávat elektřinu už příští rok, by měl energetický developer, společnost Micronix, postavit za 400 až 500 milionů korun. Ta se v posledních letech stala nejaktivnějším investorem do větrných parků v Česku; primárně přitom odkupovala nerealizované projekty od původních developerů (v Česku je stavba větrných elektráren administrativně velmi náročná, byť technicky komplikovaná není, a tak řada potenciálních investorů postupně ztratila trpělivost).

Elektřiny bude pocházet z větrného parku Moravice – Melč na Opavsku, ve kterém jsou zatím pouze dvě větrné elektrárny. Čtyři další, které budou dodávak pro Mladou Boleslav, by měly být postaveny v příštím roce, pokud se splní očekávání developera. Jak připomněl Ekonomicky Týdeník, jedná se jeden z pěti větrných parků, který v roce 2021 schválilo ministerstvo průmyslu a obchodu.

Větrná elektrárna na Rovinech u Pcher, okres Kladno (foto Miaow Miaow)
Větrná elektrárna na Rovinech u Pcher, okres Kladno (foto Miaow Miaow)

Škoda díky smlouvě získá fixaci cen elektřiny na přístích 20 let. Ve výsledku samozřejmě na smlouvě nemusí ušetřit, pokud ceny budou v budoucnosti opravdu nízké, ale předvídatelnost a jistota mají svou cenu. Zároveň se tím hlásá k politice šetrného přístupu k životnímu prostředí, což jí vylepší pozici na finančním trhu, kde tuto politiku začínají sledovat banky i pojišťovny. Díky tomu mohou mít zeleně uvažující firmy v konečném důsledku i levnější úvěrování či pojištění.

„Věříme, že dostojíme závazku stát se ve výrobě elektrické energie a tepla uhlíkově neutrálními podle našich plánů. Cílíme na obnovitelné zdroje energie a usilujeme o jejich diverzifikaci,“ řekl novinářům k novému kontraktu Tomáš Kubín, jednatel Ško-Energo.

Pro největší českou automobilku je kontrakt pokračováním již nastoupené cesty. Chce investovat do fotovoltaických panelů na střechách budov ve svém areálu, a to v řádech stovek milionů korun. Firma také hodlá do konce roku 2025 přejít od spalování uhlí k biomase, především proto, aby se vyhnula nárůstu plateb za emisní povolenky.

Společnost Ambient Energy, která se specializuje na výkup a dodávky elektřiny z obnovitelných zdrojů, věří, že podobných projektů bude přibývat. Další PPA kontrakty už má rozjednané, výhledově by jich v Česku chtěla uzavřít desítky.

„PPA obchody jsou jednou z cest k decentralizaci energetiky a rozvoji obnovitelných zdrojů. Fungují skvěle například ve Spojených státech a mohly by být úspěšné i v České republice,“ uvedl šéf Ambient Energy Ladislav Seidler.

První podobný kontrakt byl v Česku uzavřen už loni, připomněl časopis E15. Má ho “na svědomí” Martin Pacovský, tedy bývalý šéf divize obnovitelných zdrojů společnosti ČEZ. Pro svůj Jarošovský pivovar si nasmlouval také dvacetiletý kontrakt na odběr “čisté” elektřiny od energetické společnosti Atlantis Management. Smlouva je svým objemem ovšem o poznání menší. „Ekonomicky to s PPA vychází úplně bez dotací. Myslím, že to má velký potenciál,“ řekl pro týdeník Hrot loni v listopadu Pacovský.

V EU běžné

Firemní trh s dlouhodobými smlouvami na odběr zelené energie rostl v Evropě za posledních sedm let na 11 tisíc megawattů instalovaného výkonu. Jen v roce 2020 byly uzavřeny smlouvy na zhruba tři tisíce megawattů nových PPA projektů.

Ze známých firem tyto smlouvy využívá například Heineken, Danone, Bosch, Volkswagen nebo Deutche Bahn. Rozšířené jsou především samozřejmě v oblastech, kde je dostatek levných obnovitelných zdrojů. Jedním takovým trhem je jižní Evropa, například Španělsko, kde fotovoltaika představuje v tuto chvíli jednoznačně nejlevnější typ nových zdrojů elektřiny. Smlouvy se ovšem neomezují jen na jižní země, v severnější části Evropy se ovšem výrazně častěji týkají elektřiny z větru.

Globálně objem soukromě uzavřených dlouhodobých dohod loni meziročně vzrostl o 18 procent na 23,7 gigawattu, a to navzdory pandemii koronaviru. Mezi zeměmi podle agentury Bloomberg dominovaly Spojené státy americké, mezi společnostmi pak Amazon.

S rozvojem obnovitelných zdrojů energie a chytrých sítí zcela evidentně roste význam provozovatelů přenosových soustav coby koordinátorů transferu elektřiny. Dobře si to uvědomuje i osm velkých provozovatelů přenosových soustav z Rakouska (APG), Belgie (Elia), Francie (RTE), Německa (Amprion), Itálie (Terna), Nizozemska (Tennet), Španělska (RED) a Švýcarska (Swissgrid). Ti se spojili, aby mohli účinněji prosazovat a koordinovat opatření, díky nimž bude možné dosáhnout stanoveného cíle – uhlíkové neutrality v roce 2050. Ve společné deklaraci, kterou zveřejnily v první polovině července, tyto společnosti uvádějí, že v souladu s cíli Pařížské klimatické dohody, evropského Green Dealu a souvisejícího legislativního balíčku Fit for 55 budou usilovat především o snižování uhlíkové stopy, zkvalitňování přenosových sítí a snazší integraci obnovitelných zdrojů energie.

Současná velmi dynamická proměna celého energetického sektoru je určována takovými trendy, jako jsou decentralizace, dekarbonizace či digitalizace. Tyto trendy jdou ruku v ruce s nástupem nových technologií a také služeb. A právě proto role provozovatelů přenosových soustav neustále nabývá na významu. Musí totiž řídit stále složitější a digitalizovanější systém, ve kterém se zvyšuje podíl velmi proměnlivých obnovitelných zdrojů energie a také velmi proměnlivého využívání elektřiny ze strany koncových spotřebitelů, kteří jsou navíc záměrně vedeni k tomu, aby v systému hráli stále aktivnější roli.

Různé expertní prognózy předpovídají, že v dohledné budoucnosti dojde k výraznému nárůstu poptávky po elektřině, ať již v souvislosti s rozvojem elektromobility, nebo městské infrastruktury, tzv. smart cities. V dekarbonizaci ekonomik jednotlivých evropských zemí proto bude elektřina hrát klíčovou roli a aktivity provozovatelů přenosových soustav tedy budou určující pro to, zda a jak se bude dařit plnit stanovené klimatické cíle.

Provozovatelé přenosových soustav se proto domnívají, že vzhledem k těmto okolnostem by se jejich hodnocení nemělo orientovat pouze na velikost jejich uhlíkové stopy a že by měli být – minimálně v rámci Evropy – výslovně uznáni jako klíčoví aktéři energetického přechodu (Energiewende). To znamená, že vedle informací o míře jejich emisí skleníkových plynů by měly být podle zcela přesné metodiky uváděny i jejich přínosy pro energetický systém jako celek. V současné době například platí, že přímé a nepřímé emise jednoho provozovatele přenosové soustavy dosahují průměrně 1 milionu tun ekvivalentu CO2 ročně. Dekarbonizační efekt, který by mohli mít všichni evropští provozovatelé přenosových soustav na energetický systém jako celek, by však mohl v dohledné době dosáhnout až 3 miliard tun ekvivalentu CO2, uvádí se v prohlášení iniciativy osmi evropských provozovatelů přenosových soustav.

Váhu tomuto údaji dodává mimo jiné i prognóza evropského statistického úřadu Eurostat, podle níž by měl podíl obnovitelných zdrojů na evropském energetickém mixu do roku 2050 tvořit více než 85 %. Takovýto podíl bude znamenat úplnou dekarbonizaci více než poloviny spotřeby energie na evropském kontinentu. Tomu bude muset odpovídat i kvalita přenosových soustav jednotlivých zemí – bude muset být opravdu vysoká.

Za elektřinu si lidé ročně připlatí i více než 1000 korun, ceny vzrostou minimálně o desetinu. Důvodem je vývoj na velkoobchodních trzích, kde ceny energií znatelně rostou. Shodli se na tom analytici, které oslovila ČTK.

Trend podle nich lze tlumit aktivním zjišťováním nabídek na trhu a fixací současných cen smlouvou na delší časové období. “Doporučil bych si co nejdříve najít fixní cenu na co nejdelší období, tedy na tři roky. Potíž je jen v tom, že téměř všichni významní hráči již fixní produkty zdražili,” uvedl analytik portálu TZB-info Jan Schindler.

Zatímco v prvním čtvrtletí byla podle Schindlera obvyklá cena elektřiny, tj. jen komodity bez DPH, kolem 1 500 až 1 600 Kč za megawatthodinu (MWh), v nových cenících není výjimkou cena přes 2 000 Kč/MWh. “V případě plynu rok začínal s cenami kolem 600 až 700 Kč/MWh, v nových cenících je cena o 100 až o 200 Kč/MWh vyšší. Zvyšování cen plynu je mírnější, protože obchodníci v minulosti moc nezlevňovali,” řekl ČTK analytik.

Energetický specialista společnosti Ušetřeno.cz Michal Les uvedl, že důvodem trendu je především vývoj cen emisních povolenek, které zdražují výrobu elektřiny. Domácnosti si podle něj mohou ročně za elektřinu připlatit i více než 1000 korun. “Tento rok bude ve znamení zdražování. U ceny elektřiny pro domácnosti očekáváme zvýšení cen přibližně o desetinu. U plynu zatím dodavatelé neohlásili zdražování. Vzhledem k vývoji cen na burze ale k tomu může velmi brzy dojít,” dodal.

Cena elektřiny na Pražské energetické burze pro rok 2022, na který se teď obchodníci nejvíce zásobí, činí aktuálně asi 65 eur (zhruba 1 660 Kč) za MWh, meziroční nárůst činí více než 40 procent. Podobně meziročně vzrostla také cena plynu, která je aktuálně přes 21 eur (asi 567 Kč) za MWh.

Analytik společnosti ENA Jiří Gavor uvedl, že hlavní vlnu zdražování čeká ke konci tohoto roku – u takzvané silové elektřiny v průměru kolem 15 procent, u plynu do deseti procent. “Menší dodavatelé dokáží být velmi konkurenceschopní, nicméně často nemají tak silné finanční zázemí, které by jim umožnilo nákup energií s velkým časovým předstihem. Velké firmy budou více těžit z toho, že si energii na burze pro rok 2022 nakoupili částečně už loni za výrazně nižší ceny. Pro volbu dodavatele je ale rozhodující konkrétní nabídka bez ohledu na velikost firmy, rozhoduje cena a kvalita servisu,” podotkl Gavor, který působí i jako výkonný ředitel Asociace nezávislých dodavatelů energií.

Hlavní ekonom BH Securities Štěpán Křeček doplnil, že s obnovou ekonomiky po covidu-19 je spojená větší poptávka po komoditách. “To se kromě elektřiny, ropy či mědi projevuje i na trhu se zemním plynem. Jsme tak svědky výrazného vzestupu burzovních cen, které se přenesou do koncových cen pro spotřebitele. Tím však zdražování nekončí. Lidé si připlatí i za nákupy automobilů, pohonných hmot, chemických látek, plastů, kovů, alkoholických nápojů, tabákových výrobků, vybraných potravin, nájmů a nemovitostí,” dodal.

Írán zakázal na téměř čtyři měsíce energeticky náročnou těžbu kryptoměn, jako je Bitcoin, uvedl ve středu prezident Hasan Rúhání. Mnohá města čelá v zemi v současnoti nedostatku elektřiny a blackoutům. “Zákaz těžby kryptoměn platí s okamžitou platností do 22. září … Přibližně 85 % současné těžby v Íránu je bez licence,” řekl Rúhání v televizním projevu na zasedání vlády 26. května.

Bitcoin a další kryptoměny vznikají procesem známým jako těžba, při němž výkonné počítače mezi sebou soutěží v řešení složitých matematických problémů. Tento proces samozřejmě vyžaduje elektřinu, ostatně stejně jako jakákoliv výpočetní aktivita.

Vzhledem k tomu, že se příští měsíc blíží prezidentské volby, Íránci výpadky elektřiny hojně kritizují. Vláda z výpadků elektřiny viní těžbu kryptoměn, sucho a prudce rostoucí poptávku po elektřině v létě.

Podle blockchainové analytické společnosti Elliptic se v Íránu těží přibližně 4,5 % všech bitcoinů, což mu umožňuje vydělat stovky milionů dolarů z kryptoměn, které lze využít ke zmírnění dopadu amerických sankcí.

Íránská ekonomika se potýká s vážnými obtížemi především od roku 2018, kdy bývalý prezident Donald Trump odstoupil od jaderné dohody Teheránu se šesti mocnostmi z roku 2015 a znovu zavedl hospodářské sankce. Administrativa amerického prezidenta Joea Bidena a další světové mocnosti jednají s Íránem o oživení dohody.

Írán v posledních letech těžbu kryptoměn vítal. Země nabízela těžařům levnou energii a požadovala za to, aby těžaři prodávali své bitcoiny centrální bance. Teherán povoluje, aby se kryptoměny vytěžené v Íránu používaly k placení dovozu neembargovaného zboží.

Vyhlídka na levnou energii přilákala do Íránu velké množství těžařů, a to zejména z Číny (s Čínou má Írán poměrně čilý hospodářský styk). Na výrobu elektřiny pro těžaře je podle společnosti Elliptic zapotřebí přibližně 10 milionů barelů ropy ročně, což představuje 4 % celkového íránského vývozu ropy v roce 2020.

Představme si pro ilustraci zcela hypotetický příklad, že Česká republika by stoprocentně přešla na elektrické osobní vozy (pouze osobní). V tuto chvíli je to spíše myšlenkový pokus, nevíme kdy a zda vůbec se to stane. Má nám to pouze umožnit si problém lépe představit a seznámit se některými základními údaji.

Na základě dnešních provozních dat víme zhruba, že spotřeba elektromobilů se v závislosti na typu pohybuje v pásmu někde zhruba od 15 kilowatthodinu (kWh) na sto kilometrů, po zhruba 25 kWh na 100 km. Střední hodnota tedy je tedy někde kolem 20 kWh, což má navíc pro nás jen ilustrační výpočet výhodu velmi kulatého čísla.

Nedá se očekávat, že by se hodnota v brzké době výrazně změnila. Elektromotory jsou na rozdíl od těch spalovacích extrémně účinné (přes 90 procent), a prostor pro další zlepšení je tedy realitvně malý.

Ztraceno v drátech

Elektřina se ovšem musí do vozu, respektive jeho baterie, nějak dostat, a to zcela beze ztrát již nejde. Ke ztrátám dochází již v samotné elektrárně, pak během cesty do zásuvky i při samotném dobíjení. Vyčíslit všechny postupně pro naše účely nedává příliš smyslu.

Různé zdroje se ve výpočtech celkové efektivity procesu od výroby elektřiny, přes nabíjení až po jízdu mírně liší. Obecně ovšem platí, že všechny naznačují celkovou účinnost procesu kolem 60 procent a výše. Pro jednoduchost si pro naše potřeby tedy řekněme, že na 100 kilometrů jízdy elektromobilem je zapotřebí vyrobit kolem 30 kWh elektrické energie.

Průměrný evropský automobil ujede ročně kolem 13 tisíc kilometrů. Pro pokrytí spotřeby jeho elektrické verze je tedy zapotřebí zhruba 400 MWh elektrické energie ročně. V České republice je dnes 5,7 milionu osobních vozů. Pokud by všechny byly elektrické, na jejich pohon by během roku bylo zapotřebí vyrobit zhruba 23 terawatthodin (TWh) elektrické energie.

Velká změna

Samozřejmě, stoprocentní elektrifikace je utopie. Nic takového nepředpokládá ani vládní strategie, ani automobilky, ani žádná jiná ze zainteresovaných stran. Ale tento rámcový výpočet dává představu, jak velkou změnu v energetice masový přechod v elektrickým vozům může znamenat.

Prodeje elektromobilů od 2011
Prodeje elektromobilů a plug-in hybridů od 2011 na hlavních trzích

Čistá výroba českých elektráren se pohybuje v posledních letech kolem 87 TWh za rok. Spotřeba České republiky je zhruba 74 TWh, rozdíl činí tedy zhruba 13 TWh. To je dostatek elektřiny pro přechod více než poloviny všech českých osobních vozů na elektrický pohon.

V praxi takové navýšení spotřeby přijde jen velmi postupně. V ČR se ročně prodá zhruba čtvrt milionu nových vozů. I kdyby všechna nově prodaná auta byla elektrická, meziročně by se poptávka po elektřině zvyšovala o necelá dvě procenta celkové spotřeby ročně. V praxi navíc bude meziroční změna ještě menší a není sporu o tom, že nárůst spotřeby daný přechodem k elektromobilům je možné pokrýt.

Nejde rozhodně o úkol triviální, není rozhodně ani neřešitelný. Jak přesně ho dosáhnout, záleží ale na řadě okolností, včetně přístupu jednotlivých států. Může do něj promluvit navíc celá řada dalších faktorů, které v tuto chvíli nejsou známy. Jakou roli bude například hrát v blízké budoucnosti skladování energie v rámci energetických soustav? Jak rychle se rozšíří? Jaká bude role distribuované energetiky v jednotlivých státech?

Na tyto a celou řadu dalších otázek, které se nabízí, dnes nelze dát uspokojivou odpověď. Ale jisté je, že elektromobily se budou muset dobíjet.

Načíst další