Mezinárodní agentura pro energii (IEA) ve své čerstvě vydané souhrnné zprávě World Energy Outlook varuje, že rozvoj čisté energetiky je příliš pomalý na to, aby se podařilo dosáhnout stanoveného cíle, tedy nulových emisí uhlíku do roku 2050.

Ve zprávě, jež by měla posloužit i jako příručka pro světové lídry, kteří se na přelomu října a listopadu sjedou na klimatický summit do skotského Glasgowa, IEA upozorňuje na to, že emise uhlíku se do poloviny století sníží o pouhých 40 %, pokud země zůstanou u svých aktuálních klimatických závazků. Podle agentury si změna strategie a politiky, nutná k zahlazení stávajícího deficitu, vyžádá jen v příštím desetiletí zhruba 4 miliardy amerických dolarů nad rámec již předpokládaných „klimatických“ investic.

Zpráva IEA dále uvádí, že zatímco prodeje elektromobilů dosáhly v roce 2020 nových rekordů a budování obnovitelných zdrojů energie, jako je větrná energetika a fotovoltaika, pokračovalo v rychlém růstu, lze ke každému údaji dokládajícímu rychlost pozitivní změny energetiky uvést jiný, méně pozitivní, který je spíše dokladem stagnace.

Rychlé, ale nerovnoměrné hospodářské oživení po loňské hluboké recesi způsobené koronavirovou pandemií nyní významně zatěžuje celosvětovou energetickou infrastrukturu. V nedávné době došlo k prudkému růstu cen na trzích se zemním plynem, uhlím a elektřinou, což nyní zakoušíme na vlastní kůži i v České republice.

„Navzdory veškerému příznivému vývoji, k němuž přispívají obnovitelné zdroje a elektromobilita, dochází v roce 2021 k velkému oživení využívání uhlí a ropy,“ pokračuje zpráva. Proto také v letošním roce došlo k druhému největšímu ročnímu nárůstu emisí CO2 v historii.

Špatné scénáře

Zpráva předkládá několik scénářů budoucího vývoje. Jeden z nich předpokládá, že by téměř veškerý růst poptávky po energii do roku 2050 zajišťovaly nízkoemisní zdroje. I když to zní slibně, IEA varuje, že roční emise by zůstaly zhruba na dnešní úrovni. Celosvětová průměrná teplota by se tak i nadále zvyšovala a v roce 2100 by mohla být až o 2,6 °C nad úrovní před průmyslovou revolucí.

Další scénář pracuje s variantou, že závazky nulových emisí, které řada zemí přijala, budou realizovány včas. I tehdy by ale globální nárůst průměrné teploty v roce 2100 činil přibližně 2,1 °C nad úrovní v době těsně před průmyslovou revolucí. I při dosažení nulových emisí ve stanovené době by tedy teplotní trend byl stále značně nepříznivý.

Letošní klimatický summit COP26 se tak bude odehrávat v poněkud temném stínu Pařížské dohody z roku 2015. Tato dohoda, kterou OSN označila za právně závaznou mezinárodní smlouvu o změně klimatu, má za cíl omezit globální oteplování na méně než 2 °C, nejlépe na 1,5 °C ve srovnání s předindustriální úrovní. Jedná se nepochybně o náročný závazek, ale OSN zcela jasně prohlásila, že 1,5 °C je považováno za horní hranici, pokud jde o předcházení nejhorším důsledkům změny klimatu. Pokud by totiž pokračovala současná trajektorie emisí CO2, OSN varuje, že celosvětová průměrná teplota by se v jejich důsledku do konce století mohla zvýšit až o 4,4 °C.

Do špinavých zdrojů již neinvestovat

Výkonný ředitel IEA Fatih Birol v komentáři k nově publikované zprávě uvedl: „Celosvětová obrovská síla čisté energetiky naráží na hlubokou zakořeněnost fosilních paliv v našich energetických systémech. Národní vlády musí tento problém vyřešit na nadcházejícím klimatickém summitu tím, že dají jasný a nezaměnitelný signál, že jsou odhodlány rychle rozšířit čisté technologie budoucnosti,“ napsal dále Fatih Birol. Sociální a ekonomické zisky plynoucí ze zrychlení přechodu na čistou energii mohou podle něj být opravdu značné, ale obrovská by mohla být i cena za nečinnost.

Světoví lídři, kteří za několik týdnů přijedou do Glasgowa, by se proto podle Fatiha Birola měli sjednotit a investorům z celého světa jasně říci, jaké jsou priority. Mimo jiné by jim měli vzkázat to, že riskují ztrátu peněz, pokud budou i nadále pokračovat v investování do „špinavých“ zdrojů energie.

Na Islandu zahájilo minuý týden provoz největší zařízení na světě, které nasává oxid uhličitý přímo ze vzduchu a ukládá ho pod zem. Oznámily to společnosti Climeworks AG a Carbfix, které stojí za touto nově vznikající ekologickou technologií.

Švýcarský start-up Climeworks se specializuje na zachycování oxidu uhličitého přímo ze vzduchu. Za partnera si vybral islandskou firmu Carbfix, která se zaměřuje na uskladňování oxidu uhličitého. Společně vyvinuly zařízení, které ročně odsaje 4000 tun oxidu uhličitého ze vzduchu. To odpovídá ročním emisím zhruba 790 aut.

Celosvětové emise oxidu uhličitého loni podle Mezinárodní agentury pro energii (IEA) činily 31,5 miliardy tun.

Přímé zachycování oxidu uhličitého ze vzduchu je jednou z několika technologií, které umožňují jeho zachycení z atmosféry. Vědci to považují za nezbytný postup ve snaze omezit globální oteplování, které zřejmě způsobuje větší vlny veder, lesní požáry, záplavy a zvyšování hladiny moří.

Zařízení se nazývá Orca, což je odkaz na islandský výraz pro energii. Skládá se z osmi velkých kontejnerů podobného vzhledu jako ty, jež se používají v lodní dopravě, které obsahují vysoce kvalitní filtry a ventilátory k odsávání oxidu uhličitého. Izolovaný oxid uhličitý se pak smíchá s vodou a je pumpován hluboko pod zem, kde se pomalu mění v horninu. Obě technologie využívají obnovitelnou energii z blízké geotermální elektrárny.

Přímé zachycování oxidu uhličitého ze vzduchu je stále začínající a nákladnou technologií, vývojáři však doufají, že se jim podaří snížit ceny díky rozšíření zařízení, protože více firem a spotřebitelů se snaží snížit svoji uhlíkovou stopu. Podle IEA je na světě nyní v provozu 15 zařízení na přímé zachycování oxidu uhličitého ze vzduchu, které ročně zachytí více než 9000 tun.

Světové emise CO₂ z fosilních paliv a výroby cementu (foto faktaoklimatu.cz)
Světové emise CO₂ z fosilních paliv a výroby cementu (foto faktaoklimatu.cz)

Americká ropná společnost Occidental v současnosti vyvíjí největší zařízení na přímé zachycování oxidu uhličitého, které má z ovzduší blízko některých jejích ropných polí v Texasu ročně odčerpat jeden milion tun oxidu uhličitého.

Tři čtvrtiny Němcků (74 %) je ochotna změnit svůj životní styl, aby pomohla k zabránění globálního oteplování, skutečné změny životního stylu však zatím provedlo jen minimum z nich. Ukázal to průzkum mezi 1000 spotřebiteli, který si nechala zpracovat společnost Stiebel Eltron, výrobce topné techniky.

Naprostá většina německých občanů se obává, že v důsledku změny klimatu bude stále častěji docházet k extrémním projevům počasí. 79 % účastníků průzkumu uvedlo, že varování vědců před klimatickými změnami jsou správná, a 83 % uvedlo, že cíl energetické transformace spočívající v drastickém snížení emisí CO2 je “důležitý nebo velmi důležitý”.

Pokud však jde o skutečné změny v rozhodnutích týkajících se životního stylu, jako je omezení létání, přechod z automobilů se spalovacím motorem na elektromobily nebo výměna starých olejových topných systémů za nové alternativy šetrné k životnímu prostředí, pouze 13 % respondentů uvedlo, že jednali v souladu s požadavky na opatření v oblasti klimatu.

64 % respondentů je pro zavedení zpoplatnění CO2, které by zdražilo využívání ropy a plynu v sektoru vytápění. 63 % respondentů chce zakázat nové systémy vytápění topným olejem a 53 % je pro zákaz nových systémů vytápění plynem.

Německá veřejnost stále častěji staví opatření v oblasti klimatu na první místo svých politických priorit a nadále výrazně podporuje přechod na nízkouhlíkové a bezjaderné hospodářství. Nicméně odpor obyvatelstva k rozvoji přenosové soustavy a větrných elektráren na pevnině je pro německou energetickou transformaci znepokojivý a vede k jejímu zpomalení.

Letošní léto nebylo v Česku nijak extrémní, naopak svěže vlhké. Asi proto se tak u nás o klimatické změně hovořilo téměř výhradně v souvislosti s novou zprávou mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC). A zájem médií a většiny veřejnosti i tak opadl.

Je to trochu krátkozraké. Téma klimatické změny bude v příštích letech hýbat rozhodně politikou celé řady okolních zemí, našich důležitých obchodních partnerů i zemí méně důležitých. A téměř určitě jeho význam poroste i u nás.

Ať na ni v tuto chvíli máme názor jakýkoliv, bude dobré mít přehled o základních faktech a faktorech. K tomu má sloužit následující „průvodce“.

Jak se má oteplovat?

Dnes už existuje poměrně málo relevantních vědeckých důkazů, které by oteplování planety mohly zásadně zpochybnit. Měření posledních desetiletí ukazují všechny jedním směrem. Samozřejmě, celou řadu aspektů dnešní klimatologie lze legitimně napadat, oteplování samo ale nevypadá jako „chyba měření“.

Předpokládá se přitom, že globální oteplení je přibližně přímo úměrné celkovému množství CO2, které bylo vypuštěno do atmosféry. Jinak řečeno: čím více emisí skleníkových plynů vypustíme, tím vyšší bude průměrná světová teplota. Když si tedy stanovíme určitou hranici oteplení, kterou nechceme překročit, dá se vypočítat, kolik CO2 ještě můžeme jako lidstvo v budoucnu vypustit, abychom se pod danou hranicí udrželi.

Jak rychlé to oteplení v důsledku vypouštění CO2 mělo být? To si nikdo dnes netroufá říci přesně. Klima je složité, je v něm celá řada vazeb a souvislostí, kterém nám unikají. Velký problém bylo v posledních desetiletích například modelování vlivu mraků na teplotu, především mraků nad oceány. I z toho prostého důvodu, že měření na moři máme mnohem, mnohem méně než měření z pevniny.

Takzvaná „citlivost klimatu“. Tato hodnota udává, o kolik by se měla zvýšit teplota atmosféry při zvýšení koncentrace CO2 na dvojnásobek předindustriálních hodnot. Hodnota není zcela přesná, pohybuje se v určité rozmezí, ale to se postupně zužuje.

V roce 2020 vyšla podle celé řady odborníků přelomová studie, která na základě pěti let trvající mezinárodní spolupráce vědců různých specializací tuto klíčovou hodnotu významně zpřesnila. Nový odhad na základě různých důkazů klade tuto hodnotu do rozmezí zhruba 2,6 až 3,9°C.

Nejistota má jeden nepříjemný praktický důsledek. Pokud by chtěl mít totiž svět jistotu, že určitá hranice oteplení nebude překročena, musíme počítat s možnou vyšší citlivostí klimatu – tedy v podstatě jen s horním limitem intervalu a ten nižší v podstatě zanedbat.

Jakou si vybrat rezervu

Co by tedy vlastně znamenala snaha výrazně omezit emise tak, aby teploty vzrostly co nejméně?

Začneme dvěma čísly. Lidstvo do atmosféry vypouští v posledních letech cca 33 gigatun (Gt) CO2. Všech skleníkových plynů vypouštíme více. Aby se představa zjednodušila, uvádí se tato hodnota po přepočtu na oxid uhličitý, tedy jako „ekvivalent CO2“. Činí zhruba 46 Gt. (Ekvivalentní tyto plyny jsou opravdu jen z bilančního hlediska, fyzikálně a klimaticky jsou mezi nimi důležité rozdíly, do kterých se ale nebudeme pouštět.)

Těžko představitelná „hausnumera“ si zkusme přibížit nejprve pomocí veličiny, o které se mluví jako o „zbývajícím uhlíkovém rozpočtu“. V podstatě říká, kolik emisí lze vypustit, a tedy kolik fosilních paliv celkem ještě můžeme spálit, abychom dosáhli nějakého teplotního cíle. Neurčuje se tedy, kdy přesně má dojít ke spálení poslední tuny, jen počítá, jak velkou máme ještě rezervu.

Začněme odspodu: pro udržení oteplení pod hranicí 1,5 °C (oproti průměru z let 1850–1900) byl v roce 2020 zbývající uhlíkový rozpočet řádově 400 Gt CO2. Tedy zhruba 12násobek dnešních ročních hodnot emisí oxidu uhličitého, a méně než desetinásobek všech ročních emisí skleníkových plynů. Asi v tuto chvíli chápete, proč dosažení této hranice považují všichni za krajně nepravděpodobné. Pro udržení oteplení pod hranicí 2 °C je rezerva, tedy zbývající uhlíkový rozpočet, několikanásobně vyšší, zhruba 1150 Gt CO2.

Hodnoty nelze brát zcela jako exaktní čísla. Například oba výše zmíněné údaje jsou pro 67% pravděpodobnost nepřekročení dané teplotní hranice. Co to znamená? Proto se i uhlíkový rozpočet vztahuje k určité pravděpodobnosti, že daná hranice oteplení nebude překročena. Pokud například chceme mít alespoň 50% šanci, že nepřekročíme hranici oteplení 2 °C, můžeme vypustit již pouze 1400 Gt CO2. Na 67 % to alespoň podle současných modelů bychom neměli do ovzduší vypustit více než 1100 Gt CO2. Čím vyšší chceme mít jistotu, tím méně oxidu uhličitého si můžeme dovolit vypustit.

Koncept tzv. uhlíkového rozpočtu (foto faktaoklimatu.cz)
Koncept tzv. uhlíkového rozpočtu (foto faktaoklimatu.cz)

Směr, kterým se dnes pohybujeme, si můžeme přiblížit ještě jinak. Mezinárodní agentura pro obnovitelné zdroje (IRENA) v roce 2020 odhadla, že současné cíle a závazky snižování emisí CO2 povedou k zastavení růstu ročních emisí na hodnotě okolo 33 Gt/rok. Pro naplnění Pařížské dohody a zastavení nárůstu světové teploty okolo 2 °C by bylo potřeba světové emise do roku 2050 snížit na 10 Gt/rok.

Jinak řečeno, pokud na takových cílem bude panovat shoda, musí proběhnout něco víc než jen kosmetické a dílčí změny. Nevyhnutelně by musela přijít zásadní proměna energetiky, a nejen jí samotné.

Výdělečné emise

Pokud má proces rozběhnout, musí se zásadně rozvázat dlouhodobě pevný vztah mezi emisemi a ekonomikou. Rychlý růst světového HDP byl od počátku průmyslové revoluce doprovázen v podstatě stejně rychlým růstem emisí. Je to zcela logické, fosilní paliva byla primárním zdrojem energie pro tuto zásadní proměnu lidské společnosti a způsobu života.

Tento poměr je dnes různý v různých dobách a na různých místech světa. Například celá evropská ekonomika je mírně větší než čínská, přesto však produkuje jen přibližně 40 % čínských emisí. Zároveň i mezi evropskými státy jsou výrazné rozdíly v emisní intenzitě. Francie, která má zhruba 80 procent elektřiny z jaderných zdrojů, produkuje 171 gramů emisí na dolar HDP. Výrazně méně než třeba i Česká republika, který na jaderné zdroje spoléhá z cca 40 procent: my na dolar HDP vydáme cca 396 gramů CO2.

V tomto ohledu je jádro téměř ideálním zdrojem. I proto v něm část environmentálních aktivistů pomalu znovu nachází zalíbení. Bohužel, v českých, a obecně evropských podmínkách, to má tento zdroj poměrně těžké. Ceny jsou vysoké a v řadě zemí, včetně České republiky, chybí konkrétní dlouhodobé plány jeho rozvoje, které by je umožnily snížit (už tím, že by se mohlo vytvořit konkurenční prostředí a výrobci mohli lépe plánovat). Říkáme schválně konkrétní plány rozvoje, protože Česko například má jadernou koncepci postavenou na jaderných zdrojích, ale její hodnota je velmi sporná. Posledních několik vláda tomuto dokumentu evidentně nepřikládalo velkou důležitost, protože nepodnikly téměř nic k realizaci jeho obsahu.

Emisní intenzita do velké míry souvisí s energetickým mixem a způsobem výroby elektřiny v daných zemích a regionech. Více než polovina čínské energie pochází z uhlí, proto Čína produkuje relativně vysoké množství emisí na dolar HDP. Podobně i evropské státy s vysokou spotřebou uhlí uvolňují více skleníkových plynů na jednotku HDP. Na opačné straně spektra je právě již zmíněn Francie.

Dalším faktorem ovlivňujícím emisní intenzitu ekonomik je životní úroveň dané země, která souvisí se strukturou ekonomické produkce. Zemědělství, stavebnictví a průmysl produkuje relativně více emisí než služby, v bohatých zemích zpravidla služby představují větší podíl ekonomiky.

Velmi nízké emise na jednotku HDP mají například Švýcarsko, Singapur, Hongkong a Švédsko (méně než 150 gramů na dolar HDP). Více emisí na dolar HDP produkují častěji chudší země (například Etiopie nebo z evropských zemí Ukrajina), avšak relativně vysoké emise na HDP má také bohatá Austrálie.

Snižování náročnosti některých sektorů je opravdu technických oříšek. Ne vždy a všechno jde jednoduše vyřešit vyšším spoléháním na obnovitelné zdroje, a to už proto, že řada procesů vyžaduje také velké množství tepla. Pojďme si problém ilustrovat na jednom konkrétním příkladě, o kterém se tolik nemluví.

Emisní intenzity ekonomik (foto faktaoklimatu.cz)
Emisní intenzity ekonomik (foto faktaoklimatu.cz)

Svět na uhlíkových základech

Kdyby byl cementárenský průmysl státem, byly by jeho emise třetí největší na světě, hned po Číně a USA. V roce 2015 způsobila výroba cementu přibližně 2,8 miliard tun CO2, tedy asi 8 % světových emisí. To je zhruba čtyřikrát více než letecká doprava. Můžeme očekávat, že díky rozvoji měst bude poptávka po cementu a betonu ve světovém měřítku dále narůstat. Pro naplnění cílů Pařížské dohody bude zároveň nutné dramaticky snížit emise z výroby cementu, což se zatím příliš nedaří.

Cement je přitom pohání růst bývalého „třetího světa“. Čína mezi roky 2011 a 2013 spotřebovala více cementu než Spojené státy za celé 20. století. Nejde o omyl, číslo je výsledkem analýz mezinárodních a národních statistik. Mimochodem, veřejnosti ho představil Bill Gates, který ho převzal od Václav Smila, vědce českého původu, který emigroval po roce 1968 a dlouhá desetiletí působí v Kanadě.

Může to být vůbec pravda? Samozřejmě, že čínská ekonomika roste mimořádným tempem. Navíc v této zemi žije čtyřikrát více lidí než v USA. Dvacáté století ale pro Spojené státy znamenalo období rychlé expanze, budovaly se téměř všechny existující silnice, mosty a dálnice, vznikaly přehrady a mrakodrapy. Navíc mají obě země podobně velká území. Přesto Spojené státy mezi lety 1901 a 2000 spotřebovaly 4,5 gigatun cementu, zatímco Čína spotřebovala mezi lety 2011 a 2013 6,6 gigatun.

Rozvoj velkých čínských měst bere dech, ale ještě více to platí o městech menších. V roce 2009 bylo v Číně 160 měst s počtem obyvatel převyšujícím jeden milion. V Evropě je takových měst 35. A čísla o spotřebě cementu jsou nakonec uvěřitelná i díky dalším faktům. Současná čínská populace je asi čtyřikrát větší než populace USA, ovšem ve srovnání s americkou populací z počátku 20. století je 15krát větší.

K tomu se přidává změna ve využívání stavebních materiálů. V padesátých letech se vyrábělo přibližně stejně cementu jako oceli. Výroba oceli se ale do roku 2010 zvýšila osmkrát, zatímco výroba cementu pětadvacetkrát. V USA je také řada domů postavena ze dřeva, jehož je v Číně nedostatek. Tam naopak žije velký počet lidí ve výškových budovách postavených z cementu.

Odvětví výroby cementu bylo v Číně větší, než by mělo být. Řadu společností vlastní stát a těží z vládní podpory a přístupu k levnému kapitálu. Goldman Sachs tvrdí, že asi třetina vyrobeného cementu má nízkou kvalitu a je možné, že řada betonových budov bude v krátké době stržena a nahrazena novými stavbami.

Dostatek stavebních materiálů je ovšem klíčový pro rozvoj chudších zemí. Jeho největším producentem je Čína, kde se vyrábí přibližně 60 % světové produkce. To je ale důsledek poměrně nedávného vývoje – ještě v roce 1990 Čína vyráběla méně než čtvrtinu světové produkce. Další významní producenti cementu jsou Indie, USA a Evropská unie. Zatímco v USA a EU výroba cementu postupně klesá, v Indii a dalších rozvíjejících se ekonomikách očekáváme další růst. Dlouhodobé scénáře vývoje však očekávají, že poptávka po cementu ve světě naroste o 12–23 % do roku 2050. Nejvíce bude zřejmě záviset na míře hospodářského růstu.

Je to v podstatě nevyhnutelné, protože to souvisí se zvyšováním kvality života. Pokud například nahradíme hliněnou podlahu betonovou, zlepší se hygiena. Lepší cesty zase zlepšují zásobování, děti se lépe dostanou do škol, což všechno podporuje ekonomický růst. A teď k cementu samotnému.

Světové emise CO₂ z fosilních paliv a výroby cementu (foto faktaoklimatu.cz)
Světové emise CO₂ z fosilních paliv a výroby cementu (foto faktaoklimatu.cz)

Tuna za tunu

Výroba jedné tuny cementu vytvoří přibližně 1 až 1,2 tuny CO2. Oxid uhličitý přitom vzniká dvěma způsoby: jednak jako produkt chemické reakce, a jednak při spalování uhlí nebo plynu při zahřívání. Cement se vyrábí v pecích, zahříváním směsi rozemletého vápence a jílů na teploty okolo 1450 °C. Působením tepla vápenec rozkládá na oxid vápenatý a oxid uhličitý a tato chemická reakce je zodpovědná přibližně za polovinu emisí CO2 z výroby cementu.

Druhá polovina emisí z výroby cementu je důsledkem spalování uhlí nebo plynu při zahřívání. Zatímco zahřívání je možné provádět i s mnohem nižšími emisemi, například spalováním vodíku, oxid uhličitý z chemické reakce není prakticky možné snížit. Proto je dekarbonizace výroby cementu tak obtížná.

Možných přístupů ke snížení emisí oxidu uhličitého je několik, ani jeden z nich rozhodně nevyřeší vše. Zvýšení efektivity spalování v pecích: odhaduje se, že použití nejnovějších technologií by mohlo snížit emisní intenzitu výroby na 0,8 tun CO2 na tunu cementu.

Další možností je využívání alternativních paliv. Vzhledem k vysoké teplotě nelze k zahřívání použít elektřinu, přichází v úvahu vodík nebo syntetická paliva z biomasy. V této oblasti můžeme v následujícím desetiletí čekat velký pokrok, ale není jasné, jak rychle bude použití alternativních paliv škálovatelné.

Uvažuje se i o snížení množství CaO v cementu a jeho nahrazení jinými sloučeninami. I tento přístup je zatím oblastí vývoje a experimentů. Nemůžeme ale očekávat velké snížení emisní intenzity výroby, protože je potřeba zachovat materiálové vlastnosti betonu.

Velké naděje se vkládají do technologie zachycování uhlíku. Už existují testovací projekty. Není ale zatím jasné, jak drahé a škálovatelné řešení to bude, a odborníci se navíc v hodnocení potenciálu CCS velmi rozcházejí.

Výroba cementu se proto řadí k průmyslovým procesům, jejichž emise sice lze snížit, ale mnohem obtížněji než například v energetice. Takže dnešní scénáře předpokládají, že bezuhlíková výroba cementu je jeden z nejobtížnějších problémů z těch, které se v oblasti nabízejí.

Ale rozhodně to není jediný problém. Pokrok v celé řadě oblastí je opravdu nezpochybnitelný. Například cena lithium-iontových článků za posledních 30 let spadla zhruba třicetinásobně, cena fotovoltaických panelů také. Ale to není univerzální pravidlo, které bude platit u všech technologií a zdrojů energie.

Těžko ovšem v současné době popřít, že přechod na nízkouhlíkovaou ekonomiku s podobnou životní úrovní je z nějakých technických či jiných důvodů nemožný. Je to grandiózní úkol, jak jsme se snažili vysvětlit, ale možný je. Ale bylo by záhodno si co nejlépe vybrat, jaká bude nakonec cena ekonomická, sociální a také politická. Předvídat jistě nelze vše, alespoň rámcově bychom si ale problém měli umět představit. Snad jsme k tomu naším textem také přispěli.

Podle revizní skupiny Norského státního investičního fondu, který je největším fondem státního majetku na světě a významně ovlivňuje dění na finančních trzích, se finance staly jedním z odvětví, v nichž je klimatické riziko nejvíce podceňováno. Vedení norské státní banky Norges Bank, která dohlíží na aktiva tohoto fondu ve výši 1,4 bilionu dolarů, by proto mělo zvýšit úsilí, aby zajistilo, že se rizika spojená s globálním oteplováním adekvátním způsobem odrazí v portfoliu fondu.

Fond by se měl také snažit sledovat investiční strategie, které jsou v souladu s cílem Pařížské dohody dosáhnout do roku 2050 nulových uhlíkových emisí, tvrdí experti. K tomu ale nejprve musí správně identifikovat největší klimatická rizika. Martin Skancke, hlavní autor zprávy, říká, že dopad změny klimatu je v řadě odvětví – nejen pouze v mnohými již odepisovaném ropném průmyslu – stále špatně chápán nebo přímo bagatelizován. „Je jen těžko uvěřitelné, že trh ještě nevzal v úvahu všechny informace o klimatických rizicích, kterým čelní ropné společnosti,“ podivuje se Skancke.

Příliš mnoho rizik

Expertní skupina, kterou Skancke vedl, se zaměřila především na finanční sektor. Banky, což ovšem není překvapením, jsou v rámci svých investičních aktivit vystaveny značnému riziku zvláště u těch úvěrů, které koncentrují klimatické riziko přicházející z více odvětví zároveň. Finanční trhy však ohrožuje též riziko nesprávné cenotvorby v oblasti realit, protože například ustupující pobřežní linie a povodně učinily a dále budou činit některé oblasti pevniny neobyvatelnými. Následně je zde oblast pojišťovnictví, které bude čelit stále nepředvídatelnějším živelním událostem, jež budou doprovázeny stále většími škodami na majetku. Mnoho klimatických a finančních rizik v sobě nese i doprava.

Aby byla všechna zjevná i zatím ještě skrytá rizika správně identifikována, měl by podle expertů Norský státní fond začít požadovat, aby se společnosti, které jsou součástí jeho portfolia, podrobily „zátěžovým klimatickým testům“. A tyto testy by měl v posledku podstoupit i samotný fond.

Složitější investiční strategie

Norsko, které je největším vývozcem ropy v celé západní Evropě, je pod stále rostoucím tlakem – domácím i zahraničním –, aby si jeho státní investiční fond stanovil v oblasti klimatu ambicióznější cíle. Prozatím však hlavním zájmem tohoto fondu – což ale to platí i pro většinu dalších investorů – zůstává, jak se nejlépe chránit před ztrátami ve svém vlastním portfoliu, které pramení z globálního oteplování. To však v každém případě znamená, že celý finanční sektor bude muset začít brát klima seriózněji, než tomu bylo doposud, a začít v rámci svým investičních záměrů vytvářet komplexní environmentální, sociální a správní (ESG) strategie.

Norský ministr financí Jan Tore Sanner již naznačil, že doporučení expertní skupiny ohledně státního investičního fondu bere vážně. Vše ale nezáleží pouze na něm. Norský parlament bude nejprve muset schválit formální návrh příslušných změn, k čemuž však zřejmě dojde až po zářijových parlamentních volbách. V těch pravděpodobně současnou vládnoucí koalici vedenou konzervativci nahradí levicověji zaměřený koaliční blok. Sanner však říká, že bez ohledu na složení vládní koalice by se fond neměl odchýlit od svého primárního cíle, jímž je návratnost vložených investic.

Instituce s velkým vlivem

Norský investiční fond však některé kroky ve směru navrhovaných změn již v minulosti učinil. Zvýšil například tlak na některé velké znečišťovatele životního prostředí, jako jsou společnosti Exxon Mobil nebo Chevron, přičemž upozornil na to, že krajním řešením by mohl být i odprodej akcií. Sanner i Skancke však shodně tvrdí, že odprodej by měla být až opravdu poslední možnost. Výše zmíněná expertní skupina je v tomto ohledu iniciativnější a požaduje, aby fond měl pro odprodej akcií, které se nedaří zhodnocovat, a to nejen finančně, ale i v klimatickém ohledu, větší manévrovací prostor. V úvahu je přitom třeba brát i skutečnost, že tento obří investiční fond může svého postavení coby největšího vlastníka akcií na světě dobře využívat k ovlivňování hlasů akcionářů i širší veřejnosti a do jisté míry tak celosvětově koordinovat aktivity v oblasti klimatu.

Hazard Halland, bývalý hlavní ekonom Světové banky, který v minulosti již vedl nátlakovou kampaň vůči velkým finančním investorům, aby se zavázali k nulovým emisím, tento fakt potvrzuje. Podle něj by doporučení expertní skupiny skutečně mohla změnit investiční politiku Norského státního investičního fondu do té míry, že tato politika by následně mohla ovlivnit i investiční strategie řady dalších finančních institucí. „Je to opravdu velmi pozitivní krok,“ zdůraznil.

Norský státní investiční fond je největší instituce svého druhu na světě. Vznikl v roce 1990 za účelem investic výnosů z ropného bohatství země. Tamní politici si totiž uvědomují, že zásoby „černého zlata“ nejsou bezedné. Podle odhadů byla již přibližně polovina norských ropných rezerv vyčerpána, a pokud by těžba dále probíhala současným tempem, budou ropné zdroje do roku 2060 vyčerpány zcela. Cílem fondu je proto zajistit, aby mělo Norsko dostatek peněz i v době, kdy éra fosilních paliv skončí. Peníze získané prodejem ropy investuje fond výhradně mimo Norsko, aby nepřehříval norskou ekonomiku. V současnosti fond těží především z investic do amerických technologických společností, jako je Apple, Amazon, Microsoft a Tesla. Tyto firmy loni významně přispěly k výnosu fondu ve výši 10,9 %. Technologické firmy přitom měly podle ředitele fondu Nicolaie Tangena návratnost 41,9 %.

Změna klimatu a energetická infrastruktura na sebe vzájemně působí. Vyplývá to z nedávného výzkumu, který se uskutečnil na americké Harvard University. Podle závěrů studie tak jako škodlivé emise vznikající při výrobě energie mohou přispívat ke změně klimatu, změna klimatu může „odhalovat“ zranitelnosti nebo nedostatky energetické infrastruktury.

Týká se to zejména tzv. kritické infrastruktury, do které patří jaderné elektrárny. O těch se sice v současnosti vede diskuse, že by mohly být součástí schématu udržitelné výroby nízkouhlíkové elektřiny, jejich provoz je ale náchylný rizikově reagovat na extrémní klimatické jevy. Drtivá většina jaderných elektráren, které jsou v současnosti v provozu, přitom zahájila svoji činnost dlouho předtím, než se změna klimatu stala vážným celoplanetárním tématem. Je například zjištěno, že dvě z pěti jaderných elektráren se nacházejí na pobřeží a nejméně 100 jich stojí v těsné blízkosti moře, ve výšce jen několik málo metrů nad hladinou.

Blízkost vody je riziková, protože vědecká zjištění z nedávné doby naznačují, že hladiny moří na celém světě se budou dále zvyšovat, a to pravděpodobně rychleji, než uváděly starší předpovědi. Velká část vědců se shoduje v tom, že v příštích několika desetiletích je třeba počítat s tím, že extrémní výkyvy počasí budou stále častější a ničivější a silné vichřice a nízké atmosférické tlaky budou způsobovat bouřky, které by mohly pobřežní jaderná zařízení fatálně ohrozit.

Činitelem, který v posledních desetiletích významně přispěl ke globálnímu vzestupu mořské hladiny, je například  grónský ledový příkrov. Do příštích let se přitom očekává, že tento příkrov bude i nadále tát. A přestože vliv oceánského a atmosférického oteplování na grónský ledovec je již poměrně dobře zmapován, určit přesněji velikost a trajektorii hmotnostní nerovnováhy ledové pokrývky se stále nedaří a ohledně predikce dalšího vývoje tání tak přetrvává nejistota.

Třicet let zkoumání

Výzkum možných dopadů změny klimatu na jaderné elektrárny, který na Harvard University vedl již zmíněný Ali Ahmad a jehož výsledky nedávno uveřejnil časopis Nature Energy, vyhodnocoval, zda a případně jak klimatické změny za poslední tři desetiletí ovlivnily frekvenci výpadků jaderné energie.

„S údaji za více než tři desetiletí o měnícím se klimatu jsme nyní schopni empiricky posoudit dopad změny klimatu na provoz elektráren,“ tvrdí Ali Ahmad. Podle něj takováto empirická hodnocení mohou do budoucna poskytnout další důležité kritérium pro posuzování odolnosti elektráren a přispět tak k jejich lepšímu konstrukčnímu zabezpečení. Je totiž faktem, že ve srovnání s elektrárnami, jako jsou ty na fosilní paliva či biomasu, mají jaderné elektrárny výrazně přísnější bezpečnostní předpisy. Po každém neplánovaném výpadku musí navíc jaderné reaktory projít řadou testů a analýz zaměřených na identifikaci problému, takže většinou nějakou dobu trvá, než jsou znovu spuštěny. To jsou samozřejmě faktory, které výhodnost jaderných elektráren poněkud problematizují.

Pochopení, do jaké míry může změna klimatu ovlivnit fungování jaderných reaktorů, proto může mít pro budoucnost energetiky zásadní význam, protože by mohlo být inspirací pro vytvoření nových strategií vedoucích ke zmírnění těchto nežádoucích účinků.

Frekvence výpadků se zvyšuje

Ahmad zkoumal frekvenci výpadků jaderné energie dlouhodobě a zjistil, že výpadky jaderných elektráren způsobené klimatickými vlivy jsou v posledních letech stále častější. Mnoho z těchto výpadků přitom přímo souviselo s jevy vyvolanými změnami klimatu.

„Podle mých zjištění se průměrná frekvence poruch způsobených klimatickými vlivy dramaticky zvýšila, a to z 0,2 výpadku na reaktor a rok v 90. letech 20. století na 1,5 v posledních dvou desetiletích,“ upozorňuje Ahmad. A ani výhled do budoucna není příliš optimistický. Podle experta z Harvardu se na základě prognóz vypracovaných ke klimatickým scénářům průměrná roční energetická ztráta všech reaktorů na světě odhaduje v rozmezí od 0,8 % do 1,4 % ve střednědobém výhledu (2046–2065) a 1,4 % až 2,4 % v dlouhodobém výhledu (2081–2100).

S tím, jak mnozí vědci zdůrazňují hodnotu jaderné energie jako prostředku ke zpomalení a zmírnění změny klimatu, je proto velmi důležité porozumět účinkům klimatických změn a globálního oteplování na jaderné elektrárny dříve, než se na ně lidé začnou spoléhat v příliš velké míře. V budoucnu by proto výsledky této studie mohly přispět k vytvoření realističtějších ekonomických a energetických modelů, které zohlední i rizika spojená s klimatem, domnívá se Ali Ahmad.

Součástí klimatického balíčku Fit for 55, který nedávno zveřejnila Evropská komise, je rovněž návrh opatření s názvem Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (Carbon Border Adjustment Mechanism – CBAM), označovaný také jako uhlíkové clo. Jeho cílem je zjednodušeně řečeno kompenzovat evropským firmám zvýšené výrobní náklady spojené s uhlíkovými emisemi, resp. s dekarbonizací.

Clo by podle Evropské komise mělo být v souladu s pravidly Světové obchodní organizace (WTO), některé země a průmyslová odvětví však již tento předpoklad zpochybnily. S rychlou reakcí přispěchala Čína, která vyjádřila znepokojení právě s částí týkající se uhlíkového cla. Podle Číny plán Evropské unie zavést uhlíkovou daň znepokojující a v navržené podobě bude v rozporu s mezinárodními konvencemi volného obchodu, což ohrozí možnosti dalšího celosvětového hospodářského růstu.

„CBAM je v podstatě jednostranné opatření k rozšíření klimatické problematiky do sféry mezinárodního obchodu,“ řekl Liu Youbin, mluvčí čínského ministerstva ekologie a životního prostředí. „Uhlíkové clo porušuje zásady WTO a vážně naruší vzájemnou důvěru v globální společenství a vyhlídky na ekonomický růst,“ dodal. Čína podle jeho slov zastává postoj, že každá země by v reakci na změnu klimatu měla mít možnost zohlednit svou úroveň hospodářského rozvoje, a chystaný uhlíkový tarif vážně oslabí ochotu a schopnost řady zemí tento problém řešit. Poznamenejme, že je to právě Čína, která se jako přední světový výrobce průmyslových surovin, jako je ocel nebo cement, podílí na emisích skleníkových plynů ze všech zemí nejvíce a uhlíkové clo by ji mohlo citelně zasáhnout. Nicméně aby ukázala i konstruktivní tvář, zveřejnila Čína již dva dny po publikování evropského balíčku svoji vlastní verzi klimatických opatření. Jejím hlavním sdělením je, že uhlíkové neutrality chce tato země dosáhnout v roce 2060, tedy o 10 let později než Evropská unie. V nedávné době Čína také spustila vlastní systém obchodování s emisemi, který by měl napříště pomoci porovnávat rozdíl v ceně uhlíku.

Jako po útoku na Bastilu

Vstoupí-li uhlíkové clo v roce 2026 v platnost, jak je nyní plánováno, bude to znamenat, že řada firem dovážejících do Evropské unie bude muset na jejích hranicích zaplatit nemalé částky. Představitelé EU se však ohrazují proti tomu, že by šlo o tradiční protekcionistický nástroj, jehož cílem je pouze zajištění ekonomických výhod po jednu skupinu na úkor ostatních. „CBAM není daň, je to především opatření v oblasti ochrany životního prostředí,“ obhajuje plánované zavedení uhlíkových tarifů Paolo Gentiloni, bývalý italský premiér, který je nyní evropským ekonomickým komisařem. Exekutiva EU rovněž poznamenává, že Evropská unie nebude první, která takovéto opatření zavede. Například v Kalifornii je již podobné opatření v platnosti – regulují se jím některé dovozy elektřiny.

Vlivný zpravodajský web Politico jízlivě poznamenal, že je příznačné, že se Evropská komise rozhodla oznámit návrh uhlíkových tarifů na francouzský státní svátek – Den Bastily. Byli to totiž Francouzi, kdo vedl snahy o zavedení uhlíkového poplatku. Politico se však ptá, zda stejně jako na začátku francouzské revoluce se vše nezvrhne do „krvavé záplavy sporů“, v níž zmizí většina ušlechtilých záměrů.

Evropská komise má navíc jistě ještě v živé paměti, jak před deseti lety podobně vznešené zelené cíle narazily na překážky tzv. reálpolitiky. Tehdy chtěl Brusel zdanit emise všech letadel odlétajících nebo přistávajících v Evropě, USA a Čína jej však zablokovaly a donutily jej tak od tohoto plánu zcela ustoupit. Washington tenkrát učinil to, že naprosto jednoduše schválil zákon, kterým americkým leteckým společnostem zakázal chystanou evropskou emisní daň dodržovat. Čína zase pohrozila, že přestane kupovat evropská letadla Airbus.

Největším nebezpečím však podle komentátorů je, že návrh bude k nepoznání rozmělněn mnoha kompromisy, které si budou vynucovat velcí obchodní partneři USA a Čína, ale pravděpodobně i některé evropské země, jejichž ekonomickou páteř tvoří „špinavý“ těžký průmysl a těžba, například Polsko.

Na koho dopadnou uhlíková opatření nejtíživěji?

Podle některých expertů uhlíková opatření nedolehnou nejtíživěji na Čínu, ale spíše na Rusko a Turecko, protože to jsou hlavní dovozci oceli, cementu, hliníku, energie a hnojiv do zemí EU. Velká Británie, která patří rovněž k významným exportérům surovin, se pravděpodobně opatření vyhne, protože již má vlastní uhlíkovou politiku. To se týká také Norska, Islandu, Švýcarska a Lichtenštejnska.

„Většina odvětví, o kterých mluvíme, má s Čínou velmi malé obchodní styky, s Ruskem se však obchoduje velmi, jedná se zejména o ropu, uhlí, elektřinu, ocel, hliník nebo hnojiva,“ řekl Nick Mabey, generální ředitel think tanku E3G ještě před zveřejněním evropského klimatického plánu. Dovoz těchto druhů zboží, jejichž výroba je emisně značně náročná, dosáhl v roce 2019 zhruba 10 miliard eur. Celkový ruský export do zemí EU přitom činil 145 miliard eur, což znamenalo, že unie byla největší obchodním partnerem Ruska, zatímco Rusko bylo „jen“ pátým největším obchodním partnerem EU.

Rusko již i zveřejnilo výpočet, podle nějž jej uhlíkové tarify přijdou na 7,6 miliardy amerických dolarů. To by z Moskvy učinilo jednoho z největších poražených v důsledku plánovaných opatření. „Vyhlídka další finanční zátěže je pro naši ekonomiku a naše společnosti extrémně nepříjemná,” komentoval lakonicky plány na uhlíkový tarif Dmitrij Peskov, mluvčí ruského prezidenta Vladimira Putina. Opatrní jsou i relativně nezávislí komentátoři. „Samozřejmě to bude ve WTO sporné,“ uvedl například Pascal Lamy, bývalý generální ředitel WTO. Námitky vedle Ruska a Číny již vznesly také Kanada, Turecko, Katar a Saúdská Arábie.

Otázkou je, jak se nyní zachovají USA. Stupňující se tlak demokratických zákonodárců, jehož vyústěním by mohlo být vytvoření amerického uhlíkového tarifu. Administrativa prezidenta Bidena sice byla až dosud k evropským snahám poměrně skeptická, avšak americký zmocněnec pro otázky klimatu John Kerry varoval, že by nyní mohlo jít o poslední příležitost, nicméně diskuse stále probíhá. „Upozorňuji, že struktura uhlíkových opatření je extrémně komplikovaná,“ řekl Jonathan Pershing, který je členem Kerryho týmu, v květnové debatě zpravodajského portálu Euractiv. „V zásadě souhlasím s tím, že tyto snahy mají cenu, ale myslím si, že ta věc je mimořádně složitá.,“ dodal.

Jisté napětí mezi Evropou a Washingtonem tak v této diskusi přetrvává a odkrývá tak bojiště, na kterém se pravděpodobně bude odehrávat další fáze klimatické politiky. Evropská unie opakovaně zdůraznila, že uhlíkové clo nebude uplatňovat vůči zemím, které mají stejné environmentální ambice jako ona. Tím se otevírá výše zmíněná perspektiva postupných ústupků – Brusel se možná bude snažit uzavírat s jednotlivými zeměmi dvoustranné dohody, které budou obsahovat nejrůznější výjimky s ohledem na jejich „zelené agendy“.

Loď se blíží k přístavu. V námořnické hantýrce to znamená, že čas na korekci kurzu je u konce. Uvidíme tedy, zda je to i případ ropy. Obrovská “loď” – světová poptávka po ropě – nezdržitelně míří ke srážce se stavem dodávek, která bude mít pro spotřebitele znatelné důsledky.

Tento příměr nedávno použil ve svém článku analytik a publicista David Messler. Není zdaleka sám, kdo tak uvažuje – podle řady odborníků v příštích měsících či letech by mohly ceny ropy a dalších fosilních paliv vystoupat na hladiny z let 2008. Proč, to se pokusíme vysvětlit v následujících řádcích.

Přiškrcené peněženky

Těžební společnosti až na výjimky v posledních letech šetří. Počet prováděných vrtů, a tím i kapitálových investic klesl postupně tak, že nestačí podle některých názorů ani k udržení těžby ropy na současné úrovni. Následující graf společnosti WoodMac, která se zabývá poradenstvím v oblasti energetiky, ukazuje, jak výrazný byl pokles kapitálových výdajů.

Roční investice do rozvoje těžby ropy (graf WoodMac)
Roční investice do rozvoje těžby ropy (graf WoodMac)

Roční investice do těžby ropy (foto WoodMac)

Není divu, že společnost z tohoto trhu odcházejí. Jak trh v čele s investičními fondy, jako je Blackrock, usilujícími o zelenou “čistotu” při rozdělování finančních prostředků na nové zdroje energie, tak i vládní nařízení nařizující snižování uhlíkové stopy a přechod k obnovitelným zdrojům energie, dávají ropným a plynárenským společnostem poměrně jasný signál, že o nové dodávky ropy a plynu není zájem.

Navíc nedávno nizozemský soud nařídil společnosti Shell, aby urychlila dekarbonizaci, a právě tento týden podnikla společnost kroky tímto směrem. Podle informací agentury Reuters se Shell rozhodl opustit naležiště v texaské Permské pánvi, které je centrem těžby ropy a plynu z břidlic. Jde o monumentální rozhodnutí, které může zcela zásadně změnit charakter firmy. Shell není jediný. I další velké společnosti BP a Total Energies snížila alokaci kapitálu na rozvoj těžby ropy a zbavila se aktiva, která s ní souvisí. Včetně některých možných nových potenciálních nalezišť ropy a plynu.

V blízké budoucnosti se velmi pravděpodobně bude těžit méně ropy. Takový trend alespoň naznačuje pohled na statistiky břidličných vrtů v USA. Těžba z břidlic je jeden z hlavních důvodů, proč byly ceny ropy v posledních letech tak nízké – díky ní se USA totiž vrátily na pozici největšího světého producenta této suroviny.

Ovšem škrty se nevyhnuly ani této oblasti. Jak upozorňuje například právě zmíněný David Messler, aktivita těžařů v USA se po vynucené pandemické přestávce sice výrazně zvyšuje, ale stále ještě je poměrně výrazně pod úrovní roku 2019. U břidlicových vrtů přitom dochází k přirozeně vysokému meziročnímu poklesu produkce, který může být dočasně zmírněn novým “frakováním”, tedy hydraulickým štěpením horniny. Ilustruje to následující graf, který zobrazuje počet ropných souprav a cenu ropy na americkém trhu (WTI).

Srovnání počtu pevninských vrtných souprav v USA a ceny ropy na americkém trhu (data EIA)
Srovnání počtu pevninských vrtných souprav v USA a ceny ropy na americkém trhu (data EIA)

Vyšší ceny ropy situace změní, ale není jisté do jaké míry. Odvětví se však v posledních několika letech změnilo a v současné chvíli podle analytiků na trhu chybí jak zařízení, tak lidé. Díky investičním škrtům byly odepsány a sešrotovány soupravy a další vybavení za miliardy dolarů. Zaměstnanci si našli novou kariéru a vzhledem k otřesům v odvětví se nechtějí vrátit. Loď je tak blízko mola, že už její trajektorii nelze změnit, myslí si Messler.

V podobné situaci je i obor hlubinných mořských vrtů. Ty jsou řádově dražší než břidlicové vrty, alespoň pokud se počítá pouze s počátečními náklady. Díky relativně nízkému poklesu produkce, o 6-10 % ročně, pro ně ovšem celkové srovnání vychází příznivě. Důležitější je však to, že v pobřežních vodách bylo snadné snižovat nebo odkládat kapitálové výdaje. Ještě v srpnu 2013 hledalo ropu a plyn v hlubokomořských oblastech Mexického zálivu 65 vrtných souprav. K lednu 2021 se jejich počet snížil na 11. V mezinárodních vodách byl pokles také výrazné, byť ne tak: v roce 2013 fungovalo 3400 vrtných souprav. Dnes je jich 1232.

Kde vzít…

Někteří producenti, jako například OPEC+, v posledních několika letech těžbu omezovali záměrně a své zahálející kapacity mohou rychle uvést do provozu. Ale analytici se obávají, že ani to nebude stačit. Podle Christyana Maleka z JPMorgan Chase, citovaného Wall Street Journal, chybí v celosvětovém měřítku zhruba v investicích do rozvoje těžby 600 miliard dolarů. Bez těchto investic podle jeho odhadu firmy nemohou pokrýt předpokládanou poptávku v roce 2030.

Investiční schopnosti odvětví podle něj “podsekl” i tlak na vyplácení dividend, částečně vyvolaný obavami o dlouhodobý výhled poptávky po ropě. “Prostě nevím, kde by se měl vzít kapitál, který by po roce 2022 zaručil růst těžby takovým tempem, jaké bude potřeba,” řekl zase David Meaney, zakládající ředitel společnosti Assert Capital Management LP.

Je také nepravděpodobné, že by obří mezinárodní firmy jako Shell, Chevron a ExxonMobil měly chuť financovat nové ropné a plynové projekty jen proto, aby výpadek dorovnaly. Ne poté, co je investoři tvrdě trestají za to, že nedělají dost pro snížení své uhlíkové stopy.

Svět v neuvěřitelně krátké době nevratně vsadil na to, že zelená energie – solární, větrná a biopaliva – bude schopna převzít velkou část jeho energetické zátěže. V Čechách se o tom někdy pochybuje, možná pod dojmem zkušeností ze solárního boomu kolem roku 2010, který sice státní pokladnu vyšel draho, ale naši energetiku nijak zásadně nezměnil. Ale svět už je opravdu trochu “dále”, než si u nás uvědomujeme. Je však docela dobře možné, že už za pár měsíců nám to rostoucí ceny vytápění či pohonných hmot pomohou připomenout.

Evropský parlament schválil nový evropský “klimatický zákon” (EU Climate Law). Jeho součástí je i závazný cíl snížit emisí oxidu uhličitého, a to o 55 % do roku 2030. V roce 2050 už by měla být Evropská Unie klimaticky neutrální. V legislativním procesu zbývá jediný krok, totiž schválení Radou EU.

Tyto cíle si Unie stanovila v rámci “Zelené dohody pro Evropu”(European Green Deal). V jejím rámci bylo na vybranou ze snížení emisí o 50 % až 55 % oproti emisím z roku 1990. Evropská komise v rámci procesu navrhla snížení o 55 % a v této podobě byl cíl schválen i Evropský parlamentem. Legislativní proces je tak z velké části uzavřený a po schválení Radou EU bude předpis zveřejněn v Úředním věstníku EU a vstoupí po dvaceti dnech v platnost.

Cíle se tak pro EU stanou právně závaznými. Jde o zásadní krok, který dále zrychluje cestu Evropy za dekarbonizací. Do roku 2020 platil cíl snížení emisí CO2 o 20 %, pak byl v rámci tzv. zimního balíčku schváleno snížení emisí o 40 %. Legislativa také stanoví také samostatný cíl ve snižování emisí oxidu uhličitého i pro rok 2040. Ten ovšem zatím není součástí návrhu. Bude stanoven až po roce 2023, po analýze plnění Pařížské klimatické dohody.

Přestože tento tzv. “právní rámec pro klima” stanoví hlavní cíl, mnohem důležitější budou následné změny energetických a klimatických předpisů. Ty plánuje Evropská komise představit v rámci tzv. “Fit for 55 Package”, který, jak název napovídá, má umožnit dosažení stanoveného emisního cíle do roku 2030.

Balíček bude představen ve dvou fázích, první část předpisů má být představena 14. července tohoto roku, ta druhá v letošním čtvrtém čtvrtletí. Úpravy by se měly týkat zejména emisního obchodování, emisí v zemědělství a také připravovaného emisního cla.

Evropa připravuje legislativu, která by nabourala zavedená pravidla mezinárodního obchodu. Chystá se zdanit dovážené zboží na základě jeho uhlíkové stopy, tedy množství skleníkových plynů vypuštěných při výrobě daného zboží. Plán vzbudil pozdvižení ve světových dodavatelských řetězcích a zneklidnil velké obchodní partnery EU, jako jsou USA, Rusko a Čína.

Plán Evropské unie, jehož zveřejnění se očekává příští měsíc, vyvolal debatu před summitem vedoucích představitelů zemí G7, který začal 11: června, a jehož hlavním tématem byla mezinárodní reakce na změnu klimatu.

Návrh EU by otevřel v tomto boji obrazně řečeno “novou frontu”: poprvé by stanovil limity pro uhlíkové emise v obchodovaném zboží. Blok 27 evropských zemí tvrdí, že s jeho pomoc chce zabránit přesunu náročné průmyslové výroby mimo Evropu. Výrobci se tak vyhnout povinnosti na dodržování evropských emisních limitů, a nejsou v podstatě nijak penalizováni při zpětném dovozu do EU. Ekonomicky silná EU by tímto návrhem také vyslala důrazný signál ostatním zemím, aby začaly regulovat emise oxidu uhličitého.

Uhlík za evropskou cenu

Návrh přichází v době, kdy se prezident Biden a evropští představitelé snaží vdechnout nový život Pařížské klimatické dohodě poté, co Trumpova administrativa stáhla USA z dohody a některé evropské země nesplnily své vlastní emisní cíle.

Rozvojové země na dubnovém zasedání o klimatu označily uhlíkové clo za ” hluboce znepokojivé” a uvedly, že podkopává klíčovou zásadu pařížské dohody o klimatu, podle níž by chudší země měly nést menší část zátěže za snižování emisí než Evropa a další bohaté země. Výrobci v Číně, Indii a v celém rozvojovém světě jsou obvykle závislí na elektřině z uhlí; to znamená, že by pravděpodobně museli při vývozu do EU platit vysoké uhlíkové clo. Americké společnosti se zase obávají, že návrh vytvoří novou byrokratickou překážku, která bude bránit jejich přístupu na evropský trh.

Podle návrhu legislativy, kterou měl k dispozici deník The Wall Street Journal, by si dovozci určitých typů do EU museli kupovat certifikáty v hodnotě odpovídající uhlíkovým emisím vzniklým při jeho výrobě. Server Carbon Pulse uvedl, že systém bude velmi podobný evropským povolenkám: subjekty, které budou povinny se účastnit uhlíkového cla, budou nakupovat certifikáty, jejichž cena bude zrcadlit cenu povolenky v systému EU ETS.

Cena by se uplatňovala na každou tunu oxidu uhličitého vypuštěného při výrobě dováženého zboží. Přitom hodnota povolenek se od začátku roku 2021 vyšplhala na více než 50 eur za metrickou tunu oxidu uhličitého (tak vysoko, že oxid uhličtý už opravdu začíná být ekonomický problém). Obchodníci totiž očekávají, že blok ještě letos bude dále zvyšovat tlak na ceny za uhlík a povolenek bude vydávat méně.

Představitelé EU tvrdí, že systém uhlíkového cla je v souladu s pravidly Světové obchodní organizace, která zakazují vládám diskriminovat zahraniční společnosti. Oxid uhličitý vypouštěný v rámci bloku i mimo něj by totiž měl mít stejnou cenu. Zda argumentace obstojí, to se teprve uvidí. Na summitu G7 se USA a EU dohodly pouze na tom, že spolu budou dále o navrhovaném mechanismu jednat. Prostředníkem by přitom mohla být právě Světová obchodní organizace.

Dovozci, kteří odebírají zboží z těch několika málo zemí, které již stanovily cenu za emise uhlíku, by si podle návrhu mohli tyto náklady odečíst od navrhovaného dovozního cla. Toto ustanovení by mohlo být problémem pro výrobce ve Spojených státech, které žádný celonárodní systém uhlíkové daně nemají.

TSS Earnslaw (foto Bernard Spragg)
Uhlí nás uvedlo do průmyslového věku, jak dlouho je ještě budeme používat? (foto Bernard Spragg)

Zprvu exkluzivní, pak pro všechny

Zpočátku by se pravidla vztahovala na čtyři silně znečišťující odvětví: výrobu oceli, hliníku, cementu a hnojiv, uvádí se v návrhu. Postupně by byla zahrnuta i další odvětví. Návrh uvádí, že pravidla by mohla vstoupit v platnost během přechodného období počínaje rokem 2023 a plně platit od roku 2025, i když podle úředníků se tato data mohou v konečném návrhu změnit.

Na základě návrhu by vznikla nová agentura, která by vymáhala dodržování pravidel a vydávala certifikáty soukromým společnostem, jež by si dovozci najímali pro výpočet obsahu uhlíku v dováženém zboží. Dovozci zboží, na které by se poplatek vztahoval, tzv. mechanismus přeshraničního uhlíkového zúčtování (Carbon Border Adjustment Mechanism), by podle předlohy návrhu museli být zmocněni touto novou agenturou. Podle úředníků by legislativa vytvořila nový velký trh pro firmy s odbornými znalostmi v oblasti výpočtu tzv. uhlíkového obsahu dovážených výrobků.

Evropská komise, výkonná složka EU, připravuje návrh legislativy, který pak musí schválit vlády členských států bloku a Evropský parlament. Myšlenka již má širokou politickou podporu napříč celým blokem: členské státy EU ji schválily na loňském summitu a Evropský parlament tak učinil letos.

Tim Figures ze společnosti Boston Consulting Group pro WSJ řekl, že diskuse o nových pravidlech již nutí výrobce podnikat konkrétní kroky. “Naši klienti to vnímají jako další výzvu, aby se zabývali dekarbonizací svých dodavatelských řetězců,” řekl Figures. Podle něj se tak k tlaku investorů a etickému tlaku na snižování emisí skleníkových plynů přidává další faktor.

V Rusku, které by bylo tímto clem postiženo nejvíce, začal těžký průmysl vyvádět vysokoemisní výrobu do samostatných společností. Hliníkový gigant Rusal minulý měsíc uvedl, že vyčlení své hutě s vyššími emisemi oxidu uhličitého do samostatné společnosti, která bude prodávat převážně na domácím trhu. Rusal by se přejmenoval na AL+ a držel by hutě poháněné nízkouhlíkovou vodní energií na Sibiři. (Mluvčí společnosti na dotaz WSJ dodal, že rozdělení bylo motivováno Pařížskou dohodou, nikoli návrhem EU, ale časová shoda je nápadná.)

Rizika

Nevýhodou unijního přístupu je, že se opatření nebude prozatím vztahovat na výrobky, které se nacházejí na vyšších stupních hodnotového řetězce. Zdaňovány budou hliníkové desky, ale nikoli hliníkové plechovky nebo automobilové díly. Výrobci by tak mohli zdanění obcházet dovozem hotových výrobků.

Z tohoto a dalších důvodů evropští výrobci hliníku lobbovali u Komise, aby hliník nebyl do systému zařazen, ačkoli jejich hlavní konkurencí jsou čínští producenti, kteří hliník získávají s pomocí uhelných elektráren, které produkují obrovské množství oxidu uhličitého. “Nechceme být v systému, protože na základě toho, co víme, si myslíme, že to nemůže fungovat,” řekl Emanuele Manigrassi, manažer pro styk s veřejností v průmyslovém sdružení European Aluminium.

Systém má i svá další rizika. Někteří ekonomové tvrdí, že zámořští výrobci by také mohli systém obelstít tím, že by své vysoce emisně náročné zboží přesměrovali do třetí země nebo by si pro evropský trh vyhradili zboží vyrobené v nízkouhlíkových továrnách, zatímco pro zákazníky jinde by nadále vyráběli zboží v provozech s výrazně vyššími emisemi uhlíku.

Jinak řečeno, aby systém obelstily, pokusí se zamést své vlastní stopy a udělat ho co nejméně přehledný a čitelný. Mohla by tak údajně vzniknout “obluda”, kterou nikdo vytvořit nechtěl, nikdo nepotřebuje a bude jen všem na obtíž. Zatím je ovšem na hodnocení brzy, systém je známý pouze zprostředkovaně z úniků do médií. U tak nového nařízení s potenciálně velmi zajímavým a globálním dopadem je ovšem opatrnost nepochybně na místě.

Načíst další