Loď se blíží k přístavu. V námořnické hantýrce to znamená, že čas na korekci kurzu je u konce. Uvidíme tedy, zda je to i případ ropy. Obrovská “loď” – světová poptávka po ropě – nezdržitelně míří ke srážce se stavem dodávek, která bude mít pro spotřebitele znatelné důsledky.

Tento příměr nedávno použil ve svém článku analytik a publicista David Messler. Není zdaleka sám, kdo tak uvažuje – podle řady odborníků v příštích měsících či letech by mohly ceny ropy a dalších fosilních paliv vystoupat na hladiny z let 2008. Proč, to se pokusíme vysvětlit v následujících řádcích.

Přiškrcené peněženky

Těžební společnosti až na výjimky v posledních letech šetří. Počet prováděných vrtů, a tím i kapitálových investic klesl postupně tak, že nestačí podle některých názorů ani k udržení těžby ropy na současné úrovni. Následující graf společnosti WoodMac, která se zabývá poradenstvím v oblasti energetiky, ukazuje, jak výrazný byl pokles kapitálových výdajů.

Roční investice do rozvoje těžby ropy (graf WoodMac)
Roční investice do rozvoje těžby ropy (graf WoodMac)

Roční investice do těžby ropy (foto WoodMac)

Není divu, že společnost z tohoto trhu odcházejí. Jak trh v čele s investičními fondy, jako je Blackrock, usilujícími o zelenou “čistotu” při rozdělování finančních prostředků na nové zdroje energie, tak i vládní nařízení nařizující snižování uhlíkové stopy a přechod k obnovitelným zdrojům energie, dávají ropným a plynárenským společnostem poměrně jasný signál, že o nové dodávky ropy a plynu není zájem.

Navíc nedávno nizozemský soud nařídil společnosti Shell, aby urychlila dekarbonizaci, a právě tento týden podnikla společnost kroky tímto směrem. Podle informací agentury Reuters se Shell rozhodl opustit naležiště v texaské Permské pánvi, které je centrem těžby ropy a plynu z břidlic. Jde o monumentální rozhodnutí, které může zcela zásadně změnit charakter firmy. Shell není jediný. I další velké společnosti BP a Total Energies snížila alokaci kapitálu na rozvoj těžby ropy a zbavila se aktiva, která s ní souvisí. Včetně některých možných nových potenciálních nalezišť ropy a plynu.

V blízké budoucnosti se velmi pravděpodobně bude těžit méně ropy. Takový trend alespoň naznačuje pohled na statistiky břidličných vrtů v USA. Těžba z břidlic je jeden z hlavních důvodů, proč byly ceny ropy v posledních letech tak nízké – díky ní se USA totiž vrátily na pozici největšího světého producenta této suroviny.

Ovšem škrty se nevyhnuly ani této oblasti. Jak upozorňuje například právě zmíněný David Messler, aktivita těžařů v USA se po vynucené pandemické přestávce sice výrazně zvyšuje, ale stále ještě je poměrně výrazně pod úrovní roku 2019. U břidlicových vrtů přitom dochází k přirozeně vysokému meziročnímu poklesu produkce, který může být dočasně zmírněn novým “frakováním”, tedy hydraulickým štěpením horniny. Ilustruje to následující graf, který zobrazuje počet ropných souprav a cenu ropy na americkém trhu (WTI).

Srovnání počtu pevninských vrtných souprav v USA a ceny ropy na americkém trhu (data EIA)
Srovnání počtu pevninských vrtných souprav v USA a ceny ropy na americkém trhu (data EIA)

Vyšší ceny ropy situace změní, ale není jisté do jaké míry. Odvětví se však v posledních několika letech změnilo a v současné chvíli podle analytiků na trhu chybí jak zařízení, tak lidé. Díky investičním škrtům byly odepsány a sešrotovány soupravy a další vybavení za miliardy dolarů. Zaměstnanci si našli novou kariéru a vzhledem k otřesům v odvětví se nechtějí vrátit. Loď je tak blízko mola, že už její trajektorii nelze změnit, myslí si Messler.

V podobné situaci je i obor hlubinných mořských vrtů. Ty jsou řádově dražší než břidlicové vrty, alespoň pokud se počítá pouze s počátečními náklady. Díky relativně nízkému poklesu produkce, o 6-10 % ročně, pro ně ovšem celkové srovnání vychází příznivě. Důležitější je však to, že v pobřežních vodách bylo snadné snižovat nebo odkládat kapitálové výdaje. Ještě v srpnu 2013 hledalo ropu a plyn v hlubokomořských oblastech Mexického zálivu 65 vrtných souprav. K lednu 2021 se jejich počet snížil na 11. V mezinárodních vodách byl pokles také výrazné, byť ne tak: v roce 2013 fungovalo 3400 vrtných souprav. Dnes je jich 1232.

Kde vzít…

Někteří producenti, jako například OPEC+, v posledních několika letech těžbu omezovali záměrně a své zahálející kapacity mohou rychle uvést do provozu. Ale analytici se obávají, že ani to nebude stačit. Podle Christyana Maleka z JPMorgan Chase, citovaného Wall Street Journal, chybí v celosvětovém měřítku zhruba v investicích do rozvoje těžby 600 miliard dolarů. Bez těchto investic podle jeho odhadu firmy nemohou pokrýt předpokládanou poptávku v roce 2030.

Investiční schopnosti odvětví podle něj “podsekl” i tlak na vyplácení dividend, částečně vyvolaný obavami o dlouhodobý výhled poptávky po ropě. “Prostě nevím, kde by se měl vzít kapitál, který by po roce 2022 zaručil růst těžby takovým tempem, jaké bude potřeba,” řekl zase David Meaney, zakládající ředitel společnosti Assert Capital Management LP.

Je také nepravděpodobné, že by obří mezinárodní firmy jako Shell, Chevron a ExxonMobil měly chuť financovat nové ropné a plynové projekty jen proto, aby výpadek dorovnaly. Ne poté, co je investoři tvrdě trestají za to, že nedělají dost pro snížení své uhlíkové stopy.

Svět v neuvěřitelně krátké době nevratně vsadil na to, že zelená energie – solární, větrná a biopaliva – bude schopna převzít velkou část jeho energetické zátěže. V Čechách se o tom někdy pochybuje, možná pod dojmem zkušeností ze solárního boomu kolem roku 2010, který sice státní pokladnu vyšel draho, ale naši energetiku nijak zásadně nezměnil. Ale svět už je opravdu trochu “dále”, než si u nás uvědomujeme. Je však docela dobře možné, že už za pár měsíců nám to rostoucí ceny vytápění či pohonných hmot pomohou připomenout.

Evropský parlament schválil nový evropský “klimatický zákon” (EU Climate Law). Jeho součástí je i závazný cíl snížit emisí oxidu uhličitého, a to o 55 % do roku 2030. V roce 2050 už by měla být Evropská Unie klimaticky neutrální. V legislativním procesu zbývá jediný krok, totiž schválení Radou EU.

Tyto cíle si Unie stanovila v rámci “Zelené dohody pro Evropu”(European Green Deal). V jejím rámci bylo na vybranou ze snížení emisí o 50 % až 55 % oproti emisím z roku 1990. Evropská komise v rámci procesu navrhla snížení o 55 % a v této podobě byl cíl schválen i Evropský parlamentem. Legislativní proces je tak z velké části uzavřený a po schválení Radou EU bude předpis zveřejněn v Úředním věstníku EU a vstoupí po dvaceti dnech v platnost.

Cíle se tak pro EU stanou právně závaznými. Jde o zásadní krok, který dále zrychluje cestu Evropy za dekarbonizací. Do roku 2020 platil cíl snížení emisí CO2 o 20 %, pak byl v rámci tzv. zimního balíčku schváleno snížení emisí o 40 %. Legislativa také stanoví také samostatný cíl ve snižování emisí oxidu uhličitého i pro rok 2040. Ten ovšem zatím není součástí návrhu. Bude stanoven až po roce 2023, po analýze plnění Pařížské klimatické dohody.

Přestože tento tzv. “právní rámec pro klima” stanoví hlavní cíl, mnohem důležitější budou následné změny energetických a klimatických předpisů. Ty plánuje Evropská komise představit v rámci tzv. “Fit for 55 Package”, který, jak název napovídá, má umožnit dosažení stanoveného emisního cíle do roku 2030.

Balíček bude představen ve dvou fázích, první část předpisů má být představena 14. července tohoto roku, ta druhá v letošním čtvrtém čtvrtletí. Úpravy by se měly týkat zejména emisního obchodování, emisí v zemědělství a také připravovaného emisního cla.

Evropa připravuje legislativu, která by nabourala zavedená pravidla mezinárodního obchodu. Chystá se zdanit dovážené zboží na základě jeho uhlíkové stopy, tedy množství skleníkových plynů vypuštěných při výrobě daného zboží. Plán vzbudil pozdvižení ve světových dodavatelských řetězcích a zneklidnil velké obchodní partnery EU, jako jsou USA, Rusko a Čína.

Plán Evropské unie, jehož zveřejnění se očekává příští měsíc, vyvolal debatu před summitem vedoucích představitelů zemí G7, který začal 11: června, a jehož hlavním tématem byla mezinárodní reakce na změnu klimatu.

Návrh EU by otevřel v tomto boji obrazně řečeno “novou frontu”: poprvé by stanovil limity pro uhlíkové emise v obchodovaném zboží. Blok 27 evropských zemí tvrdí, že s jeho pomoc chce zabránit přesunu náročné průmyslové výroby mimo Evropu. Výrobci se tak vyhnout povinnosti na dodržování evropských emisních limitů, a nejsou v podstatě nijak penalizováni při zpětném dovozu do EU. Ekonomicky silná EU by tímto návrhem také vyslala důrazný signál ostatním zemím, aby začaly regulovat emise oxidu uhličitého.

Uhlík za evropskou cenu

Návrh přichází v době, kdy se prezident Biden a evropští představitelé snaží vdechnout nový život Pařížské klimatické dohodě poté, co Trumpova administrativa stáhla USA z dohody a některé evropské země nesplnily své vlastní emisní cíle.

Rozvojové země na dubnovém zasedání o klimatu označily uhlíkové clo za ” hluboce znepokojivé” a uvedly, že podkopává klíčovou zásadu pařížské dohody o klimatu, podle níž by chudší země měly nést menší část zátěže za snižování emisí než Evropa a další bohaté země. Výrobci v Číně, Indii a v celém rozvojovém světě jsou obvykle závislí na elektřině z uhlí; to znamená, že by pravděpodobně museli při vývozu do EU platit vysoké uhlíkové clo. Americké společnosti se zase obávají, že návrh vytvoří novou byrokratickou překážku, která bude bránit jejich přístupu na evropský trh.

Podle návrhu legislativy, kterou měl k dispozici deník The Wall Street Journal, by si dovozci určitých typů do EU museli kupovat certifikáty v hodnotě odpovídající uhlíkovým emisím vzniklým při jeho výrobě. Server Carbon Pulse uvedl, že systém bude velmi podobný evropským povolenkám: subjekty, které budou povinny se účastnit uhlíkového cla, budou nakupovat certifikáty, jejichž cena bude zrcadlit cenu povolenky v systému EU ETS.

Cena by se uplatňovala na každou tunu oxidu uhličitého vypuštěného při výrobě dováženého zboží. Přitom hodnota povolenek se od začátku roku 2021 vyšplhala na více než 50 eur za metrickou tunu oxidu uhličitého (tak vysoko, že oxid uhličtý už opravdu začíná být ekonomický problém). Obchodníci totiž očekávají, že blok ještě letos bude dále zvyšovat tlak na ceny za uhlík a povolenek bude vydávat méně.

Představitelé EU tvrdí, že systém uhlíkového cla je v souladu s pravidly Světové obchodní organizace, která zakazují vládám diskriminovat zahraniční společnosti. Oxid uhličitý vypouštěný v rámci bloku i mimo něj by totiž měl mít stejnou cenu. Zda argumentace obstojí, to se teprve uvidí. Na summitu G7 se USA a EU dohodly pouze na tom, že spolu budou dále o navrhovaném mechanismu jednat. Prostředníkem by přitom mohla být právě Světová obchodní organizace.

Dovozci, kteří odebírají zboží z těch několika málo zemí, které již stanovily cenu za emise uhlíku, by si podle návrhu mohli tyto náklady odečíst od navrhovaného dovozního cla. Toto ustanovení by mohlo být problémem pro výrobce ve Spojených státech, které žádný celonárodní systém uhlíkové daně nemají.

TSS Earnslaw (foto Bernard Spragg)
Uhlí nás uvedlo do průmyslového věku, jak dlouho je ještě budeme používat? (foto Bernard Spragg)

Zprvu exkluzivní, pak pro všechny

Zpočátku by se pravidla vztahovala na čtyři silně znečišťující odvětví: výrobu oceli, hliníku, cementu a hnojiv, uvádí se v návrhu. Postupně by byla zahrnuta i další odvětví. Návrh uvádí, že pravidla by mohla vstoupit v platnost během přechodného období počínaje rokem 2023 a plně platit od roku 2025, i když podle úředníků se tato data mohou v konečném návrhu změnit.

Na základě návrhu by vznikla nová agentura, která by vymáhala dodržování pravidel a vydávala certifikáty soukromým společnostem, jež by si dovozci najímali pro výpočet obsahu uhlíku v dováženém zboží. Dovozci zboží, na které by se poplatek vztahoval, tzv. mechanismus přeshraničního uhlíkového zúčtování (Carbon Border Adjustment Mechanism), by podle předlohy návrhu museli být zmocněni touto novou agenturou. Podle úředníků by legislativa vytvořila nový velký trh pro firmy s odbornými znalostmi v oblasti výpočtu tzv. uhlíkového obsahu dovážených výrobků.

Evropská komise, výkonná složka EU, připravuje návrh legislativy, který pak musí schválit vlády členských států bloku a Evropský parlament. Myšlenka již má širokou politickou podporu napříč celým blokem: členské státy EU ji schválily na loňském summitu a Evropský parlament tak učinil letos.

Tim Figures ze společnosti Boston Consulting Group pro WSJ řekl, že diskuse o nových pravidlech již nutí výrobce podnikat konkrétní kroky. “Naši klienti to vnímají jako další výzvu, aby se zabývali dekarbonizací svých dodavatelských řetězců,” řekl Figures. Podle něj se tak k tlaku investorů a etickému tlaku na snižování emisí skleníkových plynů přidává další faktor.

V Rusku, které by bylo tímto clem postiženo nejvíce, začal těžký průmysl vyvádět vysokoemisní výrobu do samostatných společností. Hliníkový gigant Rusal minulý měsíc uvedl, že vyčlení své hutě s vyššími emisemi oxidu uhličitého do samostatné společnosti, která bude prodávat převážně na domácím trhu. Rusal by se přejmenoval na AL+ a držel by hutě poháněné nízkouhlíkovou vodní energií na Sibiři. (Mluvčí společnosti na dotaz WSJ dodal, že rozdělení bylo motivováno Pařížskou dohodou, nikoli návrhem EU, ale časová shoda je nápadná.)

Rizika

Nevýhodou unijního přístupu je, že se opatření nebude prozatím vztahovat na výrobky, které se nacházejí na vyšších stupních hodnotového řetězce. Zdaňovány budou hliníkové desky, ale nikoli hliníkové plechovky nebo automobilové díly. Výrobci by tak mohli zdanění obcházet dovozem hotových výrobků.

Z tohoto a dalších důvodů evropští výrobci hliníku lobbovali u Komise, aby hliník nebyl do systému zařazen, ačkoli jejich hlavní konkurencí jsou čínští producenti, kteří hliník získávají s pomocí uhelných elektráren, které produkují obrovské množství oxidu uhličitého. “Nechceme být v systému, protože na základě toho, co víme, si myslíme, že to nemůže fungovat,” řekl Emanuele Manigrassi, manažer pro styk s veřejností v průmyslovém sdružení European Aluminium.

Systém má i svá další rizika. Někteří ekonomové tvrdí, že zámořští výrobci by také mohli systém obelstít tím, že by své vysoce emisně náročné zboží přesměrovali do třetí země nebo by si pro evropský trh vyhradili zboží vyrobené v nízkouhlíkových továrnách, zatímco pro zákazníky jinde by nadále vyráběli zboží v provozech s výrazně vyššími emisemi uhlíku.

Jinak řečeno, aby systém obelstily, pokusí se zamést své vlastní stopy a udělat ho co nejméně přehledný a čitelný. Mohla by tak údajně vzniknout “obluda”, kterou nikdo vytvořit nechtěl, nikdo nepotřebuje a bude jen všem na obtíž. Zatím je ovšem na hodnocení brzy, systém je známý pouze zprostředkovaně z úniků do médií. U tak nového nařízení s potenciálně velmi zajímavým a globálním dopadem je ovšem opatrnost nepochybně na místě.

Otázky na téma změny klimatu přicházely na předsedu představenstva a generálního ředitele společnosti ExxonMobil Darrena Woodse během virtuálního setkání akcionářů ve středu 26. května  jedna za druhou. Jak se společnost dívá na nedávnou zprávu, podle níž svět nepotřebuje nové investice do těžby ropy? Proč se společnost nevrhá na obnovitelné zdroje energie? A proč ExxonMobil investuje do zachycování a ukládání oxidu uhličitého – které bylo doposud z velké části ztrátové?

Woodsovy odpovědi na tyto otázky v telefonátu i v předchozích měsících investory neuspokojily. O několik minut později předběžné sčítání hlasů ukázalo, že akcionáři rozhodně odmítli vedení ExxonMobilu a zvolili nejméně dva nové členy představenstva, kteří se zavázali změnit směřování společnosti v oblasti změny klimatu. “Přichází změna,” řekl pro časopis Time Charlie Penner, investor, jehož hedgeový fond Engine No. 1 vedl aktivistickou kampaň, v telefonátu pro investory před hlasováním.

Až do nebe!

S ústupem od fosilních paliv je to v posledních letech jako na houpačce – vývoj chvíli míří jedním směrem, chvíli opačným. Během minulého týdnu ovšem houpačka zhoupla nečekaně a divoce na jednu stranu. Ve stejnou dobu, kdy se sešli investoři společnosti ExxonMobil, hlasovala většina investorů společnosti Chevron pro požadavek, aby společnost snížila emise, které spotřebitelé vytváří při užívání jejích výrobků. O několik hodin dříve nizozemský soud rozhodl, že společnost Royal Dutch Shell musí snížit své vlastní emise oxidu uhličitého.

Tato a další rozhodnutí posledních měsíců, ukazují, že být ropnou společností v době změny klimatu začíná být vážný problém. Ropné společnosti roky využívaly své rozsáhlé fondy pro styk s veřejností a lobbistický vliv, aby chránily svůj byznys. V poslední době tyto společnosti balancují na ostří nože: uznávají, že změna klimatu je skutečná, a zároveň trvají na tom, že je jejich povinností zajistit stabilní dodávky svých produktů na dlouhá desetiletí, protože tak dlouhoi po nich bude poptávka. Středeční události však naznačují, že vlády, investoři a aktivisté stále častěji vidí budoucnost jinak – tak, že ropné společnosti se buď přizpůsobí, nebo zaniknou.

Snaha společnosti Engine No. 1 o změny v představenstvu ExxonMobilu začala vážně v prosinci, ale středeční “převrat” se ve skutečnosti připravoval několik let. Během nich vzrostl rozsah a vliv aktivistických kampaní, které zvýšily povědomí veřejnosti o naléhavosti boje proti klimatickým změnám a zahnaly ropný a plynárenský průmysl obrazně řečeno do kouta. V reakci na tyto snahy a hrozivé vědecké poznatky se vlády po celém světě – včetně USA, které jsou největším spotřebitelem ropy – zavázaly, že se od fosilních paliv odkloní.

Money, money

Zásadní je, že ropné společnosti ztratily důvěryhodnost také na finanční frontě. Podle Institutu pro energetickou ekonomiku a finanční analýzu (Institute for Energy Economics and Financial Analysis) se růst energetického průmyslu zpomalil a v pěti z posledních sedmi let se tento sektor umístil na posledním místě akciového indexu S&P 500. Zejména v loňském roce se sektor ocitl v zoufalé situaci, když pandemie snížila poptávku po ropě a v jednu chvíli vedla až k poklesu cen do záporných hodnot.

Historická spotřeba fosilních paliva (kredit OurWorldInData, Vaclav Smil)
Historická spotřeba fosilních paliva (kredit OurWorldInData, Vaclav Smil)

Zároveň se jiné technologie (obnovitelné zdroje a bateriová úložiště) zlepšily ve svých parametrech natolik, že podle analytiků nebude k uspokojení našich dlouhodobých budoucích energetických potřeb nutné navyšovat dodávky ropy – jinými slovy, že bychom se mohli pohybovat kolem historického maxima těžby této suroviny. Právě minulý týden vydala Mezinárodní energetická agentura zprávu, podle níž svět již nepotřebuje nové investice do průzkumu a vytváření nových zdrojů ropy.

Když vezmeme v úvahu všechny tyto trendy, zdá se oprávněné pochybovat o budoucnosti odvětví. Reakce společností jsou různé. Obecně analytici tvrdí, že evropské ropné společnosti se začaly měnit rychleji než jejich americké protějšky. Právě ExxonMobilu, Chevron a pár dalších pak celý pomyslný peloton podle analytiků uzavíraly a ke změně přistupovaly nejméně ochotně a nejpomaleji.

Tyto okolnosti vedly k tomu, že společnosti se staly snadným terčem nátlaku ze strany akcionářů. Engine No. 1, hedgeový fond s malým podílem ve společnosti ExxonMobil, nominoval do představenstva společnosti ExxonMobil čtyři kandidáty a agitoval za ně prostřednictvím kampaní zaměřených převážně na argumenty, že jejich kandidáti – bývalí manažeři v oblasti energetiky – odvedou lepší práci při vytváření “hodnoty pro akcionáře”.

Na konci telefonátu s investory 26. května společnost ExxonMobil uvedla, že dva z kandidátů Engine No. 1 uspěli. U dvou křesel v představenstvu byl výsledek příliš těsný. Většina akcionářů společnosti ExxonMobil se rovněž vyslovila pro zvýšení průhlednosti lobbistických aktivit společnosti. “To je výsledek, který bude rezonovat v zasedacích místnostech ropných a plynárenských společností po celém světě,” řekl Edward Mason, ředitel angažovanosti ve společnosti Generation Investment Management, která není akcionářem ExxonMobilu.

Ve společnosti Chevron hlasování o snížení emisí následovalo po letech tlaku nizozemské aktivistické skupiny Follow This. Usnesení, které podle předběžného sčítání získalo podporu 61 % akcionářů požadovalo, aby společnost “podstatně snížila” emise z konečného použití svých výrobků – což je skupina emisí známá jako Scope 3 (další nepřímé emise). A zatímco mnoho energetických společností bylo ochotno snížit emise ve svých vlastních provozech, vyhýbaly se závazku snížit emise Scope 3, protože by to jednoho dne mohlo znamenat, že budou prodávat méně svého základního produktu, a ne jen že jej budou účinněji produkovat.

Mark van Baal, který založil společnost Follow This, připisuje nárůst zájmu akcionářů o klimatická usnesení novému způsobu myšlení investorů. “Posun, který jsem zaznamenal v posledních pěti letech, spočívá v tom, že investoři nehlasují s ohledem na nejlepší zájem společnosti, ale s ohledem na nejlepší zájem celého portfolia,” říká.

Šok v taláru

Zpráva o společnosti Shell přišla z jiného zdroje: od soudů. V posledních letech podali klimatičtí aktivisté stovky žalob na ropné a plynárenské společnosti v jurisdikcích po celém světě s různými právními argumenty a setkali se se střídavými úspěchy. Středeční jednoznačné vítězství klimatických aktivistů tak znamenalo významný posun vpřed; nizozemský soud v Haagu rozhodl, že Shell musí do roku 2030 snížit své emise o 45 % oproti úrovni z roku 2019.

Rozhodnutí, proti němuž bude podáno odvolání, vyvolalo v celém odvětví šok. ” Už samotná skutečnost, že takové rozhodnutí vůbec bylo vydáno – i když v tak progresivní jurisdikci, jako je Nizozemsko – je sama o sobě důkazem, že soud je schopen udělat takováto stanoviska,” říká Lars Eirik Nicolaisen, náměstek generálního ředitele společnosti Rystad Energy, která se zabývá výzkumem v oblasti energetiky.

V roce 2019 uveřejnil Time rozhovor s generálním ředitelem společnosti Shell Benem van Beurdenem v sídle společnosti v Haagu. Van Beurden tehdy vysvětlil, že se společnost sice zavázala k ochraně klimatu, ale trval na tom, že Shell stále musí uspokojovat světovou poptávku po ropě. To je koneckonců hlavní úkol ropné společnosti. “Budoucnost ropy bude jiná,” řekl. “Ale nějakou budoucnost mít bude. A proto se můžeme legitimně postavit do pozice pro tuto budoucnost.”

I přes dramatickou změnu trajektorie u několika velkých společností v posledních dnech ropa sama přes noc nezmizí. Středeční vývoj však dále naboural argumenty pro budování byznysu kolem ropy bez plánování jejího úpadku.

Nizozemský soud dnes rozhodl, že britsko-nizozemský ropný koncern Royal Dutch Shell musí do roku 2030 snížit své emise skleníkových plynů o 45 procent ve srovnání s rokem 2019. Toto zásadní rozhodnutí by mohlo připravit půdu pro právní kroky proti dalším energetickým firmám po celém světě, uvedla agentura Reuters. Firma má možnost se proti verdiktu odvolat a již uvedla, že svého práva využije.

Firma Shell v současnosti čelí stále většímu tlaku ze strany investorů, ekologických aktivistů i vlád, aby se postupně vzdala fosilních paliv a přešla na obnovitelné zdroje energie, uvádí Reuters. Stejnému tlaku čelí energetické firmy po celém světě. Proces, který dnes prozatím skončil průlomovým rozsudkem, iniciovalo sedm uskupení, včetně organizace Greenpeace. Podle agentury Reuters je to poprvé, co se ochránci životního prostředí obrátili na soudy, aby přiměli velkou energetickou společnost změnit strategii.

„Soud nařizuje společnosti Royal Dutch Shell, aby prostřednictvím své podnikové politiky snížila do roku 2030 emise CO2 o 45 procent s ohledem na úroveň z roku 2019, pro skupinu Shell i pro její dodavatele a zákazníky,“ uvedla ve verdiktu soudkyně Larisa Alwinová.

Podle agentury Reuters si Shell už letos stanovil jednu z nejodvážnějších klimatických strategií v oboru. Firma si dala za cíl snížit uhlíkovou náročnost svých produktů nejméně o šest procent do roku 2023, o 20 procent do roku 2030, o 45 procent do roku 2035 a do roku 2050 být zcela uhlíkově neutrální. Všechny tyto cíle se vztahovaly k hodnotám z roku 2016, uvádí Reuters.

Podle soudu však politika Shellu stran životního prostředí „nebyla konkrétní a byla plná podmínek a to není dostatečné“. Akcie Shellu na londýnské burze odpoledne reagovaly propadem o 0,7 procenta, zatímco akcie širšího evropského energetického sektoru stouply o 0,8 procenta.

Společnost Shopify si podepsala letos rekordní smlouvu na odstranění části své “uhlíkové stopy” z atmosféry. Má se o to postarat unikátní zařízení v USA.

Texas je jedním z několika zón, kde kde lidstvo ve velkém dopravuje na povrch pod zemí uložený uhlík. Samozřejmě ne kvůli uhlíku samotnému, ale jeho snadno dostupné energii, která je ve vazbách uhlíku s dalšími prvky uložena. V příštích několika letech by tu ovšem měl vzniknout závod, který tok uhlíku má otočit. Zatím probíhá vývoj, provoz by měl být hotový v roce 2024. Už teď je ovšem ojedinělý provoz zčásti rezervovaný. Zatím největší předběžnou objednávku udělala společnost Shopify, která si zamluvila odstranění 10 tisíců tun oxidu uhličitého.

Za projektem stojí několik hráčů. Hlavním je kanadská společnost Carbon Engineering, která se už několik let věnuje vývoji technologie odstraňování CO2 – o tom si více dále v článku. Jejími “spoluhráčem” v projektu je investiční společnost, za kterou z velké části stojí těžařská společnost Occidental Petroleum Corp..

Jinak řečeno, projekt texaské “průmyslové čističky vzduchu” je příkladem toho, jak tradiční firmy inovují a hledají nové zdroje příjmů. Těžaři potřebují nový byznys a věří, že by jím mohlo být odstraňování druhotných následků činnosti, na které vydělávali v posledních 150 letech. Je to vidět i na tom že, mezi investory do firmy Carbon Engineering se najde více velkých společností z oboru těžby fosilních paliv: Chevron či uhelný „gigant“ BHP. Tak jak má jejich nový byznys vypadat?

Jde o cenu

Otázka odstraňování oxidu uhličitého “čištěním” ze vzduchu byla v minulosti otázkou čistě akademickou. Kolektivní analýza týmu znalců z různých institucí v roce 2011 uváděla možný rozptyl cen v rozmezí mezi 50 až 1000 dolary za tunu tohoto plynu. Jinak řečeno, nebylo jasné, zda je o sci-fi, nebo reálně nasaditelnou technologii. Za 50 dolarů za tunu by se totiž při současné ceně emisních povolenek v EU totiž podobná technologie v podstatě vyplatila, protože cena povolenek se pohybuje už i kolem 50 euro. Za ceny kolem 1000 dolarů je její nasazení prakticky nereálné za jakýchkoliv okolností.

Carbon Engineering už více než 10 let snaží tento rozptyl zúžit a cenu srazit. Přitom chce ve velkém měřítku využívat postupy, které jsou známé již dlouho. Firma zvolila technologii zachycování CO2 v zásaditém roztoku, která je podle nich dobře škálovatelná. V podstatě ve všech krocích využívá postupy a reakce známé z jiných oborů, například papírenství. Proces poměrně podrobně popsala v loňské publikaci v časopise Joule (zde v PDF).

V provozu firmy Carbon Engineering se k zachycení používá čtyřstupňového procesu, jehož chemický zápis a hrubou energetickou bilanci najdete na připojeném schématu. Firma zvolila technologii zachycování CO2 v zásaditém roztoku, která v podstatě ve všech krocích využívá postupy a reakce využívané v jiných oborech, například papírenství. (schéma Carbon Engineering, SPE)

Práce je jedním z mála fakticky založených pohledů na technologii, od které si někteří neslibují nic a jiní všechno. Přitom, jak je známo, na papíře jsou všechny projekty postavené z běžně dostupných dílů, přesně na čas a podle rozpočtu, zatímco ve skutečnosti… Ve skutečnosti bývá všechno jinak. Carbon Engineering se v textu snaží jednoznačně ukázat, že její projekt je více než jen teoretický. Přesně popisuje nejen jednotlivé kroky procesu, tak i konkrétní dodavatele jednotlivých klíčových komponentů.

Cenu za odstranění tuny CO2 tým Carbon Engineering odhaduje na zhruba 100 až 230 dolarů za tunu, a to včetně kapitálových výdajů na stavbu linky. Externí odborníci odhadují, že za ceny kolem 250 dolarů by nebyl problém provoz spustit už dnes. Cena pod 100 dolarů by mohla být dosažitelná v poměrně blízké budoucnosti a za předpokladu, že půjde o větší linku, při jejímž budování se mohou uplatnit úspory z rozsahu.

Kdo to zaplatí?

Podobná separace oxidu uhličitého z atmosféry není (a s výjimkou špatných sci-fi ani nikdy nebude) způsob, jak výrazně snižovat množství tohoto skleníkového plynu v atmosféře. Carbon Engineering v Texasu chce postavit komerční provoz schopný za rok z atmosféry odstranit zhruba milion tun oxidu uhličitého. Celosvětové emise činí v posledních letech něco přes 30 miliard tun CO2 ročně.

Nejde o řešení problému světového klimatu, ale problému obchodního. Cena za vypouštění uhlíku do atmosféry bude minimálně v některých částech světa zřejmě dále stoupat. O evropských povolenkách jsme mluvili, ale není to jediný trh. Bidenova administrativa se zdá nějaké formě uhlíkové daně nakloněna a některé velmi “modré” americké státy už podobné kroky mají naplánovány. Například v Kalifornii by měl postupně začít platit tzv. nízkouhlíkový palivový standard, který žádá postupné snižování uhlíkové stopy prodávaných paliv s penalizací 150 dolarů za tunu uhlíku.

Zachycováním CO2 by pro producenty paliv mohl být například způsob, jak na trh dostávat palivo s velmi nízkou uhlíkovou stopou, protože se při něm ve skutečnosti neuvolní uhlík navíc. Za zachyceného uhlíku by se vyráběly jednoduché uhlovodíky, určené ke spalování. Samozřejmě, v praxi je celý proces složitější než na papíře. Vyžaduje kromě separace CO2 také vhodný zdroj levného vodíku, který je dalším důležitým stavebním kamenem případného paliva a tvoří údajně větší část výrobní ceny. Dnes se prakticky veškerý vodík získává ze zemního plynu, což ovšem výrazně mění uhlíkovou bilanci případného syntetického paliva a tím i potenciální rentabilitu.

Aritmetika se může změnit, pokud budou nadále klesat ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů. Časem (možná již během této dekády) by mohly být tak nízké, aby se ceny vodíku získávaného elektrolýzou dostaly na ceny srovnatelné s cenami vodíku ze zemního plynu.

Výroba paliva za zachyceného oxidu uhličitého je ovšem nejspíše zbytečně komplikovaný proces. Jednodušší bude nejspíše využít expertízy těžařů.

Experimentální jednotka společnosti Carbon Engineering (foto Carbon Engineering)
Experimentální jednotka společnosti Carbon Engineering (foto Carbon Engineering)

Vy špiníte, my čistíme

Druhou možností by zřejmě mohlo být provozovat velký filtr na CO2 jako „uhlíkový odpustek“ za prodej klasického paliva. V tom případě by se zachycený CO2 musel samozřejmě někam uklidit – a tady je příležitost pro tradiční producenty ropy a plynu. Za prvé mají nejvíce zkušeností s pumpováním všelijakých látek do velkých hloubek, a za druhé se jim CO2 hodí, alespoň tedy v určité míře.

Oxid uhličitý by totiž mohl sloužit těžařům, kteří ho mohou pumpovat do ložisek a tím zvýšit jejich výnos. Na postupu není nového nic než zdroj plynu. Jinak jde o postup osvědčený, který a poskytuje zajímavé výsledky.

Samozřejmě, poptávka po oxidu uhličitém pro těžební účely není neomezená a nejspíše bude klesat. Počítá se tedy obecně s tím, že plyn se bude jednoduše pumpovat pod zem jako do trvalého zásobníku. Tak to je v rámci norského projektu Sleipner, který běží už od roku 1996. V podstatě vznikl proto, že v daném ložisku je obsahu CO2 v plynu tak vysoký (cca 9%), že producent by musel platit příliš veliké uhlíkové daně. A tak ho raději oddělí a natlačí na zem, do „podzemního jezera“ (slaného akviferu) hluboko pod dnem Severního moře.

Provozovatel přitom samozřejmě ještě dosáhl na dotace pro vývoj a zkušební provoz této technologie. Projekt je rozsahem malý, od roku 1996 tak pod zem bylo uloženo něco přes milion tun oxidu uhličitého. Další pokusy o zachycování a ukládání tohoto skleníkového plynu ale skončily spíše hůře. Například snahy o zavedení “čistého uhlí”.

Prvním projektem, který v běžném provozu začal využívat technologii “odchytu a ukládání” CO2 při výrobě elektřiny, se stal blok č. 3 elektrárny Boundary Dam v kanadském státě Saskatchewan. Uveden do provozu byl v roce 2014. Tento projekt se ovšem proti původním plánům výrazně prodražil a provozní výsledky také nebyly nijak dobré. Zařízení bylo méně účinné, než se počítalo, a navíc mělo celou řadu technických problémů. V prvních dvou letech zhruba 40 procent času stálo kvůli opravám. Ostatně o tom, že projekt nebyl žádné velké terno, svědčí i rozhodnutí z roku 2018 nerozšiřovat systém na zachytávání CO2 na další bloky (tedy jednoduše řečeno další kotle).

Ještě dražším neúspěchem se stala elektrárna Kemper ve státě Mississippi. Ta měla podle původních plánů stát 2,4 miliardy dolarů a začít fungovat v roce 2014. Nakonec ovšem byl v roce 2017 projekt stavby elektrárny na “čisté uhlí” zcela zrušen a elektrárna přešla jen na spalování zemního plynu. Toho bylo v USA díky těžbě z břidlic dostatek, ba dokonce nadbytek. (I Boundary Dam nakonec bude odstavena, aby se místo ní stavěly bloky na zemní plyn.)

Zklamání z nenaplněných nadějí je patrné i při zběžném rozhovoru s některým z odborníků, kteří se věnují výzkumu konceptu označovanému jako CCS (Carbon Capture and Storage). Po přelomu 21. století se všeobecně očekávalo, že technologie se dočká rychlého rozšíření, ve skutečnosti byl ovšem pokrok mnohem pomalejší, než se předpokládalo. Potíže jsou přitom jak technického rázu, tak také čistě finanční.

Byť technologie může v řadě případů fungovat, byla prostě příliš drahá. Poměry se ovšem pomalu začínají měnit. Například proto, že velmi výrazně roste cena emisních povolenek v Evropské Unii, který (přesně podle plánu, dodejme) výrobu tepla a elektřiny z uhlí začíná velmi výrazně prodražovat.

V posledních letech se v souvislosti s počasím hovoří zejména o suchu a nadprůměrně vysokých teplotách. Zatímco kůrovcová kalamita decimuje tuzemské lesy, ve velkých metropolích trápí jejich obyvatele přehřívání urbanizovaného prostoru. Rozdíly v teplotách mezi městy a jejich okolím mohou být dle charakteru zástavby i několik stupňů Celsia.

„Města jsou systémem betonových ‚kaňonů‘, které se během dne rozehřejí, ale v nočních hodinách se nedokážou vychladit a teplo se tam udržuje. Za horkých slunečných dnů je rozdíl mezi centrem a okolím během dne většinou menší, do tří stupňů Celsia, ale v noci může dosáhnout čtyř až sedmi stupňů,“ řekl Pavel Zahradníček z Českého hydrometeorologického ústavu. V Praze činí rozdíl mezi centrem a okrajem města za celý rok v průměru 1,5 až 2 °C.

Řada měst v Česku si je problému s přehříváním vědoma. Například Pardubice na na základě tepelné mapy vytipovaly místa, jež jsou přehříváním nejvíce zasažená. Město plánuje například obnovu zeleně v tamní Jahnově ulici či na náměstí Republiky. „Projekt městského obvodu Pardubice I počítá s  obnovou zeleně v lokalitě, která patří mezi místa nejvíce ovlivněná vysokými teplotami v době veder. Navíc je celoročně silně zatížena automobilovou dopravou a emisemi z ní,“ popsal před časem náměstek primátora pro životní prostředí Jan Nadrchal.

Infračervený snímek bytového domu (foto Marco Verch)
Infračervený snímek bytového domu (foto Marco Verch)

Problémy jsou vidět z nadhledu

Pomoci městům identifikovat nejvíce problematická místa může vedle měření teplot přímo ve vytipovaných lokalitách i letecké snímkování. S jeho pomocí lze rychle zmapovat velké plochy měst. Následná analýza pak ukáže místa, která mají v rámci dané lokality nejvyšší teplotu.

Snímkování je nutné provádět za přesně vymezených podmínek. Pokud má být analýza co nejpřesnější, je vhodné využít dopolední hodiny, kdy jsou problematické plochy již prohřáté, ale jejich okolí ještě ne. Později, například během slunečného odpoledne, jsou již data zkreslená.

Vedle speciální termokamery, která přímo určí místa s nejvyššími teplotami, lze podle ní využít i běžných leteckých snímků a následné analýzy oslunění. Ta umí identifikovat plochy, na něž dopadá nejvíce slunečních paprsků. V případě ploch vystavených přímému slunečnímu svitu – ať už jde o náměstí a ulice, nebo fasády a střechy – pak místní samosprávy dostanou informace o tom, na která místa se mají zaměřit.

Výsadba stromů, ale i zelené budovy

Řešením přehřívání center velkých měst je podle odborníků zejména návrat zeleně. Podle studie amerických vědců z Wisconsinské univerzity v Madisonu mohou vhodně umístěné stromy snížit teplotu v dané lokalitě až o 5 °C. Stromy totiž nejen stíní povrchy, které by jinak teplo během dne absorbovaly, ale zároveň se z jejich listů odpařuje voda, která okolí ještě ochlazuje.

Podobně jako výsadba nové zeleně fungují i zelené prvky na samotných budovách. Funkční zelená střecha či fasáda absorbují mnohem méně slunečních paprsků než betonový povrch, navíc pomáhají odebírat teplo ze svého okolí. Efektivním prvkem mohou být i takzvané zasakovací betony. Voda jimi proteče a v létě se ze země zase odpařuje a ochlazuje tím okolí. Z hlediska ceny se jedná o výrazně levnější variantu oproti zelené fasádě.

Planeta Země je ve stále větší míře planetou lidskou. Naše kulturní plodiny jsou jednoznačně nejrozšířenějšími suchozemskými rostlinami. Hmotnost zvířat, která člověk chová pro svůj užitek, je zřejmě větší než hmotnost volně žijících suchozemských obratlovců.

Přírodu jsme lidstvo předhodilo i v dalším symbolickém ohledu, odhaduje skupina izraelských vědců v článku vydaném časopisem Nature. V práci odhadují, že celková hmotnost „lidmi přetvořených“,  tzv. antropogenních materiálů, je přibližně stejná jako suchá hmotnost veškerého života na Zemi. Do této kategorie autoři práce započítali všechny lidské výtvory od stavebních materiálů, staveb samotných (včetně infrastrukturních) až po předměty denní spotřeby.

Odhad je samozřejmě nepochybně dosti nepřesný, statistiky nejsou zcela spolehlivé a úplné. Autoři tak odhaduji, že hmotnost „člověčí hmoty“ předstihla či předstihne hmotnost biomasy mezi lety 2014 až 2020. Pozor, nemluvíme o hmotnosti „lidské biomasy“ – celé lidstvo dohromady váží zhruba jen 0,01 % z hmotnosti všeho živého na naší planetě.

I přes nepřesnost výchozích údajů jde o rozmezí vlastně poměrně úzké. Je to dáno tím, že zhruba od roku 1900 množství námi vytvořených materiálů a objektů roste exponenciálně – v posledních cca dvou stoletích se zdvojnásobuje zhruba každých 20 let. Lidmi produkované hmoty začalo rychle přibývat v 50. letech, kdy ve stavebnictví cihly nahradil beton, a také v 60. letech, kdy se začal v infrastruktuře používat asfalt.

Rychlý růst

Před 20 lety jsme měli o polovinu méně „věcí“ než dnes, za 20 let ji při udržení stávajícího trendu budeme mít dvakrát více. A tedy v tu chvíli bude mít „lidská sféra“ dvakrát větší hmotnost než všechen život na Zemi. V roce 2060 by to bylo čtyřikrát, v roce 2080 osmkrát více. Trend může samozřejmě ovlivnit či změnit spousta věcí, náš příklad je ilustrací rychlosti nárůstu, ne předpovědí. 

Poměr mezi biomasou a námi lidmi přetvořenými předměty a objekty ještě také může měnit i to, že množství biomasy na Zemi díky člověku poměrně výrazně klesá. Jiné odhady uvádějí, že před cca 3000 lety bylo zřejmě na Zemi živé hmoty dvakrát více, než je tomu dnes. V absolutních číslech množství kleslo z cca 2×1012 tun na 1012 tun. Největší vliv mělo rozšíření zemědělství, protože rostliny jsou co do hmotnosti jednoznačně nejúspěšnější skupinou organismů (tvoří snad cca 90 procent z celkové hmotnosti biomasy).

Důležité je poznamenat, že všechny předchozí údaje byly pro „suchou“ biomasu, tedy bez zohlednění vody, která v těle živých organismů je. To ve statistice udělá veliký rozdíl – hmotnost suché biomasy je zhruba dvakrát nižší než její hmotnost i se započtením obsažené vody. V absolutních číslech „suchou hmotnost“ života na Zemi autoři odhadují na 1,1×1012 tun, mokrou na cca 2,2×1012.

Vzhledem k neinutivním vlastnostem exponenciálního růstu ovšem z hlediska určení okamžiku, když náš „lidský svět“ přesáhne hmotností živou přírodu na Zemi, nehraje takovou roli. Při udržení současného trendu za 20 let lidská sféra tak jako tak hmotnost biosféry dožene. Pokud bychom do výpočtu zahrnuli i odpad, bude to ještě o několik let dříve. Autoři odhadují, že při zachování trendu by v roce 2040 hmotnost veškerého námi vytvořeného materiálu i odpadu měla dosahovat cca 3×1012 tun.

Čína se v posledních letech při některých příležitostech stavěla do role předního ochránce klimatu. Jak se ale opakovaně ukazovalo, národní čínské zájmy mají nad bojem klimatickou změnou jednoznačně přednost. Bylo to vidět i v březnu 2021, kdy země schválila svou 14. pětiletku. Ta sice obsahuje proklamaci o přechodu k bezemisní energetice v roce 2060. Neříká nic o tom, jak by se cíle mělo dosáhnout.

Čtrnáctý plán byl přitom první pětilektou, kterou od chvíle, kdy Čína oznámila, že chce dosáhnout vrcholu svých emisí do roku 2030, a v roce 2060 nebude produkovat žádné emise. Čína je zodpovědná za více než čtvrtinu globálních emisí skleníkových plynů. Uhlí je přitom pro zemi hlavním zdrojem energie, v roce 2020 pokrylo zhruba 57 procent celkové spotřeby.

Nová pětiletka podporuje další používání fosilních paliv, nepochybně s ohledem na energetickou bezpečnost země. Čína ovšem zároveň připravuje další plány na rozvoj a podporu nových zelených technologií, které mají být financovány díky systému obchodování s emisními povolenkami. Čínské emise tedy během 14. pětiletky téměř jistě porostou. Ostatně, množství čínských emisí se zvýšilo i v roce 2020, kdy se prakticky celý svět potýkal s pandemií koronaviru a množství emise kleslo napříče světem.

Plán obsahuje klíčové energetické a klimatické cíle do roku 2025. Jedním z nich je i cíl snížit měrné emise CO2 na jednotku HDP o 18 %. Nicméně vzhledem k tomu, že mezi roky 2015 a 2020 klesla emisní intenzita CO2 o 18,8 %, nejedná se ve skutečnosti o ambiciózní cíl, všiml si server oEnergetice.cz.

Načíst další