Válka na Ukrajině zamávala s poptávkou po zkapalněném zemním plynu (LNG) ze Spojených států amerických. Zájem v posledních několika dnech navýšily hlavně evropské státy, a to i kvůli omezeným dodávkám plynu ze strany ruského Gazpromu. V porovnání s asijským kontinentem se atraktivita prodeje amerického LNG v případě Evropy za poslední týden asi zdvojnásobila.

Za zvýšenou atraktivitou amerického LNG stojí mimo jiné výpadek exportního terminálu Freeport LNG, který prudce navýšil ceny amerického LNG v Evropě. Jeho částečné obnovení se očekává zhruba za 90 dnů a úplné zprovoznění se však dá předpokládat až ke konci letošního roku. Informoval o tom portál Montel News.

Důvodem stoupající evropské atraktivity je však také omezení dodávek ruského zemního plynu do Evropy. Podle plynárenského giganta Gazprom se totiž na jednom z plynovodů vyskytla technická závada, kvůli čemuž muselo dojít k omezení přílivu tohoto paliva. I kvůli tomu tak Evropa citelně navýšila svůj zájem o americký zkapalněný zemní plyn, neboť se jednotlivé státy snaží před blížící se zimou naplnit dostatečně své zásobníky.

Pro americké vývozce zkapalněného zemního plynu je Evropa v současné chvíli chtěnou destinací, neboť se jim za posledních sedm dnů značně zvýšily prodejní ceny. Data také ukazují, že americkým exportérům poklesly v uplynulých týdnech náklady na dopravu do Evropy, což hraje rovněž ve prospěch Evropy. 

Plynové „hrátky“ Kremlu s Evropsko unií ohrožují klimatickou politiku, ekonomiku a politickou stabilitu bloku. Velké otřesy zatím hrozba nevyvolává, otázkou je, zda to tak zůstane.

Ruský prezident Vladimir Putin se ostře pustil do nového kola boje Evropskou unií: v reakci zavedené po invazi na Ukrajinu Rusko postupně přerušuje dodávky plynu významným evropským zákazníkům. I v západních metropolích tak roste nervozita, jak bude vypadat letošní zima, konstatuje vlivný server Politico.

Moskva tak vyvíjí tím obrovský politický tlak na vlády. Pokud bude letošní zima chladná, hrozí možnost, že Evropané budou mrznout. Výpadek plynu také ohrožuje klimatické cíle bloku, protože evropské země nahrazují plynové zdroje elektřiny svou jedinou rychle a snadno dostupnou náhradou: uhlím. Zastavení dodávek ruského plynu by také nepochybně uvrhlo kontinent do recese.

Salámová metoda

Simone Tagliapietra, analytik think tanku Bruegel, nazval ruskou politiku „energetickým vydíráním“ (a volal mimochodem po velmi ostré reakci, ve které by embargo na ruský plyn pouze první, základní krok). Podmořským plynovodem Nord Stream z Ruska do Německa proudí pouze 40 % běžného množství plynu, což ovlivňuje dodávky do Francie, Itálie a Rakouska i Německa.

Ruský monopolní vývozce plynu Gazprom již zastavil veškeré dodávky do Polska, Bulharska, Nizozemska, Finska a Dánska poté, co se energetické společnosti v těchto zemích odmítly podřídit požadavkům Kremlu platit za dodávky v rublech.

„Je třeba uznat, že Putin kousek po kousku snižuje dodávky plynu do Evropy, také proto, aby zvýšil cenu, a my musíme reagovat našimi opatřeními,“ uznal v televizním rozhovoru německý ministr hospodářství a klimatu Robert Habeck a dodal, že „je to napjatá a vážná situace“.

Reakce Evropy dokazuje statistické pravidlo, že když se v politice přímo střetne ekonomika s klimatem, ekonomika vždy zvítězí. V reakci na nedostatek plynu totiž hned několik zemí plánují zprovoznit uhelné elektrárny.

Tradičně velmi „zelené“ Rakousko plánuje znovu uvést do provozu odstavenou uhelnou elektrárnu. Polsko hodlá dotovat uhlí používané k vytápění domácností. Nizozemsko se minulý týden rozhodlo zrušit dřívější plány na omezení výroby ve svých čtyřech uhelných elektrárnách. „Kdyby to nebyla výjimečná doba, nikdy bychom to neudělali,“ komentoval ministr pro klima Rob Jetten.

Itálie jako jeden z největších odběratelů ruského plynu v Evropě také reaguje, jak jen může. Italská vláda plánuje na úterý 28. června krizové zasedání. Premiér Mario Draghi už schválil stavbu dvou dalších tzv. „regazifikačních jednotek“ (tedy na zplynování zkapalněného zemního plynu (LNG)). Jeho vláda jedná o dodávkách zkapalněného plynu s řado zemí včetně Kataru, Angoly a Alžírska v zoufalé snaze zajistit si dodávky pro případ, že by Rusko zastavilo dodávku.

Brusel se snaží působit sebevědomě, ale jeho znepokojení je očividné. „Situaci, ve které se nacházíme, bereme velmi vážně. Ale my jsme připraveni,“ řekla minulý týden na setkání s novináři předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Krátce na to své ujištění sama trochu zpochybnila: „Doba je obtížná. Situace se nelepší.“

Špinavé dohody

Rychlý obrat ke spalování uhlí v zájmu zajištění energetické bezpečnosti má pro klimaticky uvědomělou Evropu – tedy především západní Evropu – velmi nepříjemnou symbolickou pachuť. Málokdo však očekává, že by Unii či její jednotlivé členské státy odradil od jejich úsilí o snižování emisí skleníkových plynů.

V Německu úředníci neochvějně tvrdí, že návrat uhlí bude krátkodobý a neohrozí cestu země k nulovému využívání uhelné energie do roku 2030. Uhlí bude fungovat jako rezervní zdroj pro energetický sektor, což zemi umožní vytvořit si zásoby plynu před zimou. Vláda mezitím plánuje rychlé zvýšení podílu obnovitelných zdrojů.  

Ruská invaze zatím pouze zvyšuje politickou podporu pro rozvoje „čisté energie“ v Německu, uvedl pro Politico Simon Müller, ředitel think tanku Agora Energiewende: „Situace zvýšila naléhavost řešení problému a poskytla další politický impuls pro další zrychlení zavádění obnovitelných zdrojů,“ řekl Müller. Německý parlament zvažuje přijetí deseti opatření v oblasti energetické účinnosti a obnovitelných zdrojů energie a Müller uvedl, že koalice tří stran se v zásadě shoduje na důležitosti odstranění překážek pro urychlení stavby obnovitelných zdrojů.

I zájmové „zelené“ skupiny jsou zatím v klidu: „V Německu v tuto chvíli neexistuje vůbec žádný plán, který by zpochybňoval harmonogram ukončení používání uhlí,“ řekl Christoph Bals, politický ředitel nevládní organizace Germanwatch.

Potřeba rychle změnit přístup k otázce vyřazení uhlí však vyvolává určité politické napětí – což nepochybně Rusku nemůže vadit. Konzervativní opozice v Berlíně Habeckovi vyčítá, že povolil zvýšení využívání uhlí a zároveň vyloučil zachování provozu tří zbývajících německých jaderných elektráren po konci letošního roku.

„Nerozumím tomu, že zelený ministr pro klima dává přednost tomu, aby byly déle v provozu další uhelné elektrárny, před uhlíkově neutrálními jadernými elektrárnami,“ řekl v pondělí německé televizi Jens Spahn, zástupce šéfa křesťanských demokratů v parlamentu. Politiku odstavování jaderných elektráren přijala bývalá předsedkyně jeho strany Angela Merkelová.

Koaliční partneři nesouhlasí: „Je třeba udržet tři zbývající jaderné elektrárny v provozu déle,“ řekl Bijan Djir-Sarai, generální tajemník liberálních Svobodných demokratů. „Tuto skutečnost nemůže ministr hospodářství jednoduše ignorovat.“

Habeck připustil, že jeho krokem je „prolomením tabu“, nicméně uvedl, že uhlí je stále lepší než oživení atomové energie. Jeho základním argumentem přitom je, že změna přístupu k „jádru“ by se projevila až koncem příštího roku – tedy příliš pozdě na to, aby pomohla během letošní zimy. Podpořil ho i kancléř Olaf Scholz, který v rozhovoru zveřejněném minulý týden uvedl, že „jaderná energie nám teď nepomůže, alespoň ne v příštích dvou letech, o které jde především“.

Vedoucí političtí představitelé vyzývají své občany, aby šetřili energií a omezili spotřebu plynu, zatímco vlády pracují na navýšení zásob, aby kontinent přečkal zimní výpadek ruského plynu. Jako poslední možnost zvažují zavedení přídělového systému na dodávky zemního plynu.

Zastavení dodávek plynu by téměř jistě uvrhlo blok do recese. Evropská centrální banka varovala, že pokud Rusko zcela uzavře plynový kohoutek, eurozóna v příštím roce zaznamená pokles HDP o 1,7 %.

„Přerušení dodávek energie a malá pravděpodobnost okamžitého nahrazení dodávek plynu z Ruska by si pravděpodobně vyžádaly určitou racionalizaci a přerozdělení zdrojů, což by vedlo ke snížení výroby v eurozóně, zejména v energeticky náročných odvětvích,“ uvedla banka a předpověděla, že pokud by k tomu došlo, ekonomika bloku by se příští rok zotavila.

ECB však měla pro Putina také varování: „Pokud jde o ruskou ekonomiku, scénář obsahuje těžkou recesi s propadem ekonomického výkonu srovnatelným s propadem po rozpadu Sovětského svazu.“

Ruská energetická zbraň v číslech

Rusko je dnes třetím největším světovým producentem ropy za Spojenými státy a Saúdskou Arábií. V lednu 2022 činila celková produkce ropy v Rusku 11,3 milionů barelů denně (mb/d). Pro srovnání, celková produkce ropy v USA činila 17,6 mb/d, zatímco v Saúdské Arábii se těžilo 12 mb/d.

Přibližně 60 % ruského vývozu ropy směřuje do zemí OECD a dalších 20 % do Číny. V listopadu, což je poslední měsíc, za který jsou k dispozici oficiální měsíční statistiky o ropě, dovezla Evropa z Ruska celkem 4,5 mb/d ropy (34 % celkového dovozu). Země OECD Asie a Oceánie dovezly v listopadu z Ruska celkem 440 tis. mb/d ropy (5 % celkového dovozu), zatímco země OECD Severní a Jižní Amerika 625 tis. mb/d (17 % celkového dovozu).

Prostřednictvím systému Družba dodává do Evropy zhruba 750 kb/d. Bezprostředně ohroženo je denní dodávky zhruba čtvrt milionu barelů ruské ropy, které putují přes Ukrajinu jeho jižní větví. Z ní jsou přímo zásobovány Maďarsko, Slovensko a Česká republika.

Největším jednotlivým odběratelem ruské ropy je Čína. V roce 2021 odebírala v průměru 1,6 mb/d ropy. Zhruba polovinu dodávaly do země ropovodní, druhá polovina putovala po moři. Rusko je rovněž významným dodavatelem ropy do Běloruska, Rumunska a Bulharska a produktů do většiny zemí bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajiny. 

V roce 2020 bylo Rusko druhým největším producentem zemního plynu po Spojených státech. Vytěžilo zhruba 637 miliard m3. Na vývoz šla více než třetina, zhruba 240 miliard m3. Zhruba 90 procent tohoto množství šlo do Evropy, a to téměř výlučně prostřednictvím stávajících plynovodů.

Ruská vláda usiluje o to, aby se stala globálním dodavatelem zemního plynu; v roce 2020 schválila svůj nejnovější plán energetické politiky, který upřednostňuje rozvoj a diverzifikaci vývozu energie a usiluje o výrazné zvýšení investic do zkapalněného zemního plynu (LNG), zejména v arktické oblasti. Konkrétně v případě zemního plynu je cílem strategie zvýšit vývoz LNG na úroveň nad 120 miliard m3, a pak až na 300 miliard m3 v roce 2035. Zvýšení kapacity vývozu LNG by Rusku umožnilo konkurovat na exportních trzích mimo Evropu.

Závislost Evropy na dodávkách ruského plynu se v posledním desetiletí zvýšila. Spotřeba zemního plynu v regionu zůstala v tomto období celkově zhruba stejná, ale těžba klesla o třetinu a rozdíl vyrovnal zvýšený dovoz. Podíl dodávek ruského plynu zvýšil z 25 % celkové poptávky po plynu v regionu v roce 2009 na zhruba 32 % v roce 2021.

Ruská plynárenská společnost Gazprom v posledních dnech výrazně omezila dodávky zemního plynu do Evropy. Jiných odběratelů Ruska se to nijak nedotklo. Dodávky plynu do Číny se prvních měsíců letošního roku zvýšily o 67 procent.

Rusko oznámilo, že kvůli technickým problémům na plynovodu Nord Stream 1 musí omezit dodávky zemního plynu do Evropy. Podle Alexeje Millera za to mohou uvalené protiruské sankce ze strany západních zemí, kvůli kterým nemá Gazprom přístup k náhradním dílům. Za problémovými turbínami stojí německý koncern Siemens Energy.

Mnoho evropských státníků se ale domnívá, že jde hlavně o ruské politické rozhodnutí a k žádným technickým problémům u plynovodu Nord Stream 1 nedochází. Takový názor v uplynulých dnech vyjádřil třeba německý ministr hospodářství Robert Habeck nebo italský premiér Mario Draghi.

Stopne Rusko dodávky plynu do EU úplně?

Evropské státy ale kvůli omezeným dodávkám bijí na poplach. Země mají starosti, že se Rusko rozhodne příliv zemního plynu do Evropy utrhnout úplně, což by mohlo přinést nemalé problémy, a to zvlášť před blížící se zimou. Negativně by tento krok dopadl i na evropskou ekonomiku, která je na ruském zemním plynu extrémním způsobem závislá. Ohrozilo by to i průmyslovou výrobu a mohlo by to negativně přispět i k dalšímu inflačnímu růstu.

Státy Evropské unie se tak v současné chvíli snaží zemním plynem z Ruska znatelně předzásobit. Naplňují své zásobníky a doufají, že budoucí zimu přečkají bez větších problémů. Poslední data ukazují, že zásobníky Evropské unie jsou momentálně plné asi z 52 procent. V porovnání s loňskými údaji je to asi o devět procent bodů více. Velký vliv však na tom má hlavně dovoz zkapalněného zemního plynu.

Plnit zásobníky se snaží i Česká republika. Páteční údaje ale ukázaly, že kvůli problémům s funkčností plynovodu Nord Stream 1 se ale tempo tohoto plnění citelně zpomalilo.

„Pokles dodávek plynu do České republiky zaznamenáváme teprve od minulého týdne s tím, že výrazné poklesy sledujeme od pondělí. První reakcí trhu, kterou lze pozorovat, je množství denně ukládaného plynu do zásobníků. To pokleslo přibližně o třetinu oproti předchozím měsícům,“ řídící konzultant EGÚ Brno Michal Kocůrek.

Polsko nebo Bulharsko už jsou bez plynu

Podle posledních zpráv už pět evropských států zcela o dodávky ruského zemního plynu přišlo. Řadí se k nim Finsko, Nizozemsko, Dánsko, Polsko nebo Bulharsko. V případě těchto zemí se ale nejedná o vážnější problém, neboť jejich závislost na ruských fosilních palivech není v porovnání s dalšími evropskými ekonomikami tak vysoká.

Nově se ale dodávky ruského zemního plynu ale omezují už i na Slovensko nebo do Itálie. Italská energetická společnost Eni uvedla, že Itálie aktuálně dostává jen 31,5 milionu kubického metru za den. Problémy však hlásí i Německo, které přišlo o bezmála šedesát procent původně nasmlouvaných dodávek ruského zemního plynu.

Fyzický tok plynu do Německa přes Nord Stream 1 v pátek ráno činil 29,4 milionu kilowatthodin za hodinu (kWh/h), zatímco ve čtvrtek večer se pohyboval kolem 30 milionů kWh/h.

Závislost států Evropské unie na ruském zemním plynu je obrovská. Země se proto v posledních měsících snaží najít urychleně náhradní energetické zdroje, díky kterým se budou moci od ruského zemního plynu v budoucnu úplně odstřihnout. Nabízí se i obnovitelné zdroje energie, po kterých v poslední době stoupla v Evropě velká poptávka.

Jinak tomu není ani v České republice, neboť české domácnosti podle dostupných informací Komory obnovitelných (Komora OZE) projevují mnohem větší zájem o dotace na obnovitelné zdroje, a to v případě nejrůznějších dotačních programů. Státní fond životního prostředí v prvním čtvrtletí letošního roku evidoval celkem 12 200 žádostí o dotaci v případě programu Nová zelená úsporám. Loni to ve stejném období bylo o devět tisíc méně.

Za den o šest procent

Místopředseda ruské vlády Alexandr Novak totiž očekává, že Rusko navazuje čím dál bližší obchodní kontrakty kolem zemního plynu s Čínou. Zároveň dodal, že Evropa za ropné embargo na ruský zemní plyn tučně zaplatí a předpověděl, že Evropu bude trápit silný nedostatek ropných produktů, který se podle něj promítne i do stále rostoucích cen.

Cena plynu pro evropský trh se v pátek dopoledne ve virtuálním obchodním uzlu Title Transfer Facility pohybovala kolem 132 eur, což je v přepočtu 3260 korun, za megawatthodinu. Proti čtvrtku tak vykazovala růst o více než šest procent. Zhruba před rokem se pohybovala kolem 19 eur.

Ruské možnosti přesměrování zemního plynu od záapdních odběratelů na východ ovšem nejsou neomezené. Čína odebírala v roce 2020 zhruba 5 procent ruského exportu. Na Evropskou Unii a Turecko připadalo více než 70 procent celkového ruského vývozu zemního plynu.

Rusko má také více zdrojů ropy a zemního plynu na západní Sibiři než na východě, což ztěžuje obsluhu Asie. Stávající infrastruktura je také nastavena tak, aby posílala energii do Evropy.

Poptávka po zkapalněném zemním plynem bude uspokojena až za dva roky, odhaduje poradenská společnost Rystad Energy. Do té doby ho bude trvalý nedostatek.

V evropských zemích, které se potýkají s energetickou nejistotou v důsledku ruské invaze na Ukrajinu, se schyluje ke krizi s dodávkami zkapalněného zemního plynu (LNG). Poptávka do konce letošního roku převýší nabídku, vyplývá z průzkumu společnosti Rystad Energy.

Prudký nárůst poptávky vedl k oznámení celé vlny nových projektů v oboru, nejvyšší za celou poslední dekádu. Ovšem vzhledem harmonogram výstavby prozrazuje, že nově oznámené projekty mohou ulehčit trhu až po roce 2024.

Na vrcholu

Očekává se, že celosvětová poptávka po LNG v roce 2022 dosáhne 436 milionů tun. Poptávky tak převýší celkovou nabídku, která činí pouhých 410 milionů tun. Evropa, která se snaží zbavit závislosti na ruském plynu, tak bude během následující zimní sezóny vzdorovat „dokonalé zimní bouři“. Nerovnováha v nabídce a vysoké ceny vytvoří prostředí a podmínky pro rychle schvalování a zajišťování nových projektů, i když jejich vliv nebude na trhu ještě několik let vidět.

Plán Evropské unie REPowerEU stanovil ambiciózní cíl snížit závislost na ruském plynu o 66 % během tohoto roku. Ovšem tento cíl je v rozporu s cílem EU naplnit do 1. listopadu zásobníky plynu na 80 % kapacity.

Tím, že se Evropa vyhýbá ruskému plynu, destabilizuje celý globální trh s LNG, který po bouřlivém roce 2021 dosáhl na začátku roku letošního určité rovnováhy. Rozhodnutí prudce snížit závislost na ruském plynu což povede k prudkému nárůstu evropské poptávky po LNG, kterou současné a rozestavěné projekty nebudou schopny pokrýt.

Rusko v loňském roce poslalo do Evropy 155 miliard metrů krychlových plynu, což představuje více než 31 % dodávek plynu do regionu. Všem zúčastněným je jasné, že nahradit větší část tohoto objemu bude nesmírně obtížné. A že to bude mít dalekosáhlé důsledky pro evropské obyvatelstvo, ekonomiku i pro roli plynu v energetické transformaci regionu. To také pravděpodobně způsobí boom producentů LNG, jaký tu v poslední dekádě nebyl.

„LNG prostě není dost na to, aby uspokojil poptávku. V krátkodobém horizontu to způsobí v Evropě tuhou zimu. Pro producenty to znamená, že přišel další boom zkapalněného plynu, ale bude jen dohánět prudký nárůst poptávky. Scéna je připravena pro trvalý deficit nabídky, vysoké ceny, extrémní volatilitu, býčí trhy a vyostřenou geopolitický boj kolem zkapalněného plynu,“ řekl Kaushal Ramesh, hlavní analytik pro plyn a LNG ve společnosti Rystad Energy.

Očekávané snížení dodávek ruského plynu do Evropy v roce 2022 činí 37 miliard metrů krychlových a do roku 2030 se zvýší na více než 100 miliard metrů krychlových. V důsledku toho spotřeba plynu v Evropě pravděpodobně dosáhla vrcholu v roce 2019 a nyní bude až do roku 2030 postupně klesat. Plyn a zkapalněný zemní plyn proto budou hrát v evropském energetickém mixu menší roli, což bude dalším impulsem pro obnovitelné zdroje a potenciálně větší roli pro jadernou energii a uhlí.

Pokud by byl skutečně dostavěn dnes „stopnutý“ plynovod Nord Stream 2, trend by byl přesně opačný. Podíl ruského plynu a také ruského LNG by se zvýšil na více než 40 % z celkové evropské spotřeby energií. Místo toho se tento podíl do roku 2030 sníží na přibližně 20 %, protože stávající smlouvy nebudou obnoveny. Aby se usnadnil další dovoz LNG, byla po celé Evropě naplánována řada terminálů pro opětovné zplyňování. Některé z nich budou nové, další jejich majitelé a provozovatelé „oživují“ po období nečinnosti.

Pokud by se ruské toky zastavily zítra, plyn, který je v současné době ve skladech (asi z 35 % naplněn), by pravděpodobně došel ještě před koncem roku, a Evropu čekala opravdu krutá zima. Pokud by se země nedohodli na společném nákupu a vzájemně soutěžily o omezené zdroje plynu, cena zemního plynu by se mohla vyšplhat na více než 100 dolarů za milion britských termálních jednotek (MMBtu). Což je zhruba 2,5násobek spotových cen dosažených během panického dubna letošního roku.

Takové ceny by samozřejmě znamenaly dodávek energie a rozsáhlé změně v energetice. V Evropě již došlo k omezení výroby hnojiv, oceli a papíru, což je zatím pouze předzvěst možných ekonomických problémů. V případě extrémního scénáře velmi chladné zimy by nebyl v bezpečí před přerušením dodávek ani sektor domácností.

Mimo Evropu mohou vyšší ceny zemního plynu ve střednědobém horizontu zpomalit růst asijské poptávky po této surovině. To znamená, že kontinent zůstane závislý na topném oleji a uhlí. Podle některých scénářů může být asijská poptávka po LNG trvale snížena a urychleno zavádění obnovitelných zdrojů energie.

Trhy jsou optimistické

Více než 20 projektů LNG s celkovou kapacitou přes 180 milionů tun ročně v poslední době ohlásilo určitý pokrok ve vývoji. Aby měl trh jistotu dodávek LNG v roce 2030, bude potřebovat více než 150 milionů t/rok z plánovaných 186 milionů t/rok, což znamená, že se musí realizovat více než 80 % rozpracovaných projektů. Což je extrémně vysoké procento; obvykle ztroskotá výrazně větší podíl nových projektů.

Na špici pomyslného pelotonu jsou americké projekty. Některé z nich byly rozpracovány a čekalo se na navýšení poptávky, takže v současné situaci jim investoři vdechli nový život. Projekty jako Lake Charles společnosti Energy Transfer a Rio Grande společnosti NextDecade, které byly dříve „u ledu“, po invazi ohlásily obchody v hodnotě 9,45 milionu tun ročně.

Dobrým příkladem nové situace na trhu je byl obrat francouzského hráče Engie; ten v listopadu 2020 odstoupil od jednání se společností NextDecade, ale nyní změnil názor a uzavřel se stejným projektem kontrakt na 1,75 milionů tun ročně.

Celosvětově však připravované projekty ještě zdaleka nejsou schopny zachránit trh. Zahrnuje projekt Rovuma Area 4 LNG s kapacitou 15 milionů tun ročně, který má být umístěn v sousedství projektu Area 1 LNG společnosti TotalEnergies v aktuálně ohroženém regionu Palma v Mosambiku. Všeobecně se neočekává, že by se na tomto projektu začalo v dohledné době znovu pracovat.

Řada zemí může samozřejmě na nové situaci získat. V zajímavé pozici je například Mexiko, které se díky své geografické poloze a tomu, že není závislé na dopravě skrze Panamský průplav dostává do pozice význačného dodavatele pro asijský trh.

Co bude dělat Rusko?

Pokud Evropa splné své sliby, Rusko se obrátí při hledání zákazníků jinam. Přibližně 20 % ruské ropy směřuje do Číny a prodej zemního plynu tam díky plánované stavbě dalšího plynovodu (Síla Sibiře II) jistě poroste. Vzájemný obchod ovšem nemůže zázračně posílit přes noc.

Název je v tomto případě poněkud matoucí, protože proti původní Síle Sibiře se v zásadním směru liší. Dnes fungující plynovod vede z východosibiřských nalezišť (Kovykta a Čajanda), ze kterých dnes stejně není možné dodávat plyn na trhy západně od Ruska. Jinak řečeno, vývoz plynu do Číny nijak neukrajuje z ruského exportu na západ. Síla Sibiře 2 má vést z poloostrova Jamal na severozápadě Sibiře – a zároveň naleziště, které zásobuje i evropské trhy.

Ruský obrat na východ tedy pomalu nabíral na obrátkách již téměř 15 let, Čína ale zatím stále představuje poměrně malou část ruského odběru. Zhruba 60 procent ruského vývozu ropy směřuje do evropských zemí; podíl Číny je zhruba 20 procent. V případě zemního plynu je nepoměr ještě vyšší: Čína odebírala v roce 2020 zhruba 5 procent ruského exportu. Na Evropskou Unii a Turecko připadalo více než 70 procent celkového ruského vývozu zemního plynu.

Obrat Ruska na východ je totiž omezen geologií, geografií a geopolitikou. Rusko má více zdrojů ropy a zemního plynu na západní Sibiři než na východě, což ztěžuje obsluhu Asie. Stávající infrastruktura je také nastavena tak, aby posílala energii do Evropy. Ochota Číny financovat tak rozsáhlou změnu – přepojení ruské exportní infrastruktury směrem na východ – je nejasná.

Rusko je dnes třetím největším světovým producentem ropy za Spojenými státy a Saúdskou Arábií. V lednu 2022 činila celková produkce ropy v Rusku 11,3 milionů barelů denně (mb/d). Pro srovnání, celková produkce ropy v USA činila 17,6 mb/d, zatímco v Saúdské Arábii se těžilo 12 mb/d.

V roce 2020 bylo Rusko druhým největším producentem zemního plynu po Spojených státech. Vytěžilo zhruba 637 miliard m3. Na vývoz šla více než třetina, zhruba 240 miliard m3. Zhruba 90 procent tohoto množství šlo do Evropy, a to téměř výlučně prostřednictvím stávajících plynovodů.

Ruská vláda usiluje o to, aby se stala globálním dodavatelem zemního plynu; v roce 2020 schválila svůj nejnovější plán energetické politiky, který upřednostňuje rozvoj a diverzifikaci vývozu energie a usiluje o výrazné zvýšení investic do zkapalněného zemního plynu (LNG), zejména v arktické oblasti. Konkrétně v případě zemního plynu je cílem strategie zvýšit vývoz LNG na úroveň nad 120 miliard m3, a pak až na 300 miliard m3 v roce 2035. Zvýšení kapacity vývozu LNG by Rusku umožnilo konkurovat na exportních trzích mimo Evropu.

Závislost Evropy na dodávkách ruského plynu se v posledním desetiletí zvýšila. Spotřeba zemního plynu v regionu zůstala v tomto období celkově zhruba stejná, ale těžba klesla o třetinu a rozdíl vyrovnal zvýšený dovoz. Podíl dodávek ruského plynu zvýšil z 25 % celkové poptávky po plynu v regionu v roce 2009 na zhruba 32 % v roce 2021.

Válka na Ukrajině přinesla po celé Evropské unii obrovské změny v oblasti energetiky. Jednotlivé země přichází s úplně novými koncepty, jak současnou krizi a budoucí rizika řešit. Řadí se k nim i Německo. Tamější ministr hospodářství Robert Habeck v této souvislosti uvedl, že snížení závislosti na ruském plynu až na deset procent v příštích dvou letech si vyžádá ze strany Německa obrovské úsilí.

Habeck před několika dny řekl, že kvůli aktuální geopolitické situaci musí Německo zrychlit svůj přechod na obnovitelné zdroje energie, jako třeba i oblast vodíkového hospodářství. Německý vicekancléř ale zároveň ujistil, že Německo na nové energetické koncepci i celkových změnách v této oblasti usilovně pracuje. Informoval o tom server Montel.

Německý ministr také uvedl, že se zemi už částečně podařilo svou závislost na Rusku snížit. V případě dodávek zemního plynu až o dvacet procent. Do konce letošního roku by pak mělo být toto snížení ještě dramatičtější, a to až na celkových třicet procent.

„Rychlý energetický přechod je tím nejlepším způsobem, jak v budoucnu dosáhnout cenově dostupných, nezávislých a zabezpečených energetických dodávek,“ uvedl v nědeli Robert Habeck.

Do budoucna chce Německo více stavět také na zkapalněném zemním plynu, jehož dovoz chce tato země do roku 2024 zvýšit na až 33 miliard metrů krychlových za rok. V této souvislosti proto Německo plánuje třeba i výstavbu dalších LNG terminálů, které takové změny v oblasti německé energetické politiky umožní.

Zastavení dodávek ruského plynu by zemi uvrhlo do recese, uvádí pravidelná společná ekonomická zpráva několika německých ekonomických ústavů a institucí. Hlavní propad by přišel příští rok. I tak by 2023 podle odhadů přinesl menší propad HDP než „covidový“ rok 2020.

Německá ekonomika se stejně jako zbytek Evropy ocitla v obtížné situaci: potýká se velikou mírou nejistotou a výpadky dodávek, které vedly k nejvyšší míře inflace za poslední desetiletí. Z tohoto pohledu je celkem pochopitelné, že Německo se brání zavedení těch nejúčinnějších sankcí proti Rusku – tedy embargu na dodávky fosilních paliv. Ale jaké důsledky by takové embargo skutečně mělo?

Na to se pokusili odpovědět přední německé ekonomické výzkumné ústavy ve své pravidelné půlroční zprávě o výhledech německé ekonomiky (zpráva je v němčině dostupná z této stránky). Jejich odpověď není rozhodně potěšující: největší ekonomiku by postihla recese, která by se jistě podepsala na hospodářské kondici celé Evropy. Ale nešlo by přitom o nejhorší výsledek této zatím mladé dekády.

Začneme představení zprávy ale trochou kontextu. Německé zotavení z pandemické krize zatím pokračuje, byť v důsledku války na Ukrajině zpomaluje. Pokud se nic nezmění, v roce 2022 očekávají tvůrci zprávy růst HDP o 2,7 % a v roce 2023 o 3,1 %.

Jak řečeno, bez války by mohla být situace lepší: „Proces oživení německé ekonomiky se opět opožďuje. Hospodářský vývoj určují protichůdné síly, které všechny zvyšují ceny,“ shrnul závěry zprávy Stefan Kooths, viceprezident a ředitel výzkumu hospodářských cyklů a růstu v Kielském institutu pro světovou ekonomiku.

Na jedné straně doznívají pandemická omezení, což pomáhá růstu výkonu služeb. Ovšem stále přetrvávají problémy v dodavatelském řetězci, která narušují výrobu v mnoha odvětvích a podnicích. K tomu se přidávají otřesy způsobené válkou na Ukrajině, které zatěžují hospodářskou aktivitu jak na straně nabídky, tak na straně poptávky.

Inflaci tak nahrává několik faktoru: inflační účinek měly již vládní stimulační balíčky během pandemie. A nyní situacei zhoršují rostoucí ceny kritických energetických komodit po ruské invazi na Ukrajinu. To je obrázek, který známe i u nás, byť míra podpory ekonomiky během pandemie se u nás a v Německu přece jen lišila. Ale to nechejme stranou, protože teď se dostává k té nejzajímavější části zprávy.

Vzhledem k vysoké míře nejistoty ohledně dodávek energií z Ruska, které jsou důležité pro ekonomickou výkonnost Německa, vypočítaly instituty ve své jarní zprávě dva scénáře. Jeden – takzvaný „základní“ – předpokládá, že dodávky plynu budou pokračovat jako nomrálně a nedojde k další eskalaci ekonomických dopadů války na Ukrajině. Druhý předpokládá náhlé zastavení dodávek ruských energií, označme ho třeba za „nepříznivý“ (i když samozřejmě, ve všem nepříznivý není).

Podle základního scénáře se hrubý domácí produkt (HDP) Německa v roce 2022 zvýší o 2,7 %. Dodejme, že své poslední zprávě před šesti měsíci ústavy předpovídaly růst 4,8 procenta. Hlavními důvody nižšího růstu jsou válka na Ukrajině a také nečekaně špatný průběh pandemie během uplynulé zimy. Co by stalo, kdyby Rusko vyplo ropu a především plyn? Podle předpovědi by německá ekonomika v letošním roce rostla „jen“ o 1,9 %.

Ale to je dáno do značné míry tím, že letošní topná sezóna je za námi. Odstávky energií by se plně projevily v roce 2023. V případě „nepříznivého“ scénáře by totiž HDP klesnout o 2,2 procenta. Pro srovnání: v roce 2020 se německá ekonomika v důsledku pandemie „srazila“ o 4,6 procenta.

Případný propad německé ekonomiky se tak nedá srovnat například s dopadem sankcí na ruskou ekonomiku. Ta se podle odhadů během letošního roku zmenší o více než 10-12 procent. A tyto odhady platí pro případě, že Evropa nezavede sankce na ropu a zemní plyn, tedy dva hlavní vývozní artikly Ruska.

Abychom nic nezastírali, dodejme, že v součtu by podle předpovědi expertů byl dopad odstřižení od ruských energií větší než dopad covidu. Když se nedíváme pouze na kalendářní roky a odečtou se od sebeoba scénáře, odstřižení dodávek ruského plynu by Německo celkem stálo zhruba 6,5 procenta HDP. To v přepočtu odpovídá přibližně 220 miliardám eur.

Již zmíněný Stefan Kooths v tiskové zprávě shrnul závěry zprávy a z ní vyplávající doporučení takto: „Pokud by došlo k přerušení dodávek plynu, německá ekonomika by prošla prudkou recesí. Z hlediska hospodářské politiky by pak bylo důležité podpořit konkurenceschopnou výrobu tak, aby se zároveň neoddalovaly strukturální změny.“ Případná podpora by tedy měla být směřována tak, aby v ekonomice mohly proběhnut nutné změny a přežily v první řadě ty podniky, které mají šanci uspět. V průmyslových odvětvích s vysokou spotřebou plynu podle Koothes změna proběhne rychle i v případě, že embargo nebude uplatněno. Závislost na levném ruském plynu je totiž v každém případě nežádoucí.

Při zmírňování dopadů případné energetické krize by politici podle německého ekonoma měli věnovat pozornost tomu, aby ji špatně necílili. Pokud budou takové podpůrné programy rozdávány plošně, povede to k dalšímu zvýšení inflace a sníží se motivace přizpůsobit se vysokým cenám energií. Což pak jen prohloubí problémy nízkopříjmových domácností a zvýší celkové ekonomické náklady na řešen krize.

Ruská energetická zbraň v číslech

Rusko je dnes třetím největším světovým producentem ropy za Spojenými státy a Saúdskou Arábií. V lednu 2022 činila celková produkce ropy v Rusku 11,3 milionů barelů denně (mb/d). Pro srovnání, celková produkce ropy v USA činila 17,6 mb/d, zatímco v Saúdské Arábii se těžilo 12 mb/d.

Přibližně 60 % ruského vývozu ropy směřuje do zemí OECD a dalších 20 % do Číny. V listopadu, což je poslední měsíc, za který jsou k dispozici oficiální měsíční statistiky o ropě, dovezla Evropa z Ruska celkem 4,5 mb/d ropy (34 % celkového dovozu). Země OECD Asie a Oceánie dovezly v listopadu z Ruska celkem 440 tis. mb/d ropy (5 % celkového dovozu), zatímco země OECD Severní a Jižní Amerika 625 tis. mb/d (17 % celkového dovozu).

Prostřednictvím systému Družba dodává do Evropy zhruba 750 kb/d. Bezprostředně ohroženo je denní dodávky zhruba čtvrt milionu barelů ruské ropy, které putují přes Ukrajinu jeho jižní větví. Z ní jsou přímo zásobovány Maďarsko, Slovensko a Česká republika.

Největším jednotlivým odběratelem ruské ropy je Čína. V roce 2021 odebírala v průměru 1,6 mb/d ropy. Zhruba polovinu dodávaly do země ropovodní, druhá polovina putovala po moři. Rusko je rovněž významným dodavatelem ropy do Běloruska, Rumunska a Bulharska a produktů do většiny zemí bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajiny. 

V roce 2020 bylo Rusko druhým největším producentem zemního plynu po Spojených státech. Vytěžilo zhruba 637 miliard m3. Na vývoz šla více než třetina, zhruba 240 miliard m3. Zhruba 90 procent tohoto množství šlo do Evropy, a to téměř výlučně prostřednictvím stávajících plynovodů.

Ruská vláda usiluje o to, aby se stala globálním dodavatelem zemního plynu; v roce 2020 schválila svůj nejnovější plán energetické politiky, který upřednostňuje rozvoj a diverzifikaci vývozu energie a usiluje o výrazné zvýšení investic do zkapalněného zemního plynu (LNG), zejména v arktické oblasti. Konkrétně v případě zemního plynu je cílem strategie zvýšit vývoz LNG na úroveň nad 120 miliard m3, a pak až na 300 miliard m3 v roce 2035. Zvýšení kapacity vývozu LNG by Rusku umožnilo konkurovat na exportních trzích mimo Evropu.

Závislost Evropy na dodávkách ruského plynu se v posledním desetiletí zvýšila. Spotřeba zemního plynu v regionu zůstala v tomto období celkově zhruba stejná, ale těžba klesla o třetinu a rozdíl vyrovnal zvýšený dovoz. Podíl dodávek ruského plynu zvýšil z 25 % celkové poptávky po plynu v regionu v roce 2009 na zhruba 32 % v roce 2021

Rekordní inflace

Případné zastavení dodávek ruských dodávek se samozřejmě nepříznivě projeví i na dalších aspektech německé politiky. Prognóza inflace v „základním scénáři“ činí pro rok 2022 6,1 procenta, což je nejvyšší číslo za posledních 40 let. V případě zastavení dodávek energie by se dokonce zvýšila na 7,3 procenta, což je rekordní hodnota v poválečném Německu. Také míra inflace v příštím roce ve výši 2,8 procenta (zastavení dodávek: 5 procent) zůstane výrazně nad průměrnou hodnotou od sjednocení.

Podle základního scénáře klesne míra nezaměstnanosti z loňských 5,7 procenta na 5,0 procenta (2022 a 2023). Nepříznivý scénář předpokládá nezaměstnanost ve výši 5,2 procenta (2022) a 6,0 procenta (2023). Otřes by měl do značné míry měl zmířnit „kurzarbeit“.

Autoři zprávy očekávají, že se výrazně sníží schodek německých veřejných financí. Skončí totiž pandemická fiskální podpora, vládní příjmy se v důsledku konjunktury zvýší a dodatečné prostředky určené na ochranu klimatu a obranu se pravděpodobně začnou čerpat pouze pomalu. Podle prognózy klesne deficit v letošním roce na 52,2 miliardy eur a v příštím roce na 27,9 miliardy eur. V případě zastavení dodávek plynu se v roce 2022 očekává deficit ve výši něco málo přes 76 miliard eur (2,0 % HDP) a v roce 2023 ve výši zhruba 160 miliard eur (4,1 % HDP).

Společnou ekonomickou prognózu vypracovaly Německý institut pro ekonomický výzkum (DIW Berlin), Ifo Institut (Mnichov), Kielský institut pro světovou ekonomiku (IfW Kiel), Institut pro ekonomický výzkum v Halle (IWH) a RWI (Essen).

Systémová opatření ze strany Evropy by mohla Rusko prakticky okamžitě o miliardové příjmy z ropy a plynu, tvrdí nová iniciativa.

Zakázat lety po pevninské Evropě, zakázat auta v centrech měst, městkou hromadnou dopravu dát zadarmo, teplotu vytápění omezit maximálně na 18°C. To je jen část opatření, která podle nového plánu mají zabránit ruské vládě, aby mohla financovat válku na Ukrajině z prodejů fosilních paliv do Evropy (zde v PDF).

Její tři autoři (Marka Lynas, Rauli Partanen a Joris van Dorp) jsou zastánci rychlého přechodu k nízkoemisní energetice, jejichž snaze dodala na naléhavosti ruská invaze na Ukrajinu. Nyní volají po extrémně rychlému odchodu od ruských paliv kombinací ekonomické mobilizace, rychlého nastartování stojících jaderných elektráren, novodobé obdoby Marshallova plánu a obecné panevropské solidarity.

Mají nepochybně pravdu, že Evropa dnes stojí ve velmi paradoxní situaci, kdy posílá značné finanční obnosy oběma bojujícím stranám. A to i přesto, že jednu z nich prakticky všechny státy Evropské Unie (s výjimkou snad jen Maďarska) jednoznačně odsuzují jako agresora a mimo jiné viní z válečných zločinů. Co víc: agresorovi posílá Evropa podstatně více peněz než jeho oběti.

Ostatně, nezastírají to ani vrcholní představitelé evropského bloku. Jak řekl šéf evropské diplomacie Josep Borrell: „Poskytli jsme Ukrajině téměř miliardu euro To se může zdát hodně, ale jednu miliardu eur každý den platíme Putinovi za energii, kterou nám dodává. Od začátku války jsme mu dali 35 miliard eur [tedy zhruba 875 miliard korun, pozn.red.], zatímco Ukrajině jsme dali 1 miliardu eur na zbrojení.“ Samozřejmě, řekl to již 6. dubna, od té doby na kontech ruských společností několik miliard eur přibylo.

Není vlastně divu, že v takové schizofrenní situaci se rodí i radikální nápady. Tak co vlastně autoři nové zprávy chtějí?

Jejich cíle jsou velmi ambiciózní: „Došli jsme k závěru, že je možné okamžitě eliminovat dovoz ruského plynu do Evropy,“ tvrdí ve svém textu. Dodejme, že v loňském roce Evropa dovezla z Ruska celkem 155 miliard metrů krychlových plynu, tedy necelých 15násobek české spotřeby (ta v roce 2021 činila necelých 9,5 miliard metrů krychlových).

Vzhledem k ohromnému objemu Evropou spotřebovaného ruského plynu se ve „slušné společnosti“ o tak radikálním kroku vůbec nemluví. Mezinárodní energetická agentura nedávno zveřejnila desetibodový plán na snížení poptávky po fosilních palvech v členských zemích Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). I ten řadě politiků a části veřejnsoti přišel příliš radikální. Zahrnoval nápady jako dotace na hromadnou dopravu, snížení maximální rychlosti a omezení obchodních letů.

Podle autorů nové zprávy, která vyšla pod hlavičkou organizace RePlanet, je to příliš málo. Taková opatření by snížila poptávku ve vyspělých ekonomikách o 2,7 milionu barelů denně, což je stále podstatně méně než ruský vývoz ropy do Evropy. Autoři tvrdí, že je třeba jít ještě dál, a tvrdí, že přišli na to, jak eliminovat 25 % veškeré spotřeby ropy v Evropě.

„Navrhujeme zákaz všech služebních letů, soukromých letadel a vnitřních letů v rámci Evropy, abychom ušetřili ropu, a také zákaz používání automobilů ve městech,“ uvedli. „To by mělo být kombinováno s bezplatnou veřejnou dopravou. Ačkoli dopady tohoto opatření není snadné vyčíslit, domníváme se, že by to mohlo zdvojnásobit snížení spotřeby ropy nad rámec návrhu IEA.“

Dalším radikálním krokem by mělo být snížení teploty v budovách zhruba o 4 °C a urychlení tempa stavby dalších elektráren, tedy především fotovoltaických a větrných. Snížení teploty v budovách je obecně považováno za relativně účinný, ovšem velmi těžko vymahatelný způsob, jak docílit úspor. Takto razantní snížení by nejspíše muselo opravdu být doprovázeno buď extrémním zvýšením ceny, nebo nějakými velmi nezvyklými „donucovacími prostředky“.

Významnou roli v představách autorů zprávy hraje evropské jádro. K nahrazení plynu, který Evropa nakupuje z Ruska, autoři doporučují opatření zahrnující zastavení vyřazování jaderných elektráren v Německu, Švédsku a Belgii – a to včetně nastartování v poslední době odstavených reaktorů (německá vláda zatím tuto možnost odmítá).

Důležitou roli by podle nich mohla sehrát i flotila největší evropské mocnosti v jaderné energetice, tedy Francie. Autoři poznamenávají, že francouzská jaderná flotila má v provozu méně než 60 % kapacity své celkové kapacity (30-40 GW z maximálního výkonu 61 GW), a to kvůli řadě různých problémů, které by se podle autorů plánu měly řešit s mnohem větší naléhavostí než doposud.

Například robíhající údržbu navrhují dokončit co nejrychleji s maximálním nasazením personálu ve směnném provozu. Všechny odstávky, které nemají skutečně závažné a neodkladné příčiny pak okamžitě přerušit, aby bylo možné i tyto reaktory co nejdříve znovu uvést do provozu. Vážnější obtíže podle nich bude čas řešit, až až pomine současná naléhavá situace (tedy asi ne dříve než v roce 2023).

Francie má totiž kromě své flotily jaderných elektráren i tu výhodu, že je dobře propojena s okolními zeměmi. Má velkokapacitní vedení do Německa, Itálie, Belgie, Spojeného království, Španělska a Švýcarska, které by umožnilo francouzský vývoz elektřiny do těchto zemí a dalších, s nimi sousedících, aby se vyrovnaly výpadky ve výrobě elektřiny ze zemního plynu.

Německé jádro bez šance

Německá ministerstva hospodářství a životního prostředí ve společném prohlášení ze začátku března uvedla, e náklady a rizika prodloužení provozu německých jaderných elektráren kroku převažují nad „omezenými“ přínosy. Analýza vznikla jako reakce na otázku, zda by krok nemohl přispět ke snížení závislosti na ruských palivech. “Po zvážení přínosů a rizik se prodloužení provozní životnosti zbývajících tří jaderných elektráren nedoporučuje, a to i s ohledem na současnou plynovou krizi,” uvedly resorty.

Zbývající tři německé jaderné elektrárny, které mají být odstaveny do konce roku, provozují energetické společnosti EnBW, RWE a E.ON. Na konci roku 2021 jich ještě bylo šet, tři z nich však byly podle plánu odstaveny.

Ministerstva došla k závěru, že aby se prodloužení provozu vůbec vyplatilo, muselo by být nejméně na 3 až 5 let. Ale zároveň dospělo k závěru, že v tomto časovém horizontu by příspěvek jaderných elektráren k celkové výrobě byl údajně relativně malý. A lze ho ve stejném horizontu nahradit z jiných zdrojů, například dovozem zkapalněného plynu.

Co Evropané na šetření?

Samotné zdůvodnění autorů zprávy je naprosto vnitřně konzistentní a těžko upřít, že dává smysl: „Je morálně a politicky neudržitelné, aby Evropa financovala Putinovu válečnou mašinérii – platila za stejné rakety a bomby, které padají na ukrajinské školy a nemocnice – a zároveň se údajně sjednotila, aby Putina zastavila prostřednictvím sankcí. Existuje pouze jedno řešení. Musíme zastavit proud peněz, které Kremlu posíláme tím, že okamžitě zastavíme dovoz ruských fosilních paliv.“

I když my o tom v redakci pochybujeme, autoři se domnívají, že opatření by nemusela být nutně příliš nepopulární. Nedávný výzkum veřejného mínění provedený společností Savanta ComRes dospěl k závěru, že 41 % dotázaných ve Spojeném království, Německu, Polsku, Francii, Švédsku a Nizozemsku uvedlo, že „rozhodně souhlasí“ s tím, že by jejich země měla okamžitě přestat nakupovat ruskou ropu a plyn. Pouze 6,4 % s tím rozhodně nesouhlasilo.

O něco více než 40 % respondentů uvedlo, že by byli ochotni akceptovat přídělový systém dodávek energie, aby bylo možné řídit poptávku. A zhruba 53 % respondentů pak řeklo, že by jedli méně masa, aby se snížila poptávka po obilí, jehož dostupnost (či přesněji řečeno cena) je válkou také dotčena.

Je asi logické předpokládat, že evropská veřejnost nemá přesnou představu, co by odstřižení od ruských fosilních paliv znamenalo. Na druhou stranu je celkem zjevné, že Evropa stojí před obtížným dilematem, a potřeba rázných řešení bude jen růst.

Podobných výzev dost možná bude jen přibývat. Zvláště pokud Rusko v příštích dnech opravdu zahájí připravovanou ofenzívu na východě Ukrajiny, a bude si při ní počínat tak bezohledně jako dosud. Budou Evropané tak otrlí, aby dokázali nepřepočítávat mrtvé – či spíše desítky tisíc mrtvých – na jednotlivé stupně na termostatu? Nebo se naše kolektivní svědomí pohne? Nezvyklá doba klade nezvyklé otázky.

Ruská energetická zbraň v číslech

Rusko je dnes třetím největším světovým producentem ropy za Spojenými státy a Saúdskou Arábií. V lednu 2022 činila celková produkce ropy v Rusku 11,3 milionů barelů denně (mb/d). Pro srovnání, celková produkce ropy v USA činila 17,6 mb/d, zatímco v Saúdské Arábii se těžilo 12 mb/d.

Přibližně 60 % ruského vývozu ropy směřuje do zemí OECD a dalších 20 % do Číny. V listopadu, což je poslední měsíc, za který jsou k dispozici oficiální měsíční statistiky o ropě, dovezla Evropa z Ruska celkem 4,5 mb/d ropy (34 % celkového dovozu). Země OECD Asie a Oceánie dovezly v listopadu z Ruska celkem 440 tis. mb/d ropy (5 % celkového dovozu), zatímco země OECD Severní a Jižní Amerika 625 tis. mb/d (17 % celkového dovozu).

Prostřednictvím systému Družba dodává do Evropy zhruba 750 kb/d. Bezprostředně ohroženo je denní dodávky zhruba čtvrt milionu barelů ruské ropy, které putují přes Ukrajinu jeho jižní větví. Z ní jsou přímo zásobovány Maďarsko, Slovensko a Česká republika.

Největším jednotlivým odběratelem ruské ropy je Čína. V roce 2021 odebírala v průměru 1,6 mb/d ropy. Zhruba polovinu dodávaly do země ropovodní, druhá polovina putovala po moři. Rusko je rovněž významným dodavatelem ropy do Běloruska, Rumunska a Bulharska a produktů do většiny zemí bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajiny. 

V roce 2020 bylo Rusko druhým největším producentem zemního plynu po Spojených státech. Vytěžilo zhruba 637 miliard m3. Na vývoz šla více než třetina, zhruba 240 miliard m3. Zhruba 90 procent tohoto množství šlo do Evropy, a to téměř výlučně prostřednictvím stávajících plynovodů.

Ruská vláda usiluje o to, aby se stala globálním dodavatelem zemního plynu; v roce 2020 schválila svůj nejnovější plán energetické politiky, který upřednostňuje rozvoj a diverzifikaci vývozu energie a usiluje o výrazné zvýšení investic do zkapalněného zemního plynu (LNG), zejména v arktické oblasti. Konkrétně v případě zemního plynu je cílem strategie zvýšit vývoz LNG na úroveň nad 120 miliard m3, a pak až na 300 miliard m3 v roce 2035. Zvýšení kapacity vývozu LNG by Rusku umožnilo konkurovat na exportních trzích mimo Evropu.

Závislost Evropy na dodávkách ruského plynu se v posledním desetiletí zvýšila. Spotřeba zemního plynu v regionu zůstala v tomto období celkově zhruba stejná, ale těžba klesla o třetinu a rozdíl vyrovnal zvýšený dovoz. Podíl dodávek ruského plynu zvýšil z 25 % celkové poptávky po plynu v regionu v roce 2009 na zhruba 32 % v roce 2021.

Na neformálním summitu Evropské rady, který se konal na sklonku minulého týdne ve francouzském Versailles, se nejvyšší představitelé členských zemí EU v zásadě shodli na tom, že je třeba výrazně urychlit snižování energetické závislosti na Rusku. Hodlají toho dosáhnout snižováním využívání fosilních paliv, diverzifikací tras a dodávek prostřednictvím výraznějšího začlenění zkapalněného zemního plynu (LNG), bioplynu a vodíku, rychlejším rozvojem obnovitelných zdrojů, lepším propojením plynových a elektrických sítí a zvyšováním energetické účinnosti. V plánu je rovněž navyšování kapacit zásobníků plynu. Na okamžitém zastavení dodávek ruského plynu, ropy či uhlí do EU, které nevrhli někteří europoslanci včetně několika českých, se ale prezidenti a premiéři v dohledné době neshodli.

Nejsilnější evropská ekonomika, tedy německá, otevřeně přiznává, že její závislost na ruském plynu je značná a že její okamžité nebo příliš rychlé ukončení by mohlo znamenat značné hospodářské problémy. Přesto chce Německo do konce roku ukončit alespoň dovoz uhlí a ropy z Ruska. Listu Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung, na který se odvolává ČTK, to řekl ministr hospodářství Robert Habeck. „Když se to podaří, budeme na podzim nezávislí na ruském uhlí a na konci roku prakticky nezávislí na ropě z Ruska,“ uvedl.

Podíl ruských dodávek plynu do Německa činí podle ministerstva 55 procent, u uhlí je to 50 procent a u ropy 35 procent. Rychlejšímu snižování dodávek ruského plynu brání například to, že Německo zatím nemá terminál na dovoz zkapalněného plynu. Plánuje jich sice vybudovat několik, ale podle odhadů expertů lze jejich zprovoznění očekávat nejdříve za čtyři roky.

Podobně odměřené jako Německo je i Nizozemsko. Důvodem je to, že i jeho závislost na ruských plynových zdrojích je poměrně značná.

Brzké odpojení od ruského plynu nakonec na summitu nepodpořila ani Česká republika. „Okamžité odstřižení od ruského plynu není cesta, kterou bychom měli jít,“ uvedl na Twitteru premiér Petr Fiala.

Italové pospíchají

K rychlejšímu omezování ruského plynu se odhodlala Itálie. Její ministr zahraničí Luigi Di Maio oznámil, že země do dvou měsíců sníží svou závislost na ruském zemním plynu na polovinu. Deficit se pokusí kompenzovat větším odběrem z Angoly, Konga, Alžírska či Kataru. „Za dva měsíce budeme schopni snížit závislost Itálie na ruském plynu na polovinu a v zimě na tom budeme ještě lépe. Už nebudeme závislí na Rusku,“ uvedl Luigi Di Maio.

Podle údajů webu Statista se dodávky ruského plynu v roce 2020 podílely na italské spotřebě 46 procenty. V České republice přitom tento podíl ve stejné době činil zhruba dvě třetiny. Některé další evropské země jsou na tom však, co se týče závislosti na Rusku, ještě mnohem hůře: zcela závislé na ruském plynu jsou například Bosna a Hercegovina, Severní Makedonie a Moldavsko.

Návrat uhlí?

Začaly se rovněž objevovat úvahy o tom, že plynovou závislost na ruských zdrojích bude třeba řešit návratem k uhlí. Několik zemí EU již pozastavilo své plány na postupné ukončení jeho těžby, píše například portál Euractiv. A podobné úvahy se již objevují i u nás. „Existuje dočasná role uhlí, o kterém jsme doufali, že do konce tohoto desetiletí z energetického mixu zmizí. Zůstane však déle. Budeme ho potřebovat, dokud nenajdeme alternativní zdroje. Do té doby ani ta nejzelenější vláda uhlí úplně nevyřadí,“ uvedl pro Seznam Zprávy vládní zmocněnec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška. Podle Euractivu se již dokonce několik českých podniků k tomuto kroku – tedy k návratu k uhlí – odhodlalo.

Podobně uvažují i v Bulharsku. Jeho ambiciózní plány postavit velkou plynovou elektrárnu padly a země je rozhodnuta udržet svůj uhelný průmysl až do výstavby minimálně dvou nových jaderných reaktorů. A i Rumunsko již oznámilo, že sice neplánuje otevírat žádné nové doly, ale že se zvýší kapacita těžby v těch stávajících.

Německo s návratem k uhlí zatím nepočítá, jeho Agentura pro energetickou síť však uhelné elektrárny v zemi vyzvala, aby zůstaly v pohotovosti pro případ potřeby. To Italové, kteří plánovali odejít od uhlí do roku 2025, jsou vůči této surovině vstřícnější. Deklaroval to již i italský premiér Mario Draghi, podle nějž „znovuotevření uhelných elektráren může být nezbytné k nahrazení případného nedostatku v nejbližší budoucnosti“.

Evropská komise hodlá významně urychlit ukončení závislosti Evropské unie na ruském plynu. Navrhuje, aby se již letos dovoz plynu snížil o dvě třetiny s tím, že k úplnému ukončení ruských dodávek by mělo dojít mnohem dříve než v roce 2030. Dosáhnout toho chce rychlejším přechodem na alternativní dodávky a čistou energii. O dalším jednotném postupu jednají představitelé EU právě dnes ve francouzském Versailles.

Úplný zákaz dovozu ropy, zemního plynu a uhlí z Ruska již oznámily USA a přestat dovážet ruskou ropu chce do konce roku také Velká Británie. Naopak Německo či Nizozemsko se rychlému odstřižení od ruských zdrojů brání. Argumentují tím, že okamžité odstřižení by mohlo způsobit velké hospodářské škody a vyvolat ekonomickou recesi.  

Podle předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové však bezprostřední ekonomický kolaps nehrozí, EU totiž nakoupila dostatek zkapalněného zemního plynu (LNG), aby byla až do konce zimy nezávislá na dovozu z Ruska.

K rychlému odklonu od ruských energetických zdrojů vyzval i místopředseda Evropské komise Frans Timmermans. „Nastal čas řešit naše zranitelná místa a rychle se stát nezávislejšími v našich možnostech v oblasti energetiky. Přejděme na obnovitelné zdroje energie rychlostí blesku,“ apeloval.

Tyto plány podpořilo i osm desítek poslanců Evropského parlamentu, kteří vyzvali k okamžitému zastavení dodávek plynu a ropy z Ruska. Připojili se k otevřenému dopisu, který inicioval europoslanec a bývalý litevský premiér Andrius Kubilius. Dopis podepsalo i několik českých europoslanců, konkrétně Alexandr Vondra (ODS), Martina Dlabajová (ANO), Michaela Šojdrová (KDU-ČSL), Luděk Niedermayer (TOP 09) a Evžen Tošenovský (ODS). Podporu embargu na twitteru pak vyjádřili i europoslanec za TOP 09 a bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil nebo europoslankyně Veronika Vrecionová (ODS).

Podle Alexandra Vondry je plán na snížení závislosti na plynu z Ruska „slabý“. „Je to chyba, protože my tímto Rusku oznámíme dopředu, že na něm závisíme, místo toho, abychom to hráli trochu jako poker. Evropa se mentálně nenastavila do světa, který nás teď čeká,“ řekl ČTK.

Na vládní úrovni by v současné době zřejmě okamžitý zákaz dovozu fosilních paliv z Ruska podpořilo Polsko či Španělsko a pravděpodobně by se mu nebránila ani Česká republika.

Moskva v reakci na prohlášení vrcholných představitelů EU reagovala varováním, že západní sankce na ruskou ropu by ji mohly přimět k okamžitému uzavření hlavního plynovodu do Evropy.

Kozel zahradníkem

Mezi zeměmi, které se takto radikálnímu postupu brání, je i nejsilnější ekonomika Evropy – Německo. Jeho obavy jsou zřejmě namístě. Výzkumný pracovník Německého institutu pro hospodářský výzkum (DIW) Guido Baldi sice pro server EURACTIV uvedl, že současné sankce proti Rusku recesi zřejmě nevyvolají, ale dodal, že „pokud dojde k přerušení dodávek plynu, s recesí se pravděpodobně bude muset počítat“.

S poklesem ekonomického výkonu počítá i nedávná studie, kterou vypracovali odborníci z univerzit v Kolíně nad Rýnem a Bonnu. Podle ní by v případě embarga na ruský plyn poklesla německá ekonomika o 0,3 až 3,0 procenta.

Na mimořádně velkou závislost Němců na Rusku upozornil i politolog Svobodné univerzity v Berlíně Thomas Risse s tím, že německá zahraniční politika byla až doposud směrem k Rusku velmi naivní. „Teprve před pár týdny jsme se dozvěděli, že náš největší zásobník na zemní plyn, který je na severu Německa, provozuje Gazprom a že stát nemá vlastní nouzovou rezervu jako u ropy. V podstatě jsme udělali kozla zahradníkem, pokud můžu použít tuhle formulaci,“ uvedl pro Český rozhlas.

Podle EU jsou zásoby dostatečné

Podle Evropského statistického úřadu (Eurostat) tvořily energetické komodity v roce 2021 bezmála dvě třetiny (62 procent) celkového dovozu z Ruska. Podíl Ruska na dodávkách zemního plynu do Evropské unie byl loni zhruba 45 procent. Podle Evropské komise by však letos plyn a zkapalněný zemní plyn (LNG) ze zemí jako USA a Katar měly nahradit více než třetinu dodávek, tedy 60 miliard m3 ze 155 miliard m3, které EU dostává ročně z Ruska.

Ceny energií jsou nyní na rekordní výši. Těsně před invazí na Ukrajinu byly velkoobchodní ceny plynu přibližně o 200 procent vyšší než před rokem. Velkoobchodní ceny elektřiny se vyvíjely podobně. Vysoké ceny energií byly původně vyvolané vysokou celosvětovou poptávkou po plynu v souvislosti s hospodářským oživením po pandemii covid-19 a ruská invaze na Ukrajiny nyní tuto energetickou krizi dále vyostřuje.

Podle ujištění ze strany EU postačují aktuální zásoby plynu k pokrytí potřeb do konce tohoto zimního otopného období, a to i v případě úplného přerušení dodávek z Ruska. Stav naplnění zásobníků v celé Evropě je v současné době necelých 30 procent, jak ale upozorňuje EU, členské státy by v souladu s nařízením o bezpečnosti dodávek plynu měly mít připraveny i plány pro nepředvídané události.

Evropa se rovněž snaží neustále diverzifikovat trasy dodávek energie a jejích zdrojů. Dobře například již funguje jižní koridor pro přepravu plynu z Ázerbájdžánu. Kromě toho EU rozvíjí spolupráci s Norskem, Katarem, Japonskem, Jižní Koreou a USA.

Vedle toho letos rovněž prudce vzrostl dovoz zkapalněného zemního plynu do EU – v lednu dosáhl 10 miliard m3, což je historicky nejvyšší hodnota, a předběžné údaje naznačují, že i v únoru zůstal objem dovezeného LNG vysoký.

V případě, že by Rusko zcela uzavřelo kohouty plynovodů vedoucích do Evropy, Česko by takto přišlo o 24 procent z celkové roční spotřeby energie. Evropský průměr je 9 procent. ČR by tak byla společně s Maďarskem a Slovenskem jednou z nejzasaženějších zemí. Vyplývá to z analýzy velké úvěrové pojišťovny Euler Hermes, o které informovala agentura ČTK.

Nejvýznamnějším ruským vývozním artiklem je zemní plyn. Jeho jasně nejvýznamnějším odběratelem je Evropa. Na země Evropské Unie a Turecko připadalo více než 70 procent celkového ruského vývozu zemního plynu. Rusko se snaží reorientovat ve větší míře na východní odběratele, ale jde o proces na desetiletí.

Protože jde o tak zásadní odvětví pro Rusko i Evropu, varianta úplného odstřižení dodávek se zatím nejeví jako zcela pravděpodobná. Přesto panuje v tuto chvíli téměř úplní shod, že země EU by podle ní už nyní měly aktivně začít připravovat plán, jak zajistit bezpečnost dodávek pro příští zimu a další období. Rezervy plynu v zásobnících přitom nejsou nijak vysoké (a nejnižší v zásobnících vlastněných Gazpromem).

Jde o týdny

V případě přerušení toku plynu z Ruska by i po započtení zkapalněného plynu, který je dopravován ze Spojených států, měly zásoby vystačit na několik týdnů (což je obecný odhad). Podle pojišťovny Euler Hermes by zásoby mohly vystačit přibližně do konce března. Černý scénář by se negativně promítl i do cen zemního plynu, tvrdí.

„Pokud by Rusko přerušilo dodávky plynu, jakkoli k takovému scénáři nedošlo ani v nejvypjatější fázi studené války, ceny by v nejbližších měsících mohly dosáhnout až na hodnotu 200 EUR/MWh (megawatthodinu). Průměrné ceny v tomto roce by se pak se zohledněním vlivu ročního období a ustálením cen mohly pohybovat na úrovni 150 EUR/MWh,“ uvedl šéf rizik v Euler Hermes Jakub Cerman. Dodejme, že v roce 2020 se krátce dostaly i pod 10 EUR/MWh. Dlouhodobý průměr v posledních letech byl kolem 20 EUR/MWh.

EU by podle něj zároveň musela řešit doplnění rezerv před nadcházející zimou. Nicméně zajištění dodatečných významných dodávek bude obtížné, a to navzdory předběžným snahám USA i EU o nalezení alternativního řešení prostřednictvím diplomatických vyjednávání s ostatními ropnými producenty (například z Kataru nebo Alžírska). Podle propočtů Euler Hermes by však objem zemního plynu dodaného z těchto zemí vystačil EU v zimních měsících na pokrytí třídenní spotřeby.

„V tomto kontextu vnímáme jako zásadní, aby Evropská unie měla ambiciózní a koordinovaný plán, jak zajistit bezpečnost dodávek pro příští zimu. Ve střednědobém horizontu by výpadek způsobený přerušením dodávek ruského plynu mohl být nahrazen obnovitelnými zdroji. Za předpokladu přetrvávajících vysokých cen fosilních paliv a s tím, že míra rozkolísanosti u tohoto typu paliv zůstane pravděpodobně na vysoké úrovni, jsou jednoznačně nejlevnější variantou, jak zajistit dodávky energií a také soběstačnost EU,“ shrnul Cerman.

Evropský plán by měl podle něj počítat s rychlým a úplným odklonem od dovozu fosilních paliv ze zemí, které jsou z pohledu evropské bezpečnosti rizikové. Ještě více je ovšem třeba akcentovat závazek rozšiřovat výrobu energie z obnovitelných zdrojů. Podle propočtů Euler Hermes by se produkce měla ročně zvýšit o 278 terawatthodin. To by vyžadovalo roční investice okolo 170 miliard eur, tedy zhruba 1,3 procenta HDP Evropské unie, uvedla pojišťovna.

Nebude to hned

I tak se počítá s tím, že v příštích letech se bez plynu ovšem evropský ekonomika neobejde. Například Německo sice plánuje do roku 2035 získávat elektřinu takřka výhradně z obnovitelných zdrojů, zároveň již ovšem oznámilo záměr postavit dva terminály na dovoz zkapalněného (či „ne ruského“) zemního plynu.

Zemní plyn byl plánován jako důležitá součást transformace německé energetiky, potřebný jako překlenovací technologie po dokončení odstavení jaderných elektráren v roce 2022 a při odstavování uhelných elektráren, které má být dokončeno v roce 2030. Dodávky z Ruska aktuálně pokrývají 55 % potřeb zemního plynu v Německu.

Evropské země disponují několika terminály na LNG, obvykle přepravovaný z USA nebo Kataru (a výhledově i oblasti Středozemního moře, třeba Egypta či Izraele), v Německu žádný takový terminál není. Plány na vybudování takového terminálu se již nějakou dobu připravují, ale plynárenský průmysl si stěžuje na nedostatečné rámcové podmínky pro investice.

Závazek plného přechodu na obnovitelné zdroje chce Německo nyní přesněji zakotvit novelou, ve které se nyní podle Süddeutsche Zeitung hovoří o době před rokem 2050. K dosažení tohoto cíle se plánuje do roku 2030 výstavba pevninských větrných elektráren o instalovaném výkonu až 110 gigawattů, což je dvojnásobek současného stavu. Ke konci loňského roku mělo Německo pevninské větrné elektrárny o výkonu 56,1 gigawattu.

Německé větrné parky v Severním a Baltském moři, které teď mají podle poradenské společnosti Deutsche WindGuard výkon 7,8 gigawattu, by do roku 2030 měly rozšířit výkon na 30 gigawattů. V plánu je i zvýšení výkonu solárních elektráren na 200 gigawattů.

V přechodu na obnovitelnou energii chce Německo do konce roku 2038 přestat se spalováním uhlí a v letošním roce se chystá odstavit zbývající jaderné elektrárny. Zda Německo reaktory skutečně uzavře, ale není jasné. Německý ministr hospodářství Robert Habeck totiž v rozhovoru s televizí ARD nedávno prohlásil, že prodloužení chodu reaktorů vzhledem k současné situaci nebránil a že kvůli energetické bezpečnosti „neexistují žádná tabu“. Podle jiných informací je prodloužení provozu reaktorů ovšem velmi nepravděpodobné.

Ruská energetická zbraň v číslech

Rusko je dnes třetím největším světovým producentem ropy za Spojenými státy a Saúdskou Arábií. V lednu 2022 činila celková produkce ropy v Rusku 11,3 milionů barelů denně (mb/d). Pro srovnání, celková produkce ropy v USA činila 17,6 mb/d, zatímco v Saúdské Arábii se těžilo 12 mb/d.

Přibližně 60 % ruského vývozu ropy směřuje do zemí OECD a dalších 20 % do Číny. V listopadu, což je poslední měsíc, za který jsou k dispozici oficiální měsíční statistiky o ropě, dovezla Evropa z Ruska celkem 4,5 mb/d ropy (34 % celkového dovozu). Země OECD Asie a Oceánie dovezly v listopadu z Ruska celkem 440 tis. mb/d ropy (5 % celkového dovozu), zatímco země OECD Severní a Jižní Amerika 625 tis. mb/d (17 % celkového dovozu).

Prostřednictvím systému Družba dodává do Evropy zhruba 750 kb/d. Bezprostředně ohroženo je denní dodávky zhruba čtvrt milionu barelů ruské ropy, které putují přes Ukrajinu jeho jižní větví. Z ní jsou přímo zásobovány Maďarsko, Slovensko a Česká republika.

Největším jednotlivým odběratelem ruské ropy je Čína. V roce 2021 odebírala v průměru 1,6 mb/d ropy. Zhruba polovinu dodávaly do země ropovodní, druhá polovina putovala po moři. Rusko je rovněž významným dodavatelem ropy do Běloruska, Rumunska a Bulharska a produktů do většiny zemí bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajiny. 

V roce 2020 bylo Rusko druhým největším producentem zemního plynu po Spojených státech. Vytěžilo zhruba 637 miliard m3. Na vývoz šla více než třetina, zhruba 240 miliard m3. Zhruba 90 procent tohoto množství šlo do Evropy, a to téměř výlučně prostřednictvím stávajících plynovodů.

Ruská vláda usiluje o to, aby se stala globálním dodavatelem zemního plynu; v roce 2020 schválila svůj nejnovější plán energetické politiky, který upřednostňuje rozvoj a diverzifikaci vývozu energie a usiluje o výrazné zvýšení investic do zkapalněného zemního plynu (LNG), zejména v arktické oblasti. Konkrétně v případě zemního plynu je cílem strategie zvýšit vývoz LNG na úroveň nad 120 miliard m3, a pak až na 300 miliard m3 v roce 2035. Zvýšení kapacity vývozu LNG by Rusku umožnilo konkurovat na exportních trzích mimo Evropu.

Závislost Evropy na dodávkách ruského plynu se v posledním desetiletí zvýšila. Spotřeba zemního plynu v regionu zůstala v tomto období celkově zhruba stejná, ale těžba klesla o třetinu a rozdíl vyrovnal zvýšený dovoz. Podíl dodávek ruského plynu zvýšil z 25 % celkové poptávky po plynu v regionu v roce 2009 na zhruba 32 % v roce 2021.

Load More